Prvním okruhem zájmu je výpověď materiálu k antropologickému typu člověka. Například Gerassimov a jeho škola se vždy u rekonstrukcí podob podle lebky gravettienců pohybuje u podoby typických Evropanů (nebo takových typů, které lze i v současné Evropě poměrně snadno najít). Jindy například u volných ilustrací Beneše a Dvorského vidíme u ženy jakési australoidní rysy činící její obličej pro nás naprosto nevábným (i když srovnání Dvorského a Gerasimova je pro přístup k studiu, medodiky a zpracování materiálu podoby absolutně nesrovnatelné). Lebky z moravského reálného a sádrového gravettienského osteologického souboru (originály předmostského hromadného hrobu byly zničeny v polovině minulého století) ukazují, značnou variabilní škálu provázenou především kulatými očnicemi, nevýrazným kořenem nosu, nejčastěji širší bradou. U mužských lebek vidíme nejčastěji relativně nižší temeno, zato v týle je hlava prodloužená dozadu. Nadočnicové oblouky jsou různou měrou rozvinuté, většinou u dospělých mužů jsou dobře patrné. Čelo je v některých případech šikmější, ale asi né tolik jako u některých současných Australců (lebka současného Australce s velmi nízkým a dozadu ubíhajícím čelem je ve sbírkách ústavu Anthropos v Brně). Vrátíme-li se k tvaru obličeje, nevykazují moravské (ani sungirské) lebky žádné extrémní rozšíření lícních kostí, na druhé straně jsou prosty velmi úzkých nosních štěrbin.
Některé lebky můžeme označit za lebky typických Evropanů, u jiných jsme na rozpacích. Zvláště když uvážíme, že mitochondriová DNA určuje už u 35 000 let některé společné předky pro některé Evropany a některé indiány (s následnou diferenciací genetického driftu a navíc se počítá v rámci mladého paleolitu několik zasídlovacích vln pro Evropu a je možné, že další pozdější typičtí Evropané mohli přijít ještě později).
Samozřejmě, že rozčilující se laikové na mojí výstavě hanící ,,přílišnou modernost“ vlastně jen reagují na fakt, že v kožešinovém kabátě, koženém oděvu, nebo nahé a přizdobené vidí Evropany. Takto jsou přece zvyklí vidět jen jiné typy a rasy ostatních lidí, ale ne Evropany (a tak se je snaží odtamtud ,,vysvobodit“). Předvádění tělních ozdob a účesů je vlastně parketou na které byli zvyklí vídat Afričany, Védy, indiány a eskymáky nebo nějaké jiné pro nás exotické lidi. Určitě by nikoho nenapadlo, abychom známé africké účesy zaměnili za rozcuchané vlasy a ani by nikoho nenapadlo, že by měli být indiáni, indiánky, Malajci, Malajky nebo Kungové špinaví. Ale tady, když vidíme před sebou Evropany v takto jiných souvislostech, nedokážeme to většinou jen tak přejít a něco s tím chceme udělat. Pokud zjistíme, že je odtud nevysvobodíme, chceme ulehčit našemu podvědomí s nalhávkou (vyrovnáním se s rozporem), že to tedy nebudou možná zase úplně stejní lidé jako jsme my. Většinou je pak chceme označit za ony, tedy né za my. A jako oni by měli být jinačí a neměli by se chovat jako my a vypadat jako my. Jsou to naši předci, ale v naší kultuře na ně už několik generací nahlížíme jako na primitivy, kteří jsou daleko horší než my a proto jsou to oni, tedy jedná se o staré známé vyšinutí se všemi jeho stupni. Snažíme se je jen zaškatulkovat a blížeji označit. Vlastně je to stejně praštěné jako nápad, že někdo, kdo není my, ale oni, bude nosit také viditelné vnější označení jako například žlutou Davidovu hvězdu. Stejně jako kreslit žlutou hvězdu na některé lidi odmítám se vší razantností také nebudu kreslit rozcuchané vlasy a špínu na gravettience.
Zpět k podobě
Při určení výšky rtů a tvaru úst je potřeba vzít v úvahu, že někdy jsou zuby částečně zbroušeny a že byly původně vyšší. Nebo, že zobrazované sestavení lebek je umělé, aby byly dobře patrny celé zuby mandibuly. U normálního živého člověka je však celá horní část (mezi třetinou a polovinou) spodních řezáků skryta za spodní částí řezáků maxily.
Při určení šířky nosu nevíme zda přidat podle evropské normy či zohlednit jiné hledisko (např. míry pro negroidní nos). Proto s velkou úlevou vítáme dva portréty gravettienského původu, které nám ukazují jak celkový tvar obličeje a nosu. Vidíme, že v rámci variační šíře jsou oba obličeje odlišné, francouzský nález je širších lícních kostí a nevýrazné brady. Nos je širší avšak není typicky negroidní. Moravský nález naopak ukazuje štíhlou protáhlou tvář s jemnou modelací jaké známe u ženských lebek. Nos je tvarován jako průměrně jemně širší. celkově nízký u kořene, méně výrazný na horní bázi kosti nosní a výraznější v samotné oblasti chřípí. Ani jeden evropský portrét tedy nenese znaky jaké známe z další variační šíře evropských mladopaleolitických lebek, kdy registrujeme výrazné nosní kořeny naznačující orlí nos (Kostěnki, Cro Magnon). Takové jasné typy ani nejsou v antropologickém materiálu gravettienské Moravy. Orientaci však zkresluje fakt, že řada lebek má právě tyto partie tenkých kůstek ztraceny.
Úzké očnice, které by poukazovaly na hluboko posazené oči tzv. bez horních víček jsou jen u jednoho mužského jedince z Předmostí a pak až například v Kostěnkách. Ačkoli mandibuly se jeví většinou široké v partiích kolem brady a nevytváří většinou mnoho prostoru pro jemné a drobné rty (rty však mohou být velmi krátké od koutku ke koutku), vidíme, že například mandibula ženy z DV je proti tomu dostatečně gracilní (v porovnání s ostatním moravským materiálem). Proto rekonstrukce ženy z DV od M. M. Gerasimova může být skutečně považována za dostatečně reprezentativní a to i z důvodu porovnání s dalším dolnověstonickým portrétem.
Podoby gravettienců
Precizované portréty gravettienců původně vytvořeny gerasimovou školou. Nahoře chlapec a muž ze Sungiru, dole žena z Dolních Věstonic a děvčátko ze Sungiru. U tohoto vzorku populace jsou přítomny různé typy různých částí obličeje jakožto různé tvary hlav, stejně jako u dnešní variační šíři současných Evropanů.
Důležitým z výtvarného hlediska je pochopitelně i profil. Mužské čelo jsme již probírali a zbývá dodat, že ženské čelo např. u ženy z DV je vertikálně rovné mírně tvarované prohloubením uprostřed, tak jak je to časté i dnes. Horní okraje očnic jsou předsazené spodním, jako u Evropanů a určitě tak můžeme vyloučit asijský vzhled oka. Maxila je u ženy z DV téměř ve vertikále s čelem, tedy není nutné, aby byla maxila vždy výrazně předsazená čelu. Je to znak, který bychom asi počítali za velmi moderní, ale variační šíře moravské kolekce je v tomto směru velmi pestrá. Naopak u moravského materiálu téměř chybí velmi výrazné dopředu vyčnívající extrémní brady, ale když víte, kde hledat, najdete je v osteologickém materiálu z Pavlova. Mandibuly jsou v obrysové linii obličeje méně výrazné či evropsky normální. V rozdílnosti muže a ženy vidíme klasický případ dimorfismu srovnáme-li mandibulu muže z Brna II a ženy z DV.
Tyto čtyři profily lebek z Předmostí ukazují v obličejové části různé varianty čela,kořene nosu, sklonu horní čelisti a posazení a tvaru spodní čelisti.
Mandibuly (spodní čelist) jedince Kostěnki 14 nahoře a dole jedince Pavlov II jsou nádhernou ukázkou anatomické variační škály lidí v gravettienu. Výrazná dopředu rostlá brada patřila do normálního reálného světa z doby lovců mamutů, podobnou známe i z Brna II.
Obličejové části lebek z Předmostí ukazují evidentní rozrůzněnost tvarů a velikostí očnic a nosu. Spodní frontální pohled patří dítěti.
Dodatečně jsem našel stařičký článek z časopisu Pionýr, snad někdy z konce 70.let, jako kluk jsem si ho vystřihl a schoval, protože byl o M. M. Gerasimovi, jehož prácí jsem byl zcela vždy fasinován. Právě tady na příkladu laika na prehistorii – redaktora, který se setkává se skutečnou tváří z pravěku (tváří v tvář) je vidět vnitřní zápas pisatele článku, kdy se vyrovnává jeho vnitřní nesouhlas s realitou a ,,se snaží si to nějak porovnat“ :
,,… Z archeologického průzkumu paleolitické osady v Dolních Věstonicích pochází také lebka, podle níž byla rekonstruována tvář dívky. I když dobře víme, že ona dívka žijící před sedumadvaceti tisíci lety, se sotva dokázala vyjádřit souvislou řečí, a o psaní a počítání neměla ani ponětí, má tak bystrou tvář a vysoké čelo, jako by se za ním ukrývaly znalosti matematických vzorců nebo mluvnických pravidel několika jazyků. …“
Pisatel měl evidentně znalosti čitatele Štorchových románů a chudák ani neměl tušení o ,,počítacích“ hůlkách nacházených právě v pavlovienu. A je pravděpodobné, že i popisovaná žena nebo někdo z jejích blízkých znal i jazyky svých sousedů na jihu, severovýchodu i severu a že tedy možná skutečně hovořil několika jazyky. Naopak kdybychom pisatele zaměnili z věstonickou ženou, chodila by tato v roláku po výstavě a možná úplně stejně předpojatě a zároveň zmateně hodnotila někdejšího redaktora nyní co by rekonstrukci.
Tím jsme se dotknuli i oblasti obličeje jako určité výkladní skříně, která podává informaci. Obličej nese řadu měnitelných výrazů, ale sám je-li v klidu, nese v rámci vlastní individuální podoby také nějaký výraz. Tento je takto čten okolím jako přirozená persona. Tím je jedinec vmanipulováván okolím do nějaké role, pokud ji dotyčný příjme je jeho vizáž obličeje v souladu s jeho chováním a někdy i společenským postavením. Je to však jen určitá povrchní podobnost, protože nezohledňuje individuum jako jedince, který prošel už určitým vývojem, vypadal jinak (mimino, dítě, mladý člověk…) a byl utvářen specifickým prostředím a vztahy, které mohly být zcela protikladné vůči závěru, který bychom si mohli udělat z výrazu jeho obličeje v pozdější době. Takové nahlížení na jedince (podle trvalého /převažujícího/ výrazu tváře) je tedy určitě velmi důležité a existuje v reálném hodnocení jako určitá specifická řeč těla. Někdy je však takové hodnocení přeceňováno, je od něho očekáváno více než může nabídnout a velmi lehce sklouzává do jevu ,,Pigmalion“. Proto hodnocení vlastností paleoetnik na základě připisování schopností podle tváře a výrazu tváře může bude určitě velmi, velmi předpojaté obzvláště uvědomíme-li si, že skuteční paleolitičtí lidé na naši reakci už neodpoví protireakcí. Když je budeme považovat za primitivy nikdy se tak ve svém životě chovat nebudou, protože ten už proběhl a nemůžeme ho už vůbec změnit.
Ještě mě napadá, když si po sobě čtu, čelo vertikální, jinak vidí úhel čela antropolog, kterému leží lebka na spodním okraji mandibuly na stole tedy v horizontále a jinak výtvarník zkušený portrétista, který si hned natočí lebku bradou směřující dolů a dopředu spodním okrajem mandibuly k podložce v úhlu kolem 30-45 stupňů. Natáčením lebky (nosem nahoru a dolů) se tak přirozeně mění i relativní úhel čela. Jen výtvarník trdlo zblajzne antropologovi silně dozadu ubíhající čelo tím, že nechá spodní okraj mandibuly v horizontále. V naší variační šíři má také řada lidí nízké dozadu ubíhající čelo, ale v běžném živém úhlu a u živého člověka to prakticky nevnímáme.
Nesmíme postupovat jako běžní rekonstruktéři obličejů, vzít lebku nedívat se napravo nalevo a najednou světu předvést podobu. Pojďme na to jako malíři portrétisté. Součástí portrétu je totiž vždy i krk, který dovede opticky obličej i prodloužit a některé typy lordózních krků dodají jistou vznešenou eleganci. Matiegka v Homo předmostensis II se věnuje celé kostře a to i krkům, ty mu u většiny jedinců vycházejí jako proporčně kratší s výjimkou jedince č.III. Kratší krky (podobné jako u Australců a dalších typů lidí) a občasné profilování progresivního znaků odpovídá někdejšímu stavu genetického driftu. Ale takové typy najdeme i dodnes v naší evropské populaci. (Ale naproti hlavička z Brasempoy zrovna předvádí dlouhý štíhlý krk)
K postavě přerovských pavlovienců se dovídáme o kulatějším hrudním koši, jehož tvar vyplývá z tvaru dochovaných klíčových kostí (naopak dlouhé rovné klíční kosti u sungirského muže svědčí o neobyčejně širokých ramenech) a ruce jsou relativně tenčí a velmi dlouhé a úpony svědčí o značné síle. Obzvláště déltového (rameního) svalu. Matiegka registruje až na jednoho leváka praváctví a upozorňuje na praváctví i u neandrtálců. Nohy předmostských lidí už takovou extrémní délku jako ruce postrádají, ani svalové úpony nejsou nijak extrémní. To jsou informace pro toho, kdo zastává nekritické nadšení pro příchod dlouhorukých a dlouhonohých Afričanů a chtěl by, aby takoví Evropané zůstali a s chladem se vyrovnali jen pomocí oděvu. Což by podle této fikce dávný praprapraevropan (předek neandrtálce) nezvládl a musel se přizpůsobit zkrácením nohou a rukou a tak vznikl neandrtálec.
Evidentně tato morfologie předmostských lidí toto nepotvrzuje a navíc, když si vezmete tabulky pro poměry jednotlivých kostí dolních končetin u současných Evropanů (str Gould a Stringer). Zjistíte, že například Laponci mají poměrové indexy kostí nohou stejné jako neandrtálci a nikdo Laponce ani Laponky ba ani Lapončata nepodezírá, že by potajmu chodili bez kalhot, sukní a dalšího skvělého oděvu zabraňující podchlazení a omrznutí a odpadnutí. Navíc poměr délky kosti stehenní a kosti holení prozrazují především rychlost jakou se daný tvor pohybuje. Zmenšující se holení kost ukazuje zhoršení běžeckých schopností (omezení běhu v chladném prostředí, aby nedošlo k zbytečnému výdaji drahocenné energie) a naopak.