„Nežli učiníš z (tohoto) případu obecné pravidlo, vyzkoušej jej dvakrát či třikrát a dávej pozor, zda pokusy dávají tytéž výsledky“
Leonardo da Vinci
Zmenšování orgánů směrem na sever se týká především nepohyblivých aparátů, kdy se zkracuje cévní systém spolu s celým orgánem, jako například ve vnějších uších. Nohy jsou pohybový aparát a ty se takto jednoduše nedají do takového procesu začlenit. Sledujeme proto v teple levharta i jaguára a určitě nebudeme jaguára s jeho krátkýma nohama posílat na Sibiř, víme prostě, že pohybový aparát předně reaguje na topografii a průchodnost prostředí, nikoli přímo na klíma. Allenovo pravidlo je jistě výjimečné, co se týká uší, ale u pohybových aparátů má evidentní problémy se zobecňováním a rozhodně vůbec není stoprocentní, ale jen rámcové a nedá se sním spolehlivě velkoplošně pracovat. Kdybychom se my sami chtěli opřít o něco, co má takové problémy se zobecňováním a jen o to, bez ohledu na ostatní materiály, pak by naše představy v rámci Slovníku pojmů rekonstrukční paleoetnologie (www.volny.cz/antropark) byly nekompromisně klasifikovány jako monodisciplinární ,,rekonstrukce“ a dostaly by se tak pod pseudovědu a pseudorekonstrukce. Je ale zajímavé, že samotní zoologové znají víc takových vlivů na tvarové a velikostní formování tělních partií. Příkladem jsou jelenovití, kde by jste čekali krátké nohy na severu, stejně jako nejkratší parohy, protože v mrazu vedou chlad rovnou do lebky a ohrožují přijatelnou teplotu mozku. Navíc na severu budou muset šetřit s energií a nebudou rozhodně patřit mezi dobré běžce. V reálném světě jsou jelenovití obyvateli otevřených krajin, lesů i pralesů, ale jen někteří jsou vytrvalí opravdu schopní běžci. Těmi schopnými běžci jsou vlastně jen a právě severští soby. A celková vizáž jelenovitých je zajímavá také kvůli parohům, ty druhy, které je nemají musí před samicemi bojovat, aby doložili svoji sílu a naopak ty druhy, které svoje zdraví a sílu ukazují již skrze paroží jsou posuzovány na jejich základě. Samci sice zápasí mezi sebou, ale nemusí již před samotnými samicemi, aby je očarovali – šetří to čas a energii. Takový prosperující samec s velkým parožím bude mít nesilnější potomky, které budou mít nejvíce nejkvalitnějšího mléka pro rychlý růst mláďat. A to je na severu velice rozhodující faktor, který vede k tomu, že sob je mezi jelenovitými nejlepší běžec a má největší a navíc lopatkovitě rozšířené parohy.
To jsou evidentní souvislosti, které u jelenovitých registrujeme a ještě můžeme dodat, že k způsobu pohybu v terénu a sexuálním znakům zdatnosti za přírodního výběru patří i strategie získávání potravy. Ta je nejzřejmější u severského losa, který za rostlinou vegetací často vstupuje i do vody. Právě jeho nohy jsou v poměru k tělu mezi jelenovitými nejdelší, přesto, že rozhodně není los zrovna vzorem rovníkového stepního zvířete.
Malá postava krátkonohých neandrtálců rozhodně neznamená severskou adaptaci přesahující bariéru lidské kultury, a že jsou nějaké potíže kolem uplatňování jednoduchých fyzikálních jevů vidíme například u úplného vynechání jiného pravidla, které mluví o zvětšování těla směrem na sever oproti rovníku. Totiž o takzvaném Bergmannovu pravidlu (Heráň,1982, 49). V reále i toto pravidlo má určité potíže ze zobecňováním a platí především v některých konkrétních případech (především u mořských savců, ale i tady mě moje nejstarší dcera Zuzana upozorňuje, že třeba i obyčejný všem dobře známý tuleň je menší v severních oblastech a větší v jižních). Člověk se naopak zmenšuje a zkracuje si končetiny v pralesích, vzpomeňme na jihoamerické indiány, malajské trpaslíky, ale také v teplém tropickém africkém pralese žijící Pygmeje (ale to byli neandrtálci zase větší). Souvislost s délkou končetin je silně komplikována s charakterem krajiny a pohybem v ní. Dokonce se objevuje někdy mezi prehistoriky spekulace, že Moderní člověk Homo sapiens sapiens se době ledové přizpůsobil změnou chování, proto mu dlouhé končetiny zůstaly. Kdežto hloupí neandrtálec nedokázal na změnu reagovat změnou chování a tak musela nastoupit změna poměru končetin a trupu. V reále když se začněme o tuto koncepci zajímat zjistíme velmi záhy, že už učebnice pro vysokoškolské studenty Srovnávací psychologie a etologie od Fraňkové a Bičíka v kapitolce Evoluční historie poukazují na ,,Evoluční studium ukázalo, že se vlivem změny vnějších podmínek (klimatu, potravních zdrojů) často mění nejprve chování a druhotně dochází k morfologickým změnám." (1999). Moderní člověk není nějakou supervýjimkou, která by dělala něco výjimečného. A zase naopak u neandrtálce vidíme odejmutí určitých významných vlastnosti, které připisují jiní vědci kdejakým veverkám.
A u samotného moderního člověka můžeme sledovat u některých etnik relativní zkracování určitých částí končetin proti trupu (např.Laponci a Eskymáci). Takže tohle jsou možná také primitivní etnika, která místo nové kultury se raděj fyzicky přizpůsobí? Naproti tomu naši předmostští lovci mamutů mají dlouhé horní končetiny, takže měli daleko lepší materiální kulturu než Eskymáci a Laponci? S přímou aplikací některých dnes vyslovovaných tvrzeních o rozdílu mezi neandrtálci a moderním člověkem směrem k dalším praktickým příkladům v procesu zobecnění, můžeme sledovat závažné potíže, takových postojů. Spíš to vypadá jako hledání ,,důvodů" proč moderní člověk ,,zaslouženě a oprávněně nahradil" v Evropě neandrtálce. A to podle mytologického klíče a mytologických rolí, kdy ten dobrý nahrazuje toho nehodného. A zase se dostáváme spíše k psychologii a Jungovi.