Někdy se setkáváme s rozšířenou představou, že čím geologicky starší člověk, tím je robustní a naopak. Otázka jestli se dá plošně uplatňovat taková představa je velkou otázkou umocněnou někdejším vystoupením pana doktora Vančaty s tvrzením, že skrčená kostra ženy z DV je v podstatě robustní ( Ve službách archeologie, Brno, 2001). Někteří zasvěcení posluchači zalapali po dechu a významně se na sebe navzájem podívali, protože znají velmi dobře přesně opačný závěr Jana Jelínka (Atlas pravěkého člověka). Samozřejmě takové podání bez vysvětlení jen prohlubuje nedůvěru v antropology a jejich metody i závěry.
Samozřejmě když chci malovat dávné lidi musím mít v dané věci jasno. Pochopil jsem, že robusticita se dá stanovit pro každou kost v těle samostatně určitým přesně stanoveným matematickým procesem. Asi tedy o robusticitu či gracilitu jednotlivých kostí není nutné vést spory, ale to je tak asi všechno, dál s výsledky budu pracovat já určitě jinak než antropolog, nebo přesněji než někteří antropologové. Například si vezmeme, že podle Matiegky měli předmostští lidé v těle opravdu hromadu robustních kostí, přesně 24 robustních obratlů, ty bych pak hypoteticky porovnal například s gracilními dlouhými kostmi nohou a paží kterých je dohromady 12 a vyšel by mi nějaký dílčí orientační poměr robusticity s vysokým zastoupením robusticity oproti gracilitě v poměru 2:1 pro robusticitu. To je sice hypotetický příklad, ale asi nebude tak daleko od pravdy a každý vidí, že tento dílčí poměr je určitě správný a představuje předmostského člověka více jako robustního a nedopustil jsem se chyby. Kdyby si pak někdo četl moji zprávu, nutil by mne malovat předmostské lidi robustní, poněvadž by mu to připadlo vědecky správné.
Jako obyčejný výtvarník jsem naštěstí tohoto zmatku ušetřen, protože mne zajímá jen model. Páteř je pro mne jen jedna jediná partie a ta je ještě začleněna do trupu a déle se rozhodně malují ruce a nohy, kterých je pro mě čtyřikrát víc než jednoho trupu a ty jsou štíhlé. Důležitým znakem robusticity je pro mne jako výtvarníka ruka, ta je rozhodující a je kánonická. Dokonce se dá užít jako základní výpočetní kánonické měřítko, které umožňuje určit proporce a velikost zbývajících částí těla. Srovnáním fotografie ruky předmostského gravettience z kostrou ruky v Anatomii pro výtvarníky (Jan Zrzavý, Anatomie pro výtvarníky) pro výraznou délku čtvrtých článků prstů (počítáno od špičky prstu) ve dlani vypadala ruka gravettience delší a štíhlejší než ruka současného člověka (ostatní články prstů jsou napohled kupodivu zcela identické). Stejně i paže předmostských pavlovienců vypadaly ve srovnání s dnešními Evropany štíhlejší a delší. Takže prosím nekritizujte štíhlé gracilní paže, štíhlé dlouhé ruce na obrazech, netvrďte, že by měli být robustnější a hrubší. Tohle je opravdu správně. I když antropologům vyjde závěr v průměru matematicky robustní, bude asi také z jejich hlediska správný a logický, proto prosím nemíchejte šuplíky.