Sošky ukazují snad jen opravdu vlasy, nejnázornější jsou naznačeny vlnité vlasy, těm věnujeme jednu transformaci a vidíme také dva vzory jeden na hlavičce, kde je vidět celkový průběh a směr vlasů. Na celkové sošce vidíme, že se jedná evidentně o vlasy na holém jasně anatomickém ženském těle. Neracionálně je zde zkrácen hrudník a zcela chybí krk. Ačkoli je soška větší chybí ji zcela obličej. Vlasy končí na horní části zad a tak poněkud připomínají trochu vlasatější wilendorfkostěnkien.
Další transformace se věnuje stočenému copu do spirály a to na zadní straně hlavy - prvek spirály známe mimo to ze slonovinové destičky, kde je prvek spirály výtvarně zpracován tak, že pokrývá v různých variacích celou plochu. Takový plošně stočený cop by měl být reálný od délky samotného copu.
Malta, rekonstrukční transformace sošky se spirálovitým dekorem na zadní části hlavy. Snadno interpretovatelné jako do spirály stočený dlouhý cop. Reálem je, že v této sibiřské kultuře už byly na soškách vlasy podstatně delší než u wilendorf-kostěmkienu. Interpretace důlků jako spirály není převratná, ze stejného naleziště známe totiž spirálu jako výtvarně velmi dobře známý objekt.
Tato destička z Malty má na jedné straně rytinu třech hadů, na druhé straně 8 spirál a spirálek. Ty jsou provedeny technikou bodového odstranění materiálu a proto jsou na spodním obrázku linie spirál překresleny červenou jednolitou čarou. Odhlédneme-li od možného mytologického významu hadů a stáčení se do spirály a spirály a filozofie vůbec, můžeme sledovat ze středu destičky vycházející velkou spirálu, která pak odchází na jedné straně z kompozice a v osové souměrnosti vidíme na druhé straně zvláštní malý symbol. jiný zvláštní rozvinutý symbol je těsně u konce spirály. Další malé spirály jakoby jen po stranách rámovali hlavní velký děj uprostřed. Ale je vidět, že spirála zde byla aktivně zpracována výtvarníkem do dalších forem, které registrujeme jako tvar písmena S a zrcadlově obráceného S. Jinými slovy výtvarník si s námětem spirály hrál a tento prvek mu rozhodně nebyl neznámí.
Další evidentní cop má jedna soška mající pravidelnou vertikální strukturu na středu temene a týlu hlavy, ta pak dole vybočuje na pravou stranu, kde pokračuje na zádech a pravém rameni a visí pak vpředu naprosto stejně tak, jak bychom to očekávalo od copu. Cop můžeme tak snadno interpretovat jako normální cop s vysokou základnou na temeni hlavy, nebo ještě přesněji jako klasický francouzský cop, který je fixován v zadní části hlavy k vlasům. Zajímavé je, že při interpretaci copů je dekor na pravé části hrudi lehce identifikovatelný, naopak při snaze ho vysvětlit jako část struktury náhrdelníku je taková interpretace obtížná, protože je jen na jedné polovině těla a nebylo by jasné proč je tato identická struktura i na vlasech hlavy.
Jeden z nejevidentnějších účesů paleolitu, cop začíná už vysoko na temeni hlavy a protože je spleten z poměrně dlouhých vlasů běží z hlavy dál. Jeho směr je asymetrický a tak jej můžeme sledovat velice dobře na zadní straně pravého ramene a pak velice dobře zepředu. Když jsem jako velmi mladý přemýšlel na touto souškou evidentně jsem byl v zajetí kulturního zastínění, kdy naše tradice v dané struktuře vidí na pravé straně část náhrdelníku. To, že náhrdelník nepokračoval na levé straně těla bylo záhadou. Vůbec jsem si ani tehdy neuvědomil,že i při pohledu zezadu vlastně vertikální středová struktura míří svým spodním koncem k pravé straně, tak kde je cop. Aby tehdejší člověk udělal dojem jak sám na sebe tak na druhé, aby si prostě udělal radost z pěkných ozdob, jak ukazují náramky, proč by nezačal obyčejným daleko rychleji a jednodušeji pěkným účesem? Skutečně neskutečné, že jsem tehdy vůbec nevzal v úvahu tak jednoduché a logické vysvětlení jako je obyčejný pletený cop.
Teprve při zpracovávání persony jsem se snažil rozluštit, co je vlastně zakódováno v účesech Malty a Buretě a tato hlavička spolu s jinými ukazovala kolmé vrypy na struktury, které by mohly být copy. Přesně takové vlasové struktury vytvářejí francouzské zaplétané copy. Tak jsem se pustil do tohoto obrázku, protože jsem se do té doby snažil zachovat staroasijský typ člověka v rámci variační šíře jsem sáhnul po evropsky vyhlížejícímu modelu. Copánek jsem namaloval zpaměti, ale moje prostřední dcera Eva poté co jej vzhlédla si jej udělala na hlavě sama. Vypadal úplně stejně až na malý detail nad čelem kde byl malý specifický pramínek vlasů (z čela do účesu) ve tvaru obráceného písmene V. Už jsem se k opravě ani nedostal, ale měl jsem i tak radost, že jsou i takové věci skutečně proveditelné. A kdyby měl někdo širokou fixou nakreslit Evin účes byl by určitě stejně vyjádřen jako ten na hlavičce ze Sibiře.
Tady ukazuji účes tak jako u sošky a to na nahém těle, je totiž důležité všímat si souvislostí s tělem, protože později narazíme na struktury nejen na hlavách, ale i na tělech. Tady si můžeme všimnout jak vypadá zobrazení nahého těla na sošce. Vidíme opět známý gravettienský kánon proporcí, který zobrazuje spodek ženského klínu daleko níže než spodek zadečku, což je jak víme anatomicky přesně opačně, než je tomu ve skutečnosti. Důležité je že tato rekonstrukční transformace ukazuje vlnité vlasy končící z boku naproti bradě, což neodpovídá pohledu zezadu tady končí u sošky vlasy na zádech ve výši lopatek zezadu. Proč ten rozpor? Specifikace zdejšího kulturního kánonu vypouští totiž krk. Neexistence krku tak znamená velký nesoulad mezi popisností zadní a přední strany těla. Určitě chybí varianta respektující zase zadní stranu. Popisnost těchto hlaviček sice ukazuje vlnité vlasy ale vlnitost může být sekundární, Malta a Bureť jsou místem zaplétaných copánků a po jejich rozpletení zůstávají vlasy určitou dobu vlnité.
Na těchto rekonstrukčních transformacích vidíme variace na účes nahé sošky. Jak prosté učesání vlasů daným směrem, přes naolejované či jinak nagelované vlasy až po pletené jemné copánky naznačeným směrem. Malta a Bureť jsou místem kreativního přístupu k účesům, kde jsou všechny varianty možné, žádná uniformita, žádné úzce vymezené společné schéma.
Další dvě transformace si všímají nápadných příčných horizontálních pod sebou se opakujících rýh. Takové známe v reálných účesech v případě, že jsou na bocích hlavy upleteny dva francouzské copy. Obě transformace ukazují tuto nejednoduší variantu a to ve dvou verzích. U jedné vede cop odspodu nahoru (možná dolů a na druhé straně hlavy pak zase nahoru) a nahoře se oba copy spojí a jejich hmota zde vytvoří vzájemným propletením stejný drdolek jaký vidíme na hlavičce skulptury. Další transformace ukazuje stejný účes bez drdolu nad čelem, zde cop běží dolů otáčí se aby udělal smyčku a vracel se zase nahoru. To jen proto, abychom dodrželi vizáž sošky u které od hlavy nevidíme vést žádné copy. Samozřejmě se jedná jen o naznačení principu a vysvětlení struktury na soškách jen pomocí toho nejjednoduššího jako jsou vlasy. Pokud máme v Maltě k dispozici už dvě sošky z velmi přesvědčivými copy, které v jednom případě už vytváří samotnou strukturu povrchu hlavy je zde taková interpretace jen logickým pokračováním.
Tato rekonstrukční transformace reaguje na vertikální i horizontální informace na účesu hlavičky. Francouzské copánky na boku hlavy se stáčí znovu nahoru, tak aby neopustili prostor hlavy. Stejně tak mohly poněkud kratší vlasy končit v oblasti krku sami.
Další varianta francouzských copánků jako interpretace vertikálních a horizontálních výtvarných prvků na účesu hlavičky. Copánky možná původně směřovaly dolů zadem hlavy, dole se otočily a směřují nahoru nad čelo, kde se propletou a vytvoří charakteristický suk. Je také možné že francouzský copánek se pletl hned odspodu nahoru a jeho protilehlé konce nad čelem vytvořily společný uzel. Tento typ hmoty nad čelem registrujeme i u oděných sošek. Tam může jít jak o vlasy, tak podobný výtvarný nápad v materiálu oděvu.
Je nutno doplnit, že soška bez drdůlku ukazuje téměř celé tělo. To je tyčinkovité (některé sošky z této oblasti jsou z parohoviny a tudíž jsou dlouhé a štíhlé z omezení daného materiálu) v daném stavu asexuální, né nepodobné těm na kterých se objevuje taková struktura, která vedla jindy k interpretaci oděvu. Zde taková struktura chybí, a chybí i jasné doklady, že se jedná o oděv či nahou postavu, to je částečně také proto, že soška je neúplná. Je potřeba být spravedlivý a upozornit na fakt, že tzv. oděné Venuše mají stejné a podobné horizontální struktury na těle, ale i na hlavě a je možno je také vysvětlit v takovém případě jako kapuce od kombinéz, ovšem faktem je, že takové stejné struktury na hlavě mají i jinak nahé Venuše. Zde je vidět jak je důležitá předchozí zkušenost, protože nám sama o sobě ukazuje více reálných logických možností, které leží v koridoru možného. Je zřejmé, že výtvarná dekorativnost se ve výtvarné symbolizující zkratce zde opakuje v určitém omezeném výčtu výtvarných prvků, které mohou znamenat i různé věci. Vidíme to nejen na stejné struktuře účesu a dekoru oděvů, ale i na klikatících se vlnitých vlasech a destičce se spirály a hady, kdy klikatící se hadi jsou vlastně zaměnitelní s vlnitými vlasy, nebo, kdy vidíme zdobný prvek spirály na samostatné destičce a pak spirálu vlasů jako účes.
Uplatnění určitých opakujících se dekorů, však znamená i nalezení určité zcela konkrétní škály kulturního výčtu kulturně uznávaného spektra dekorů, které je možno podle pravidel zaznamenaných na soškách převést i do rekonstrukční metamorfózy oděvů, kde by příčné opakující se horizontální čáry znamenaly pravidelně se opakující dekor. Například pošití řemínky, textilem, sešití různobarevných kožešin. Tady jsem takové interpretace konzultoval s etnografem Tomášem Boukalem a je nutné akceptovat jeho poznámku, že přesto, že oděv může sice vypadat jako jednolitá kombinéza měla by být oddělitelná a to prostě tak, aby bez problémů šly sundat kalhoty a jít na záchod. Doslovnou interpretaci sošek a tradičního vysvětlení jako kombinézy považuje Boukal za projev neznalosti severských podmínek a za velmi ožehavou a nepravděpodobnou praktickou komplikaci.
Malta a Bureť ukazují značné množství naprosto nejrůznějších účesů. Sestřihy nejsou nikdy tak krátké jako Wilendorfkostěnkien či kostěnkovsko-avdějevská kultura, ale jsou velmi proměnlivé od volných vlasů po jedinečné účesy. Vzpomeneme-li si na nějaká nedávná indiánská etnika, kdy mají všichni jeden účes, nebo jen několik typů účesů deklarujících zda jsou ženy svobodné nebo již zadané. Musíme konstatovat, že toto zde neregistrujeme. Je však možné, že záznam není dokonalý a mezi soškami jsou velké časové a etnické rozdíly dnes už více méně setřené neúprosným časem. Pokud tomu tak není je možné, že byla tamní paleoetnika tolerantní k individuálnímu projevu jedince a jeho sebepromítnutí do vlastní vizáže. Důležité je konstatovat a reflektovat, že do účesu byla dávána jak výtvarná invence tak mu byl věnován pravidelně určitý čas. Zvláště cop znamenal starost a opakované úpravy. Vzhledem k délce některých uváděných copů víme, že taková generálka účesu nebyla překvapivě žádnou velkou domácí akcí a armádním manévrem, ale překvapivě i metrový cop vznikne už po několika málo minutách.
Když píši tyto řádky a přemýšlím nad tím, jak vysvětlit proč si tehdejší lidé myli i obličej a chodili čistě oblečení a upravení. Jedná se o harmonii persóny vizáže. Vzhledu je v gravettienu věnována obrovská pozornost a obětována spousta času a to se musí dít harmonicky, musí to platit komplexně pro celý vzhled. Sem nepatří představa, že měli krásný účes a doslova potentovaný obličej. Jednak se olížou a upraví i zvířata, aby vypadala navenek pěkně a to i když je nikdo jiný pak neuvidí aby to ocenil. Stejně tak se chová zdravý a prosperující člověk. Kdyby neprosperoval nepletl by si copánky, ale asi by sotva pletl nohama a zanedbával by se. Myslím, že stejnou nebo podobnou starost o vnější persónu mi popsal etnograf Tomáš Boukal, kdy starost o vizáž u dnešních sibiroidů vidí v tom smyslu, že ačkoli se v studeném klimatu se zanedbává mytí celého těla, to co je vidět to se myje. A jsem rád, že podporu pro své tvrzení najdu v práci E.O.Wilsna, který uvádí Murdockovo základní společné lidské chování a vidí u takového chování jako prvotní biologickou příčinu). A zase mohu tuto oblast propojit se sociobiologií, kdy právě hygienické návyky patří do oblasti do základního výčtu typicky lidského chování jak je určil Murdock (Wilson, 1978).