Druhá strana schovaná za persónou by byla otázka jak často se myli gravettienci pod oblečením, a zda neměli v oděvech a ve vlasech parazity. To ale také nesledujeme, když si na zámku nebo v knize prohlížíme křehkou krásu barokních dam s načančanými účesy namalovaných tváří, kteří používali drbátka a zápach nemytých těl přebíjeli voňavkou. Přesto se jejich image stává uznávaným idolem a řada tehdejších vnějších prvků přežívá dodnes na svatebních a plesových šatech stejně jako v pohádkách pro děti i dospělé, kdy se někdejší doba omezuje právě jen na vizuální povrchnost persony či na vzorec chování, ale vůbec neřeší vši blechy a smrad. Neřeší to ani Hrabě Monte Christo ani Vinetou ani drtivá většina filmů. Proto bychom měli přistupovat v této oblasti podle stejného kulturního metru i pro prezentaci paleolitu. Údajně severoameričtí indiáni v tom určitém kmeni poukazovali na to jak jsou čistotní a špínu a parazity přisuzovali svým neoblíbeným sousedům. Mezi kmeny byly různé stupně tolerance k této realitě stejně jako mezi jednotlivci. Mezi severoamerickými indiány byli i tací jedinci, co chodili stále jen v čistě bíle vyčiněných kůžích a jiní hnědých, uzených, pracovní patinou nasáklých oděvech. Bude reálné přisoudíme-li gravettiencům podobnou kulturní a individuální variabilitu podtrženou realitou specifických severštějších podmínek vyjma jižních gravettienců například z daleko teplejší Itálie.