Rekonstrukční napodobenina jedné z mnohých možných variant uplatnění více jak 600 kelnatek na pokrývce hlavy muže kdysi pohřbeného na jihu centrální Moravy.
Asi nejstarším dokladem pokrývky hlavy byl bohatý doprovod osteologického materiálu muže Brno II. Nález pochází již z prvního století archeologie paleolitu, konkrétně z roku 1891. Kolem hlavy asi 23 000 let starého šamana se nalezlo asi na 600 dentálií-schránek kelnatek. Na Moravě jsou místa , která podle ústního sdělení paleontologa a geologa Pavla Hudce specialisty na miocení moře Parathetis (které bylo zdrojem schránek kelnatek), kde lze velmi rychle dodnes najít i takový velký soubor fosilních schránek těchto měkkýšů. To je poněkud protichůdná informace oproti informacím, které od jiných paleontologů obdržel Martin Oliva (Oliva Martin, Šamanský hrob). Jak přesně byly dentálie rozmístěny můžeme jen spekulovat. V době svého objevu byly ihned bez náčrtů, zakreslení nebo fotografie dávány do krabice. Pokud můžeme spekulovat a zkoušet jak asi bylo oněch 600 dentálií umístěno díky Bohu alespoň za tyto spekulace. Snad těch možností ani nebude tolik. (Jedna z takových volných interpretací jak rozmístit dentálie na hlavě je promítnuta na metamorfóze hlavičky z Brasempoy.) Vlastní interpretací brněnské situace je volná napodobenina šamana z Brna (Balák 1999). Původní představy vycházely z informací od Olivy, že získání materiálu na pošití pokrývky hlavy trvalo dlouho i počítáno na roky. Proto se objevuje někdy šaman ještě ne ze zcela pošitou čepicí (Balák 1998). Rozmístění dentálií na čepici je vždy odvozováno od pravidelných řad ostatních podobných gravettienských nálezů –Grimaldi, Barma Grande, Sungir, DV a podle faktu, že se nacházely dentálie u hlavy kouzelníka někdy po třech za sebou, což svědčí o evidentní pravidelnosti. Způsobu našití na čepici se věnovala Olga Soferová, která si se svolením Martina Olivy vedoucího ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu v Brně odvezla jednu dentálii, doposud uloženou v původním sedimentu a nechala ji ve spojených státech podrobit speciálnímu šetření, aby vypátrala stopy po nějakém materiálu šití. Což se jí také podařilo. Na jedné z fotogragií je vidět malá podélná dutika probíhající částí středu těla dentálie jinak vyplněné sedimentem. První evolučně gradualistická pseudorekonstrukce hrobu vytvořená Burianem a jeho poradci se zmanipulovaným počtem dentálií na pouhý zlomek celkového počtu je neumístila ani kolem hlavy, ale kolem krku jako náhrdelník. Nakonec podobně zacházela s ostatními artefakty z nichž ty příliš ,,vyspělé a málo primitivní“ raději úplně vypouštěla, tak zde chybí lebka mláděte nosorožce a především mužská figurka (jejímu popisu se velmi podrobně věnuje Martin Oliva v práci Nejstarší šamanský hrob).
Romantická Burianova volná pseudorekonstrukce hrobu byla především jen inspirována některými nemnohými fakty, ne příliš dobře nastudovanými, které se týkaly onoho brněnského hrobu a na základě nich vznikla vlastně jen velmi volná spíš fantazijní ilustrace. Vidět gravettience příliš vyspělé prostě nebylo v módě a jistě by to bylo hodnoceno jako neevoluční a tedy odporující vědeckému světonázoru z oblasti oficiální politiky a mohlo to přinést problémy. Ačkoli se nám to může zdát dnes přinejmenším podivné vzpomeňme si, že svého času v jiném oboru v paleontologii Louis Dollo lámal ocas na zkamenělinách iguanodontů, aby jejich kostry splnily požadavky očekávané od jeho představy. A nebo zalistujte v starších publikacích, kde vidíte montované kostry sauropodních dinosaurů, jak mají rozčaplé přední nohy a nelícující klouby vytvářejí nepřehlédnutelné fuky. Ty však nevadily naprosté většině horem spodem studovaných pánů paleontologů, doktorů, docentů, profesorů i akademiků a nevadil jim ani fakt, že již od 30 let dvacátého století byly známi i zkamenělé stopy takových dinosaurů a po chůzi s roztaženýma nohama na nich nebylo ani stopy. Prostě takové orientace patří do konvenčního myšlení a konvenčního vzdělání, a pro paleontologii budiž čest, že se dnes takových nápadů zbavila a pokročila v mnohých ohledech neuvěřitelně dopředu.
Pokud by se chtěl někdo více dovědět konkrétně o těchto mechanismech zkreslení zhodnocení archeologických materiálů doporučuji sledovat vymezení evoluční role podle mechanismu vězeň – věznitel(vězeňský experiment v oblasti sociální psychologie), kdy je vězniteli jasné, že vězeň patří do vězení a každá jeho snaha projevit svoji nevinu je považovaná jako čin utvrzující jeho proradnost. Tady jde o přesvědčení, že ,,…gravettienec patří jednou mezi primitivy do doby kamenné a na nějaké ty chytračinky, které na nás zkouší nebudeme brát vůbec zřetel, protože my dobře víme jak to sním doopravdy je.“
Dále bych doporučil blíže se seznámit s mechanismem – svévolné diskriminace - efektem modrookého (spojeného s následným jevem Pigmalion), který domněle opravňuje modrooké, aby se cítili důležitější, lepší inteligentnější a povolanější než hnědoocí. Tento tragikomický pokus prováděný kdysi v jedné škole s malými dětmi bude nejspíše odpovídat přesvědčení vysokoškolsky vzdělaných lidí a nebo jen ,,civilizovaných“ lidí, že mohou jenom oni kvalifikovaně rozhodovat o vizáži gravettienců, kdežto výpověď samých gravettienců ve formě hrobů a sošek coby informace od jakýchsi méněcenných hnědookých nevzdělaných divochů nehraje žádnou roli.
Dentálie na lebkách trojhrobu DV se opakují, provrtané zvířecí zuby nízko na čele a v oblasti skalní kosti slonovinový drobný přívěšek. Nejlépe je situace se zuby patrná na krajním levém jedinci, kdy pod barevnou červenou hliněnou krustou měli být uchovány a snad k lebce fixovány drobné liščí provrtané zuby ve dvou nad sebou jdoucích řadách. K danému mám dvě poznámky, první je určitá zmatečnost kolem původní orientace této krusty. A dál mám pochybnost o kompletnosti zdobících materiálů.
Především neznám fotografie ani náčrty z odkryvu trojhrobu v DV jako v Sungiru, kdy například slonovinová ,,mandala“ je nafocena v pozici, v které se našla, protože dalším prokopáváním musela zákonitě spadnout. Neznám opravdu takovou práci, kde je červená krusta ještě na čele jedince a vidíme její původní umístění a orientaci. Když mě docent Klíma krustu ukazoval popisoval mne její orientaci a a její výklad jako zlomkový zbytek celkové hutné červené masky, která kryla celou tvář zesnulého neřkneme-li rovnou hlavu. Zdobení hlavové pokrývky jejíž součástí byly dochované liščí zuby se tak zafixovalo mezi čelní kost a hliněnou krustu. Proto byl tvar dochován a vše mělo logiku. Je však například psychologům jasné, že vedle ukázání krusty mně ze strany docenta Klímy podaný výklad na podkladě jeho autority mohl nejprve zabránit porovnat hned oba materiály a později vytvořit tzv. falešnou vzpomínku na tvar krusty.
Na druhé straně vidíme i jinou interpretaci a to výklad Jiřího Svobody, kdy pod jeho vedením vzniká ilustrace jeho představy orientace zubů a to až na vnějším povrchu krusty (Svoboda, Archeologové na loveckých stezkách,1994, str 74-75 velká dvoustranná reprodukce od výtvarníka Pavla Dvorského) a Jiří Svoboda také mluví (ústní sdělení) o možnosti zdobení právě až této masky a nabízí možné etnografické paralely.
Realitou je, že vznikly dva konfrontační pohledy, i když jeden z nich mohl být jen dočasnou pracovní verzí. Přesto mám neodbytný pocit, že zcela evidentní zobrazení v knize Archeologové na loveckých cestách je Jiří Svoboda a Pavel Dvorský velmi konkrétní a skutečně představují částečně obarvenou hlavu s později posazenými zuby (na šňůrce) na čele. Měl jsem však takový pocit, že je krusta prohnutá právě ve tvaru čela, které bylo naštěstí značně tvarované a že bude možnost si ověřit, která strana je vnitřní a která lícová. Protože považuji krustu i zdobení za důležité unikum, absence přesné obrazové dokumentace prostorové situace u takového nálezu v archeologické literatuře bych koeficientem společenským zkreslení oznámkoval za plných deset. To znamená, že je pro rekonstrukci v této fázi ztraceno. Můžeme sice vést dodatečné šetření, ale neubráníme se pochybovačných poznámek typu ,,…že se tvar krusty mohl změnit dodatečně, že byla možná ještě tvárná a hnulo se s ní a nebo změnila tvar při nerovnoměrném vysychání…“ a podobně.
Všichni pohřbení z trojhrobu ve Věstonicích mají v různé míře v oblasti čela nebo alespoň hlavy provrtané liščí zuby. Rekonstrukční napodobenina ukazuje jedno z několika málo vysvětlení. Pokrývka hlavy bude posazena buď před nanesením hliněné červené posmrtné masky nebo až po jejím nanesení. Důležitým okamžikem je registrování stejného prvku u všech třech lidí a prozrazuje určitou uniformitu. Dokonce se shodují i malé slonovinové košíčkovité ozdoby z oblasti skalní kosti.
Další neznámou je rekonstrukce někdejšího zdobení, co se týká početnosti artefaktů. Kompletnost zdobení musíme navzájem porovnat u jednotlivých pohřbených a zjistíme, že se při výskytu provrtaných zubů a slonovinových košíčků, jedná o tytéž anatomické partie u lidí a tytéž typy zdobících artefaktů, ale jejich početnost je různá. Budeme-li za logickou nápovědu kompletnosti brát celé kostry musíme registrovat absenci řady drobných především prtstních kůstek. Ve slovníku pojmů rekonstrukční paleoetnologie v Antroparku jsem vyslovil své podezření, že některé mladopaleolitické hroby vlastně nebyly hroby, ale hrobkami, které šlo příležitostně i otevírat, protože nesmíme zapomínat, že těla pohřbená na permafrostu a zasypaná shůry trvale zmrzla a dehydrovala. Staly se z nich prostě můmie. Právě při následných exhumacích mohlo dojít ke ztrátě drobných kostí končetin i zdobných artefaktů, zvláště po desetiletích a staletích mohly být připisovány těmto drobnostem určité mytologické vlastnosti tak jak je známe i z holoceního prostředí (kousky tkáně a kostí u svatých). Známe také přímo z pavlovienu a právě z DV provrtaný lidský zub (Klíma, DV).
Je pak možné, že takovému rozkrádání byly uchráněny zuby schované pod krustou (pokud pod krustou skutečně byly) a že původní stav byl podobný jako u ostatních gravettienských materiálů, a že byly pokrývky hlav bohatě a početně zdobeny. Ale to je jen možnost, také by ztráty malých kostí mohly mít na svědomí malý hlodavci, běžný rozklad drobných kostí atd.
V této souvislosti, abych byl úplný, mě ještě kdysi napadlo, že právě jsou červenou krustou překryty ty partie, které nezakrýval oděv. Docela bych si dovedl v rámci výčtu možností představit, že časem zdeformované a vyschlé obličeje a důležitou ruku pohřbených mumií, které byly překryty tvárnou hlínou, která vytvořila sekundární podoby a sekundární nové obličeje a symbolickou tkáň.