A konečně se vymaňujeme ze smutku hrobů a dostáváme se k vesele vypadajícím kyprým tvarům dodnes živě vyhlížející dámě z italského Savignana, její protáhlá špičatá hlava ze všeho nejspíše připomíná středověký gotický dámský čepec. Hned nás napadne zda se nejedná o nějakou výtvarnou zkratku, fantazii či kombinaci, ale tělo je se svými tvary velmi individuální a jeho zadeček je přesným a hrdým opakem plochozadnictví z provenience velkotovárny venuší kostěnkienu. Je možné přemýšlet, zda zde není znázorněn účes, ale to jsem zavrhnul z důvodu, že soška vlastně nemá patrný krk (na rozdíl od jiných italských sošek), zde jsem musel změnit mou původní metamorfózu, protože další jiné fotografie z jiných stran s jiným nasvícením jakoby ukazovaly spíš jakýsi háf – špičatou dlouhou čepici, která je však dole dost jemná a směřuje po stranách evidentně k ramenům v ušitých hranách oblého průřezu a stejné hraně nebo nařasení, které běží přes obličej a nos uprostřed těla Venuše až k hrudi. Pokud by jsme zobrazené měli racionálně vysvětlit asi by jsme je popsali jako jakousi kutnu upomínající členy kukluxklanu nebo kutnu kata, či kutnu katolických věřících z určitých procesích historického Španělska, to vše však bez otvorů pro oči.
Tato soška je zcela evidentně nejvíce blízká tomu abychom její horní část hlavy označily za specifický účes nebo za čepici. Naše rekonstrukční transformace ukazuje tuto partii jako čepici. Pokrývky hlavy se i v Itálii tehdy často nosili, jak dokládají hroby, takže tato rekonstrukce má svoji logiku. Je však možné interpretovat situaci i jako účes.
Podobně podivně vypadá venuše z Paribita, která má také jakousi špičatou čepici, ale její horizontální členění obličeje je pro nás nepochopitelné (ale je zde určitá analogie s africkými řetízkovitými zdoby vedenými přes obličej, nebo sněhovými brýlemi proti sněhové slepotě, ty však u nahé sošky nedávají příliš smysl). Do třetice máme z Itálie další špičatou čepičku a to z lokality Grimaldi. Zase má tato Venuše roztomile velký zadeček – protiváhu proti středo a východně evropské tradici a obličej na fotografiích, které mám nevypadá podezřele podivně. Dokonce registruji bradu a krk. Čepec na hlavě je malý, ale evidentní, asi bych měl uvažovat i o účesu. Ale po předchozích hyperpokrývkách , které snad utíkají do nějakého mytologického světa podivuhodných symbolů, zde máme čepičku jako jakousi symbolickou redukci toho, co má zástupně představovat (něco na způsob jak zaznamenává C.G.Jung ztotožnění se s mytologickým vzorem pro účely například léčby, ale tady to může být pro jiný účel). Proto tato interpretace v podobě rekonstrukční metamorfózy je pro nás nejsrozumitelnější.
Tento obrázek spíš dnes už jenom dokument zachycuje interpretaci výrazného vrcholu hlavy dané sošky. Později jsem získal daleko lepší fotografie a to i zepředu při různých nasvětleních, kdy nic nenaznačovalo tomu, že by nějak šlo zachytit a rozlišit samotný krk, či dokonce obličej. Vše vypadá spíš jako jednolitá čepice posazená hned na klíční kosti. Najednou vše spíše připomíná onu záhadnou sošku z Brasempoy s válcovitým tvarováním hlavy. Možná kdyby jsme si představili, že z čepce vychází množství řemínků po celém obvodě, které jsou dlouhé a splývají jak na ramena, tak přes celý obličej jako nějaká obřadní maska pak by jsme mohly mluvit o určité konkrétní variaci rekonstrukční transformace. Bez dalších podrobnějších informací brasempoyského torza nám zde zřejmě něco uniká. Nicméně jestli je vše spojeno s nějakou mytologií, či rituálem menší čepice, nebo nápadné účesy ji mohou naznačovat i u věcí denního charakteru a pak je představovaná čepička jistě v pořádku jako napodobenina.
V Grimaldi byla také nalezena hlavička, která byla vykládána ve starší literatuře jako negroidní, v novější literatuře se ani neuvádí. Je to pitoreskně vypadající objekt, připomínající spíš hlavu želvičky i s krunýřem, né nepodobnou pozdějším magdalenským karikaturám a fantazijním strašidlům. Na druhé straně příčně znetvořený obličej Venuše z Paribita je možná z jednoho rance. Za zmínku také stojí, že hlavička z Grimaldi nese podobnou rytou mřížku na vlasech jako Venuše v Brasempoy. Ale ta je zde zlomkovitá a jinak rozmístěná.
Podobně je tomu u interpretace pavlovienských kloboukovitých hlaviček. Tady je na předním místě otázka zda zde nepracuje nějaká mytologie, fantazie či extáze po nebo při požití halucinogeních hub. Takové podezření je na místě, nejedná se totiž o velmi popisnou subkulturu gravettienu jako například Wilendorf-kostěnkien nebo avdějevskou-kostěnkovský kulturní okruh, ale o značně hyperfantazijní pavlovien. Vše jsem založil na jednoduché myšlence, pokud by opravdu chtěli pavlovienci udělat onu fantazijní spletici ženského těla a mykózní hlavy soustředili by se především na tyto dva prvky v jejich symbolech. Naše pavlovienská hlavička však má v místě krku to co můžeme považovat za nákrčník, a jako všechny ozdoby (popsáno níže) je i nákrčník podle všech pravidel zdoben (a ,,nákrčník“ je znám v gravettienu z Itálie). Pokud zde máme tak popisný zdobný prvek můžeme přepokládat, že stejně tak tomu tak bude i u ostatních částech zobrazených na artefaktu. Proto interpretuji klobouk tak, jako by se také jednalo o popisné ztvárnění, které paradoxně bylo tolerováno i v samotném pavlovienu pro zvířecí hliněné figurky zvířat a vlastně i skulpturu dolnověstonické hlavičky ,,Venuše da Vinci“ jako o dovolené paralelní vidění světa. Tato cesta se mně jeví jako nejednodušší a nejméně komplikovaná a zároveň výtvarně nejharmoničtější.
Rekonstrukční transformace jedné z nejunikátnějších hlaviček moravského gravettienu. Jedná se o keramický zlomek sošky z Pavlova. Důležitou nápovědou charakteru popisnosti uměleckého díla je segmentovaný nákrčník. Jedná se však zase o variaci, výraznost nákrčníku jsem vyjádřil jeho zdvojením, které na originále není. A nakonec nevím zda je celková orientace správná obličej mohl být i na druhé straně sošky. Vlastně celá rekonstrukce se opírala o velmi nedostatečně zdokumentovaný materiál. Zřejmě je možné uvést více interpretací, ale základní schéma se už nezmění nákrčník a nápadný klobouk.
Představa širokého nápadného klobouku to není krok od výtvarné fantazijní bizardnosti pavlovienu, ale naopak je to přijetí představy, že hypertvarová různorodost pavlovinu se neomezovala jen na archeologicky dochovatelné umění, ale že žilo i v užitém umění běžné kultury kam patřila forma různých reálných řemesel, kam patří i šití oblečení, bot a třebas i nápadných pokrývek hlavy. Ale v podstatě a v dalších souvislostech gravettienského materiálu nejde o nic bombastického. Evidentně průkazné je, že čepice gravettienců mohou být zdobeny horizontálním pruhem (pruhy) ozdob obzvláště na úrovni čela. Proč by taková ozdoba nemohla být vytvořena jednoduchým našitím horizontálně posazeným liščím ocasem (ocasy)?
Tato rekonstrukční transformace je alespoň shovívavá na orientaci. Na kožené čepici je kožešinový pás, možná dosažený prostým otočením rubové strany, nebo naopak přišitím jiné kožešiny (ocasu polární lišky). Krátký sestřih jsem si vypůjčil od časově mladší wilendorfské venuše.
K možným pokrývkám hlavy můžeme přičíst znovu hlavičku (zlomek sošky) z Brasepoy, technicky podloženou archeologickými nálezy otisků uzlíků sítí jako interpretaci síťky na hlasech.