Tato rekonstrukční transformace jedné z kostěnkovských venuší jednak předvádí jednu z variant jednoduchého sestřihu vlasů, kdy jsou ty vyčesány dozadu. Linie je tak interpretována jako rozhraní vlasů a čela. Hrudní ozdobný pás přesně kopíruje kostěnkovský vzor, jednak se může jednat o stáčený provaz, nebo stáčený řemínek, jak ukazuje právě tato interpretace. Je to jedna z posledních rekonstrukčních metamoróz pro tuto publikaci, přesto je jasné, že je možné jít daleko podrobněji dál. Řemínky se mění v momentě, když se podíváme na sošku zezadu, je jasné, že zde před sebou nemáme jen tak nějaký řemínek, ale daleko složitější a pracnější ozdobu. Podíváme-li se na ruce venuše vidíme náramky, ty by bylo do rekonstrukční metamorfózy taktéž začlenit stejně jako pasový ozdobný pás, který byl vidět jen zezadu a mizel pod velkými prsy a také díky disproporčnosti gravettienského kánonu.
Rekonstrukční transformace téže kostěnkovské sošky. Tato rekonstrukce předcházela výše zobrazenou práci, vlastně jen sledovala účes a dvě řady segmentovaných ozdobných řemínků na hrudi a volně je interpretovala jako jakékoli proplétání. Ani tato rekonstrukce neřešila pasovou ozdobu ani náramky.
Původní rekonstrukční transformace z přelomu století této kostěnkovské sošky byla velmi zajímavá. Jednak přinášela informaci o účesu - krátkém sestřihu, a dále řešila celé tělo gravettienské ženy s hrudním ozdobným páskem a s bederním ozdobným páskem. Umístění horního pásku bylo vlastně bezproblémové, ale bederní řemínek neodpovídá předloze. Zcela evidentně jak vidíme zezadu měl být o takových patnáct dvacet centimetrů výš, přesně v pase. Tato moje nepřesnost ukázala, že je možné porovnávat anatomi gravettienských sošek s reálnou anatomií a že řemínky nebyly jen tak nějak fantazijně umístěny na sošky, ale tak, aby měly anatomickou a funkčně fyzikální smysl. Můj řemínek už evidentně při pohledu zepředu padá dolů, u gravettienky by byl bezpečně v pase a dokonce je možné přemýšlet, že kdyby měla daná žena ještě daleko větší prsa skutečně by mohl být pohled na ozdobný bederní pás pro pozorovatele skryt. To by mohla být běžnější situace u zralejších a (místy) kypřejších žen. Ještě je možné uvažovat jestli prohnutí bederního řemínku v oblasti bederní páteře není věcí záměrného natvarování řemínku při jeho výrobě. Náramek je interpretován jako podobný mezinskému slonovinovému náramku (ty však jsou mladší a segmentované, nebo celoplošně bohatě zdobené).
Zajímavé, že drtivá většina dekorativních pásků a dekorativních řemínků, které znázorňují na soškách různé výtvarné zkratky a provedení se omezuje i přes vzdálenost, subkultury a čas jen na některé partie těla. Zpravidla vede jeden pruh přes horní část hrudníku a pak se někdy objevuje i další horizontální pruh matérie v pase a objevují se i náramky. Výjimečně, ale zase se objevuje další horizontální pruh, který vede kolem těla nad klínem a v zadu se spojuje s horizontálním záhybem kůže na spodku zadečku. Taková anatomická situace je však nerealistická, je možná díky gravettienskému kánonu, který zadek posunuje oproti klínu podstatně výše a klín zase podstatně níže oproti zadečku. Snad a možná ani neměla být ničím jiným než fantazijním a volným pokračováním linií záhybů samého spodního okraje hýždí. Interpretaci znesnadňuje specifický gravettienský kánon ženských proporcí, který je odlišný v mnoha směrech od skutečné anatomie. Nač by vlastně měl vést nějaký pásek tak nízko, ale níže v kapitole o podivných venuších se k problematice znovu vrátíme, protože dostane nové rozměry, z kterých, ale ani pak nebudeme chytřejší jen si uvědomíme míru konvence jasného kulturního vzorce.
Jedna z posledních rekokonstrukčních transformací pro personu si začala všímat i alespoň symbolického začlenění náramků. Důležitý pro charakteristický image je tradiční kostěnkovský krátký sestřih. Samotné pásky jsou už také podruhé řešeny. Zde jsou zase bližší svému vzoru. Ten by dokonce mohl nejen z barvené kůže, ale dokonce i z textilu, vše v duchu gravettienské tradice je zase dekorativní a tudíž segmentované. Je možné si představit například sešívání různobarevných proužků látky. Je také možné, že z oblasti křížení pásků vycházeli tenké pomocné řemínky, které šly pod prsy a pak znovu nahoru směrem k podpaží, kde se uvazovaly. Původně jsem neviděl jestli náhodou řemínky se jen nekříží na hrudní kosti a jestli nejdou celé křížem přes sebe pod prsy až dolů, protože jsem neznal zadní stranu této venuše. Dokonce jsem dlouho neznal ani její hlavu. Později jsem našel fotku nejen těla zepředu s hlavou - a účes byl takový jako jsem předpokládal, ale nakonec jsem našel i tuto venuši nafocenou i zezadu v článku o textilu od O. Sofferové.
Především nejběžnější dekorativní ozdobou je hrudní horizontální pás. Ten je na soškách vždy velmi dobře patrný ze všech stran (zepředu i boku). Dále se objevuje další horizontální pás, který je znázorňován v pasu. Ten bývá dobře patrný zezadu nikoli však ze předu, protože často mizí pod velkými prsy znázorňovaných žen, a to hlavně vzhledem k specifickému gravettienskému kánonu proporcí, kdy záda po pás jsou kratší než dlouhá hruď, která je však ve spodní části silně zkrácena a pod vysoko položeným pasem pokračuje vysokou pánví, kdy klín je umístěn níže než spodní okraj hýždí, což u skutečné anatomie je naprosto vyloučené a v reále je to vždy naopak. Pásky nebo řemínky jsou většinou širší s další dekorativní strukturou uvnitř nebo i na okrajích ne nepodobnou segmentovaným ozdobám na hlavách někdejších živých Maorů a je možná nejsnadněji interpretovat jako umě spletené kožené řemínky, nebo jako navzájem spojené jednotlivé kožené části. Jindy je možné o nich uvažovat i jako o provázcích, to v případě doslovné interpretace některých struktur, ale zcela stejnou strukturu lze snadněji dosáhnout stáčením širšího řemínku kolem jiného řemínku, který zůstává uvnitř v ose. Na této sošce se mění různá struktura výzdoby řemínků podle toho jestli se díváte na přední nebo zadní stranu sošky.
Poté, co jsem konečně získal fotku kostěnkovské venuše s diagonálními ozdobnými pásky i ze zadní strany jsem okamžitě realizoval rekonstrukční metamorfózu. Je zde pochopitelně zase předvedeno trochu jiné řešení - další variace. Nicméně konstrukce celého zdobného ,,ošacení" je tím pádem jasná. Venuše sama zachycuje evidentně silnější postavu, které se dělají kolem pasu typické faldy. Také je vidět typické umístění tuků u horních hran pánve a zúžení směrem dolů u kýčlí. To je běžné u mnohých venuší gravettienské kulturní tradice a to například i ve francouzském Laussel.
Neuvažuji naopak vůbec o tetování, protože tyto ozdoby najednou nepřestávají, ale obíhají tělo dokola a jsou v zásadě jen tam odkud by nespadly, což je pas a prostor v horní části prsou a hrudi nebo jako náramky, které už však z archeologického inventáře známe. Výjimečně široké zdobné pásy jsou diagonální známé z Avdějeva a Kostěnek. Soška z Avdějeva má i vysoký nákrčník a pod vysokým zdobeným pasem další pravidelné rýhy, snad třásně. Diagonální pruhy jsou zdobeny a jsou znázorněny jen krátkými vrypy po okrajích. Na fotografii jsou skoro nezřetelné a ukazuje je především až kresba tuží. Ta však v případě zádových dlouhých čar (asi přirozené pukliny v materiálu) přesně neodpovídá situaci kolem pasu na fotografii, což ukazuje určitou zmatečnost při překreslování výtvarníkem (podobně jako u jedné sošky z Buretě, kdy dokonce zapomněl výtvarník nakreslit zadní ,,klín“, který je však naštěstí velmi dobře patrný na fotografii) (Abramova Izkustvo). Takže jsem se pustil po několika málo letech do nové rekonstrukční metamorfózy, kdy jsem po předchozích zkušenostech našel na zadní straně horní části zad sošky zbytky okrajových vrypů, které logicky navazují na přední stranu a i na zádech by tedy původně měly vytvářet křížící se diagonály. Tyto ozdoby mohly být dobře z tenké kůže propíchnuté tisovým nebo kostěným šídlem a olemovány tenkými kulatými řemínky protiběžně v obou směrech.
Tato rekonstrukční transformace avdějevské venuše s diagonálními ozdobnými pásy je úplně poslední rekonstrukcí pro personu. Posunula nejen samotnou rekonstrukci této konkrétní sošky dopředu ale celá rekonstrukční a interpretační práce na ní dovolila poprvé vznik samostatného artefaktu - tělní ozdoby. Představuje se tak samostatně to co bychom asi hned označili jako etnografický materiál. Ačkoli má soška uraženou hlavičku nese tím i zároveň informaci o účesu - určitě zde nebyly dlouhé splývající vlasy. Žena byla přizdobena třemi díly zdobných pásů. první byl nákrčník, druhý hrudní diagonální sešité pásy a bederní pás. Hrudní pásy jsou zdobeny jen na krajích jak vidíme na sošce, kdežto bederní pás je segmentovaný zcela. Zase si můžeme všimnout gravettienského kánonu proporcí. Obraz sám byl malován několikrát a hledal jsem nejpříhodnější kompozici, rozmístění artefaktů, poměry jednotlivých předmětů a částí těl a sošky.
Moje původní stará rekonstrukční metamorfóza byla zmatečná (1999). Pukliny ve slonovině na hrudi kvůli tomu, aby zde vynikly vrypy výtvarník zcela vypustil, ale neudělal to stejné na perokresbě zad. Myslel jsem, že už měří stejným metrem, ale evidentně to tak nebylo, stačí se podívat, kde pukliny končí směrem dolů a vidíme zase rozdíly mezi fotografií a kresbou. (Abramova Izkustvo SSSR). Proto nová rekonstrukce má už odfiltrované pukliny na zádech a drží se těch vrypů, které lemovaly pásky zad a čas je ještě úplně nesetřel. Zadní strana Venuší je tedy nesmírně důležitá.
Na přelomu století vznikla první rekonstrukční transformace sošky z Avdějeva s diagonálními ozdobnými pásy. Ale tehdy pod vlivem silného kulturního zastínění jsem si přesně nedal tu mravenčí práci, abych se snažil rozlišit ryté čáry od prasklin na fotografiích a přimíchal jsem do vyobrazení jako řešení dva náhrdelníky. Je vidět, že jsem nechtěl akceptovat ani gravettienský kánon a tak má mnou vytvořená žena nahoře menší pánev a dole je širší v kýčlích. Nákrčník a bederní pás jsem však už i tehdy interpretoval poměrně dobře a i sestřih na hlavě je ve východoevropské gravettienské tradici sestřižen.
Tento obrázek ukazuje jednu z podob rekonstrukční metamorfózy ženy z Avdějeva z doby, kdy jsem nalézal nové formy jak představit pro personu co nejlépe metamorfózu této venuše. Celková kompozice této varianty odváděla pozornost od diagonálních pásů, Ty byly na definitivním obraze pak zvýrazněny barvou a také zmizela pánevní oblast ženy, tím se můžeme detailněji seznámit s ozdobnými pásy. Nicméně tak zůstal jeden z dokumentů delší cesty nalézání nových a lepších způsobů výtvarné prezentace.
Někdy se upozorňuje na podobné horizontální řazení těchto ozdob a pásy korálků ze Sungiru. Ale četností se jedná o něco jiného a nikdy nebyla vykopána žena, která by měla jen dva nebo jeden řemínek z mamutovinových korálků na partiích těla jak je známe ze sošek. Myslím, že se zde míchá persona v té nejoficiálnější podobě a roly (Sungirské hroby) s personou pro domácí soukromou a nejintimnější roly (sošky nahých žen). Přesto jedno nevylučuje druhé, pod oděvem mohou být tyto ozdobné řemínky. V archeologickém záznamu bychom pak našli jen korálky v pásech přes prsa či boky, ale to se nikdy nestalo, proto je pravděpodobnější, že byly z jemnějších materiálů, než jsou tvrdé slonovinové nebo belemitové korálky a perličky.
Je možné uvažovat především o kůži, rostlinném materiálu nebo je i možná představa textilního materiálu jak upozorňuje dr. Sofferová (Soferová tam a tam). Nástroje k vyhotovení rostlinných nebo kožených ozdob nejsou složité stačí jen ostrý silicitový úštěp a tisové nebo kostěné šídlo. Šídlo z dobře proschlého tisu je vysoce výkonné a prodirkuje středně silnou jelenici v několika málo vteřinách i kdyby mělo tupý hrot. Na co je však nutné upozornit, že nebýt sošek nikdy bychom o popisovaných tělních ozdobách ani netušili a pokud se vyskytly i u daleko starších kulturách, nástroje na jejich zhotovení nejsou nikterak specifické (stačí odbytý neretušovaný úštěp) a nadto mohou být organické (šídlo) a také nedochovatelné a tudíž nám v archeologickém záznamu přímo unikají nebo nám pochopitelně uniká souvislost mezi nimi a řemínky.
Ozdobné diagonální hrudní pásy a nákrčník z Andějeva posunují rekonstrukční metamorfózy do další nové roviny. Počítačem jsem odgumoval ostatní části původního obrazu a máme zde najednou to, co má nejblíže skutečnému etnografickému materiálu. Najednou zde máme něco, co se může považovat za ,,sbírkové předměty". Kožené pásy (v tomto případě barvené načerveno) jsou šídly propíchány nebo nožíky prořezány a po krajích a do otvorů je propleten tenší řemínek.
Rekonstrukční transformace ozdobného horizontálního bederního pásu. Zapínání je odvozeno z náramku z Mezinu a opravované čelenky z Malty.
Mezi zvláštně orientované pásy patří i neúplná soška – torzo těla z Brasempoy, která alespoň na kresbě zepředu vypadá, že má trojúhelníkový zbytek hmoty na spodním okraji hrudní kosti s horizontální základnou. Jinak řečeno jakoby dvě hrany, které by měly původně nést hmotu prsou byly vylomeny. Tím pruh nezdobené na průřezu oblé matérie snad běžel původně horizontálně pod prsy venuše ( pruh běží mírně zešikma a směrem k levé straně dolů a nad jeho levou částí, jakoby na kresbě, bylo patrno nějaké další vypoulení hmoty, možná se také jen jedná o pod prsy překřížené ruce, ale kdo to má podle jediného obrázku jen z jedné strany sošky poznat?) (Delporte, 1979). Jinak v západní Evropě stejně jako na Sibiři takové ,,pásy“ jak je známe ze střední a východní Evropy chybí.
Některé východoevropské vyzdobené sošky mají navíc náramky nad rukama a kolem lokte. Čtenáře už asi nepřekvapí, že i ony jsou v některých případech dekorativně segmentovány, či jsou segmenty někdy alespoň naznačeny.
K horizontálním pruhům hrudníku musíme přičíst i vzácné diagonální pásy a v jednom případě i nákrčník.