Svého času byl prováděn experiment s použitím barviva na obličeji, tento experiment mířil právě k pavlovienu (katedra Antropologie Masarykovy university v Brně, referováno na semináři o rekonstrukcích na téže půdě v roce 1998). Představoval možnost nanesení hliněné masky na obličej jako ochranný prostředek proti chladu a hmyzu. V reále pokusu chyběl širší kontext souvislostí v rámci kritického hodnocení. Například chyběly přesvědčivé doklady etnografických paralel. Ochrana proti chladu je sice dobrý nápad, který v reále existoval u Tasmánců, kdy se však po těle roztíral tuk z ulovených lachtanů (snad spolu s hlinkou), nebo se to alespoň tak traduje. Jsou zde však určité potíže u zobecnění. Například jak jih Ameriky tak Austrálie je vystaven sice chladnému, zato však nikoli mrazivému počasí jako sever Evropy, Asie a Ameriky, na jihu je dostatek palivového dřeva na severu nikoli, na jihu je jen málo kožešinové zvěře na severu je řada druhů takových savců. Situace i zdroje jsou velmi rozdílné a proto můžeme sledovat na severu přizpůsobivost v kultuře odívání a na jihu přizpůsobivost v oblasti chování (ohně, otužování a využití pokrývek). V reále nevím zda v Tasmánii neexistovaly deky ze sešitých kůží, tak jako na australském kontinentě a jestli ty spolu s ohněm nesloužily k ochraně před chladem. Je totiž možné, že pobyt lov a sběr potravy v mořské i sladké vodě poškozoval kůži Tasmánců a tuk nebo směs s tukem kůži především ošetřovala. Směsy používané na nanášení na tělo jsou různého složení podle zdrojů a mají také odlišné vlastnosti, a některé například účinně chrání tělo před slunečním zářením. Nevím však jak skutečně má taková směs fyzikálně daleko zahřát a je možné, že hlavně jen o určitý pocit, který je jen relativní, nebo vyvolaný určitými látkami ve směsi. Je totiž možné, že takové obarvení by mohlo mít i přesně opačný efekt. Je to otázka změn prostředí, které při svých proměnách mohou měnit význam a práci takové masky (jinak se chová za chladu, jinak v mrazu, jinak při různých vlhkostech vzduchu a zase jinak při silném vichru). A zase je možné se podobně kriticky dívat na hliněnou masku jako na ochranný štít před hmyzími parazity. Spíš mi to připadá jako nadšení z nějakého materiálu, který je archeologicky doložen a jen se zkoumá na co by mohl být dobrý, ale jen z pozice hyperarcheologismu se silnou dávkou našeho kulturního zastínění. To je vidět i v hledání pragmatického důvodu v nošení masky. V reále si nevybavuji žádný etnografický severský materiál tohoto charakteru, naopak jsem registroval jen barvení tetováním, kdy kůže zůstává funkční a holá u Eskymáků a Ainů a u Sibiroidů jsem zase narazil na informace užívání neviditelné šťávy z žebříčku, která slouží jako klasický repelent (někdy se u Sibiroidů natírají novorozenci určitými směsi místo oblečení). V oblasti sociálních vztahů by navíc zřejmě došlo ke komunikační katastrofě vzhledem k reálné situaci, kdy poslední malý kousek kůže (ostatní tělo je oděno) jakým je obličej sloužící k identifikaci a pasivní i aktivní komunikaci by byl překryt (nehledě na vážný argument, že zde mluvíme o posledním malém kousku kůže vyrábějící vitamín D). Maska jako taková slouží spíš jako strašák jak v samostatné podobě, tak jako natřená tvář bojovníka. Nátěry barvou v obličeji bych spíš viděl u daleko jižnějších etnik tam, kde je tělo holé a je možná identifikace jedince i na jeho základě a navíc je možné sledovat i řeč onoho holého těla (to platí i o jižních cípech jižních kontinentů. Takové maskování by na severu mohlo snadno vyvolat mezi maskami izolovanými jedinci vážné stavy úzkostí a depresí (a možné vážné zdravotní komplikace z nedostatku vitamínu D), podle mne taková asociální provokace je věcí válečníků, slavnostních příležitostí a šamanů. Ale možná měli autoři koncepce masky jiné mně naprosto neznámé informace z oblasti psychologie a etnografie a fyziologie. Například mohli vycházet z nálezu fragmentu masky, které měli lidé z trojhrobu na obličeji, ovšem je fakt, že stopy červené hmoty nebyly jen na hlavách gravettienských pohřbených.