Rekonstrukční transformace venuše z Lespugue ukazuje rozložení tuků. Vlasy jsou na sošce znázorněny vrypy a jsou polodlouhé a rovné. Tady vznikl nápad věnovat se někdy v budoucnu antropologicko-anatomickým informacím, které některé sošky nesou. To je oblast, která si kdysi už v době Karla Absolona jednou zpracovávala.
Jiné postavy vidíme tam, kde se tak úplně neuplatňuje středoevropský a východoevropský až sibiřský kánon venuší například v Itálii a v západní Evropě. Například v gravettienu značně výjimečná venuše z Lespugue. Žádná taková kánonická skladba proporcí, která by zmenšila zadek a zploštila celou hýžďovou svalovou a tukovou partii tady není, i když ostatní partie těla mají velmi podobné velikostní poměry jako některé východoevropské venuše. Zadeček je skutečně velký a kulatý (stejná situace je i u některých dalších západogravettienských venuší například italských). Zajímavé jsou některé komentáře k jejímu oděvu, který má představovat jakousi bederní roušku. Popisy jsou někdy zmatečné jakoby nad venuší visela nějaká kletba, nebo pro její nezvyklé a svérázné vnady až za ušima zčervenalý badatelé klopí studem oči a nemohou se jí ani podívat ,,do očí“, natož na ona necudná místa? Asi už ve starší populární literatuře najdeme první zmatečné popisy umístění tohoto oděvu na těle ženy, ale i v solidní literatuře najdeme takové zmatečné a nepřesné popisy. Například známý Atlas pravěkého člověka popisuje ústy Jana Jelínka tuto Venuši a její oděv: ,,Ženy jsou zobrazeny většinou nahé, jen venuše z Lespugue má vzadu jakousi úzkou zástěrku sahající od pasu dolů, která však zdaleka nekryje přehnané hýždě.“ Snad mi pan profesor odpustí, ale vím, že má smysl pro humor, nemůžu se jako výtvarník s bohatou fantazií totiž ubránit představě, která neustále probíhá před mým vnitřním zrakem, kdy autor citace je účasten jako pohledný mladík v tanečních….pánové na sobě mají černé obleky, dámy nádherné dlouhé bílé šaty, ladně krouží sálem a taneční mistr je zastaví a vyzve mladé páry, aby pánové uchopily své dámy v pase a mladý pán s kouzelnýma modrýma očima dá svoje ruce před sebe a blíží se jimi k svému dívčímu protějšku…
Transformace venuše z Lespugue. tady je možné si všimnout zástěrky, která jakoby pro nás pozbývala smysl. Jen registrujeme reál. Sehnal jsem další podrobnější fotografie, vypadá, že zástěrka na sobě měla velmi jemný reliéf horizontálních vrypů, jakoby šlo o naznačení dalšího členění. Skoro by se dalo říci, že se bavíme o struktuře podobné nápadně strukturovaného textilu. Znovu vidíme detail úpravy vlasů, typický pro západní Evropu, velmi výrazné tukové polštáře na hýždích ukazují na rekonstrukci, že reál byl ještě výraznější a měl svá další specifika. Trojúhelníkový útvar mazi hýžděmi mohl být horní částí roušky, upínal by se na jaká si řemínková tanga. Protože ke studiu byly k dispozici jen nekvalitní fotografie nebyla tato rekonstrukce provedena, ale dávala by smysl a vysvětlovala by středové prohnutí zástěrky smerem nahoru směrem ke kostrči. Tato rekonstrukce evidentně trojúhelník neřeší.
Jako výtvarník si všímám pochopitelně lidí kolem sebe a obyčejná cesta po Brně nebo po Praze je pro mne jako procházka fascinující zoologickou zahradou plnou primátů nejroztodivnějších tvarů. Jednou jsem uviděl velmi krásnou mladou ženu, která měla postavu jako Venuše z Lespugue, krásný obličej ale i celé tělo mělo vlastní zvláštní kouzlo určité pravidelnosti a vlastní symetrie prostřídání štíhlých a naopak naprosto plných tvarů, byl to naprosto neopakovatelný zážitek. Byla jako její dvojče vybavil jsem si častý komentář k obrazům gogénových krajin z Tahity: ,,nepřeháněl umělec přeháněla samotná příroda.“ Uvědomil jsem si tehdy, že mohou ty malé sošky nést řadu velmi popisných informací nejen v jednotlivých detailech, ale dokonce i v celku. Proč by měli mít vlastně Venuše jiné proporce než opravdoví lidé, přece, když šili tehdejší lidé oděv také určitě postupovali tak, že oděv padl na míru aniž by používali skutečný krejčovský metr. A nemusí zde platit, že musí vždy jít o reálné proporce letitějších žen, řada výrazných proporčních křivek se mnohdy prosazuje relativně brzo v dospělosti.
Práce s Venušemi mě určitě některým směrem poznamenala, sebeironicky musím konstatovat, že zásadně změnila můj pohled na ženy a dívky, protože ženskou postavu začnu registrovat jako živočicha až od nějakého kila navíc a mezi ultraštíhlými modelkami v časopisech a kosterním odkryvem kolegů archeologů nevidím žádný podstatný rozdíl a příznivce superhubených dívčin považuji za jakousi určitou formu osteofilie.
Možná právě do tohoto místa se hodí začlenit malá poznámka. Na konci 70. let jsem zaregistroval v tisku poznámku, že tvary venuší odpovídají proporcím, které mají ženy postižené onemocněním nadledvinek. Tak bych na tento aspekt chtěl upozornit, protože ukazuje i způsob jakým přijímáme určitý typ informací. Jedná se o projevy Guschingova syndromu (hyperadrenokorticismu), hormonální poruchy způsobené hyperfunkcí nadledvinek. Příznakem je obezita těla, kulatý obličej, tělo na němž se tuky ukládají i mezi lopatkami a naopak končetiny jsou tenké. Plus mizí sexuální aktivita a může růst vousů. Skutečně když mají venuše tenké nohy a tlustá těla, ohnutá záda a je tedy nutné se vážně zabývat touto diagnózou? Potíž lidského uvažování se nepromítá jen v symbolickém uvažování, kdy ztrácíme smysl pro variabilnost, ale také jednotlivé zmíněné informace působí jako startéry pro naši paměť, která si zmiňované informace vyvolá, takže sami hned máme několik vlastních důvodů, proč předkládaným teoriím věřit. Je to stejné jako u horoskopů, vidíme jen ty informace, které nám potvrdí naše zkušenost, ty které nezapadají vůbec neregistrujeme. Proto je třeba rozdělit takové informace na dvě hromádky a jednu, která zapadá, druhou která nezapadá. Jednak registrujeme řadu sošek s tlustýma nohama nebo alespoň s netenkýma nohama, dále registrujeme i netlusté ženské trupy a dále neregistrujeme řadu sošek s neohnutými zády. V reále, když studujete anatomii pro výtvarníky, vidíte, že tlustá dáma rozhodně neznamená ,,všude tlustou dámu", ale nejspíš ,,někde tlustou dámu", a tyto ,,někde" jsou proměnné a vytváří určité typy ukládání tuků. Venuše většinou zachycují jeden ze standartních typů, kdy se tuk ukládá do prsou, břicha a boků. Tedy nic světoborného nebo šokujícího, a bez podrobnější statistiky jak se mají příznaky poruchy nadledvinek statisticky k reálné populaci tohoto typu žen, a tyto znaky k archeologickému materiálu, nemůžeme nic přesnějšího říct, protože obě statistiky nemůžeme vzájemně porovnat. Ale alespoň reálně vidíme, že rozhodujícím znakem by mohl být například stav zadečku, který velká část sošek má velmi nevýrazný, tohoto aspektu si práce bohužel nevšímá. Dál můžeme říci, že postavy sošek zapadají do rámce tvaru postav normální zdravé populace a že je zde zachycena i variabilita antropologického materiálu. Osobně když jsem viděl onu dvojnici francouzské sošky, měla štíhlý obličej. A to je také velmi časté, řada silnějších dívek a žen má normální obličej a normální nohy. Už se mně několikrát stalo, že mi to lidé na výstavách vytýkali. Kdyby se však rozhlédli jen kolem sebe tak i na samotné vernisáži našli by jistě i tady vedle celkově buclatých dam i pestřeji promodelované figury. Dělat hned z této věci hotovou věc, nebo téměř hotovou věc …,,Jedinci postiženi touto chorobou mohli zřejmě plnit důležitou funkci v tehdejších kultovních praktikách…Koper a Grisshmanová rovněž nevylučují, že adepti šamanismu sami mohli tyto příznaky vyvolat uměle, a to konzumací přírodních steroidů“ (Prokeš, 2000, 53-54) je hodně hodně mimo kritické hodnocení. Nicméně je to jen zase takový případ nedotažení určitého zajímavého nápadu. Lubomír Prokeš, který a chvála mu za to, vytáhnul tento starý příspěvek z propadliště zapomnění se také zmiňuje… ,,Rozhodně si nezaslouží, aby se na ně zcela zapomnělo (už proto, že se mi přes veškerou snahu dosud nepodařilo nalézt v literatuře žádný ohlas či reakci na názory v nich vyslovené)“
Ale zpátky k zástěrce
Co je ta zástěrka vlastně zač?
Zástěrky u venuše si také všímá dr.Soferová, která zde hledá určitou možnost, že by zástěrka byla z textilu. Mě spíš v první řadě udivuje naprosto pro nás nesmyslné umístění zástěrky, protože je až pod zadečkem. Možná se původně jednalo o klasickou bederní roušku, ale ta je stažena jako u striptérky o dobrých 30 centimetrů níž než původně byla. Ale než se pustím do této spekulace je třeba se podívat, jestli náhodou nemáme jinde podobnou situaci. A hned dvakrát, jednou u dolnověstonické venuše, kdy máme pod hýžděmi horizontální čáru běžící vpředu pod pupík a na sibiřské Maltě, kde má tutéž čáru jedna nahulatá venuše a tato čára je dekorativně rozbita na množství jednotlivých vrypů, které informují o dekorativní povaze předmětu. Z tohoto pohledu můžeme konstatovat, že je také klidně možné, že zástěrka Venuše z Lespugue je možná tam, kde má být. Způsob uchycení v tomto místě je jednoduché, nejprve se řemínky připevní kolem stehen těsně pod trupem těla, stehna se dál rozšiřují a tak řemínky nespadnou. Už i tyto řemínky mohou být ozdobné. Na tyto řemínky se dá uvázat další řemínek, který nese zástěrku. Samozřejmě jak maltská, tak věstonická venuše má ve předu pokračování řemínku, které je pod pupíkem. Vedení linie pod hýžděmi a v předu pod pupíkem je možné jen díky gravettienskému kánonu ženských proporcí. Jedna z mnohých věstonických venuší (zlomek) spodní části těla vypadá shodně se svoji slavnou kolegyní, ale má navíc šikmé vrypy na přední straně ,,nohou“, což jasně naznačuje klín, tento klín si můžeme přimyslet i pod horizontálu pod pupíkem věstonické venuše a hned bude mít spodek zadečku podstatně výše než dolní část klínu, což je charakteristický znak gravettienského kánonu. Proto například nejde u geometrizované věstonické venuše říci, zda vidíme v horizontále řemínek nebo, zda jde o anatomii nahého těla, stejně jako u dalšího drobného zlomku z Věstonic, který je trojúhelníkový, rozdělený ve dví horizontálním vrypem a nahoře dekorován dojitou řadou krátkých vrypů. Krátké vrypy mohou být jak ozdobná šňůra nad dvěma nohama tak vše může být jen samotné znázornění ženského klínu. Proto u takto geometrizovaných venuší se nemá vůbec cenu pouštět do rekonstrukčních metamorfóz (nebo ne alespoň na začátku zpracovávání materiálu).
Porovnání kánonů (nalevo u dvou dam - kánon gravettienských umělců z Francie a Kostěnek, napravo kánon současných realistických umělců). Můžeme sledovat poměr výšky dolní části klínu pod bříškem a spodku zadečku od země a jeho rozdíl mezi gravettienským pojetím a realistickým anatomickým pojetím.
Mluvím jako by nic o gravettienském kánonu a zapomněl jsem, že většina čtenářů neměla na škole figuru, tak abych to honem napravil tohle všechno vyplývá z rozporu kánonů, kdy u těchto sošek je spodek hýždí na horizontále někde nad stydkou oblastí ale v reálu je spodek hýždí vždy o dobré poznání níže než je ve předu těla stydká oblast. Proto interpretovat tyto výtvarné prvky a jejich průběh vůči skutečné anatomii je značně složité a proto zde uvádím takovou řadu možností.
Skutečná venuše z Laspugue však vepředu nemá patrny žádné řemínky, protože pod záhyby polštářů tuků by ani nebyly vidět příčné horizontální pruhy. Má však svoje vlastní problémy, teoreticky je také možné, že zástěrka je držena na příčně horizontální dřevěné tyčce, která je přichycena jak na krajích dál kolem stehen tak uprostřed, kde by mohla být držena shora vertikálním tenkým řemínkem, který by se nahoře spouštěl od řemínku v pase (asi by se jí špatně sedělo). Řekli bychom, že to by na figurce přeci musely být vrypy jako po oněch řemíncích, ale velké porce hmoty hýždí ostře vycházejí z okolní hmoty trupu a tak nějaké naznačení tenkých pomocných řemínků zde ani nemůže být patrno. Navíc tenký řemínek uprostřed mezi hýžděmi by mohl nést podivný trojúhelníkový předmět, který sledujeme na spodku zadečku na některých fotografiích (a který jindy ze zoufalství tak trestuhodně opomíjím).
Trojúhelníkový předmět na zadečku u venuše z Lespuque má své obdoby na sochách dam na stěnách Dévidžagadambůva chrámu v Khadžuráhu v Indii (10-11 stol.) Protože ani u sošek z hlubokého reliéfu nejsem moudrý, neřešil jsem tuto informaci na rekonstrukční metamorfóze Lespuguelského materiálu. Ale je to určitě jakési vodítko a rozhodně je dobré se zabývat touto soškou a etnografickými paralelami podrobněji.
Osobně bych byl příznivcem jednoduchých řemínků kolem stehen a následného připevnění hlavního spojovacího řemínku z něhož visí hromada dolů se zužujících kožených (možná stáčených) třásní, které celkově vytvářejí písmeno V, ale je zde zase jeden rozdíl, na většině fotografií není vidět příčné horizontální krátké proužky na jednotlivých třásních. To je ta celková struktura, která doktorce Soferové připomněla textil. I zde tedy platí to o další segmentaci dlouhých pruhů. Je však možné, že jsou to jen barvou pomalované kožené pruhy. Jenže Venuše z Laspugue má provedenou zástěrku zase velmi dekorativně a geometricky přesně podle toho na co jsme si zvykly a navíc má míru popisnosti i ve strukturách, ať už to jsou delší rovné vlasy nebo oddělení horizontálního řemínku a vertikálních třásní. Takže, když by byla zástěrka z jednoho kusu, byla by stejně nějak dekorativně segmentovaná a tak, co vypadá jako třásně mohou být vertikální (a i horizontální) ozdoby.
Když jsem našel další podobnou zástěrku a tentokrát v anatomickém místě pasu zajásal jsem, bylo to však zcela předčasné, protože se jednalo o ženskou figuru až z holocénu, odpovídající analogicky do kulturnímu období blízkému alpskému ledovcovému muži z konce neolitu, který měl také klasickou bederní roušku.