Nalevo je kresba falza venuše ,,nalezené" v roce 1927 v Dolních Věstonicích. Nálezce ji chtěl prodat za více jak milion tehdejších korun do zahraničí. Celá transakce byla však odhalena. Padělek byl odhalen na základě technologické chyby falzifikátora stejně jako venuše na obrázku napravo. Ta byla ,,nalezena" v Čechách v pískovně v Modřanech u Prahy. Trasologicky bylo zjištěno, že byla opracována zubotechnickou vrtačkou. Po umělecké stránce by se dala první venuše zahrnout do kubických venuší, druhá venuše by měla mít výše zadeček pokud by chtěla být gravettienská, pokud by chtěla být madlénská měla by mít zadeček větší (na obrázku je zadeček ulomený) nebo by měla být prohnutá s vystrčeným zadečkem.
Tato hlavička pochází ze ,,sběrů" venuší v Dolních Věstonicích konce dvacátých let dvacátého století. ,,Nálezce" mohl být šťastný, nebyl totiž při své zahraniční transakci dopaden. Teprve po promlčecí době se znovuobjevila tato hlavička v Austrálii. Gravettolog okamžitě pozná, že se styl vymyká gravettienskému pojetí, není ji totiž možné zařadit určitě do kubických venuší natož do geometrických a určitě se nejedná o dekorativní přístup s příměsí stylizovaného realismu. Určitě nelze mluvit o tom, že bychom zde měli tušit nějaké geometrické útvary pod povrchem reálného zobrazení. Jako výtvarník zde vidím pro gravettien nezvyklé linie, které se uplatňují v současnopsti především u zpracování jiného materiálu-především dřeva. Venuše je zpracována jakoby ji opracovával někdo, kdo je zkušený řezbář ve dřevě, který však rozhodně nemá nic společného z gravettienskou kulturou. Červenou barvou jsem karikoval a zvýraznil místa na profilu sošky, která tvůrce modeloval tak, aby bylo jasné, že jde o ,,pračlověka". Malý mozek, nízké čelo, hluboko posazené oči za mohutnými nadočnicovými oblouky, velmi široké chřípí nosu, dopředu vyčuhující ústa se silnými rty a tomuto ,,pračlověku" nesmí samozřejmě chybět ani dozadu ubíhající brada a nechybí ani struktura rozcuchaných neupravených vlasů. Tedy vše je opakem gravettienu a vše má charakter stínu persony. Vše je nachystáno tak, že by gravetolog spráskl ruce, ale laik zajásal. Získal by přece svého očekávaného ,,pračlověka"kterého si takto vždy představoval.
Některé sošky z celkového výčtu nebyly zahrnuty do zpracovávaného materiálu, protože nějakým způsobem působily nevěrohodně. Je třeba totiž nutně počítat i s falzy, které nemají nálezovou dokumentaci, chybí nálezový protokol, jsou provedeny v příliš tvrdém materiálu, nebo znázorňují tendenční jednoduchou evolucionalistickou představu primitivního pračlověka vyrobené primitivním a ještě nešikovným nedokonalým ,,pračlověkem“. Takže, když půjdete hledat i do mnou uváděných pramenů a najdete tam i sošky, které jsem v práci vyloženě ignoroval je to právě jejich případ. Především se jedná o českou venuši z křemene, dolnověstonickou bábu a zase dolnověstonickou australskou primitivní evoluční rozcuchanou pravenuši. Jak vidět čeští a moravští falzifikátoři byli velmi pilní, jejich falza to dotáhla i do zahraničních puplikací. Australská gradualisticko-evolucionalistická hlavička ,,typického pračlověka dle konvenčních představ 19. a 20. století“ to dotáhla asi nejdál a to až na titulní stranu magazínu National Geographic (ale nebyla tam jediným skřípajícím vědeckým elementem, podobně to bylo i s Tasadaji).
Avšak na rozdíl od Tasadajů, byly silné pochybnosti o pravosti australské venuše ihned po zveřejnění zprávy, že někdo kdysi tajně koupil za velké peníze jakousi hlavičku v Dolních Věstonicích. Hlavička absolutně nezapadala do žádného gravettienského stylu. Musela by to být unikátní výjimka, jak mi situaci komentoval tehdy Jiří Svoboda. Dnes můžeme na celou věc nahlížet daleko přísněji, pavlovienci by určitě nedělali něco tak odtrženého od reálu, kubizmu, dekorativismu, či geometrismu jen proto, aby vytvořili ideální školometskou ilustraci představy evolučního pračlověka, když sami byli moderními lidmi a žádné pračlověky sami ani neznali, stejně jako gradualistickou evoluční teorii. Hlavička jen prostě odpovídá lidové představě o veselém pračlověku a tak měla v lidovém byznysu a zábavě zelenou a s gravettienem neměla určitě nic společného. Spekulace, že nejde vytvářet ze starých mamutích klů soška, které se kdysi objevily jsou mimi reál. Z některých kousků mamutoviny, lze skutečně udělat co potřebujete, možná se vám nějaký kus rozsype, ale nikdo netvrdí, že to musíte udělat hned napoprvé. Když jeden pracovník kdysi spadl na veřejných schodech v areálu Moravského zemského muzea rozbil jeden dolnověstonický mamutí kel a pak ještě dlouho tam po něm ležely střepy. Tak jsem získal materiál k experimentálnímu zpracovávání. Byl velmi solidní a daleko měkčí oproti čerstvé slonovině a navíc daleko kompaktnější než křídovitá mamutovina z Milovic. I laik by byl schopen v něm snadno řezat. Vlastně vše závisí na tom, zda výrobek zpracujete závěrem kamenem nebo dále pokračujete kovem. Kov totiž lze odhalit ve světle křemíkové lampy. Proto svoje repliky jsem vždy řezal jen nožem, pokud by však někdo zpracoval povrch pazourkovým úštěpem a pak by vše zahladil a zpětně zamazal hlínou z nálezu, myslím, že by takový předmět byl velmi těžko odhalitelný, tedy pokud by jej dělal někdo, kdo se v umění gravettienu skutečně vyzná.