Pro mě osobně je velmi obtížné vidět v šídlovitých nástrojích pod krkem dětí něco jiného než jehlice na zapnutí pláště, neboť se u mě projevuje silný vtisk, protože když jsem tento materiál poprvé uviděl, byl doprovázen právě takovouto interpretací. Skutečnost, že se jehlice opakují u obou hrobů a že obě mají identický sklon, nám ale v podstatě ani jiné možnosti vysvětlení nenabízí. Také to koresponduje s tím, že muž, který takovou jehlici neměl, toho neměl v hrobě podstatně víc. Dá se říct, že jeho hrob byl jinak prázdný.
Když jsem chtěl na obraze zachovat všechny artefakty, bylo nutné respektovat i jehlice a k nim patřil plášť. Proto přesnější výpověď o rozmístění korálků u dětí chybí. Jak jsem už výše uváděl, na rozdíl od muže je rozmístění korálků u dětí chaotičtější. Pořídil jsem si barevný xerox z publikace, kde jsou hroby vyfoceny a tím, že je xerox kontrastnější než originál, zjasnily se a konkretizovaly jednotlivé korálky. Proto vlastně ještě po roce probíhá dál práce na rekonstrukci a je porovnávána s daným materiálem. V pracích ruských autorů nějaké přesnější rozmístění korálků (a jejich orientace) dál na těle chybí, i když si některých speciálních partií všímají velmi podrobně a pouští se do jejich výkladu a rekonstrukcí.
Jak vyplnit jámu? Potíž okamžitě nastává, když si srovnáte jámu muže a jámu dětí. Prostor kolem muže je malý, kolem dětí značný, to koresponduje s dary kolem dětí, ale někde je takový prostor a nic tam není.
Moje úvahy byly velmi jednoduché. Pokud byl dětský hrob vybaven tak, byl vybaven i nedochovatelným organickým materiálem. Odmítl jsem naivní představu, že by tam tehdejší lidé dávali jen ty materiály, které na druhé straně mohou vyzvednout archeologové. Proto ty kožené vaky, tašky, pouzdra a hračky z kůže a březové kůry. Moje prvotní úvaha byla věnovat se jen rekonstrukci samotných dětí a jejich oděvu. Věci kolem mohly informace o oděvu rušit. Pak jsem se rozhodl akceptovat nálezovou situaci dvojhrobu plošně a úplně. Nepůjde tedy jen o personu vizáže dětí, ale o celkové vyjádření vztahu pohřbívajících k dětem a to je rozměr vztahu, který je důležitější, než nějaká moje práce o oděvech paleolitu. Proto také okolí, tedy výbava, není jen naznačená nebo jen omezená na dochovatelnou slonovinu, ale má ukázat tutéž pestrost a množství jak v dochovatelné, tak i v nedochovatelné podobě.
Jak vybarvovat? Při práci vznikal nejprve jednotónový podklad, který už sám o sobě bohatou členitostí poskytl dostatečně zajímavou výpověď o dětském hrobě. Vždyť rekonstrukce portrétu dětí gerasimovovy školy (G. V. Lebedinské a T. S. Syrniny) také byly realizovány v omezené barevnosti. Avšak gerasimovova škola měla tóny barev předimenzované a odlidštěné, protože napodobovala kov - zašlý bronz nebo nechávala portréty sádrově bílé. Takto jim však zmizel náboj sugesce a vše zůstalo jen při akademické, pro veřejnost nesrozumitelné a nezajímavé situaci.
Moje vybarvení se omezovalo na minimum, také materiál oděvu nebyla dlouhá srst, která by zakryla korálky, ale kůže sama, stejně tak, jak to ukazuje ruské (Baderovo) srovnání s kalhotami severozápadních indiánů. Stačilo tuto kůži dát do tónu hnědé, uzené kůže, impregnované kouřem nebo nabarvené červenou hlinkou. Přestože zřejmě věci kolem dětí byly bohatě zdobené a pestře barvené, musel jsem dodatečně tyto předměty na obraze barevně zneutralizovat, protože nepřiměřeně odváděly pozornost od dětí a poutaly ji na sebe, i když byly jen hromadou vycpávek, které byly jen nekonkrétním materiálem v koridoru možného, navíc tvarově nespolehlivě proměnlivého materiálu napodobenin. Pozornost se tak nyní orientuje na materiál, který je povahově tvarem jednoznačnější a o který jde především. Ale jsem si vědom, že to znamená určitý odklon od celkového efektu. Přílišné vzdálení se od vzoru archeologického nálezu jsem však nemohl akceptovat. Zvláště u první takové celkové rekonstrukce dvojhrobu na světě.
Proč jsou pozice trochu jiné než u koster? Především je možné a snadné si představit, že děti byly položeny například na kožešiny a na rovnou zem a hlavy měly přesně jako na rekonstrukci. Po rozpadu měkké tkáně pak už krk nedržel lebku, která se převážila a přetočila směrem bradou dolů. Je však nutné říct, že bychom také mohli otevřít diskusi nebo ještě lépe nadchnout někoho, kdo by sledoval, jaký je vlastně rozdíl mezi pohřbem v rakvi, kde se bez problému může změnit poloha lebky, od pohřbu, kdy je tělo zahrnuto hlínou a takto zafixováno. A aby to nebylo tak jednoduché, musíme přiznat, že nevíme, zda nebyly těla přikryty rohožemi a kůžemi či surovou tvrdou kůží a ta pak teprve překryta. Tedy by těla byla pohřbena tak, že zde mohly vzniknout podmínky ne nepodobné podmínkám v rakvi.
Ale pokud byli tito lidé pohřbeni pod zem do úrovně permafrostu a hrob byl přikryt materiálem tak, že vytvořil mohylu, pak těla zespodu na dlouhá staletí zakonzervoval mráz a led. Můžeme takto mluvit o určité možnosti konkrétní mumifikace na rozdíl od normálního nadzemního nebo pozemního pohřbu, jehož účelem byla likvidace těla (nebo alespoň jeho měkkých částí). Každopádně těla dětí na rekonstrukci nemusíme nutně chápat jako těla v naprosto definitivní poloze a můžeme si představit, že se s nimi ještě dál manipulovalo. K takové manipulaci bychom mohli počítat položení hlavy a upřesnění pozice nohou.
Pokud však děti zemřely doma v obydlí, je naopak možné si docela dobře představit, že sklon hlavy způsobil polštář a protože po ztuhnutí těla tato pozice dětem zůstala, je možné, že po přenesení do hrobu byly hlavy podloženy například kožešinami, aby samy netrčely do prostoru. To je všechno patří do oblasti, kterou moje rekonstrukce teprve otvírá.
Rozšoupli jsme se nebo jsme příliš opatrní? Další možné variace a doporučení.
Výš už byly obě tyto otázky několikrát nepřímo řešeny, odpovědí je, že rekonstrukční metamorfózu dětského dvojhrobu je možné označit za velmi opatrnou. Je možné si představit pestrost dalších materiálů, řadu nedochovatelných nášivek, kombinace třásní, chrastítek z plátků rohoviny mamutích kopýtek, různé kožešiny barevně nápaditě sešité na plášti, barvení pláště, přizdobení pestrou textilií. Chybí zde rohože, košíky, a barevná pestrost nedochovatelného zboží.
Obličeje jsem se snažil udělat tak, aby respektovaly tváře dětí z ruské rekonstrukce, ale i na upravených barevných portrétech jsem dělal malou holčičku ve tváři baculatější. Protože v studených podmínkách tomu u dětí zpravidla tak bývá. Obličeje obou dětí jsou si sami sobě rozhodně velmi podobné. Jednak máme rekonstrukce podob podle lebek, ale v materiálech je přece i možné získat několik málo pohledů na lebky dětí a to zepředu i z boku. U chlapce je nepřehlédnutelné dopředu vystrčení předních zubů a dopředné protažení obou čelistí. Patrný je nevelký nízký nos a už počínající výrazné formování vnitřních partií nadočnicových oblouků. Lebka holčičky prozrazuje naopak normální běžné ústa a oproti chlapci má vyšší kořen nosu, tedy její nos byl také evropsky průměrný. Když si dám k sobě portréty všech tří osob ze Sungiru tak musím jako portrétista říct, že jak v lebkách, tak v portrétech zde máme tři individuální naprosto jedinečné a vzájemně vzdálení podoby a to už v základních proporcích i v detailech. To svědčí o velké variační šíři antropologické skupiny kostěnkovsko-sungirského kulturního okruhu.
Jsou možné i další varianty oděvů v koridoru možného například parky, hlavně u holčičky, varianty s našitými rukavicemi, je možné, jak už jsem psal (u rekonstrukční metamorfózy u muže ze Sungiru)(Balák, Chronc 2000), že není nám nic známo o opotřebení korálků otěrem ani neznáme její zvětšeniny, které by napověděly víc o materiálech a technice našívání a navlékání, stejně tak nevíme nic o zadní části oděvů, nevíme zda to, co je zde uloženo je materiál zepředu oděvu nebo i z jeho zadní strany. Jakousi odpověď vidíme na detailech paží, a nohou. Na fotografiích hrudníků jsou patrné skrumáže perliček kolem žeber bez toho, aby člověk věděl zda nějaké části řádků byla zachycena i pod žebry. V materiálech chybí i orientace perliček podle osy, která by mohla umožnit další zpřesňující vyhodnocení.