Pro naši kulturu je zarážející a nepochopitelné, jsou-li lidé spolu pohřbeni tímto způsobem. Zcela nezvyklá poloha těl, která neleží vedle sebe. Je taková pozice v gravettienu jinde zcela nezvyklá nebo máme i jiné podobné materiály?
Několik málo set kilometrů od Sungiru na jiné světoznámé lokalitě garavettienu - Gagarino našli archeologové tuto dvojsošku. Vše nám připadne nějak až nějak podezřele známé, ačkoli je sousoší velmi kubické a velmi málo popisné v reálných dimenzích, přesto zcela evidentně menší postavu můžeme identifikovat jako ženu (prsa, břicho). Z výtvarného hlediska je zajímavý kontrast mezi kubicky blokovitým trupem a najednou proporčně realističtějšíma nohama. Druhá větší soška nenese takové znaky (tvar břicha, prsa, realistické, ale malinké nohy) a určitě se jedná o mužskou sošku. Evidentní podobnost se sungirským materiálem by mohla znamenat odhalení určitého principu za kterým stála taková mytologie, která se promítala i do pohřebních zvyklostí. Prověřit takovou možnost znamená podívat se na ostatní gravettienské pohřby.
Gagarinská dvojsoška muže a ženy a její rekonstrukční transformace. Prvně byly upraveny rozdíly ve velikostech muže a ženy, teprve na základě reálných poměrů velikostí těl byla provedena malba ležících těl. Vlastně ani jinak je nelze zobrazit, aby jeden druhému nestál na hlavě a rovná záda muže k spočinutí právě na zádech sama vybízejí. Tak zde máme před sebou symbolické spojení muže a ženy jako spojení dvou protikladů a také jako ilustraci příběhu, který neznáme a ilustraci mytologie, která je pro nás neznámá.
Proč byly děti pohřbeny s hlavami proti sobě? Po té, co jsem se seznámil se suverením tvrzením ,,onoho PROČ?“ kolem věstonického trojhrobu, jsem značně znechucen velkým amatérským fantazírováním konkrétním sexisticky orientovaným zcela moderním západním příběhem. Tady je situace přeci jenom jednodušší, od samého počátku své publikační činnosti Jiří Svoboda upozorňuje na podobnost Sungirského dvouhrobu a dvousošky z Gagarina (Svoboda, Mistři Kamenného dláta). Lokality jsou v téže oblasti jen 150 kilometrů daleko. Neznamená to nutně přímou souvislost mezi nálezy (,,fotografie z pohřbu“ obdoba jihoamerických loutek zesnulých), ale statisticky daleko pravděpodobnější je, že se setkáváme se standartizovanou etiketou vyjadřující vzájemný rodinný nebo sociální vztah a nebo mytologický vztah či přímo mytologické vyjádření vztahu a příběhu, či přesněji řečeno vyjádření vztahu příběhem. Stejně jako když blízce příbuzní původní mladí lidé v Austrálii opačného pohlaví si chtějí povídat, probíhá rozhovor zády k sobě, aniž by si hleděli do očí. Gravettienské podzemní hroby jsou výjimečné a často originálně seskupenými jedinci. Možná právě v kontextu mytologických příběhů, které jsou nám naprosto neznámé a toto je jen letmý dotek, kterému nerozumíme a jenž je blízkou branou, kterou však nedokážeme projít. (Jung popisuje užití mytologie u severoamerických indiánů Navaho i k léčbě, promítnutí mytologie a víry v rituálu pohřbu není snad ani nutné zvlášť představovat, protože k tomu stačí obyčejný běžný katolický pohřeb). Právě u tohoto hrobu tím, že máme identickou podobu na soškách je tohle nejlépe pochopitelný gravettienský hrob. Někteří vykladači gravettienských hrobů je hodnotí veskrze z pozice naší kultury a holoceních kultur, kde je normou klást i do společného hrobu lidi jako individuality, výjimky jako matka s malým dítětem, nebo sedící pohřbený jsou výjimky, které si vynutily skutečné reálné konkrétní okolnosti. Ale v gravettienu tomu tak v zásadě vůbec není, jakmile máte v jednom hrobě více pohřbených naráz, neleží zde každý sám za sebe, ale vždy vyjadřují určitý vzájemný vztah. Vyjádření vztahu je normou a standartem a jako takový by měl být podpořen předně mytologií, která je právě o vztazích. Pokud budeme chtít gravettienské hroby příběhově interpretovat, musíme začít právě zde a nikoli u složitého věstonického trojhrobu u kterého chybí tak evidentní nápověda.
Nedostaneme se jen k ničemu jinému než k letmému dotyku s minulostí, která jakoby chtěla už už promluvit a zůstane jen mlčenlivým nehybným obrazem zastaveným v čase.
Zajímavý pohled na dolnověstonický trojhrob je až právě přes pohled z gagarinské dvojsošky a sungirského dvojhrobu. Právě v této souvislosti, když se pečlivě podíváme na mladou ,,ženskoidní" postavu uprostřed, která je pažemi propojena s postavou mladého muže těsně vedle ní vidíme, uvidíme, že i tyto postavy jsou orientovány každá jiným směrem, přesto jsou spojeny. Jedna leží na břiše a druhá na zádech a jsou spojeny rukama.
Vedle sebe pohřbené postavy nemají ze Sungiren ani z Gagarinem nic společného, alespoň se to na první pohled tak jeví. Spíš nás upoutají gesta, kterým jak máme pocit určitě snadno porozumíme. Ale najednou zjistíme, že i tyto postavy se k sobě mají podle klíče opačné orientace, odtažení a setkání v jednom bodě. Postavy se od sebe odvracejí, odsunují, přetáčí... Podíváme-li se na postavy dívky uprostřed a mužské postavy napravo vidíme, že jsou opačně orientovány (jedna leží na břichu, druhá na zádech) ale vidíme také, že jsou tyto opaky symbolicky spojeny rukama, které se jim překrývají. Další třetí postava je už odtažitá.
Další třetí mladá postava je pohřbena až opodál a s oběma postavami je spojena gestem levé ruky, která je hřbetem dolů a dlaní nahoru položená v klíně prostřední ,,ženskoidní" postavy. Tedy nikoli tak jak se někdy prezentuje dlaní dolů, jako by na ní sahala.
Vypadá pak, že za Gagarinem, Sungirem a Věstonicemi stála tatáž mytologie, tentýž mytologický příběh, který je existencí třetí mrtvé osoby rozvinut buď do formy vyjádření například příbuzenských, totemových či spolkových vztahů nebo do dalšího mytologického vyprávění, které nám samozřejmě uniká.
Italský dvojhrob starší ženy a mladšího muže (napravo) neukazuje jen doklady někdejší výzdobu pokrývky hlavy, ale obě kostry vyjadřují především vzájemný vztah. Jedna kostra reaguje na druhou jedna se svěřuje schoulená pod ochranu druhé, zatímco druhá tu první jakoby chrání.