Severoitalská dvojsoška muže a jakého si plazovitého tvora a její rekonstrukční transformace-napodobenina. I v soškách gravettienu najdeme další podobně zpracované téma. Máme zde opačně orientované figury ženy a dalšího neženského tvora, tedy další zobrazení spojených opaků.
Podle Junga se každý důležitý sen se točí kolem hada. Jung právě u hada mluví o kolektivním podvědomí a kolektivní fantazii. Všude ve všech kulturách je had nějak zakotven a v současnosti je nejvíce rozpracován vztah k hadovi v Indii v nábožensko-filozofickém směru tantismu. Jedná se o takzvanou KUNDALINI - hadí sílu. Had, se podle Junga, objevuje ve všech kulturách a to s podobným významem, proto mluví o kolektivním podvědomí a vysvětluje to faktem, že jsme podobní lidé.
Had a jeho význam nejsou věcí individuální fantazie, ale kolektivní fantazie. Had je tak zvláštní, protože se zdá být tak vzdálený od lidského vědomí a pocitů. Má autonomní život nezávislý od nás. Had nikdy nespí, má stále otevřené oči. U nás vyvolává zvědavost a pocit krásy, který se vztahuje k možnosti jeho moudrosti. Jung uvádí, že je symbol hada přičítán u člověka k nižšímu nervovému systému a k jeho páteři.
U Junga můžeme zůstat, pokud budeme chtít vysvětlit proč lidé z různých částí země, času a kultur sahají po podobných věcech a dávají jim i podobný význam. Za takovým chováním jsou tytéž lidské vlastnosti, především hra fantazie. Jung mluví přímo o INFANTILNÍ FANTAZII. Je to hra tvořivosti, hra představivosti a směrem k umění a vyjádření se je to zhmotněná fantazie. Například zvířatům, jako symbolům, dáváme vlastnosti a tyto symboly mohou být i léčivé. Představivost je jazykem podvědomí. Archetypy jsou shodné fantazijní principy, prototypy příběhů, symbolů a vlastností. Každý sám věcem dáváme smysl.
Jungovi následovníci rozvijí dál. Například u mytologických příběhů, které jsou tak oblíbené dokonce i dnes vidíme, například u sci-fi sledujeme zájem o bytosti z jiných světů. Je to téma mimozemské inteligence, to je z psychologického pohledu hledání druhého centra psychického ega, které chceme objevit a navíc z nadhledu charakterizovat naši současnou kulturu. Toto hledání pramenů změn fyzických a psychických stavů a jakého si druhého hlasu - stínu u člověka, tak toto hledání je orientováno mimo svět lidí. Ale domnívám se, že není nutné chodit jen pro současnou sci-fi, ale stačí si pro vzory takového jiného chování zajít právě do světa kolem nás, do říše zvířat. (Moudrost snění)
Hadoidní postava z Itálie není v mladém paleolitu osamocená. Destička z Malty na Sibiři s náměty hadů. Na jedné straně plaketky vidíme rytiny, které velmi upomínají tři lezoucí hady a jsou tak také nejčastěji interpretovány. Druhá strana plaketky má na sobě spirálovité útvary, pro názornost jsem spirály propojil červenou linií. Co by měly mít společného hadi, z první strany plaketky, ze spirálou z druhé strany? Výraznou proměnou chování hada je právě stočení do spirály. Dokonce stále jde o více objektů - hadů. Jeden je velký ústřední, ostatní jsou menší a vedlejší. Zajímavé je, že obě rozdílné pózy hada jsou propojené centrálním otvorem, který obě scény spojuje a který je zároveň jedním koncem spirály -hada, která z ní vychází - nebo do něj vlézá. Pokud je interpretace správná, znovu sledujeme propojené opaky.
Italský gravettien nám přináší dvojfigurku, které, když by ji někdo zadával výtvarníkovi, tak by asi začal …,,On a ona, jsou opaky, které každý míří jiným směrem na opačnou stranu. Přesto jsou spolu pevně a trvale spojeni a tvoří jeden celek.“ Asi to je zase stejné, jako bychom citovali nějakého filozofa, terapeuta nebo psychologa a určitě si vzpomenou ti, co četli Junga, na jeho opaky, jež se přitahují a na jeho stín. Takže italský gravettienský ,,on“ stojí oproti ženě, opačně zády k ní. Každý hledí na jinou stranu a jsou od sebe v pase vzdáleni, ale hlavami a nohami se navzájem pevně dotýkají a prolínají. Nepřipomíná vám to něco? Ano dvojsošku z Gagarina, která jakoby vyprávěla stejný příběh, stejný popis vlastností a charakteristik aktérů ženy a muže. Opakování situace v dětském hrobě, kdy jde jenom o děti určitě nevyjadřuje vztah z události jejich života jako dospělých lidí, je to jen zástupná symbolická projekce do mytologické podstaty přijatá v pohřebním ritu. Tady je vše stejné až na jediný, ale podstatný detail. ,,Ona" je evidentní žena, osově souměrná s evidentní postavou a neevidentní kulatou hlavou, zato ,,on“ nebo ,,On“ je osově nesouměrný, jeho nohy nejsou vidět, zato hlava má evidentní šikmé velké oči a dlouhou úzkou otevřenou ještěří či hadí hlavu. Není proto divu, že se o něm někdy mluví jako o hadovitém mytologickém tvoru. Takové pitoreskní zjevy známe především až ze západoevropského magdaleniénu. Figurky, které zde byly nalezeny však nebyly řádně zaprotokolovány, ani nebyly popsány nálezové okolnosti. Nález je velmi starý snad z konce 19. století a figurky se znovunalezly v jednom americkém muzeu. I kamenná maska ze stejného souboru vypadá velmi mytologicky, nadčasový rozměr získává nejen symetrií, přísností výrazů šikmých očí, ale i hinduistickým třetím okem na čele, které ji řadí do úplně jiného mytologického světa.
Není možné si nevzpomenout zase na Junga, na přitahující se opaky povah, na jeho odvrácené stíny vlastního já, jak z povahy, tak z duše, ba není možné si nevzpomenout na archetypální symbol hada. Konkrétně mně přišla na mysl situace ženy, která přišla k Jungovi s tím, že má hada v břiše, když se na ni Jung udiveně podíval. ,, Né skutečného hada, myslím hada jako symbol“ odpověděla mu. Jung vzpomíná, která náboženství měla v takové mytologii hady a znovu míří kamsi na Východ. Ale i mytologie Australců vzpomíná příběhy o ženě a hadovi a nakonec i křesťanská (katolická) mytologie užívá symboliky o ženě a drakovi. A starojudaistická mytologie světu dala známou postavu Evy a hada.
Myslím, že tady máme dva prvky mytologie, které míří někam k Indii, ale i k řadě dalších historických mytologií, proto bych byl opatrný, co se týká pravosti materiálu i když na druhé straně právě před sto lety by nikdo podvody takového typu určitě nedělal, protože by byly nepřijatelné a neovolucionalistické. Já vím, že jsem u mytologie začal velmi přesvědčivým nálezem lvačlověka z aurignaceienu, který je starší než gravettien. Prostě za ním stojí evidentní lidská mytologie, řekl bych tak přirozená a nutná pro člověka jak ji chápe Jung. Člověk bez mytologie je nemyslitelný, stejně jako člověk bez kultury.
Ale najdeme evolucionalistické názory v literatuře o gravettienu, které popírají mytologii dokonce u kultur gravettienu a nejsou z devatenáctého století. Tak ještě v roce 1983 Bohuslav Klíma při popisu klasických gravettienských sošek sice naprosto iracionálně, ale za to pravověrně evolucionalisticky přemítá:
,,Nelze se však ani ubránit dojmu, že ony sošky zobrazují snad dokonce již konkrétní mytické bytosti vysněného nadpřirozeného světa, který se sice formoval v pevné mýty až později v mladší době kamenné, ale jehož prvopočátky se utvářely nepochybně ve vyspělém prostředí hospodářských a společenských vztahů v závěru paleolitu.“ (Klíma 1983)
Proto bych se moc divil, kdyby někdo v devatenáctém století vyráběl taková falza. Spíš, jak je cítit při rozhovorech s gravettology, jim vadí absence přesné časové datace. U použitého materiálu jako je kámen se na rozdíl od kosti nedá zjistit datum výroby (smrt zvížete) fyzikální cestou. Při mích pokusech o rekonstrukční metamorfozy na pomezí napodobenin, jsem si uvědomil, že ženská soška je typická kubistická ženská venuše vytvořená podle gravettienského kánonu. Jedná se o předvedení postavičky jen na úrovni symbolu, aby bylo patrné, že jde o ženu. Malé holení a lýtkové kosti na noze ukazují typické zkrácení této části končetiny, které bylo běžné v mladém paleolitu. Nerozdělení prsou od sebe uprostřed upomíná některé kubiské gravettienské venuše a mezi nimi v první řadě i gagarinskou dvojsošku. Ruce, jako by úplně chyběly, hlava se stává pitoreskní koulí. Zatímco gagarinský muž má špičatý obličej, který by mohl symbolizovat vousy má jeho italský protějšem takové výčnělky dva pod sebou. Z boku vypadá ještě pořád tato soška jako figurka muže, ale zepředu právě po srovnání s evidentní skvěle a naprosto jednoznačně vyjádřenou ženou, zepředu je vše najednou o něčem jiném. Vidíme jakési tenké kličkovité dvojité tělo upomínající úhoře, chobotnici nebo hada, vše navíc umocněno příčnými rýhami na jedné části břicha, která je členěna, tak jak to známe z anatomie hadů. Navíc zepředu, to co se jevilo jako podivné spodní vousy, vypadá jako otevřená ústa s ostrými zuby. Kdyby tato italská soška ,,byla nalezena“ v nedávné minulosti, ale pokud byla nalezena před sto roky, myslím si, že je opravdu pravá a patří do gravettienského kulturního okruhu. Stejně výrazně je propracována i zoomorfní maska, proto i ona vypadá velice důvěryhodně.
Kresebné nákresy štětcem nám představují - zleva -reliéf z Laussel s opačně orientovanými postavami - hlavami od sebe, kdy alespoň jednu postavu můžeme prohlásit za ženskou. Druhým protipólně orientovaným dílem je Gagarinská dvojsoška tentokrát s hlavami od sebe a nakonec je to severoitalská dvojsoška z Balzi Rossi, která má od sebe zase bříška a i zde je plně čitelná jen ženská soška.
Další dvojpostava je až ze západní Evropy ze skalního reliéfu z Laussel. Není to žádné neznámé dílo a najdeme je jak ve Velkém atlase pravěkého člověka od Jelínka, tak nejnověji v Journey through the Ice Age (Bahn, 1997). Dvojpostava je vysoká asi 20 centimetrů a je propojena a konfigurována naprosto originálním způsobem a to hlavami od sebe. Provedení je tak schématické a tak zvýtvarněné, že můžeme jen bezpečně identifikovat jednu ženskou postavu, druhou postavu tak snadno identifikovat, co se týče pohlaví, asi ani nelze a také se nelze přesně dopátrat, komu patří ty které anatomické partie ve společném prostoru. Proto se nelze divit, že ,,někteří odborníci ji vysvětlují jako koitus, jiní jako porod" jak uvádí Jelínek (Jelínek, 1972). Tento reliéf je pro nás tak těžko čitelný, že je zde obtížné cokoli s jistotou tvrdit. Možná mohl reliéf znamenat řadu věcí a mytologie opaků, které jsou propojeny je zde možným a velmi pravděpodobným, nicméně ne jediným vysvětlením.