Určitě spíš než konkrétní událost symbolizují pozice mrtvých nějakou mytologii, která se zabývá vzájemnými základními vztahy mezi lidmi a samou přirozenou podstatou člověka.
Kdyby například archeolog Luděk Galuška (specialista na starou Moravu) slyšel, že některý jeho kolega vykládá nálezy křížů přítomné v Mikulčicích, Pohansku a ve Starém Městě jako doklady vypovídající o ukřižování, tedy způsobu usmrcení lidí, kteří jsou zde odkrýváni na pohřebištích, určitě by s ním vehementně nesouhlasil. To pro to, že křesťanská mytologie je stále živá a rozumíme ji. Když vyhodnocujeme dávné paleolitické archeologické situace musíme k věci přistupovat už s tím, že tam, kde se promítnula dnes už neexistující a nám neznámá nějaká konkrétní mytologie, nebudeme mít žádnou evidentní nápovědu a lehce se zmýlíme.
Proto dvojsošky a hromadné hroby gravettienské tradice mají pro nás neobyčejně neocenitelný význam rozpoznání přítomnosti a charakteru (náznaku) někdejší konkrétní mytologie.
Poznámka k náhrdelníkům.
Tři lidé pohřbení v Sungiru a ani jeden náhrdelník ze špičáků šelem? V konvenční tradici se řada nálezů provrtaných zubů donedávna bez rozpaků vykládala jako součást náhrdelníku, ovšem se jednalo o autoritativní tradici, která něco někomu prostě jen přisoudila a stvořila mýtus vizáže. Postrádáme u tohoto výkladu jakékoli základy kritického hodnocení (Jelínek, Velký obrazový atlas, Klíma, Dolní Věstonice, Svoboda 1999) vůbec se nehledá jiné vysvětlení, jiná alternativa, už je rozhodnuto. Připomíná mi to jeden pokus z oblasti psychologie, kdy dobrovolníci se v psychiatrické nemocnici nechali označit za schizofreniky, pak už byly úplně normální a dál už nic nehráli, avšak označení schizofrenik jim už zůstalo.
V archeologickém materiálu je však situace na rozdíl od světa fantazie odlišná, dodnes se nenašel žádný hrob v kterém by byl onen známý náhrdelník ze zvířecích zubů šelmy. Jediný náhrdelník nalezený v hrobě je velmi dlouhý a zcela atypicky umístěný slonovinový a snad také belemitový ,,růženec“ v hrobě malého chlapce z Malty. Dál registrujeme jen nákrčník (zase se nejedná o zuby šelem) z italské gravettienské produkce a jeden nákrčník na sošce z Avdějeva (ojedinělá mezi ostatními více jak 90 soškami, které jsem pro gravettienskou tradici zaregistroval).
Rekonstrukční napodobenina jedné z variant možného uplatnění náhrdelníku je provedena v tradičním výkladu náhrdelníku. Je však také možné, že korálky byly našity na límci spolu s menšími přívěšky. Středový přívěšek mohl sloužit jako spona haleny nebo pláště.
Slonovinový náhrdelník z hrobu chlapce z Malty na Sibiři
Ačkoli se ve starší literatuře jako nic popisují nálezy náhrdelníků je to poněkud smělé a předčasné. Ve skutečnosti byly jen nalezeny provrtané (správné technologické označení je prořezané) zuby (ale i schránky měkkýšů) na jednom místě. Interpretací pro provrtané zuby je možná celá řada, jak ukazují hroby nejpravděpodobněji vždy šlo o ozdoby čepic, popřípadě zbytků oděvů (Sungir-chlapcova hlava, Dolní Věstonice-hlavy všech osob v trojhrobu), nebo jiných zdobených předmětů a nebo šlo o depoty výrobků.
Snaha zcela nekriticky a pseudovědecky vidět ve všem náhrdelníky na krk byla svého času značně silná. Pramenila z nekritického se otevření etnografickým paralelám a tak asi jako určitý vrchol arogance vůči archeologické realitě je tradiční výklad dolnověstonických přívěšků symbolizujících prsa jako součást náhrdelníku (kdysi velmi známý obraz od Zdeňka Buriana). Když mi asi před dvaceti roky ukazoval Luděk Seitl tyto materiály z trezoru MZM zvlášť mě upozorňoval na to, že očka na zadní straně jsou orientována vertikálně. Nikdy nemohla být jakoby nic nastrkána na nějakou šňůru vedle sebe. M. Králík mi ústně sdělil, že dokonce uvažoval o možnosti jestli by nešly vzájemně seskládat tyto útvary pomocí trnů a oček do jednoho kompaktního útvaru, což se mu nepotvrdilo, ale ukazuje to už daleko kritičtějšího ducha nastupující generace vědců, hledajícího nové možné alternativy jež pak skutečně pokusně ověřuje. Což není nic jiného než, že se dostává zájem o interpretaci příkrašků pod vědečtější pohled.
V zásadě se nesmí brát žádné ohledy na sebearogantnější a sebesugestivnější tvrzení autorit, musíme si vždy položit otázku, tohle se opravdu našlo pohromadě? Mělo to opravdu tuto skladbu a orientaci? O co se pánové vůbec opírá vaše interpretace? Co všechno to může ještě být dalšího? A našlo se něco takového ještě například jinde, třeba v hrobě? A kde se to v rámci sídliště našlo, nemělo to spíš zcela jinou souvislost a to s místem nálezu, které by mohlo být nápovědou?
Provrtané a prořezané artefakty z DV jsou v některých publikacích představovány jako náhrdelníky a také jsou i tak seskládány. Kde tito interpreti brali takovou jistotu se však už jen těžko dozvíme. I kdybychom nalezli dané artefakty pohromadě může to jen znamenat jejich společné deponování, nebo společné našití či uvázání na cokoli od oděvu po jiné předměty. Nekritická interpretace náhrdelníků šla dokonce tak daleko, že byla připsána i stylizovaným prsům (uprostřed nalevo), přesto, že očka byla orientovaná otvory vertikálně a nikoli horizontálně.
Liščí zuby z pavlovienu dříve v literatuře interpretované s úplnou samozřejmostí jako náhrdelníky se ale v hrobech objevují jen jako součást zdobení hlavy, (nebo v ruce mrtvéDVIII). (DV, Předmostí)
Ukažte mně nákresy a fotografie z odkrývání, kdy je jeden zoubek vedle druhého v pořadí na náhrdelníku a doložte ještě souvislost se zavěšováním na krk. Hlavní důvod, proč se vůbec tolik rozšířilo ono lidové připisování náhrdelníků u krku spočívalo v tom, že se připsalo mladopaleolitickému člověku (ač je to k neuvěření) teplé klima. Do bronzova opálený polonahý člověk s vestičkou plnou naprosto nedoložených spon (známe z jednoho sporného artefaktu o němž nevíme na co sloužil, který navíc druhý otvor získal až během fosilizace) hadrářských bot a cárů kožešin kolem pasu a pánve s haldou rozcuchaných nebo někdy dokonce i upravených vlasů měl jako jeden muž také náhrdelník kolem krku pobíhal ve Štorchově románu s doporučením úřadu školství, stejně tak prožívali svá romantická dobrodružství hrdinové s produkce Josefa Augusty zrození ,,pod odborným dohledem“. U Sibiroidů, nebo u eskymáků však takové jednoznačné uplatnění náhrdelník nemá, protože je člověk v oděvu odshora dolů. Proto snad onen nákrčník až dole na jihu Evropy v Itálii a ve východní Evropě jen tenký nákrčník z kůže nebo textilu, který, kdyby byl nošen pod oděvem stal by se jen jakousi šálou nebo rolákem. V současnosti připisovat beze všeho náhrdelníky gravettiencům je nepodložené a lehkomyslné, tyto naprosto jednostranné výklady u tak problematických materiálů je nutné rozhodně označit jako nekritické a pseudovědecké a tudíž jako výklady ležící již zcela mimo vědu.
Výjimečný byl středomořský gravettien, zde byly podmínky daleko teplejší než v tehdejší severské Evropě, kam tehdy patřila i Morava. Zdobení krku náhrdelníky zde dávalo smysl, protože zde nemuselo být oblečení až ke krku a náhrdelník byl vidět. Přesto vidíme v kosterním materiálu Itálie především ozdoby hlav (přesně v duchu gravettienské tradice), náhrdelníky či nákrčníky zde byly vzácné ale možné. První zleva je nálezová situace v Gr.dei Faucuulli, Gr.des Enfants, druhý člvěk byl chlapec z Arene Candide (díky materiálům od Jiřího Svobody bylo možné realizovat rekonstrukční metamorfózu. Tři lidé nalevo představují materiál z trojhrobu v Barma Grand právě až z této lokality máme ozdoby krku.. Nebyly to však žádné prosté řetízky z provrtaných zvířecích zubů, ale složité více řadové šperky. Je však stále možné, že šlo o zdobení límce haleny. Důležité jsou nálezové fotografie, které však nikde italští archeologové nepublikovali, nebo se k nám nedostaly a nebo možná taková dokumentace ani nikdy nevznikla. Opakující se předmět uprostřed hrudi z italského trojhrobu jsem považoval za nějakou sponu, údajně tomu tak není, ale nesehnal jsem nikde detailnější pohled na tento artefakt (a vlastně na nic dalšího). Vlastně velmi špatné archeologické publikační materiály kolem tohoto hrobu jsou důvodem proč nevznikla pro Antropark alespoň orientační rekonstrukční napodobenina do doby uzávěrky této práce.
V literatuře severského gravettienu, kam patřil například i náš gravettien (tehdy byly u nás velmi chladné klimatické podmínky) můžeme dokonce narazit na velmi problematické doklady pozůstatků lidí jejichž pozůstatky byly vystaveny žáru (ať úmyslně nebo neúmyslně) ale jak uvádí Martin Oliva (Oliva, Mýtus masového hrobu, Archeol. Rozhledy LIII-2001,str24) ,,i v případě nálezu DV 4 šlo (dle pracovního deníku) jen o kalcifikované zlomky dětské lebky bez jakýchkoli zbytků postkraniálního skeletu, zato však s čelenkou ze vzájemně vzkřížených liščích špičáků.“ Zase jsou špičáky šelmy na lebce, ale nás už také zaujme naprosto nekritické přisouzení zubů čelence, vždyˇse klidně mohlo jednat o nášivku na čepici, kapuci nebo klobouku. A v archeologickém materiálu v matskobureťské oblasti i v našem pavlovienu figurují předměty archeology označované za čelenky, ale i jejich začlenění k čelu nebylo nikdy v žádném hrobě prokázáno.
Další obecné nesrovnalosti kolem náhrdelníků
Někdy se interpretují africké náhrdelníky (s datacemi kolem 30 tisíc let) pracně vyráběné z úlomků skořápek pštrosích vajec jako prostředky výměny a udržování vzájemných vztahů mezi komunitami. Předně je třeba upozornit, že naše kulturní zastínění kolem dávání a přijímání darů u přírodních národů nám nedovoluje plně pochopit podstatu tohoto děje a v minulosti vedlo nejednou k mnoha potížím a i tragédiím končící smrtí bělošských cestovatelů a prospektorů. Proto je nutné toto téma dlouho studovat, u nás se jim zabýval Alberto Vojtěch Frič, ale najdeme je i v literatuře kolem severoamerických indiánů, kdy zase vidíme kulturní zastínění u indiánů, kteří přijímaly dary od bílých. Obecně lze říci, že bílý muž inklinuje chápat dar jako prostředek vedoucí k závazku a je to pro něj součást určitého obchodu. Dokonce bílý člověk považuje mnohdy i motlitbu jako součást obchodu. Já dám svůj čas a ty mi táž oč žádám. V reále rozdávání může mít daleko složitější podstatu, a bude mít řadu nejrůznějších příčin i podob. Je více jak pravděpodobné, že i děti ze sungirského dvojhrobu dostali ony provrtané korálky darem, že je sami nevyráběly i když se na jejich výrobě také mohli podílet.
Zaopatřování vlastní rodiny a nejbližších patří do věci přímé sociální vazby, kdy si člověk personu nebuduje jen kolem sebe, ale i kolem těch, které považuje za své. To je také důležitá stránka persony, která je stejně reálná jako individuální persona. Jestliže dostanete korálky od někoho jehož chování a poslání znáte, a sám je on nosí, nebo je nosil také, je velmi pravděpodobné, že se z jeho chováním ztotožníte. Darovaný artefakt vás pověří nějakým úkolem, tak ,jak jsme si už jednou právě v souvislosti oblečení a uniforem všimli. Proto mluvit o daru jen jako o obchodu nebo závazku je nepřesné a zjednodušené.
Zároveň je třeba upozornit na skutečnost, že se často objevuje u materiálů, který je vzdálen od svého zdroje desítky či stovky kilometrů vysvětlení jeho přesunu podle určitého přisuzovacího diskriminačního klíče. Jestliže je takový materiál nalezen u sapienta sledujeme jako hlavní vysvětlení obchod, dary a zajišťování vztahů, jestliže je stejná situace u neandrtálců je jim tak tak přisouzeno, že tento materiál si přinesli sami. I když i to může působit komediálně v kontextu naší předpojatosti k neandrtálcům. Na jedné přednášce, se publikum podivovalo, protože si vůbec nedovedlo představit, jak by onen neandrtálec při svém nízkém intelektu po nálezu určité suroviny pak dokázal najít svoji jeskyni a trefit vůbec do ní.
V reále právě v mladém paleolitu u severských kultur předpokládáme pohyb skupin lidí po značném prostoru a na velké vzdálenosti a těžko kdy budeme schopni posoudit, bez modelové rekonstrukční paleoetnologie, kolik toho může být dílem vlastního sběru, darování, politické výměny, daní, výkupného či skutečného obchodu, nebo mohlo také klidně o náhodný nález ze vzdálené lokality, nebo mohlo jít o skutečnou těžbu surovin či hotových z určité už opuštěné dávné lokality. Je velice pravděpodobné, že právě známé dlouhodobě užívané pavlovienské lokality mohli být takto těženy a to při následném osídlení, ale i procházejícími komunitami. Navíc takové suroviny, které nalézáme daleko od zdrojů mohou pocházet také z krádeží, loupeží a válek, které se mohli provozovat jak nahodile a ojediněle tak i docela pravidelně a velkoplošně.
Směrem k materiálu u neandrtálců není omezení možností příčin vzdálenosti materiálů od zdroje ze strany neandrtálců, ale jen ze strany hodnotitelů. Nicméně do modelové rekonstrukční paleoetnologie musí být registrován i mytologický vztah ke kamenné surovině, který byl evidentně odlišný.