Úvodem patří zvláštní poděkování za rady a poznámky ke koncepci a skladbě románu scénáristům George Isaac Whitovi a Max Allan Collinsovi.
Tuto knihu věnuji všem badatelům, kteří kdy zkoumali úžasnou kulturu dávného moravského gravettienu,
známého pod označením "Éra lovců mamutů".
ZA VŠÍM CO SE LESKNE A TŘPYTÍ
,,Tančete, tančete, roztančete celou oblohu, ať váš třpyt v záři slunce oslní vaší nádherou každého poutníka. Sněhové vločky točte se, motejte se a leťte, kam se vám zlíbí. Jste jako volání svobody, volání života, který je tak nádherný a přesto krátký a mnohdy studený. Tančete a obveselte nás, nás pouhé diváky, nás poutníky, ať se potěšíme z krás světa denního. Až spočinete na zemi, kde se budete třpytit v tisíci jiskérkách malých chladných plamínků, pak si odpočněte. Ale teď tančete, roztančete celou oblohu ať váš třpyt v záři slunce oslní vaší nádherou každého poutníka“.
Severozápadní Gátové kolem roku 27 680 před námi, taneční píseň pro bubny a píšťalky.
Širé pláně úchvatně tvarované krajiny byly zapadlé sněhovou pokrývkou, na níž mráz vytvořil přes noc drobounké krystalky ledu, které nyní, v prvních ranních, ještě oranžových paprscích slunce, nádherně září oslňujícím třpytem. Stinná místa jsou promalována fialovomodrými studenými barvami, kde je místy mnoho nejasné šedi. Ale jakmile se šedé skvrny dostanou na nasvětlená místa, okamžitě se změní v dlouhé, teple hnědé kožichy neposedných pižmoňů, kteří se jeden před druhým předvádějí. Jejich těla se zdvíhají na zadní, hlavy se vzájemně přibližují, aby se s třeskutou ránou vzájemně srazily čelními plochami mohutných rohů.
Na bílé, ledové pokrývce pobíhají jakési hroudy sněhu, jsou to hrabavý bělokurové, které hlad vyhnal z nočních úkrytů a nyní pilně sbírají potravu.
A najednou je slyšet jemný dusot snad stovek kopyt, to na obzoru běží stádo sobů z jednoho místa na druhé. Je však moc daleko a tak ani nemůžeme tušit, že to není obyčejné stádo divokých sobů. Zblízka bychom totiž viděli, že na některých sobech sedí zachumlaní muži s lasem přes rameno a dlouhou holí v ruce, kterou udržují sobí stádo pospolu. Někteří sobi také nesou na svých zádech pořádný náklad. V těchto končinách je takové divadlo velmi vzácné, jsme na okraji území lovců, kteří se živí především tím vším, co jim poskytnou četné proutěné a dřevěné pasti, které musí v krajině nastražit. Sledovat stáda sobů a lovit je, je také možné a některé národy nebo i jen rodiny to dělají, ale jen sezóně nebo příležitostně. Jen lovci zůstávají opravdu svobodní. Uvázat si na sebe stáda sobů trvale, je věcí, která vám něco dá, ale i mnoho sebere. Nemůžete se sbalit a odejít lovit najednou jinam, nemůžete jít dny a dny za surovinami. Sobi by zatím utekli bůhví kam a už byste se jich nedohledali. Musíte vše vyrábět jen a jen ze surovin, jenž vám poskytují vaši sobi. A i tak lidé nerozhodují nijak významně o cestách sobů, sobi sami putují od pastviště k pastvišti a lidé se jen vezou. Ale tohle nejsou obyčejní pastevci sobů. Jsou to sobí chlapci, námezdní hlídači sobích stád, která patří velmi bohatému rodu Katárijů. Katárijové jsou zbytkem odnože kdysi početného národa, který sídlil původně daleko odtud. Zde byla vždy jen určitá menší komunita Katárijů a jak Katárijů ubývalo, přibývalo mladých chlapců, kteří pro ně pracovali. Katárijové byli dobří obchodníci a dovedli vždy nabídnout, co se místním chlapcům zamlouvalo. Dobré a stálé jídlo, pití, plat, zbraně, cestování a dobrodružství. Tak se dokonce stávalo, že bylo dobrým zvykem, když mladíci z některých okolních komunit, alespoň na čas sloužili u Katárijů.
Starý Šal Katário byl asi šedesátník plný energie, který žil v přepychu svého tábora v nádherné, velké jurtě, vyzdobené pompézními, uměleckými předměty, koberečky, závěsy a rohožemi. Měl vždy po ruce sloužící, jak muže, tak dívky. Podobně si žili v přepychu i ostatní členové jeho rodiny. Zde, v samotném táboře, bylo jen málo sobů a to buď na mléko nebo na porážku, ale také na spojení s jejich četnými stády, které se volně pásly v širé krajině. Když se tábor Katárijů stěhoval, byla přihnána tato stáda a ti pak na svých zádech odváželi celou výbavu a nebo táhli velké sáně s rozměrným nákladem. A tak se čas od času celý ten nádherný, skvostný palác přemísťoval na severovýchod a pak zase na jihozápad, to podle toho, jak přibývalo nebo ubývalo sněhové pokrývky.
Starý Šal Katário se právě nechal dooblékat a do domácího textilního přehozu nápadných, geometrických vzorů, který byl určitě nějakým vzdáleným importem, protože vzory a barevnost na něm byly velmi nezvyklé.
Na své prošedivělé vlasy si nechal nasadit čelenku z rohovinových destiček a na ruce si sám navlékl několik slonovinových náramků, které se zálibou vybíral z veliké, nádherně zdobené šperkovnice. Odhrnul jeden vzorovaný, látkový přehoz a vstoupil do prostoru pro odpočinek. Zpola si lehl, zpola sedl do pohodlného, vysoko vystlaného lůžka s jemně tkaným polštářem a pižmoními kožešinami na přikrytí.
Vzal si z tuhé traviny pletenou misku s jídlem a poté, co se pohodlně uvelebil, pokynul sluhovi, aby mu přivedl první návštěvu. Přiškobrtal se k němu předák pastevců sobů, který bůhví jak dlouho čekal na tento okamžik a tak ze sebe spustil novinky - co na širých pastvinách, kam až se stáda dostala a co kdo hlásil za setkání, počasí a změny v krajině. Starý Katário pokyvoval hlavou, tu a tam se na něco zeptal a bylo jasné, že má úžasnou schopnost před sebou vidět celé své území a sledovat jeho situaci. Jakmile se dověděl o pohybech a potřebách okolních komunit z různých národů, okamžitě zavolal správce skladu. Předák, pokulhávajíc, běžel pro správce a pohled na jeho klátící se postavu napovídal, že tento muž má za sebou zcela evidentně nějakou ošklivou nehodu na saních. Za okamžik přicupital správce skladu, což byl velký stan, plný, co možná nejmenších nebo alespoň nejlehčích věcí, které byly z co největší dálky, byly opepřené romantikou a příběhy a hlavně byly velmi žádané. A předně a to se Šalovi nejvíce zamlouvalo, byly ony věci velmi často nevýslovně drahé. Šal ihned instruoval, kam má správce bez prodlení vyrazit, co má naložit a co má za nabízené zboží chtít. Náhle se však starý Šal Katário zarazil. ,,A vlastně…jak to vypadá se zásobami zboží?“
Správce jakoby s oddechem vypustil ze sebe lavinu položek, které se rapidně tenčí a hrozí, že v nejbližších dnech a měsících dozajista dojdou.
Když se starý dozvěděl, co všechno dochází, dal si ruce na obličej a chvíli mlčel.
,,No, jak vidím bude naprosto nutné podniknout kupeckou výpravu k Zakarachům a to ne přímo, ale oklikou, přes východní část území Trajgonů a nazpátek je nutné jít znovu obloukem až dolů k Dadajům. Jak se výprava bude vracet, půjdeme jí pak naproti a zastavíme se až v místech, kde se Mamutí řeka (Morava) vlévá do Veliké řeky (Dunaj).“
,,No, ale kdo povede výpravu?“ reagoval správce.
Starý se zamyslel, zase přestal mluvit a bylo vidět, jak si mne zuby střídavě horním a spodním středem rtů. Podobně si mnul i ruce a správce si všimnul, že se mu zaleskly oči. Tvrdý chlap, který nikdy nedá na sobě nic znát, zápasí marný boj. Bude to asi už víc jak půl roku, kdy jeho syn zemřel. On to byl, kdo deset let vedl tak bravurní obchodní výpravy. Jeho syn byl tak dobrým obchodníkem, jakého Katáriové nepamatují a jací to byli vždy skvělí obchodníci.
Šal má ještě dvacetiletou dceru Gomepsis. T od malička jezdila s předákem na rychlých saních od stáda ke stádu, byla přítomna mnoha obchodům a když byl Katárijec Šal ještě mladší, bral ji na jednu kupeckou výpravu za druhou. Ale co syn převzal obchodování, nebyla jeho dcera na žádné výpravě za obchodem, měla už jen svůj sever, svůj sníh, svoje lehké a velmi rychlé sáně, nejrychlejší soby a nejvěrnějšího přítele vlčka. No vlčka, vlčci jsou asi o třetinu menší než vlci, ale její vlček měl povahu vlčka po matce a velikost po vlčím otci. Na saních vozila malý stan a věci, které potřebovala v divočině. Milovala divočinu, často trávila vyjížďkami i celé týdny a v mnohém se podobala spíš mladému muži než dívce. Dovedla v krajině číst a většinou nepotřebovala ani dohnat stáda, o nichž měla otci podat zprávu. Stačilo prostě jen najít jejich stopy a hledat v nich. Stopy jsou jako otevřená kniha a kdo tohle neumí, je negramotný a pro tuhle dobu se nehodí. Pozorovat zvířata, jejich zvyky, tahy, pastvu, námluvy, jejich příběhy, to vše je zde nutností.
Také ona si dovedla vtisknout do paměti reliéf krajiny, jeho proměnlivé toky, rozmanitou vegetaci i zdroje nejrůznějších rostlin, ale také zdroje neživých surovin. Tak to byla dcera samotného Katárijce Šala.
Na dvoře Katárijů bylo ještě několik dalších významných rodin, ale rozhodující vliv a první místo v hierarchii měl právě starý Katário. Ale jeho dosud žijící prastrýc Rifo byl také velmi schopný člověk. Ačkoli možná o něco mladší než Šal, vypadal Rifo se svými vousy, bujarými vlasy a drobnou, vyschlou postavou jako stařeček. Vetchý, ale přesto dosud divoký, dovedl přiložit ruku k dílu a díky malé, zvlášť k boji cvičené družině válečníků, dokázal vždy prosadit zájmy své rodiny. Když bylo třeba více vojáků, snadno je naverboval od vlastních pastevců. Ti sloučili stáda, které zůstalo hlídat po krátké modlitbě jen minimum nejschopnějších pastevců. Většina mladíků pak byla schopna nastoupit na válečnou výpravu. Ti byli k tomuto účelu také cvičeni a také pak nosili kožený oděv s vycpávkami, čepice z velmi tuhé kůže a speciální válečné zbraně. Vojáci Katárijů byli pověstní a řada chlapců z okolních národů k nim vzhlížela a obdivovala je, tak nebylo vůbec těžké si představit, že když potřebovali Katárijové nové pracovníky, nebyl to obvykle žádný problém. Navíc zde stále byla možnost, že se dostanou s kupeckou výpravou Katárijů daleko do světa a to teprve bude pro ně dobrodružství i cenná zkušenost pro život. Například východní sousedé krátkou službu u Katáriů považovali téměř za součást zkoušky dospělosti.
A tak měli Katárijové k dispozici malou armádu, které užívali při prosazení územních sporů, či k dopadení zločinců, ale čas od času i proti sobě navzájem, když došlo na lámání chleba a v sázce nebylo nic menšího, než boj o moc, území a suroviny.
Samozřejmě, že zde byly další rodiny Katárijů, ale jejich moc a sláva nebyla už taková. Přesto nemuseli pracovat, jen dohlíželi na své sloužící a své honáky. Bezpracný život Katárijců však ve skutečnosti vypadal dost náročně. Museli na všechno dohlížet, všechno obstarat, plánovat a obchodovat, takže to jejich nicnedělání a záliba nechat se obsluhovat, stálo většinou daleko více času, energie a klidu, než život běžných lovců z lesů jihozápadně od nich.
Úplně nejzvláštnější případ byl jeden Katárijec, který byl až nápadně usměvavý, ochotný a upovídaný. Řekli byste veselá kopa a skvělý společník, ale jeho tok řeči často neustával, ani když bylo potřeba mlčet. Pokud by byl takový člověk lovcem, musel by se živit jen kladením pastí, protože by svým neustálým brebentěním všechnu zvěř v rozhodujících chvílích vyplašil. Tento Katáriec měl však i svoji druhou tvář, kdy nemluvil, nezářil, ale naopak jakoby vyhasl. Sedával pak předlouhé hodiny u někoho v jurtě, či na sobí kožešině na zemi a bez pohnutí hleděl před sebe. A to ještě nebylo nejhůř. Když bylo, nevylezl vůbec z postele a ležel v ní několik dní. To se stávalo často v zimě, když slunce bylo poskrovnu.
Starý Šal Katário tomu říkal mraková nemoc, jakoby Katárijcovu dobrou a veselou mysl čas od času dusil ohromný, tuhý a nepropustný černý mrak. Proto mu říkali Bláznivý.