Učást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005

Ntropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

 

Antropark

Unikátní expozice obrazových rekonstrukcí života dávných kultur

 

STŘEDNÍ A STARÝ PALEOLIT

Střední a starý paleolit jsou epochy, které se vyznačují dlouhotrvajícími kulturami, které byly vytvářeny několika odlišnými typy lidí (erekti, neandrtálci asapienti).

Střední paleolit trval od 300 tisíc do 40 tisíc let

Éra dávných lovců a sběračů (epocha moderních lidí, neandrtálců a erektů)

Barviva v obydlí na Písečném vrchu u Bečova v Čechách

Archeologický průzkum lokality prováděný Janem Fridrichem pod skalním převisem zaznamenal mimo…  

Obydlí v Lazaret ve Francii

Na jihu Francie byla prozkoumána jeskyně Lazaret, kde při jedné stěně byla postavena před 150 000 lety chata.…   Šití

Kultury středního paleolitu

  Tepelné zpracování materiálů  

Konstrukce zbraní - střely pro luk

    Vypadá to, že replika jednoho konkrétního drobného szeletienského hrotu…

Starý paleolit od 1 milion do 300 tisíc let

Éra nejstarších lovců a sběračů (epocha různých forem Homo erectus)

Bilzingsleben - střední Německo před 350 tisíci roky

V sedmdesátých letech probíhal na německé lokalitě Bilzingsleben rozsáhlý archeologický… V Evropě rozlišujeme v archeologickém materiálu…  

Lovec z Shöningenu

Vedle velkého oštěpu na velkou zvěř se používaly na malá zvířata,… Vizáž obličeje těchto lidí byla velmi… Dnes je velmi obtížné vytvářet skutečné rekonstrukce lidí…

Práce s mikrolitem

Jako nehet neskutečně drobné, mikrolitické nástroje, navíc opatřené i retuší na…  

Zpátky na Moravu

Přes 600 tisíc let stará kost ze sídliště dávných lidí z brněnské…  

Geometrizující rovnoběžné rýhy na kostech ze staropaleolitické lokality Bilzingsleben

V konstrukci létajících zbraní jsme poznali konstruktérského ducha někdejších…

CIVILIZACE AURIGNACIENU

Éra přechodných kultur a éra velkých evropských loveckých civilizací severského typu 40… Podle ojedinělých dat se v Evropě na konci éry…  

Svět na úsvitu mladého paleolitu mimo Evropu

  Asi před 38–35 tisíci lety v Egyptě vznikají…  

Eacute;ra velkých evropských loveckých civilizací severského typu

SVĚT CIVILIZACE GRAVETTIENU

Střední fáze mladého paleolitu, 31 000–22 000 let

 

Italský gravettien

  Italský gravettien je pro gravettology ve světě pojem,… Drobná kamenná zoomorfní maska s ,,třetím okem" na čele posouvá…

Západoevropský gravettien

  Západoevropský gravettien - od Walesu v jižní Anglii…  

Zlomky sošek a jejich částečná rekonstrukce

Archeologie samozřejmě stále neobjevuje jen sošky jakoby vystřižené z filmů Indiana Jones nebo Lovci…    

Středoevropský gravettien

Středoevropský gravettien - pavlovien a kostěnkovsko-wilendorfská kultura

Středoevropský gravettien je zpracován samostatně na stránce http://www.anthropark.wz.cz/pavlov.htm

 

 

Východoevropský gravettien

  Východoevropský gravettien je pojmem pro gravettology…  

Archeologický objev, který úplně změnil náš pohled na dávné lidi

Vykopávky v Památníku mladého paleolitu u potoka Sungir nedaleko Moskvy poskytly nejfantastičtější…  

Původní publikace o objevu

 

Titulní strana původní knihy výzkumného týmu O. N. Badera o mladopaleolitickém památníku v Sungiru nedaleko Moskvy. (Název publikace byl Sungir,antropologičeskoe isledovanie)

 

Jedna z publikací o Sungiru

 

Ruští gravettologové publikovali svoje unikátní objevy i v dalších ruských knihách.

 

Portréty muže a dětí ze Sungiru podle lebek

Michal Michajlovič Gerasimov udělal portrét muže a jeho spolupracovníci vytvořili portréty… Pro Antropark, který předvádí materiály…  

Kalhoty

 

O. N. Bader si všiml, že korálkové zdobení kalhot sungirského muže velmi připomíná kalhoty severozápadních indiánů (indiánské kalhoty jsou nalevo).

 

Rekonstrukční transformace unikátního dětského sungirského dvojhrobu

Rekonstrukční metamorfóza současné archeologické situace dětského sungirského dvojhrobu do…   On a ona s hlavami proti sobě v Rusku už podruhé(rekonstrukční transformace…

Kostěnkien a kostěnkovsko-avdějevská kultura

  Kostěnki na Donu - další slavná archeologická…  

Zdobené rukojeti k lopatkám

 

A právě nápaditá držátka lopatek nám mohou pomoci si představit ostatní výrobky východního gravettienu, například lyže, sáně, nosítka na děti, tašky, pouzdra na nářadí, na zbraně a další a další předměty.

 

Venuše kostěnkienu

Na rekonstrukční metamorfóze je především jasné, že je zcela respektována úprava…  

Maltsko-bureťská kultura

Arktický maltsko-bureťský oděv(rekonstrukční transformace sošky)   Arktický oděv předvádí maltsko-bureťské materiály jako…

Konstrukční, řemeslná a umělecká úroveň v gravettienu

    Drobné ukázky perfektního řemeslného zpracování tvrdého…

Vizáž gravettienců – persona

Rekonstrukční metamorfóza pavlovienského účesu ze střední Evropy

 

Je akceptována i klasická klidná a příjemně krásná tvář ženy.

 

Typický východní střih

 

Rekonstrukční metamorfóza typického kostěnkovského sestřihu z východní Evropy je dokladována na řadě sošek.

 

MORAVSKÝ GRAVETTIEN - PAVLOVIEN a wilendorf-kostěnkien

Morava, jižní Polsko a severní Rakousko, 29 000 - 25 000 let. Éra velkých evropských civilizací severského typu

 

Pavlovien je specifická kultura gravettienu spojená s legendárními lovci mamutů. První světově významné archeologické odkryvy proběhly již na konci 19. století a daly světu největší soubor prehistorických koster moderního člověka. Dnes jsou ve světě známy jako archeologické pojmy lokality: Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice a Pavlov. Samotných gravettienských lokalit je mnoho, ne vždy se však dochová slonovina a kosti a ne vždy se najde umělecká produkce.

Nejznámější moravské venuše patří mezi silně dekoratizované umění, které se tak stává geometrickým. Naopak se zde také vyskytuje jako určitá protiváha geometrizaci i popisné umění, kam patří například portrét ženy z Dolních Věstonic.

 

Portrét ženy z Dolních Věstonic(barevná precizace Gerasimova portrétu)

M. M. Gerasimov vytvořil portrét dolnověstonické ženy z kosterního materiálu už v sedmdesátých letech minulého století, ale bílá barva sádry nebo barva kovu na povrchu sochařského díla jej posouvala do příliš akademického pojetí, které bylo pro veřejnost naprosto nečitelné. Tato práce byla na konci sedmdesátých let vystavena v Praze a dočkala se zde rozpačitého přijetí, protože, jak například tehdy situaci komentoval časopis Pionýr, žena vypadala příliš moderně. Redaktor evidentně očekával divoce rozcuchanou ženštinu s plochým čelem a ustupující bradou v duchu fantazijní stařičké knihy Eduarda Štorcha - Lovci mamutů. Malba je tak jen poctou a precizací původní Gerasimovy práce, aby ta nezapadla v zapomenutí, protože po odborné a sochařské stránce byla Gerasimova práce naprosto skvělá.

 

Trvalé zimní sídliště pavlovienců v Předmostí u Přerova(rekonstrukční imitace)

Trvalé zimní sídliště pavlovienců muselo splňovat řadu požadavků. Z lokality musel být dobrý rozhled po okolní krajině, sídliště tak muselo být položeno výše, ale ne na nejvyšším místě kopce, navíc na úpatí musela téci řeka a sídliště nemělo být orientováno na jih a ještě ke všemu muselo být i v určité nadmořské výšce. Obydlí zde měla zimní, trvalý charakter a zřejmě se využívalo materiálů jako kameny a kosti mamutů ke stavbě základů a stěn. Někdy se pravděpodobně tyto materiály propojovaly hnětenou hlínou. Konstrukce střech byly dřevěné a izolované nejdostupnějšími klasickými stavebně-izolačními materiály Arktidy - drny a snad i rákosem, který mohl být také na některých lokalitách snadno dostupný.

Děkujeme stavební firmě Mertastav z Předkláštěří za podporu při realizaci této náročné tabulové rekonstrukce.

Omítnutí stěn hlínou(rekonstrukční transformace)

Některé archeologické materiály poukazují, že interiér některých obydlí měl vnitřní stěny vypletené z proutí a vymazané mazanicí a přes tyto stěny možná vysely textilie (byly nalezeny otisky možná právě v hliněných hrudkách z této mazanice (hliněné hrudky nesou právě otisky proutěných konstrukcí i textilu). Pro dopravu materiálu v arktických podmínkách a podle situování sídlišť v krajině je logické přidat pavloviencům k základní výbavě lyže, sáně a lodě. Lidé v arktických podmínkách by zde těžko tak úspěšně zvládali život, kdyby jej úzce neprovázali se zvířaty. V případě pavlovienců to byli především malí, domestikovaní vlčci, asi o třetinu menší než normálně vzrostlí vlci.

Přechodné sídliště(rekonstrukční imitace)

Starší rekonstrukční napodobenina pavlovienského sídliště ukazuje stany potažené kůží, v popředí je typická skládka mamutích kostí. Takový materiál, jako je kůže, je však vhodný především pro letní, mobilní stany. Jen pro ilustraci, na některých východoevropských lokalitách jsou základy z kostí u obydlí silné i jeden metr, to nejlépe napovídá o síle někdejší skutečné drnové (nebo rákosové) izolace opravdových zimních obydlí.

 

LOV MALÝCH A STŘEDNÍCH ZVÍŘAT

I.Jednou z nejstrašnějších zbraní lovců-stopařů jsou prořezávací hroty. Ty se…   Lov menších zvířat v tundře krajině

Prořezávací hrot s pilečkou

 

LOV VĚTŠÍCH A VELKÝCH ZVÍŘAT

Hrot ze slonoviny(rekonstrukční transformace)

Lov na mamuty se speciálním hrotem

Lov mamutů ve svahu(starší představa) Starší představa lovu mamutů ve svahu…  

POHŘEBNÍ RITUÁLY

Právě Morava dala světu největší kolekci kosterního materiálu někdejšího… Původní pohřby(rekonstrukční napodobenina) Takto zřejmě vypadala primární gravettienská pohřebiště, kdy…

EMESLA V PAVLOVIENU

Textil

Otisky textilu v úlomcích pálené a nepálené hlíny

Mezi charakteristickou lidskou tvořivost patří výroba textilu a košíkování. Nikde na…   Tkaní textilu v pavlovienském obydlí (rekonstrukční napodobenina)

Broušení kamene

Tato rekonstrukce byla vystavena na mezinárodním semináři o gravettienu v Mikulově v roce 2002. Děkujeme za… Síťování Síťování je velmi pravděpodobnou technikou, jak zajistit pasivním způsobem…

Ití šídlem

Šití šídlem a šlachou je relativně snadné, dokonce nepotřebujeme žádnou jehlu. Stačí když navlhčíme jen tu část šlachy, která má být ohebná, špičku necháme suchou a tvrdou. Šídlovité nástroje jsou v pavlovienu nejpočetnější skupinou kostěných nástrojů.

 

Wilendorf-kostěnkien

Venuše z Wilendorfu (rekonstrukční transformace) Naleziště Wilendorf na břehu Dunaje vydalo ještě v…  

Karel J. Maška

Karel J. Maška - významný moravský badatel druhé poloviny 19. století. Proslavil se především nálezem hromadného hrobu v Předmostí u Přerova.

 

ZÁPADOEVROPSKÁ CIVILIZACE MAGDALÉNIENU

Éra velkých evropských severských civilizací

Nejmladší mladopaleolitickou civilizací západní a střední Evropy byla magdalénienská kultura 20 000–12 500 let

Magdalénien (zkráceně magdalén či madlén) se objevuje po největším ochlazení poslední doby ledové na začátku předposledního desetitisíciletí v západní Evropě, kde se stává dominantní kulturou. Později proniká magdalénská kultura až do střední Evropy a tedy i k nám na Moravu (kolem 13 000 let). Je to kultura, která je velice úzce provázána především se soby nebo s koňmi. Naproti tomu mamut se z Evropy rychle vytrácí, ačkoli v umění zůstává stále oblíbeným motivem. Magdalénien je typická, úžeji specializovaná lovecká kultura arktického typu.

 

Lovec sobů (rekonstrukční napodobenina)

 

Muž z moravského magdalénienu. V ruce má pákový vrhač a střely s kostěnými projektily, které byly opatřeny pilovitě uspořádanými řadami jako břitva ostrých mikrolitů, zasazených do kostěných hrotů. Koníci na oděvu mají svůj vzor z nálezu jednoho zdobeného předmětu v jeskyni Pekárna (Moravský kras).

 

Kostěné magdalénské hroty s mikrolity(rekonstrukční transformace)

 

Kostěný hrot z jeskyně Drátenická v Moravském krasu. Tento artefakt je ve sbírkách ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu. Na něm (na spodním obrázku napravo od středu) je patrná otisknutá (zřejmě zaleptaná) struktura někdejší jemné a pečlivé omotávky. Rekonstrukce ukazuje jeho někdejší kompletování.

 

 

Před stanem v jeskyni Pekárna v Moravském krasu. Obrovské jeskyně využívané relativně nedávno k nejrůznějším účelům (i jako válečné tovární haly) neušly zájmu magdalénců, sledujících sobí stáda kolem krasových oblastí. Staré vykopávky či zničení povrchových sedimentů tovární zástavbou v těch největších jeskynních halách dnes znemožňuje přesnou orientaci původních zasídlení (Kůlna). V jeskyni Pekárna byla situace příznivější. V řadě ohnišť napříč chodbou můžeme tušit umístění někdejších stanů. Jeskynní klima bylo snad příhodné pro zpracování sobího masa. Navíc krasové oblasti umožňovaly využít k lovu terén a dotvořit krajinu pomocí hojného kamení v dokonalou past sloužící k jatkám. Ze zabíjeného stáda nesmí nikdo uniknout, jinak tudy stáda příští rok nepotáhnou. Podobně se dodnes využívají na Sibiři místa, kde sobi překonávají vodní toky.

 

 

Předměty nalezené v jeskyni Pekárna jsou fascinující. Jednak to jsou drobné kostěné jehly, dále silicitové nástroje, zasazené v kostěné či parohovinové rukojeti, ,,harpuny“, lopatkovité, zdobené předměty a úžasná zobrazení scének ze života stádních zvířat na zlomcích koňských žeber - pasoucí se koně a zápolící zubři. Vidíme tu přidány i další předměty jako vrhač oštěpů a skládané mikrolitické hroty.

 

Tábor lovců sobů z Petersfelsu

Další obraz nás zavede do jihozápadního Německa na světoznámou mladopaleolitickou lokalitu…   Lovec a jeho zbraně

Bizoni na jedné straně vrhače mají svůj vzor ve skutečné rytině takové scény z jeskyně Pekárna

 

 

I scéna pasoucích se koní má svůj vzor z jiné unikátní rytiny z jeskyně Pekárna

 

Střelba z vrhače má své romantické i sportovní kouzlo. Střela je daleko větší a těžší než je šíp a přesto létá docela přesně a to i na velikou vzdálenost.

 

Východní Evropa v nejmladší fázi mladého paleolitu

  Jednou z nejznámějších lokalit z poslední…  

ZÁVĚR PALEOLITU A EPIPALEOLIT - MEZOLIT

Pozdní paleolit před 11 500–10 000 lety

Tábor lovců a sběračů na Dřínové(rekonstrukční napodobenina) Rekonstrukční napodobenina sídliště na…  

HOLOCÉNNÍ KULTURY I. - kultury posledních 10 000 let

Kvalifikovaná rekonstrukční představa - pro Muzeum hlavního města Prahy (tónový obraz vznikl ve…   K mezolitickému způsobu života byl alternativou neolitický způsob života. V…

Kultura MMK - kultura s moravskou malovanou keramikou

Jedná se o výraznou neolitickou kulturu s ústředím na jižní Moravě (hlavně v okolí…   Hrnce, hrnečky, mísy na dlouhých nožkách, stolečky, modely židliček,…

HOLOCÉNNÍ KULTURY II. - kultury běžně zpracovávájící kovy

Rekonstrukční kvalifikovaná představa - pro Muzeum hlavního města Prahy (tato tónová rekonstrukce… Je to doba ve střední Evropě spojená s…  

Rekonstrukce kostrového hrobu 111(HK), Vojkovice 1994

V archeologickém materiálu odhalujeme výrazný vliv široké sítě obchodu. Sledujeme vliv…   Latén - mladší doba železná

Keltský bojovník z Blučiny

  Různé národy a etnika, které volně spojovaly…  

Hrob germánského velmože z Blučiny u Brna

 

Doba hradištní - ranný středověk

Zmínky a archeologické doklady o slovanských hradištích na našem území spadají do 7. a 8.… Ze třicátých let 9. století pochází…  

STARÁ MORAVA

Obraz moravského velmože s nádherně tauzovanou rukojetí meče vyvolává u mnohých…   Pověstné jsou staromoravské šperky. Gombíky a náušnice jsou precizní…

Poznámka: u datace paleolitických kultur se nepoužívá označení před naším letopočtem!

Poznámka: nejčastěji užívaná datace - absolutní datování je umělé, počítá se s ideální neměnnou aktivitou Slunce (jež se podílí na množství a stavu C14 v organické hmotě na Zemi). Aktivita Slunce se ale ve skutečnosti v průběhu času značně mění a tím kolísá i skutečná datace podle C14. Proto se nejčastěji používá právě umělé (absolutní) datování, které zůstává neměnné, to ale pochopitelně neodpovídá skutečnosti (například kultury mladého paleolitu jsou ve skutečnosti starší, než udává absolutní datace. (Datace v této práci jsou také absolutní, skutečné stáří uváděných předmětů, lokalit a kultur je často vyšší).

V minulosti vzniklo o dávných kulturách mnoho nepravd, nepřesností, pověr nebo přímo výmyslů počínaje představou vizáže rozchloupaných, v cárech kožešin zabalených polodebilních téměřšílenců, přes povinný život v jeskyních, pověry o neúčinnosti někdejších zbraní, až po gradualistické řazení umění s nekritickou vírou v protoumění sbíraných přírodnin majících tvary lidí a zvířat. A samozřejmě takové informace se dostaly i do teoretické oblasti umění. Naproti tomu specialisté na dávné kultury udělali v posledních dvaceti letech ohromnou spoustu práce i na našem území, kde pracovala velká řada odborníků z celého světa. V odborných publikacích jsou už roky k dispozici materiály a to i u nás, za všechny jmenujme Umění v zrcadle Věků a První Evropan od Jana Jelínka, Mistři kamenného dláta aČas lovců od Jiřího Svobody.

UPOZORNĚNÍ. Samozřejmě je nutné upozornit, že jsme nebyli na žádné etnografické cestě v pravěku, a že máme především jen materiály, jaké nám přináší archeologie. To jsou dnes, vzhledem k času, který nás dělí od těch dávných kultur, jen velmi žalostné, nepočetné zbytky, zúžené na extrémně dochovatelné materiály, které nějakým zázrakem nepřišly k úhoně. Proto nemáme takřka nic v rukou, co se týká umění období starého a středního paleolitu, přesto se držíme alespoň toho mála poznatků, které máme dnes k dispozici.

 

STARÝ PALEOLIT 1 milion–300 000 let

STARŠÍ OBDOBÍ STARÉHO PALEOLITU

Pěstní klín z hrubého materiálu. Vpravo pak je sférické jádro někdy…   Kolem milionu letse objevují opakovaně určité formy kamenných nástrojů jako…

MLADŠÍ OBDOBÍ STARÉHO PALEOLITU

Rovoběžné vrypy na kosti slona, opakované rytí do tvaru obdélníku, pěstní klín,… Před 400–300 tisíci rokyse ukládají kulturní…  

STŘEDNÍ PALEOLIT 300 tisíc let–40 tisíc let

Pěstní klín. Na jeho hraně je krásně vidět pravidelná vlnovka, vzniklá pravidelným… Ve středním paleolitu se objevují velmi dobře… Významnou lokalitou s dílnou k výrobě barviva je Písečný vrch v…

PŘECHODNÉ KULTURY existovaly před 40–35 tisíci lety

 

UMĚNÍ MLADÉHO PALEOLITU 35 000–11 500 tisíc let

 

AURIGNACIEN

Lví člověk, figurky koníka, mamutka, zubra a orant - Vogelhert Německo, závěsné provrtané… Nejstarší velkou mladopaleolitickou panevropskou kulturoubyl…  

MAGDALENIEN

Madlénské venuše v soškách a jako rytiny, zdobení hlavice vrhače kopí -… Typickou západoevropskou mladopaleolitickou loveckou civilizací…  

OBECNÉ CHARAKTERISTIKY UMĚNÍ MLADÉHO PALEOLITU 35 000 – 11 500 let

Součástí moderního člověka je tvořivost a výtvarná tvořivost. Nejstarší moderní člověk Homo sapiens sapiens je datován minimálně ke 150 tisícům rokům, ale my se s ním v Evropě setkáváme vlastně teprve před několika málo desetitisíciletími (někdy kolem 40 000–37 000 lety). Proto nejstarší evropské archeologické doklady umění moderního člověka jsou nám tak srozumitelné a blízké. Nejsme totiž u žádných prastarých prvopočátků a určitě nejsme u dokladů nejstaršího a prvního umění. Ať to tedy jsou perfektní a nápadité kresby z Chauvet nebo pozdější soška lvího člověka z Německa nebo ozdoby z jeskyně v Mladči na Moravě, všechny tyto doklady umění jsou řemeslně a výtvarně bravurně zvládnuté. Stejně jako výtvarný projev, byla přirozenou součástí člověka i touha tvořit v oblasti hudby doložena nálezy fléten a píšťal. Nejstarší flétna pochází opět, jak jinak než z aurignacienu. Výtvarné umění plní úkoly seberealizační, individuální, sociální, estetické, mytologické, výukové, kompenzační, terapeutické, pomáhá rozvíjet osobnost člověka. Pro psychiku člověka to je velice důležité, zvláště v severském prostředí, kdy je člověk nucen se mnohdy uchýlit na dlouhou dobu do malého domova a tam si najít nějakou smysluplnou a uklidňující činnost. Umění zrcadlilo sociální příslušnost k určité kultuře a dávalo jedinci pocit, že někam zcela konkrétně patří. Umění odráželo postavení jedince ve společnosti v době, kdy byly suroviny dostupné všem lidem dané komunity a jejich materiální úroveň se odvíjela jen od jejich individuální píle a snahy. To často bez větší závislosti na ostatních lidech. Tak vznikalo prostředí, v němž kultury existovaly dlouhodobě s perspektivou tisíců let a to i často ve velmi tvrdých klimatických podmínkách. Uměnív té které kultuře či civilizaci v období mladého paleolitu nese velmi charakteristické rysy, které se po dlouhou dobu daných tradic nemění. Proto hovoříme o pluralistické („paralelní“) koncepci kultur v čase (autor teorie - Francis Boas), rozhodně ne evolucionalistické (nestejná hodnota kultur) koncepci (jejím čelním představitelem byl Sir Edward Burnett Tylor).Výtvarný projev je provázán s danou kulturní zvyklostí, mytologií, tradičními řemesly, zaběhanými technologickými postupy a individuálním systémem samovýroby. Umění paleolitu vyprodukovalo množství výtvarných forem, stylů, přístupů, pohledů a svérázných vidění světa, které naše současná kultura sama znovuobjevovala vlastně teprve nedávno. Paleolitické kultury se mnohdy přirozeně proměňovaly už jen proto, že se mohly dostat do příznivých situací, kdy měly nadbytek zdrojů (komplexní lovci sběrači). Tehdy populace početně rostla, sociální prostředí se komplikovalo a umění a tvořivost na tuto situaci reagovala. Inovace a to i inovace v oblasti umění, které v takovém prostředí vznikly se mohly uchytit a obohatily pozdější či paralelní kultury, i když se již situace se zdroji změnila a někdejší komplexní společnost se vrátila k obyčejnému běžnému lovu a sběru. Takový mechanismus mohl vlastně docela dobře vygenerovávat nové a nové kultury a přitom různě ovlivňovat a přirozeně měnit tvář paleolitu v průběhu času. Takovou komplexní společností byl nejspíše i náš moravský gravettien, proto to byla kultura mimořádně jedinečná i ve světovém měřítku.

 

Poznámka: u datace holocenních kultur se používá označení vztahu k našemu letopočtu (PNL, NL)

SROVNÁVACÍ MATERIÁL – VZNIK KULTUR OBDOBÍ HOLOCÉNU (MEZOLIT, NEOLIT) před 12 000–6 000 lety

 

MEZOLIT

Srovnáním tohoto období s předcházejícím obdobím paleolitu snadněji pochopíme…    

NEOLIT

Začíná na Blízkém východě někdy v 10. nebo 9. tisíciletí př. n. l. (na různých územích začíná odlišně, podle toho, jak rychle či pomalu se sem znalost zemědělství šířila). Ve střední Evropě pak začíná někdy v 6. tisíciletí př. n. l. a končí zhruba ve 4. tisíciletí př. n. l.

Vznik neolitu (mladší doba kamenná) i jeho šíření (na pozadí mezolitických kultur) pak vypadá zpočátku jen jako určitá forma mezolitického hospodářství (zahrádkaření běžné i u loveckých kultur). Avšak zrno, které se stává středobodem daného světa, má některé vlastnosti, které rozhodně mají na lidskou populaci obrovský dopad. Mouka a jídlo získané ze zrní nejsou tak výživné jako předchozí potrava, lidé jsou drobní, podle některých studií se velmi výrazně omezuje doba laktace a s tím přímo souvisí výrazný populační nárůst obyvatelstva (někdy se hovoří o autodomestikaci). Také mizí značná část volného času, protože získávání zemědělské potravy i její příprava jsou časově mnohonásobně náročnější než předchozí sběr a lov. To je navíc umocněno větším počtem dětí. Mnozí specialisté se domnívají, že se zde zásadně změnilo i postavení ženy. To dokládají i kosterní pozůstatky s četnými deformacemi, které vznikly při těžkých domácích pracích. Zemědělci již nejsou profesionální lovci, nedovedou tak skvěle užívat zbraně a je relativně snadné je ovládat pomocí ozbrojenců (a také díky četným dětem jsou daleko zranitelnější a manipulovatelnější). Ovládání jedněch lidí druhými je možné také díky tomu, že zrní se dá dlouhodobě skladovat jako strategická potrava pro vojsko na výpravách, ale také se dá přerozdělovat či vymáhat podíl z produkce. Při těchto změnách ekonomicko-sociálních poměrů pochopitelně dochází především k význačným změnám v mytologii, kdy se uvolňuje řízení stavu populace a mytologie také vysvětluje hierarchické rozdíly v populaci. Dochází k populačním explozím, spojených se silnouhierarchizací společnosti. Ta je spojena s postupným zánikem práv jedince čerpat zdroje z územního vlastnictví komunity a dochází ke vzniku silné závislosti jedince na společnosti, která dá nebo nedá (propůjčí nebo nepropůjčí) jedinci zdroje nebo jen určitou část zdrojů. Vzniká tak složité předivo sociálních závislostí a vztahů člověka na společnosti. V oblasti umění registrujeme velké stavby jako mytologicko-kompenzační a reprezentující (předvádějící) architektonické elementy. V neolitu to jsou obří rondely (například neolitický rondel v Těšeticích na Moravě měl průměr 60 metrů).

Navíc celkovou situaci urychlují určité klimatické změny. Zemědělci závislí na přirozeném zavlažování a počasí (nesrovnatelně více než lovci sběrači) se v období extrémního sucha stahují k velkým řekám a tak vlastně vznikají koncentrované zemědělské civilizace, které rychle vyčerpávají zdroje, což vede k novým adaptacím, čímž se generují nové a nové podoby proměn kultur v čase. Změny v životech lidí se tak velmi urychlují.

 

SROVNÁVACÍ MATERIÁL - OBECNÉ CHARAKTERISTIKY UMĚNÍ NÁSLEDNÝCH KULTUR HOLOCÉNU

  S velkým počtem lidí mizí přímá…

Na vše a na všechny se dá nahlížet jako na zdroje, které se čerpají bez omezení. Sledujeme snahu zmenšit počet vládnoucích a zvýšit počet ovládaných a to různými (skrytými nebo otevřenými) formami územní, politické, kulturní, náboženské (mytologické) nebo ekonomické expanze. Kulturní společenské systémy jsou nestabilní a jejich perspektiva je proměnlivá a průběh změn je často dynamický. Uplatňuje se nepředvídatelnost událostí (teorie chaosu). V oblasti umění se dostávají stále více do popředí monumentální stavby. Nejprve to jsoumegalitické stavby, později pyramidy, vítězné sloupy, oblouky, obelisky, katedrály a další megastavby, nezřídka orientované vertikálně (ve smyslu falické hrozby). Sledujeme rychlé proměny různých epoch a to od staletí a desetiletí po pouhé roky. To souvisí s rychlostí vyčerpávání zdrojů udržujících ,,neměnný stav věcí“ (sledujeme proměny společnosti na pozadí prodlužujících se dopravních tras, na pozadí zvyšování cen surovin atd.).Umění i umělci jsou determinováni svojí dobou, proměnami a přelomy ve společnosti. Někdy spoluvytváří novou podobu kultury v souladu se společenskými zájmy, jindy proti společnosti vystupují, nastavují jí zrcadlo, čímž mnohdy jen předznamenávají další příští podobu společnosti nebo její některé příští proudy.

 

POZNÁMKA k evolucionalistickému řazení kultur - práce se opírá i o oblast kulturní antropologie: skutečně existovaly teorie řadící kultury nad sebe či pod sebe jako na schodišti. Byla tak představena jakási koncepce nižších a vyšších stádií řazených na jakémsi pomyslném schodišti. Tato představa vyhovovala kolonialistům, kteří potírali domorodé kultury a vnucovali jim vlastní kulturu. Nebo jim vysvětlovala, proč je možné nahlížet na jiné kultury svrchu a s opovržením a proč mají chtít po příslušnících jiných kultur, aby ke kultuře ,,bílého muže“ bylo vzhlíženo. V USA byla ještě na konci 19. století tato teorie silně kritizována pro zásadní nedostatky a byla ještě v téže době nahrazena teorií pluralistickou (to dalo základy novodobé americké kulturní antropologii). Tj. teorie, kdy kultury mají prostě řadu nejrůznějších, bytostně vlastních podob a žádná není dokonalejší než ta druhá. Evolucionalistická koncepce kultur však přežila v marxistické koncepci světa, tam zase měla předvádět model od primitivů po šťastné zítřky lidstva v mimořádně ideální společnosti, kdy bylo dobré poslouchat ty, kteří vedli společnost k onomu slíbenému cíli. Zde byla zakonzervována a téměř sto let ovlivňovala Východní Evropu. Na západ se vrátila koncem 70. let v podobě takzvaného neoevolucionalismu. Byla spojena s objevem evolučně nejprimitivnějšího lidského kmene ,,Tasadajů“, tehdy nově objeveného na Filipínách. Tak zarážející primitivnost nedokázala pluralistická koncepce vysvětlit. O co jde, objasnili až po letech specialisté na výživu, kteří zjistili, že tak mizerný lov a sběr, který předváděla zdejší komunita, by vedl ke smrti hladem. Záležitost byla přezkoumána a zjistilo se, že Tasadajové, jak se tito ,,lidé“ nazývali, jsou jen najatí herci z blízkých zemědělských osad, a že se jednalo o jeden z nejvelkolepějších podvodů ve vědě vůbec. Také jeden z velkých a uznávaných propagátorů evolucionalismu, který propagoval ideu stálého zdokonalování člověka, který přijímá jen dobré a zbavuje se špatného, tj. pozitivní růst a pozitivní tříbení kultury, se na sklonku života konfrontoval s reálným stavem života lidí a stavu planety, která jim je vydána a zcela ztratil víru ve své někdejší postoje. Není problém setrvat ve víře v primitivní evolucionalismus a stále se divit, že je ,,všechno jinak, než jsme si doposud mysleli.“

Proto i v archeologii sledujeme jednotlivé kultury jako samostatné a dlouhodobě charakteristické a nezaměnitelné struktury. Tudíž ani v paleolitu nenajdeme doklady po jakémsi přežívání, které by se časem mělo postupně zdokonalovat, ale i zde sledujeme specifické, už hotové, vyspělé jednotlivé kultury, které pak bez větších změn trvají celá tisíciletí.

 

 

Maturitní minimum

STARÝ PALEOLIT 1 milion–300 000 let

STARŠÍ OBDOBÍ STARÉHO PALEOLITU

- Nositel kultur: v Evropě Homo antecessor, ten je před 700–600 tisíci roky střídán formou Homo heidelbergensis… - Výtvarná stránka: geometrizace… - Nástroje: kamenné (silicitové, křemencové) – i dokonalé…

MLADŠÍ OBDOBÍ STARÉHO PALEOLITU

- Nositel kultur - Homo heidelbergensis: kultura lovců velkých zvířat (koně, zubři, nosorožci, sloni) a… - Výtvarná stránka: geometrizace (řady… - Nástroje: kamenné – silicitové (klíny, klínky, vrtáčky, mikrolity,…

STŘEDNÍ PALEOLIT 300 tisíc let–40 tisíc let

- Nástroje: propracované silicitové klíny, drasadla, sféroidy, hluboké jámy na těžbu… - Výtvarná stránka: v Evropě… - Materiály: těžko dochovatelné + nepříznivé půdní procesy.…

PŘECHODNÉ KULTURY EXISTOVALY PŘED 40–35 tisíci lety

- Výtvarná stránka: neandrtálci – zdobení barvou, dizajn, sapienti – provrtané schránky… - Nástroje: sapienti - silicitové nástroje. - Naleziště: okolí Brna.

UMĚNÍ MLADÉHO PALEOLITU 35 000–11 500 tisíc let

- Matriály: tvrdé, dobře dochovatelné - kost, slonovina, vzácně keramika a měkký kámen,… - Přestává se využívat domácí,…

AURIGNACIEN

- Nositel kultur: sapienti, panevropská kultura, klima podobné dnešnímu. - Výtvarná stránka: první figurky (řezby v… - Naleziště: jeskyně Chauvet (Francie) - nejstarší doklad jeskynního…

MAGDALENIEN

- Nositel kultur: sapienti – lovci severského typu (loví rychle se množící stádní zvířata… - Výtvarná stránka: venuše silně… - Nástroje: zbraně (kopí, vrhače, oštěpy).

Let

 

- Nositel kultur: Homo sapiens sapiens (datován minimálně ke 150 tisícům rokům, v Evropě kolem 40 000–37 000 let).

- Některé kultury s nadbytkem zdrojů (komplexní lovci sběrači) – např. moravský gravettien.

-Teorie vývoje kultur v čase:1) pluralistická („paralelní“)-autor teorie - Francis Boas (správná), 2) evolucionalistická (nestejná hodnota kultur) - čelním představitelem byl Sir Edward Burnett Tylor.

- Naleziště: kresby ze Chauvet (Francie), soška lvího člověka (Německo), ozdoby z jeskyně v Mladči na Moravě.

- Výtvarná stránka: řemeslná a výtvarná dokonalost, hudební nástroje (flétny a píšťaly), výtvarné umění plní úkoly seberealizační, individuální, sociální, estetické, mytologické, výukové, kompenzační, terapeutické, pomáhá rozvíjet osobnost člověka; výtvarný projev je provázán s danou kulturní zvyklostí, mytologií, tradičními řemesly, zaběhanými technologickými postupy a individuálním systémem samovýroby.

- Klima: často studené - doba ledová (mimo aurignacien).

 

 

KULTURY HOLOCÉNU období posledních 12 tisíc let

 

MEZOLIT 10 000–5 500 př. n. l.

- v Evropě končí lov velkých zvířat (mamut, srstnatý nosorožec) – vymizel i lov sobů a… - Lov se stává jen doplňkem sběračství +… - Vazba k jednomu místu, pohřby se vřazují do celých pohřebišť.

NEOLIT 10 000 Blízký východ, 6 000 střední Evropa–4 000 př. n. l.

- Zemědělce je snadné ovládat. - Zrní lze skladovat jako strategickou potravu pro vojsko a… - Zánik práv jedince na zdroje→závislost na společnosti.

NÁSLEDNÉ KULTURY HOLOCÉNU

- Mizí přímá sociální vazba, mizí spojení s přírodou. - Zvyšování cen surovin, prodlužování… - Vznik státní politické mytologie a státního náboženství,…

Maturitní otázky dějepis – paleolit

 

Základní materiál pro výuku tématu paleolitu v dějepisu Základní materiál pro maturitní otázku z dějepisu

Základní orientační materiál pro vysoké školy

-ve zkratce shrnuje materiály povinné a doporučené literatury.

Vypracoval Libor Balák, konzultace Prof. PhDr. Jiří Svoboda DrCs., Antropark, Brno 2008 (aktualizováno 2012)

 

Obsah

Obecné poznámky k mechanismům proměn kultur v čase

2) Konkrétní kultury člověka v Evropě v čase (v kontextu se světovým děním)

Přílohy

 

Obecné poznámky k mechanismům proměn kultur v čase

 

 

Uacute;vod do dějepisu - kulturní antropologie a historie

Dějepis je nejčastěji chápán a předkládán ve školách jako sled událostí ve… Co se dálo v dávné minulosti, kdy zde byly jiné…  

Teorie vzniku člověka - Adam a Eva, primitivní pračlověk, věda

I v době důrazu na vědu byla koncem 19. a počátkem 20. století také snaha najít pro… Samotná věda nemůže přirozeně předat… Dodnes se můžeme setkat se silně zjednodušenými evoluční…

Zneužití evolučních ,,teorií“ v minulosti

   

Co je to kulturní chování? Co je to Kultura?

   

Co je to politika, instituce, právo?

   

Místo paleolitického člověka v dějinách lidstva

Veliký posun nastal díky změnám v naší samotné kultuře. Za umění se totiž…   Charakteristiky paleolitických společností

Lovci sběrači

Při příliš pevné vazbě na sezónní zdroje potravy je možnost, že při… Sběračsko-lovecké společnosti z teplejších… Snadno by tedy mohlo dojít k mylné interpretaci, že archeologicky bohatší kultury byly…

Komplexní lovci sběrači

   

Komplexní lovci a sběrači v minulosti

    Oheň

Symboly

   

Uplatnění geometrie

   

Smysl pro kuriozity

   

Jemná motorika

   

Fyziologie - co vytváří člověka?

V současnosti směřuje pohled na člověka zoologickým směrem, kdy jej charakterizujeme jako bipedního… Senzoricky je podobný lidoopům, co se týká… Existují i jiné pohledy, které mezi lidmi a zvířaty vidí nepřekonatelnou…

Variabilita kultur

    Prehistorie vzniku člověku podobných tvorů

Nejstarší paleolit

Dmanisi (Gruzie) starobylé kultury hrubších, jednodušších kamenných nástrojů, zřejmě lovci, nositelé jsou Homo gregoriensis, později Homo antecessor (Homoerectus a Homo ergaster jsou v Africe).

 

 

Starý paleolit

   

Střední paleolit

   

Přechodné kultury

   

Mladý paleolit

   

Aurignacien

   

Gravettien

   

Moravský gravettien - někdy nazývaný pavlovien

Potravinovou strategií pavlovienců byla specializace na všechny druhy zvířat. Legendárními se pro…    

Magdalenien

   

Pozdní paleolit

   

Mezolit (střední doba kamenná nebo též nazýván epipaleolit) s datací10 000–5 500 př. n. l.

    Neolit (mladší doba kamenná)

Začíná na Blízkém východě někdy v 10. nebo 9. tisíciletí př. n. l. (na různých územích začíná odlišně, podle toho, jak rychle či pomalu se sem znalost zemědělství šířila). Ve střední Evropě pak začíná někdy v 6. tisíciletí př. n. l. a končí zhruba ve 4. tisíciletí př. n. l.

Vznik neolitu i jeho šíření (na pozadí mezolitických kultur) pak vypadá zpočátku jen jako určitá forma mezolitického hospodářství (zahrádkaření běžné i u loveckých kultur). Avšak zrno, které se stává středobodem daného světa, má některé vlastnosti, které rozhodně mají na lidskou populaci obrovský dopad. Mouka a jídlo získané ze zrní nejsou tak výživné jako předchozí potrava, lidé jsou drobní, podle některých studií se velmi výrazně omezuje doba laktace a s tím přímo souvisí výrazný populační nárůst obyvatelstva (někdy se hovoří o autodomestikaci). Také mizí značná část volného času, protože získávání zemědělské potravy i její příprava jsou časově mnohonásobně náročnější než předchozí sběr a lov. To je navíc umocněno větším počtem dětí. Mnozí specialisté se domnívají, že se zde zásadně změnilo i postavení ženy. To dokládají i kosterní pozůstatky s četnými deformacemi, které vznikly při těžkých domácích pracích. Zemědělci již nejsou profesionální lovci, nedovedou tak skvěle užívat zbraně a je relativně snadné je ovládat pomocí ozbrojenců (a také díky četným dětem jsou daleko zranitelnější a manipulovatelnější). Ovládání jedněch lidí druhými je možné také díky tomu, že zrní se dá dlouhodobě skladovat jako strategická potrava pro vojsko na výpravách, ale také se dá přerozdělovat či vymáhat podíl z produkce.

Neolit tak nemusíme vůbec chápat jako jednoznačně pozitivní posun, který byl přijímán rozumem jako po čertech výhodná inovace ve strategii života. Spíše pak budeme lépe rozumět současným antropologům (jako jsou například David Lewis - Williams a David Pearce), když budeme neolit vnímat jako epochu vygenerovanou jednotlivými typy chování, které se v určité kombinaci nahodile střetli v určité době na jednom místě a vyvolaly další následné kompenzační strategie chování.

Při těchto změnách ekonomicko-sociálních poměrů pochopitelně dochází především k význačným změnám v mytologii, kdy se uvolňuje řízení stavu populace a mytologie také vysvětluje hierarchické rozdíly v populaci. Dochází k populačním explozím, spojených se silnou hierarchizací společnosti. Ta je spojena s postupným zánikem práv jedince čerpat zdroje z územního vlastnictví komunity a dochází ke vzniku silné závislosti jedince na společnosti, která dá nebo nedá (propůjčí nebo nepropůjčí) jedinci zdroje nebo jen určitou část zdrojů. Vzniká tak složité předivo sociálních závislostí a vztahů člověka na společnosti. V oblasti umění registrujeme velké stavby jako mytologicko-kompenzační a reprezentující (předvádějící) architektonické elementy. V neolitu to jsou obří rondely (například neolitický rondel v Těšeticích na Moravě měl průměr 60 metrů).

Navíc celkovou situaci urychlují určité klimatické změny. Zemědělci závislí na přirozeném zavlažování a počasí (nesrovnatelně více než lovci sběrači) se v období extrémního sucha stahují k velkým řekám a tak vlastně vznikají koncentrované zemědělské civilizace, které rychle vyčerpávají zdroje, což vede k novým adaptacím, čímž se generují nové a nové podoby proměn kultur v čase. Změny v životech lidí se tak velmi urychlují.

 

 

SROVNÁVACÍ MATERIÁL - OBECNÉ CHARAKTERISTIKY UMĚNÍ NÁSLEDNÝCH KULTUR HOLOCÉNU

  S velkým počtem lidí mizí přímá… Na vše a na všechny se dá nahlížet jako na zdroje, které se čerpají…

Přílohy

Některé důležité domácí publikace: Jan Jelínek - Velký obrazový atlas…   Někteří světově významní vědci,kteří přispěli k…

Nástin úvodu do tématu

Uacute;vod - dva přístupy

Naproti tomu logika upřednostňuje děj statisticky pravděpodobnější před dějem statisticky…  

Tvořivost

Do konstruktivní tvořivosti lze přičíst konstrukce šimpanzích hnízd na kterou je…  

Hypertrofická tvořivost

Také v archeologickém materiálu nástroje evropského Homo antecessor jsou různorodé, vyskytují…  

Senzitizace

 

Dlouhodobá rozvinutá trpělivost

 

Rukopis

 

Závěr

Dostali jsme se tak do situace, kdy se tyto závěry shodují se závěry Thomase Wynna, který analyzoval… Navíc se nám podařilo plně se vyhnout… Tato práce je jen drobným nástinem tématu, který je mimo jiné vymezen v…

Literatura

Mania Deitrich, Dietzel Adelhelm: Begegnung mit dem Urmenschen, Die Funde von Bilzingsleben. Urantia-Verlag, Lipzig-Jena-Berlin, Verlag für… Karlova v Praze – nakladatelství Karolinum, Praha 1999 Jeřábková Zdeňka, Vančatová Marina: Kresebná aktivita lidoopů, Ke…

Obrázky k textům

Obr.1

 

Zvýtvarnění představy pohledu na tábor lovců slonů evropského Homo antecessor z roku 2002 je vlastně jen precizací třicet let starých prací výtvarníka Adelhelma Dietzela a archeologa Dietricha Manii z dnes již legendární lokality Bilzingsleben ze středního Německa (s datací kolem 350 000 let). Skutečně vědecké a kritické rekonstrukční transformace a rekonstrukční imitace (napodobeniny) jsou však otázkou teprve příštích roků a desetiletí a to jen za předpokladu systematické a soustavné práce v dané oblasti výzkumu chování Homo antecessor.

Obr. 2

 

Typy nástrojů evropských antecessorů (Bilzingsleben /350 000 let/)

Obr. 3

 

Geometrické prvky v rytinách Homo antecessor (Bilzingsleben)

Obr. 4

 

Srovnání rukopisů dnešních lidoopů a evropského antecessora (nalevo lidoopi, napravo antecessor)

 

Materiály z 15 minutového příspěvku - Slovenská republika, Nitra, květen 2004 - Konference ,,Přírodovědné metody v archeologii“ - (Text k digitální projekci).

Jungova persona aplikovaná pro gravettien a střední fázi mladého paleolitu v konfrontaci se sociobiologickým pohledem Edwarda O. Wilsona.

 

Edward O.Wilson

Z nichž jsou pro nás nyní důležité dekorativní umění, tkaní, účesy a… Pokud je však tato Wilsonova myšlenka správná,…  

Psychoanalytik Carl Gustav Jung

Z tohoto období jsem zpracoval materiál pro připravovanou internetovou publikaci v Antroparku – Personu gravettienu,… Pro personu přichází v úvahu…  

Kubistická, dekorativně popisná a geometrická venuše

U sošek se pro práci nehodily jak ty, které byly zpracované kubisticky blokovitě, pro neexistenci detailu a nehodily…  

Uacute;ČESY

    Malta na Sibiři (nejmladší fáze mladého paleolitu, zřejmě vliv…

POKRÝVKY HLAVY

    Sungir v Rusku (střední fáze mladého paleolitu - gravettien)

DEKORATIVNÍ PÁSKY A ŘEMÍNKY

    Kostěnki, východní Evropa (střední fáze mladého paleolitu - gravettien) …

ODĚVY SEVERU

SOŠKY

    Malta na Sibiři (nejmladší fáze mladého paleolitu, zřejmě vliv…

HROBY

Unikátní sungirský hrob muže (rekonstrukční transformace) (střední fáze mladého paleolitu - gravettien)

 

Unikátní dětský dvojhrob ze Sungiru v Rusku s velmi bohatou výbavou předmětů ze slonoviny

(rekonstrukční transformace) (střední fáze mladého paleolitu -gravettien)

 

Věrohodnost matriálu, který je zachycen na soškách plně podporuje i archeologický materiál z hrobů. A to jak u pokrývek hlav, tak u horizontálně členěného zdobení oděvu.

 

TEXTILIE

    Mezinské textilie (volná rekonstrukční napodobenina) (nejmladší fáze…

Uacute;ČESY, DEKORATIVNÍ UMĚNÍ, TKANÍ A ZDOBENÍ TĚLA

U archeologických materiálů tedy registrujeme personu v účesech, v tělních ozdobách -… Mimo to, když pročítáme Murdockův seznam…  

STÍN PERSONY

K personě gravettienu musíme přičíst i hygienu a výchovu k čistotě. Tuto oblast můžeme… Samozřejmě je dnes možné najít v samotné…  

Rekonstrukce unikátního dětského hrobu ze Sungiru

Třináctiletý chlapec a devítileté děvčátko (střední fáze mladého paleolitu - gravettien)

 

 

VENUŠE - CESTA ČASEM

 

 

 

NEJVĚTŠÍ EXPOZICE VENUŠÍ

Vítejte v naší expozici, která Vám představí sošky žen v nejrůznějších dávných kulturách a civilizacích Evropy a Asie a nejen to. Zveme Vás také na dobrodružnou cestu za objevováním původního vzezření dívek a žen, jimiž se nechali dávní umělci inspirovat. Chceme Vám tak ukázat, že archeologie nejsou jenom střepy, pazourky a ponuré hroby, ale obraz života na dosah ruky.

Všechny sošky či malby nebo rytiny v této expozici, ačkoli mnohé vytvořeny v pravěku v dobách mamutů a srstnatých nosorožců, jsou dílem moderních lidí, stejných jako jsme my.

Quot;U člověka je krása pomíjivá, v umění však trvalá." ...

..."Příroda nám dobrotivě poskytla možnost, že na celém světě lze najít objekty k napodobení."

(Leonardo da Vinci - Deníky)

 

 

Panevropská kultura AURIGNACIEN (čti óriňasien) (40 000–30 000 let) nejstarší sošky žen.

S nejstaršími zpodobněními člověka v Evropě se archeologové mohou setkat jen tehdy, pokud daná kultura zpracovává lépe dochovatelný materiál, než je dřevo, kůra, kůže nebo rohovina. A také zachování v zemi je problematické. Proto nevíme nic o předchozích tradicích a podobách tohoto tématu než právě z epochy Aurignacienu.

"Tanečnice Fanny" - Rakousko (rekonstrukční transformace)

 

Rekonstrukční transformace možných poloh těla, zobrazeného v galgenbergské skulptuře. Plochá, obrysová řezba z destičky znázorňuje člověka v pohybu. Figurka vůbec nezapadá do gravettienského statického osově vyváženého pojetí sošky. Že by předchozí aurignacien byl o pohybu a zamítal statiku? Ne, statické je přece i pojetí aurignacienského lvího člověka, či oranta na obdélníkové destičce. Možná je to výjimečné zobrazení, možná takto byli zobrazovány ženy a to třeba jen někdy. Na rozdíl od gravettienu je v archeologickém materiálu sošek a zobrazení člověka v aurignacienu velice výjimečné. Volné živé pojetí figury nalezené v Rakousku má nejbližší paralelu v reliéfu odpočívající ženy z La Madeleine ve Francii. Někdy je označována skulptura jako tanečnice Fanny podle pozice, připomínající skutečnou umělkyni.

 

Odpočívající žena - La Madeleine (Francie) (rekonstrukční transformace)

 

 

Rekonstrukční transformace pohodové polohy těla odpočívající ženy z reliéfu z La Madeleine ve Francii. (Přidáno jen pro srovnání, datace a kulturní příslušnosti není u tohoto mladopaleolitického zobrazení přesně určitelná.)

 

 

 

Venuše z Hohle Fels (Německo)

 

 

Rekonstrukční transformace sošky se zaměřuje především na personu zdobení těla. Spolu s nálezem lva-člověka vidíme opakující se zdobení vnějších částí paží. Celkové rozmístění připomíná zdobení holého těla Rembrangů ze severní Austrálie ze začátku 2. pol. 20. stol. Celkem logické, protože aurignacien oproti pozdějšímu gravettienu byl situován do příznivějšího klimatu, které se mohlo v teplejších měsících v roce alespoň omezeně blížit i dnešním teplotám. Transformace počítá se dvěma variantami zdobení a to plastickým tetováním nebo s barvením kůže. Soška byla užívána zcela jinak než pozdější gravettienské sošky, které se především ukrývaly v malých prostorách pod obydlím, což dokazuje očko pro zavěšení této aurignácké venuše, která se nejspíše buďto nosila nebo zdobila (ochraňovala) vyšší části obydlí. Důležité je i to, že tak jako v pozdějším gravettienu i zde vidíme v místě pasu pásek. Pásek můžeme chápat jako ozdobný prvek nebo jako základ pro uchycení bederní roušky.

 

 

 

 

Lev-člověk, mytologická bytost - Německo (rekonstrukční transformace)

 

Rekonstrukční metamorfóza zachycuje nejstarší přímý doklad mytologického předmětu a mytologické bytosti zároveň (stáří přes 30 000 let).Mytologická postava lva-člověka dokládá existenci mytologie už pro předchozí kulturní epochu.

 

GRAVETTIEN (31 000–22 000 let) - lovecko sběračská panevropská civilizace severského typu. V některých oblastech střední Evropy známá jako éra legendárních Lovců mamutů.

 

 

Ačkoli zná průměrný laik nanejvýš jednu nebo dvě venuše, ve skutečnosti je známo 130 venuší a jejich zlomků gravettienské kulturní tradice celé Evropy a centrální Asie.Gravettienské venuše téměř vždy ukazují důstojně stojící ženu, přičemž, mimo kubisticky opracované venuše, je soškám věnována taková míra výtvarné pozornosti, že můžeme mluvit jak o dekorativnosti, tak dokonce přímo i o dekorativní geometrizaci. Nebyly vyřezávány či hněteny jen tak podle individuálního úsudku toho kterého autora, nýbrž byly vytvářeny podle přísných pravidel tehdejšího kánonu. Na rozdíl od reality byl pak spodek zadečku výš, než je klín. To je nejcharakterističtější rozpoznávací znak této kulturní tradice. Právě jen gravettienské venušemohou nést informace o etnografické podobě úpravy ženského těla. Na obrázku jich je 120. Je mezi nimi 35 sošek nebo zlomků, které jsou dekorativně popisné a zachycují více než jen anatomii. Jinak řečeno celá jedna čtvrtina venuší nese velmi cenou a úžasnou etnografickou informaci.

 

Italský gravettien

Mytologický motiv hada a ženy (rekonstrukční transformace sošky)

 

 

Severoitalská dvojsoška muže a jakého si plazovitého tvora a její rekonstrukční transformace-napodobenina. I v dalších soškách gravettienu najdeme další podobně zpracované téma. Máme zde opačně orientované figury ženy a dalšího neženského tvora, tedy další zobrazení spojených opaků. Spojené protiklady dvou postav, z nichž je při pohledu zepředu jedna evidentně ženská, avšak druhá při pohledu na svoji čelní stranu nepředstavuje muže, ale má hadovité tělo, které umocní ozubená otevřená ústa a výrazné šikmé oči po stranách hlavy. I ono hadí břicho nese příčné vrypy, které odpovídají dlouhým, příčným štítkům na břiše hadů. Tento evidentně další mytologický motiv hada a ženy se objevuje v mytologiích snad všech časů a částí světa od Austrálie, Asie, ale i Starý zákon upomíná Evu s hadem. Psychoanalytik C. G. Jung mluví o hadovi jako o určitém společném archetypu. Vyjádření protikladů, které jsou navzájem spojeny, však známe z dalších archeologických nalezišť tehdejší gravettienskéEvropy.

 

 

Venuše ze Savignana

 

Tato soška je zcela evidentně nejvíce blízká tomu, abychom její horní, špičatou část hlavy označili za specifický účes nebo za čepici. Naše rekonstrukční transformace ukazuje tuto partii jako čepici. Pokrývky hlavy se i v Itálii tehdy často nosily, jak dokládají hroby, takže tato rekonstrukce má svoji logiku. Je však možné interpretovat situaci i jako účes nebo ještě lépe jako háv - kutnu připomínající členy kukluxklanu nebo kutnu kata či kutnu katolických věřících z určitých procesích historického Španělska, to vše však bez otvorů pro oči.

 

Venuše z Paribita

Podobně podivně jako venuše ze Savignana vypadá venuše z Paribita, která má také jakousi špičatou čepici, ale její horizontální členění obličeje je pro nás nepochopitelné. Vše vypadá spíš jako jednolitá čepice posazená hned na klíční kosti. Možná kdybychom si představili, že z čepce vychází množství řemínků po celém obvodu, které jsou dlouhé a splývají jak na ramena, tak přes celý obličej jako nějaká obřadní maska (analogie s africkými řetízkovými ozdobami) pak bychom mohli mluvit o určité konkrétní variaci rekonstrukční transformace. Najednou vše spíše připomíná onu záhadnou sošku z Brasempoy s válcovitým tvarováním hlavy. Bez dalších podrobnějších informací brasempoyského torza nám zde zřejmě něco uniká. Nicméně jestli je vše spojeno s nějakou mytologií či rituálem, menší čepice nebo nápadné účesy ji mohou naznačovat i u věcí denního charakteru a pak je představovaná čepička jistě v pořádku jako napodobenina.

 

Západoevropský gravettien

Hlavička venuše z Brasempoy (Francie)

 

Transformace hlavičky s portrétem z Brasempoy z Francie. První představuje strukturu hlavy jako pokrývku z kelnatek, kterou skutečně známe (alespoň jako materiál) z Brna z Moravy. Druhá transformace vysvětluje strukturu hlavičky jako výtvarnou zkratku pro vlnité vlasy. Hlavička je totiž příliš drobná, než aby bylo možné dost dobře jinak vyjádřit vlny. Navíc se do gravettienského projevu promítá geometrizace, které se využívá k dosažení dekorativnosti a brasempoyská hlavička opravdu dekorativní je a nese také řadu zjednodušení i v obličeji (například úplně chybí ústa). Výčet možných interpretací se však ukázal neúplný a tak k těmto transformacím přibyla později další - samostatná - a to varianta se síťkou.

 

Venuše z Brasempoy - varianta se síťkou (rekonstrukční transformace skulptury)

 

Při kresbě řada lidí posazuje oči na hlavě podstatně výše než jsou (ve skutečnosti jsou asi v polovině hlavy), pak vypadá čelo neskutečně nízké. To je i případ brasempoyské hlavičky. Přesto je ve tváři zachycen půvab a krása stejně mistrně jako na daleko detailnější hlavičce z Dolních Věstonic. Když už tedy zobrazili gravettienci tvář, tak tedy půvabnou a krásnou a rekonstrukce tento gravettienský přístup plně respektují. Proto najdete půvabné a příjemné tváře i na dalších rekonstrukčních transformacích.

 

Venuše s rohem z Laussel (Francie) (rekonstrukční transformace z reliéfu)

 

Tato francouzská venuše mimoděk prozrazuje, že v západní Evropě se mohly nosit na gravettien překvapivě dlouhé vlasy a že k pití, tak jak i v daleko mladších historických obdobích, sloužil také roh. Ten je v tomto případě dobře identifikovatelný. Docela jasně chápeme dané pohyby a polohu ruky, hlavy a orientaci rohu jako gesto pro naznačení pití. Ačkoli se tento motiv opakuje i u dalšího reliéfu (venuše s čelenkou), už nejsme předmět schopni interpretovat a sice registrujeme, že je držení předmětů v ruce nějak důležité a není náhodné, ale tím bohužel naše specifikovatelnější závěry končí.

Původně celá postava reliéfu ženy byla natřena červenou barvou.

 

Venuše s čelenkou (rekonstrukční transformace z reliéfu)

 

Tento reliéf dokládá členěnou čelenku, která je v celém gravettienském materiálu úplným unikátem. V západní Evropě je více materiálů, které by naznačovaly místní tradici nošení dlouhých vlasů u žen. Typické krátké sestřihy, známé z wilendorf-kostěnkienu zde chybí.

 

Zlomky sošek a jejich částečná rekonstrukce

 

Archeologie samozřejmě stále neobjevuje jen sošky jakoby vystřižené z filmů Indiana Jones nebo Lovci pokladů, většinou totiž archeologové nacházejí jen rozbité zlomky někdejších uměleckých dílek. Na doplněných zlomcích sošek se lépe zorientujete a máte možnost se podivovat pozoruhodným věcem. Tak například soška nalevo upomíná staroegyptský účes či starojaponskou pokrývku hlavy. Torzo napravo, mající pod hrudníkem jakýsi podivuhodný kruh, snad znázorňuje přeložené ruce a nebo nějaký silný zdobný pásek.

 

Podivné Venuše

Venuše z Lespugue (rekonstrukční transformace)

 

Tato venuše je výjimečná tím, že zde není žádná kánonická skladba proporcí typická pro středoevropský nebo východoevropský gravettien, která by zmenšila zadek a zploštila celou hýžďovou svalovou a tukovou partii. I když ostatní partie těla mají velmi podobné velikostní poměry jako některé východoevropské venuše. Zadeček je skutečně velký a kulatý a rekonstrukce ukazuje, že reál by byl ještě výraznější a měl svá další specifika (stejná situace je i u některých dalších západogravettienských venuší, například italských).

 

Všimněme si zástěrky, která jako by pro nás pozbývala smysl. Jen registrujeme reál. Sehnal jsem další podrobnější fotografie a vypadá to, že zástěrka na sobě měla velmi jemný reliéf horizontálních vrypů, jako by šlo o naznačení dalšího členění. Skoro by se dalo říci, že se bavíme o struktuře podobné textilu. Trojúhelníkový útvar mezi hýžděmi mohl být horní částí roušky a upínal by se na jakási řemínková tanga. Protože ke studiu byly k dispozici jen nekvalitní fotografie, nebyla tato rekonstrukce provedena, ale dávala by smysl a vysvětlovala by středové prohnutí zástěrky nahoru směrem ke kostrči. Tato rekonstrukce evidentně trojúhelník neřeší.

Vlasy jsou na sošce znázorněny vrypy a jsou polodlouhé a rovné - úprava vlasů typická pro západní Evropu.

 

Středoevropský gravettien (29 000–25 000 let)

 

Moravský gravettien - Pavlovien, známý jako éra Lovců mamutů

 

Rekonstrukční transformace této přegeometrizované venuše sice neukáže nic o někdejším modelu, ale napoví ledacos o fantazii a zdrojích fantazie někdejšího autora. Na spodním vrcholu trojúhelníku, který představuje hlavu, je vidět příčné rovnoběžné rýhy. Je snadné si představit, že se jedná o omotávku jež má spojit komponenty obou ramen. Omotávka je pak snadno dovoditelná na dalších příčných segmentech konstrukce hlavy. Podobně jde dovodit proplétání vnějšího okraje prsou - ramenou - paží. Samozřejmě nejlogičtější asociací je spojení na hrudi omotávkou. Umění se zde zřejmě dostalo do světa technických řešení konstrukční oblasti, možná náhodou, nějakou individuální asociací (například zadní část sněžnic), ale možná oklikou přes mytologii. Venuše sama je spojením známého gravettienského kánonu a plošných známých gravettienských vzorů. Celek pak může působit zcela nově a nečekaně. Příčné vrypy na hrudi jsou tak možná i asociací ke spojení v obecnější výtvarné rovině (symbol spojování).

 

Erná venuše

Souladná malba ženy, vycházející ze sošek typu ,,Černá venuše“. Práce zobrazuje celý nalezený soubor sošek a jejich zlomků (10ks), které byly vytvořeny ze slonoviny (1ks) či z čisté keramické hlíny v jednotném typu. Podobné soubory najdeme v Předmostí (sedící postavy z kosti) a dvě téměř identické sošky z krevele z Petřkovic. Jinde v Evropě se takové soubory nevyskytují. V tomto případě celá kolekce zřejmě také odrážela relativní snadnost výroby z měkkého materiálu. Obraz ukazuje, že sošky jsou směsicí dekorativně - geometrických prvků, mísících se s prvky reálné konkrétní anatomie. Šikmé rýhy na hlavě označují změnu materiálu (vlasy). Umělec chtěl elegantně protáhnout tělo ženy na délku a tak se vzdal vyjádření klínu, které naopak vidíme na slonovinovém fragmentu. Proto jediná dlouhá horizontální rýha vyjadřuje jak pohlaví, tak oddělení nohou. Absolutní raritou v celé gravettienské tradici je vyjádření klíčních kostí u Černé venuše. Zatímco ostatní gravettienské venuše jsou skulptury, 9 venuší a jejich zlomků z Dolních Věstonic jsou plastiky. Tím, že jsou tyto předměty z pálené keramiky, jsou raritní a výjimečné. Věstonická venuše je ve světě známa spíše pod označením Černá venuše a určitě není v současnosti světoznámá. Nejznámější venuší, která bývá nejčastěji zobrazovaná, je v současnosti Willendorfská venuše. Černá venuše je jen jednou z více než 130 nám dnes známých gravettienských venuší.

 

Pavlovienské "kloboukovité" hlavičky(rekonstrukční transformace)

 

 

 

Rekonstrukční transformace jedné z nejunikátnějších hlaviček moravského gravettienu. Jedná se o keramický zlomek sošky z Pavlova. Důležitou nápovědou charakteru popisnosti uměleckého díla je segmentovaný nákrčník. Jedná se však zase o variaci. Výraznost nákrčníku jsem vyjádřil jeho zdvojením, které na originále není. A nakonec nevím, zda je celková orientace správná, obličej mohl být i na druhé straně sošky. Vlastně celá rekonstrukce se opírala o velmi nedostatečně zdokumentovaný materiál. Zřejmě je možné uvést více interpretací, ale základní schéma - nákrčník a nápadný klobouk, se už nezmění.

 

 

 

Tato rekonstrukční transformace je alespoň shovívavá po stránce orientace. Na kožené čepici je kožešinový pás, možná dosažený prostým otočením rubové strany nebo naopak přišitím jiné kožešiny (např. ocasu polární lišky). Krátký sestřih jsem si vypůjčil od časově mladší Willendorfské venuše.

 

Představa širokého, nápadného klobouku, to není krok od výtvarné fantazijní bizarnosti pavlovienu, ale naopak je to přijetí představy, že hypertvarová různorodost pavlovinu se neomezovala jen na archeologicky dochovatelné umění, ale že toto žilo i v užitém umění běžné kultury, kam patřila forma různých reálných řemesel, např. šití oblečení, bot a třeba i nápadných pokrývek hlavy. Ale v podstatě s dalšími souvislostmi gravettienského materiálu nejde o nic bombastického. Evidentně průkazné je, že čepice gravettienců mohou být zdobeny horizontálním pruhem (pruhy) ozdob, obzvláště na úrovni čela. Proč by taková ozdoba nemohla být vytvořena jednoduchým našitím horizontálně posazeným liščím ocasem (ocasy)?

 

Tatuáž a barevná hlinka - Dolní Věstonice (rekonstrukční transformace)

 

Rekonstrukční transformace pavlovienské keramické sošky s vrypy. Vrypy se interpretují jako malba na kůži hlinkou nebo plastické tetování. Jejich umístění, např. kolem pupíku a na pažích je takové, že není možné uvažovat o připevněné ozdobě. Připomíná to aurignacienského "Lvího člověka" nebo plastické tetování z Afriky a Austrálie. Stejně tak pohlaví sošky není zcela jasné.

Nejedná se vůbec o klasickou venuši ani klasické zdobení, spíš jako bychom najednou byli svědky něčeho ojedinělého, například nějakého obřadu kolem těhotné ženy, ale to je jen ilustrace mající navodit pocit nějaké příležitostné mimořádnosti. Ve skutečnosti se může jednat o vyhánění ducha, ochranu před duchy, před bolestmi, nemocemi, komplikacemi, ale to jsou jen asociace, které nás napadají při pohledu na pupík. Máme zde ale také přece i paže zdobené vrypy a to je zdobení zcela opačného charakteru. Zdobení paží bychom mohli považovat za dlouhodobé a úplně ne tak osamocené (lví člověk). Nakonec i u geometrizované a pro nás zmatečné venuše z Předmostí můžeme také registrovat podobné znaky kolem pupíku, ale i na pažích (ale tato venuše je kvůli geometrizaci pro nějaké přesnější závěry nevhodná). I tak vše naznačuje, že se evidentně muselo jednat o přímé zdobení těla.

Každopádně se zase nebude jednat o zdobení, které by bylo normálně viditelné, protože lidé venku chodili odění. Soška tak může naznačovat určitou výjimečnost pavlovienu, co se týká zdobení kůže.

 

Rekonstrukční metamorfóza pavlovienského účesu - Dolní Věstonice

 

Rekonstrukční transformace účesu sleduje jednoduché upnutí vlasů na temeni hlavy a odkrytí čela, které je na portrétu naznačeno linií jako změna materiálu. Velmi podobně postupoval i M.M.Gerasimov, kdy si pro portrét ženy z Dolních Věstonic podle lebky vypůjčil i tento typ účesu. Jak sestřih z Kostěnek na Donu, tak upnutí vlasů na temeni jsou dnes jedněmi z velmi často se objevujících úprav vlasů v Evropě. Je akceptována i klasická klidná a příjemně krásná tvář ženy.

 

 

Wilendorf-kostěnkien - pozdější období středoevropského gravettienu s vlivy z východu

Venuše z Petřkovic

 

 

 

Doplnění torza sošky z kopce Landek v Petřekovicích v Ostravě. Soška byla vyřezána z hematitu jako velmi drobná a jemná figurka. Oproti Černé nebo Willendorfské venuši překvapuje relativní štíhlostí. Samotné torzo má z některých pohledů až ideální antizující tvary, avšak po doplnění se prodlouží horní část hrudníku a přidají dole relativně krátké nohy, které se již na samotném torzu v místě kolenou navzájem překrývají. To připomíná kráčející venuše z Východní Evropy. Jak časově, tak provedením by se měla tato venuše řadit k willendorf-kostěkovskému kulturnímu okruhu. Toto doplnění má zde vůbec svou první světovou premiéru.

 

 

Venuše z Moravan

 

 

Také torzo slonovinové venuše ze západoslovenského naleziště u Moravan bylo doplěno v duchu willendorf-kostěnkienské kulturní tradice. Tím se celkový dojem venuše ustálil na štíhlejší postavě a soška vypadá jako další obyčejná ženská figurka z Kostěnek či Avdějeva. I tato soška zde má svoji první světovou premiéru být spatřena tak, jak kdysi byla v plné kráse vytvořena. Jedná se o starší nález a v době objevu badatelé nevěřili, že by Lovci mamutů mohli povrch sošky vybrousit a vyleštit, protože je považovali za úplné primitivy. Usnovali proto nepravděpodobný příběh, že dámu hrubě vysekali divoši a po tisíciletích ji nalezli lidé neolitu, pro něž se stala modlou a tito ji v úctě zabrousili, vyleštili a přivedli k dokonalosti.

 

 

 

 

 

Mužská soška - Brno (postupná rekonstrukce)

Obrázek vlevo - doplnění mužské sošky ve variantě sedící mužské postavy. Tato velká, vícedílná soška byla nalezena ve výbavě šamanského hrobu z Brna nedaleko Francouzské ulice. Ačkoli zde byly některé pavlovienské artefakty, časově patřila soška už spíše k willendorf-kostěnkienu.

V posledních 10ti letech se intenzívně zkoumala.

  Venuše z Willendorfu (severní Rakousko) (rekonstrukční…

Naleziště Willendorf na břehu Dunaje vydalo ještě v 19. století unikátní světoznámou Willendorfskou venuši. Na rekonstrukční metamorfóze můžeme sledovat typickou úpravu hlavy (různé varianty transformace) pro toto období a území, kdy vlasy nebyly zpravidla nikdy dlouhé.

V koridoru interpretací začínáme mojí původní představou, že se jedná o výtvarné podání obyčejných kudrnatých vlasů, které jsou pravidelnější a dekorativnější než v reále, stejně tak, jak to známe z vlasů a vousů na starověkých soškách a reliéfech, kde nikdo nepochybuje, že to jsou kudrnaté vlasy a vousy a nikdo jim na hlavu a bradu nestrká ani košíky ani sítě. Dále vidíme interpretaci speciálního účesu vytvořeného dvěma copy. Jeden z temena hlavy, druhý z týla. Copy postupně obtáčí hlavu od shora dolů z jednoho místa a jak v nich ubývá hmoty vlasů, ta je postupně doplňována buď koženými řemínky nebo dlouhými prameny mamutí srsti. Výsledkem je kompaktní, stále stejně silný, bohatý účes copu měnící postupně odstín barvy. Podobný účes je na soše jednoho cařihradského Císaře, kdy vypadá jako upletený jen z vlasů. Třetí interpretací je pokrývka hlavy, na kterou je našit dlouhý, umělý cop z kožených řemínků. Tato představa míří k typu pokrývky z Grande v Itálii, která je ovšem už z dochovatelného materiálu a strukturu tam tvoří jednotlivé našité ulity měkkýšů.

 

Východoevropský gravettien - kostěnkien

(Gagarino, Kostěnki na Donu, Avdějevo)

On a ona s hlavami proti sobě - Gagarino (Rusko) (rekonstrukční transformace mytologické představy podle sousoší)

 

 

 

Relativně nedaleko legendárního naleziště Sungir (více o Sungiru na http://tvarpraveku.wz.cz/puper20.htm) leží další známé gravettienské naleziště Gagarino. Zajímavé je, že jedna ze sošek vyjadřuje také ono sungirské spojení dívky - ženy a chlapce - muže tím, že je otočí proti sobě. Vlastně je ani jinak nelze zobrazit, aby jeden druhému nestál na hlavě a rovná záda muže ke spočinutí právě na zádech sama vybízejí. Zase tu máme ono tajemné a symbolické spojení protikladů.

Vše nám připadne nějak až podezřele známé. Ačkoli je sousoší velmi kubické a velmi málo popisné v reálných dimenzích, přesto zcela evidentně menší postavu můžeme identifikovat jako ženu (prsa, břicho). Z výtvarného hlediska je zajímavý kontrast mezi kubicky blokovitým trupem a najednou proporčně realističtějšíma nohama. Druhá, větší soška nenese takové znaky (tvar břicha, prsa, realistické, ale malinké nohy) a určitě se jedná o mužskou sošku. Evidentní podobnost se sungirským materiálem by mohla znamenat odhalení určitého principu, za kterým stála taková mytologie, která se promítala i do pohřebních zvyklostí.

 

 

Soška - Kostěnki na Donu(rekonstrukční transformace)

 

 

 

Typická gravettienská soška převedená do reálné živé podoby. Postava je narovnaná, klidná a statická. Sledujeme typickou obrysovou linii ze všech stran a pohledů. Tato soška je popisná a můžeme z ní snadno vyčíst informace o účesu a zdobení těla. Na rekonstrukční metamorfóze je především jasné, že je zcela respektována úprava vlasů a horizontálně umístěné hrudní a bederní zdobné řemínky.

 

 

Právě kostěnkienské venuše nesou celou řadu podobných fantastických a unikátních informací o zevnějšku. Všechny gravettienské sošky přes jednotlivé odlišnosti typické pro jednotlivé kulturní oblasti mají řadu společných znaků, které mohu jako výtvarník hodnotit. Předním znakem je statický vzpřímený (falický) postoj sošek, který v obecné řeči těla i u čtvernožců znamená hrozbu. To dodává gravettienským soškám vznešenost, respekt a důstojnost. Někdy také sledujeme zabránění vytvoření přímé sociální vazby s divákem, čehož bylo dosaženo skloněním obličeje nebo jeho nepropracováním. To rovněž udržuje v dílech sexuální odstup. Stejně tak nikde v gravettienském materiálu původně kompletních sošek nenalezneme zpracované sexuálně důležité partie prsou, jako dvorce a bradavky. Zpracování prsou je pouze objemové a kubické nikoli naturalistické, to také působí sexuálně odtažitě. Jedinou výjimkou jsou bradavky na mužské sošce z Brna II, které nade vší pochybnost dokládají, že nešlo o nějaký technický problém. Nahá těla žen tak nejsou sexuálně podbízivá. Jedná se o stejný (nebo velmi podobný) soubor povznesení aktu na velmi specifické umění s přísnými pravidly vyjádření nahoty, jak ho známe z viktoriánské Anglie. Statika, vznešenost, zabránění kontaktu očí. K odživočišnění přispívá i barva sošek (v barvě materiálu, či výjimečně obarvené červenou hlinkou), to je zase shoda (nebo podoba) s viktoriánským (především sochařským) aktem.

 

Kostěnki na Donu

 

Tyto dvě rekonstrukční transformace jedné z kostěnkovských venuší předvádí jednu z variant jednoduchého sestřihu vlasů, kdy ty jsou vyčesány dozadu. Linie je tak interpretována jako rozhraní vlasů a čela. Hrudní ozdobný pás přesně kopíruje kostěnkovský vzor. Může jednat o stáčený provaz nebo stáčený řemínek, jak ukazuje právě tato interpretace. Můžeme však zajít ještě mnohem dál. Když se podíváme na sošku zezadu, je jasné, že zde před sebou nemáme jen tak nějaký řemínek, ale daleko složitější a pracnější ozdobu. Podíváme-li se na ruce venuše, vidíme náramky. Ty by bylo do rekonstrukční metamorfózy taktéž možné začlenit, stejně jako bederní ozdobný pás, který byl vidět jen zezadu a vepředu mizel pod velkými prsy a také díky disproporčnosti gravettienského kánonu.

 

Kostěnki na Donu

 

Rekonstrukční transformace na horním obrázku si začala všímat alespoň symbolicky i začlenění náramků. Důležitý pro charakteristickou image je tradiční kostěnkovský krátký sestřih. Samotné pásky jsou už také podruhé řešeny. Zde jsou zase bližší svému vzoru. Ten by dokonce mohl být nejen z barvené kůže, ale dokonce i z textilu. Vše v duchu gravettienské tradice je zase dekorativní a tudíž segmentované. Je možné si představit například sešívání různobarevných proužků látky.

 

 

Na druhé rekonstrukční metamorfóze též sošky je znázorněna jiná variace struktury pásků. Při pohledu na venuši zezadu je zcela jasná konstrukce tohoto zdobného "ošacení". Venuše sama zachycuje evidentně silnější postavu, které se dělají kolem pasu typické faldy. Také je vidět typické umístění tuků u horních hran pánve a zúžení směrem dolů u kyčlí. To je běžné u mnohých venuší gravettienské kulturní tradice a to například i ve francouzském Laussel.

Neuvažuji naopak vůbec o tetování, protože tyto ozdoby nejsou ničím přerušeny. Obíhají tělo dokola a jsou v zásadě jen tam, odkud by nespadly, což je pas a prostor v horní části prsou a hrudi nebo ve formě náramků, které už však z archeologického inventáře známe.

 

 

 

 

Kostěnkovská venuše je zobrazena rovněž na obrázku vpravo. Tentokráte si všimněme náramků na zápěstí a kolem lokte. I ony jsou v některých případech dekorativně segmentovány či jsou segmenty někdy alespoň naznačeny.

Protější venuše umístěná v kompozici vlevo má stejně řešené náramky, přestože pochází z Avdějeva.

 

 

Avdějevo

Další venuše z Avdějeva představuje samostatně to co bychom asi hned označili jako etnografický materiál. Celá rekonstrukční a interpretační práce na ní dovolila poprvé vznik samostatného artefaktu - tělní ozdoby. Ačkoli má soška uraženou hlavičku, nese tím i zároveň informaci o účesu - určitě zde nebyly dlouhé, splývající vlasy. Žena byla přizdobena třemi díly zdobných pásů. První byl nákrčník, druhý tvořily hrudní, diagonálně sešité pásy a třetí ležel na bedrech v podobě bederního pásu. Hrudní pásy jsou zdobeny jen na krajích, jak vidíme na sošce. Tyto ozdoby mohly být z tenké kůže propíchnuté tisovým nebo kostěným šídlem a olemovány tenkými kulatými řemínky protiběžně v obou směrech. Oproti tomu bederní pás je segmentovaný zcela. Opět si můžeme všimnout gravettienského kánonu proporcí. Obraz sám byl malován několikrát a hledal jsem nejpříhodnější kompozici, rozmístění artefaktů, poměry jednotlivých předmětů a částí těl a sošky.

 

Historie rekonstrukční transformace

Na prvním obrázku je jedna z prvních rekonstrukčních transformací sošky z Avdějeva s diagonálními ozdobnými pásy. Na této transformaci jsem si pod vlivem silného kulturního zastínění nedal tu mravenčí práci, abych se snažil rozlišit ryté čáry od prasklin na fotografiích a přimíchal jsem do vyobrazení jako řešení dva náhrdelníky. Neakceptoval jsem zde ani gravettienský kánon a tak má mnou vytvořená žena nahoře menší pánev a dole je širší v kyčlích. Nákrčník a bederní pás jsem však už tehdy interpretoval poměrně dobře a i sestřih vlasů odpovídá východoevropské gravettienské tradici.

Na druhém obrázku vpravo vidíme další z předešlých variant rekonstrukční metamorfózy ženy z Avdějeva. Celková kompozice této varianty odváděla pozornost od diagonálních pásů. Ty byly na definitivním obraze pak zvýrazněny barvou a také zmizela pánevní oblast ženy. Tím se můžeme detailněji seznámit s ozdobnými pásy.

 

Kostěnki - typický východní střih (rekonstrukční metamorfóza)

 

Rekonstrukční metamorfóza typického kostěnkovského sestřihu z východní Evropy je dokladována na řadě sošek. Tato soška nese naprosto jasnou informaci o kratším sestřihu vlasů.

 

 

 

 

Avdějevo (rekonstrukční transformace)

Soška nese pro specialisty velmi dobře čitelnou informaci o složitější úpravě vlasů. Laik však pukliny ve slonovině nedovedl rozlišit od umělých čar. Soška je tedy upravena tak, aby matoucí pukliny byly jen naznačeny. Copy jsou evidentní také u maltsko-bureťskéko materiálu.

 

Více informací o gravettienských venuších naleznete na Personě gravettienu - http://tvarpraveku.wz.cz/

 

 

POSLEDNÍ FÁZE MLADÉHO PALEOLITU

POSTGRAVETTIEN (kolem 16 000 let)

 

Malta - Bureť - centrální Sibiř - vlivy gravettienské kulturní tradice

Maltsko-bureťský materiál je bohatý na ukázky nejrůznějších účesů, od rovných, sestřižených vlasů, přes copy a drdoly, po složitě propletené francouzské copy, které někdy dokonce vytvářely typické roztomilé drdůlky nad čelem.

 

 

Rekonstrukční transformace sošky z Malty se spirálovitým dekorem na zadní části hlavy. Snadno interpretovatelné jako do spirály stočený dlouhý cop. Reálem je, že v této sibiřské kultuře už byly na soškách vlasy podstatně delší než u wilendorf-kostěnkienu. Interpretace důlků jako spirály není převratná, ze stejného naleziště známe totiž spirálu jako výtvarně velmi dobře známý objekt.

 

 

 

 

Jeden z nejevidentnějších účesů copu paleolitu má jedna soška s pravidelnou vertikální strukturou na středu temene a týlu hlavy. Ta pak dole vybočuje na pravou stranu, kde pokračuje na pravém rameni a visí pak vpředu naprosto stejně tak, jak bychom to očekávali od copu. Cop tak můžeme snadno interpretovat jako normální cop s vysokou základnou na temeni hlavy nebo ještě přesněji jako klasický francouzský cop, který je fixován v zadní části hlavy k vlasům. Zajímavé je, že při interpretaci copů je dekor na pravé části hrudi lehce identifikovatelný, naopak při snaze ho vysvětlit jako část struktury náhrdelníku je taková interpretace obtížná, protože je jen na jedné polovině těla a nebylo by jasné, proč je tato identická struktura i na vlasech hlavy.

 

 

 

 

Tato hlavička spolu s jinými ukazuje kolmé vrypy na struktury, které by mohly být copy. Přesně takové vlasové struktury vytvářejí francouzské zaplétané copy. Protože jsem se do té doby snažil zachovat staroasijský typ člověka, v rámci variační šíře jsem sáhl po evropsky vyhlížejícímu modelu.

 

 

 

 

Tady ukazuji účes tak jako u sošky a to na nahém těle. Je totiž důležité všímat si souvislostí s tělem, protože později narazíme na struktury nejen na hlavách, ale i na tělech. Tady si můžeme všimnout, jak vypadá zobrazení nahého těla na sošce. Vidíme opět známý gravettienský kánon proporcí, který zobrazuje spodek ženského klínu daleko níže než spodek zadečku, což je, jak víme, anatomicky přesně opačně, než je tomu ve skutečnosti. Důležité je, že tato rekonstrukční transformace ukazuje vlnité vlasy končící z boku naproti bradě, což neodpovídá pohledu zezadu. Tady končí u sošky vlasy na zádech ve výši lopatek. Proč ten rozpor? Specifikace zdejšího kulturního kánonu vypouští totiž krk. Neexistence krku tak znamená velký nesoulad mezi popisností zadní a přední strany těla. Určitě chybí varianta respektující zase zadní stranu. Popisnost těchto hlaviček sice ukazuje vlnité vlasy, ale vlnitost může být sekundární, Malta a Bureť jsou místem zaplétaných copánků a po jejich rozpletení zůstávají vlasy určitou dobu vlnité.

 

 

Na těchto rekonstrukčních transformacích vidíme variace na účes nahé sošky. Od prostého učesání vlasů daným směrem, přes naolejované či jinak ztužené vlasy, až po pletené jemné copánky naznačeným směrem. Malta a Bureť jsou místem kreativního přístupu k účesům, kde jsou všechny varianty možné. Žádná uniformita, žádné úzce vymezené společné schéma.

 

Další dvě transformace si všímají nápadných příčných, horizontálních, pod sebou se opakujících rýh. Takové známe v reálných účesech v případě, že jsou na bocích hlavy upleteny dva francouzské copy. Obě transformace ukazují tuto nejednoduší variantu a to ve dvou verzích.

Nápadný složitý účes I. (rekonstrukční transformace ze zlomku sošky)

 

U první transformace vede cop odspodu nahoru (možná dolů a na druhé straně hlavy pak zase nahoru), nahoře se oba copy spojí a jejich hmota zde vytvoří vzájemným propletením stejný drdolek, jaký vidíme na hlavičce skulptury.

 

Nápadný složitý účes II.

 

Další transformace ukazuje stejný účes bez drdolu nad čelem. Cop zde běží dolů, otáčí se, aby udělal smyčku a vrací se zase nahoru. To jen proto, abychom dodrželi vizáž sošky, u které od hlavy nevidíme vést žádné copy. Samozřejmě se jedná jen o naznačení principu a vysvětlení struktury na soškách pomocí toho nejjednoduššího, jako jsou vlasy. Pokud máme z Malty k dispozici už dvě sošky s velmi přesvědčivými copy, které v jednom případě už vytváří samotnou strukturu povrchu hlavy, je zde taková interpretace jen logickým pokračováním.

Je nutno doplnit, že soška bez drdůlku ukazuje téměř celé tělo. To je tyčinkovité (některé sošky z této oblasti jsou z parohoviny a tudíž jsou dlouhé a štíhlé omezením daného materiálu) v daném stavu asexuální, ne nepodobné těm, na kterých se objevuje taková struktura, která vedla jindy k interpretaci oděvu. Zde taková struktura chybí, a chybí i jasné doklady, že se jedná o oděv či nahou postavu. To je částečně také proto, že soška je neúplná. Je potřeba být spravedlivý a upozornit na fakt, že tzv. oděné venuše mají stejné a podobné horizontální struktury na těle, ale i na hlavě a je možno je také vysvětlit v takovém případě jako kapuce od kombinéz. Faktem ovšem je, že takové stejné struktury na hlavě mají i jinak nahé Venuše. Zde je vidět, jak je důležitá předchozí zkušenost, protože nám sama o sobě ukazuje více reálných logických možností, které leží v koridoru možného. Je zřejmé, že výtvarná dekorativnost se zde ve výtvarné symbolizující zkratce opakuje v určitém omezeném výčtu výtvarných prvků, které mohou znamenat i různé věci.

 

Oděné malťsko-bureťské sošky

Oděné maltsko-bureťské sošky mají na zadní straně místo zadečku vryp ve tvaru písmena Y, stejně jako vepředu. Ten jsem poprvé interpretoval v článku v REA (Balák, Chronc) jako zřasení vzniklé při určitém tahu kožešinové matérie kombinézy. Při poradě s Tomášem Boukalem vyšlo najevo, že kombinéza je kvůli chození na záchod nepraktická a tedy jsem hledal jiné vysvětlení. Tprve symbolické naznačení jako výtvarná norma maltsko-bureťských výtvarníků umožnilo Y vpředu i Y vzadu přečíst jako klín matérie visící z haleny nebo parky.

Bureť

 

Rekonstrukční transformace - napodobenina sošky z Buretě. Přílišná tenkost figury je možná způsobená materiálem, mohlo by v tomto případě jít o parohovinu, také na kresbě nebyly vidět praskliny po letech jako u slonoviny. Obrázek velvo patří k nejstarším transformacím tohoto typu. Textura sošky zde byla ještě vysvětlována jako symbolické naznačení srsti. Klín ve vtavru V vzadu nebyl na rekonstrukci přímo řešen, ale počítalo se s podobným zřasením kožešiny na zadní straně. Ještě během této práce vznikla potřeba věnovat tématice více výtvarného prostoru.

Pozdější rekonstrukční transformace (obr. vpravo) navazuje na postupně zpracovávaný materiál ze sibiřských lokalit. Podle nejnovějšího zpracování materiálu mohl být zadní klín i podstatně níže než přední, orientaci totiž musíme vidět přes odlišný kánon proporcí. Zadeček je na něm nereálně vysoko a podbřišek nereálně nízko. Dlouhé klíny na zadní spodní části haleny jsou i u dnešního eskymáckého oděvu.

 

Malta

 

Rekonstrukční transformace - napodobenina sošky z Malty. Tato soška je v místě klínu zezadu zničená. Je pro ni charakteristický výstupek nad čelem, možná registrujeme účes, možná tvar kapuce. Na nohou je vidět očko pro uchycení sošky.

 

Malta

 

Rekonstrukční transformace - napodobenina sošky z Malty. I tato venuše má zezadu zcela evidentní klín ve tvaru V. Na nohou je vidět očko pro uchycení. Důležité je, že tato venuše má příčné, vodorovné výtvarné symboly přes celou zadní část hlavy. Takovou situaci neznáme u nahých sošek, kde by mohlo jít o nějaký účes. Ten by byl jako účes skutečně záhadou, avšak jako popis pokrývky hlavy mají tyto horizontální prvky svůj logický význam. Ona patka na hlavě této sošky ukazuje, že nápadné ozdoby hlavy nepatřily v Maltě a Bureti jen účesům a vlasům, ale i oděvu a kapucím.

Historie

 

 

Malta

Tato rekonstrukční napodobenina sošek z Malty předcházela předchozím dvěma obrazům. Zde byl klín vysvětlován ještě jako zřasení matérie oděvu kombinézy. Toto řešení se však ukázalo jako nepraktické a proto bylo potřeba přepracovat tuto tématiku na úrovni děleného oděvu. Ukázalo se, že záznamy maltskoburěťského materiálu jsou možná daleko přesnější, než se původně zdálo a že příčné horizontální vrypy budou více než výtvarnou zkratkou a prostým symbolem pro srst.

 

 

Praktické užití venuší - Malta

 

 

 

Je zajímavé, že jak některé venuše, tak některé figurky zvířat mají otvor u nohou a jestli byly uvázány, visely všechny hlavičkou dolů. Pokud tomu tak bylo, zdobily buď objekt nebo předměty či dokonce šamanský oděv, jak vidíme na obraze.

 

 

Mezin - Východní Evropa - vlivy gravettienské kulturní tradice

Mezinská venuše (rekonstrukční transformace)

 

Meandrový vzor, který v Mezinu zažíval právě svůj umělecký vrchol se nevyhnul ani povrchovému zpracování mezinských sošek - venuší, jak ukazuje rekonstrukční transformace. Tato ženská postava je pojata jako něco mezi tradicí gravettienu a magdalénienu. Z boku dokonce vidíme, že soška stojí podle gravettienské tradice, ale také zároveň vystrkuje zadeček jako v magdalénienu.

 

 

MAGDALÉNIEN (20 000–12 500 let) - západoevropská lovecko-sběračská civilizace severského typu, orientovaná na lov sobů a koní

Zobrazení žen, takzvaných venuší, bylo v celém magdalénienu nezaměnitelně svérázné. Ženské postavy jsou málo popisné, často jsou jen tak načrtnuty, nezřídka jsou v předklonu, ale vždy z boku s vystrčeným zadečkem. Některé drobné sošky mají otvor pro zavěšení. Navíc nenesou téměř nikdy informace o účesu a nikdy o nějakém jiném dekoru jako je čelenka, řemínky, oděv.

Magdalénienská venuše (rekonstrukční transformace)

 

Tato transformace zase kopíruje jednu z petersfelských venuší s prohnutým tělem a pokrčenýma nohama, toť další typická pozice pro mnohé magdalenské venuše. Vlevo vidíme venuši z Petersfelsu u Engenu v Německu, stejně tak jako vpravo uprostřed. Vpravo nahoře je pak venuše z Nebry v Německu. Soška venuše z Ölknitzu vpravo dole ukazuje pozici stojící venuše, ale stále s nepřehlédnutelně zvýrazněným zadečkem.

 

Magdalénienská venuše s účesem (rekonstrukční transformace)

 

Jedna z mála magdalénských venuší nesoucí alespoň zevrubnou informaci o úpravě vlasů. Předlohou pro transformaci této polohy figury byly tyto magdalénské venuše: "klečící venuše z Sireuil ve Francii (malý obr. vlevo nahoře), rytiny venuší z La Roche Lalinde ve Francii (malý obr. dole uprostřed), venuše z Pekárny v Moravském krasu (malý obr. vpravo dole), rytina venuše z Pech Merle (velký obr. vpravo)". Venuše z Pech Merle nese asi vůbec nejsolidnější informace o vlasech pro celou epochu magdalénienu, což je ve srovnání s gravettienem skutečně zoufale slabé.

 

HOLOCÉNNÍ KULTURY I. - kultury posledních 12 000 let

MEZOLIT (střední doba kamenná) - éra posledních lovců

Dáma v pruhované sukni - Cogul (Španělsko)

 

 

 

Dodnes jako zázrakem dochované malby na skalách v suchém prostředí Pyrenejského poloostrova dokladují zbraně, oděv a vzezření mužů, ale také žen. Postavy mají znázorněny delší vlasy, vždy sukně a některé postavy halenu či snad celé šaty. Toto výtvarné vyjádření upřednostňuje zjednodušené vidění světa tmavých postav na přesvětleném pozadí. Proto světle vyjádřené šaty musely být něčím pro výtvarníka atraktivní a zvláštní. Zajímavé jsou velmi dlouhé cípy sukní, které již nejsou jen pouhým vyjádřením konce rovné sukně, ale již nápaditého střihu.

 

 

NEOLIT (mladší doba kamenná) - éra prvních zemědělců

Moravský lengyel (čti lenděl) - kultura s moravskou malovanou keramikou (MMK)

 

Neolitické venuše jsou jiné než ty v paleolitu. Velmi snadná výroba je koncipována tak, aby ji zvládl i méně nadaný hrnčíř a technologií se nezničily. Množství sošek na jediném nalezišti je také větší než v paleolitu. Vše je hodně podřízeno technologii a informací o inspirujících prvcích ze skutečné vizáže je opravdu poskrovnu. Na obraze tedy není rekonstrukční transformace, ale jen umělecká souladná malba. Čas strávený nad takovou malbou je vhodný pro přemítání nad každou částí těla sošky a jejímu porovnání s lidským tělem. To co vypadá jako lopatky u páteře, mohou být i copy. Některé venuše mají totiž tyto vertikální linie dvojité. A škála možného je zase pestřejší. Také nahota venuší je sporná, řada z nich mohla být pomalována tak, že malba znázorňovala přiléhavý oděv. Jsou však i další figurky a nejen ženské, některé i sedící a mnohé mají evidentní primární pohlavní znaky, takže nahota zde mohla mít alespoň z části určitou roli.

 

 

Technologický postup výroby venuší byl velmi výrazný. Ačkoli venuše vypadá velmi umělecky a pracně, existuje i zde určitá pomůcka, jak si práci rozdělit do zvládnutelných malých úseků a pak vše spojit v jeden, na pohled složitěji vypadající celek. Umělci a řemeslníci v paleolitu užívali kánony proporcí, které se dobře uplatní, když z materiálu ubíráte (skulptura). Tady naopak materiál přidáváme (plastika), proto je možný skládačkový postup. Nejprve uválíme dva kužely, jejichž spojením vznikají nožičky se zadečkem. Jednoduchá geometrická hlavička spíš připomíná hrnec, kterých vyráběli hrnčíři velké množství. Je to dobře známá, snadno zvládnutelná forma, proto oblíbenější, než aby se tvůrce snažil vyjádřit nějaký skutečný tvar hlavy nebo účesu. Horní část trupu je jednoduchý trojúhelník. Přidají se kolínka, prsa, uši a nos a všechny tři základní díly se spojí. Občas měl výrobce uměleckého ducha a zkusil jinak nudné, geometrické figurky oživit realistickými prvky, například výraznějším bříškem. Teprve pak se vše vypaluje a barví.

Kdyby rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie byly už desetiletí systematicky profesionalizované obory, určitě by v naší expozici dnes nechyběly podobně zpracované materiály z další výrazné neolitické kultury. Bukovohorská kultura také vynikala nápaditým výtvarným kulturním vzorcem. Tato kultura ze Slovenska a Maďarska užívala v keramice velmi efektní, sdružené rovnoběžné geometrizované linie svých dekorativních motivů. Navíc i zde se keramika barvila. Užívala se černá, červená, bílá, žlutá. Barvená keramika a fascinující výtvarné vzory nás provází dalšími následnými kulturami, bohužel pro nás je stále zcela zbytečně mnoho věcí odtrženo od někdejšího života a naprosto zbytečně zahaleno do šedavého mlžného závoje tajemství.

 

Venuše s rovnými vlasy Venuše s vlnitými vlasy

 

 

Z velkého výčtu venuší, které upřednostňovaly napodobování předchozích vzorů, se tu a tam objeví výjimka, která nám napoví něco o konkrétní inspiraci řemeslníka - tvůrce. Tak je najednou z pouhé hlavičky, zjednodušené na kuželovitý výběžek spuštěna řada rovnoběžných rýh, které jasně evokují dlouhé, rovné ženské vlasy. Nebo tak, jak vidíme na dalším obrázku, si zase autor vyhrál s dekorem vlnitých vlasů a to tak pečlivě, že nejsme schopni rozeznat, zda to, co vypadá jako malý čepeček, nejsou prostě zase jen předekorované, obyčejné, vlnité vlasy.

 

 

Nejenom, že má na sobě figurka ženy sukénku, ale ta je ještě navíc zdobená keramickými výstupky. Logickým předpokladem je, že umění je zde spojeno s mytologií a náboženstvím. Bohaté vzory mají zabránit vstupu zlých sil do předmětů a objektu. To, co vidíme v dochované keramice, by pak bylo i na textilu a dalších materiálech. Zdobí se oblečení, pravděpodobně i vchody do obydlí. Je to logická úvaha, která vyplývá ze zkušeností s etnografickými materiály. Soška je bez barvení, ale ne proto, že by nebyla původně barvena. Aby se dochovala barva, musely být splněny určitéarcheologizační, zcela ideální podmínky a tak tomu ve většině případů rozhodně není. V reále je zase možné docela úspěšně uvažovat, že zde nešlo jen o sukénku na jinak nahé postavě, ale možná šlo o znázornění kompletních šatů, které je pro nás dnes už nečitelné.

 

 

Pokud opustíme naučené schéma, že základem neolitických sošek jsou venuše co by nahé sošky, může se před námi objevit úplně nový pohled na ženské figurky MMK. Co když sošky v sukénkách nemají s venušemi nic společného a jsou to figurky žen v šatech. A co když sukénky vyrobené z textilu nebo kůže měly i další figurky, které považujeme za nahé. Vždyť některé sošky mají mezi stehny otvor, kterým by šla protáhnout bederní rouška. Některé stopy zbarvení sošek také naznačuje něco, co může být jak náramkem a náhrdelníkem, ale také ukončením haleny či šatů u krku nebo u rukávu. A také zřasení viděné na některých soškách v oblasti zad silně připomíná řasení matérie textilu při upažení. I taková rekonstrukce tedy patří do variační škály možné interpretace.

 

 

 

Zlomek neolitické venuše, jakých bylo na jižní Moravě nalezeno mnoho, ale tento má dochované zbarvení s dekorem naznačujícím spodní okraj pravidelné struktury. Dá se tak snadno usuzovat na nápadité kraťasy. Jak je vidět, soška je neúplná, proto také mohlo klidně jít i o kompletnější oděv.

 

 

 

Tato soška je velmi nápadná vysokým složitým nákrčníkem. Právě takové nezvyklé prvky jsou důležité, protože představují vstup inspirativního reálného pramene do jinak přesně daného procesu vytváření sošek. Pozadí obrazu tvoří vzory z nádob MMK.

 

 

Poslední obraz naší expozice nachází možnosti inspirace jedné nápadně pomalované rakouské venuše. Jak již bylo uvedeno, některé venuše už přímo jako sošky měly mezi dolními končetinami otvor, kterým se dala provlékat bederní rouška, kterou šlo snadno uchytit modelem řemínku - opasku. Takovou možnost ukazuje rekonstrukční transformace, která ale předvádí také další variace interpretací tvaru figurky, její perforace a malování. Původně mohl mít výtvarník jako předlohu na mysli tyto etnografické prvky: nákrčník, opasek, zdobné řemínky, náhrdelník zakončený zakroucenými kančími zuby, legíny. Snadnost výroby hliněných sošek vedla ke stále opakovanému a obecně dodržovanému postupu práce, kdy nejdůležitějším vzorem pro novou venuši byly především předchozí jiné venuše. Protože některé venuše byly na rozdíl od těch paleolitických schopny samy stát, vypadá to, že byly vystavovány na odiv a staly se tak vzorem pro další následné sošky. Také teplé klima a vyšší koncentrace lidí znamenaly fakt, že výtvarník při anatomii ženské postavy znal jejich mnohotvárnost a vytvářené sošky tak mohly být jen určitým schématem - symbolem. V paleolitu v gravettienu, kdy bylo chladno, měl výtvarník s anatomií nahého ženského těla jen omezené zkušenosti a proto spíše uplatňoval určitou konkrétní anatomii i realistickou individuální ozdobu těla. Proto pro paleolit platí, že sošky byly popisné (popisovaly realitu) a v neolitu byly sošky opisné (opisovaly předchozí vzory). Každé vybočení z opisnosti k popisnosti v MMK znamená naznačení určitého etnografického pramene. Proto jsem se chopil takových unikátních sošek a představil je na několika výše uvedených zobrazeních.

 

Závěrečné slovo

Tak to bylo naše cestování s venušemi v čase. Doufám, že jste si odnesli nejen úžasný estetický zážitek z venuší, které jsem pro Vás upravil a doplnil, aby zazářily v té kráse a úplnosti jako se pyšnily v době svého vzniku a také věřím, že jste si odnesli poučení, že ne vše, co je staré, bylo nutně primitivní a jednoduché a teprve směrem k nám by mělo nabývat autentičnosti a věrohodnosti. Dotek ohromné kultury civilizace gravettienu nasadil laťku příliš vysoko, aby mu pozdější kultury vůbec stačily s dechem. A tak se pak nemůžeme divit, že Morava, tak bohatá na sošky gravettienu, v pozdějším magdalénienu vydá jen ojedinělé artefakty a dokonce v období ještě mladšího mezolitu úplně mlčí. Nejinak tomu bylo v prvním období neolitu. Pak se ale vše znovu rozzáří nejen tvary, ale i barvami a umění zase oslavuje život ve své pestrosti a rozmanitosti a kráse.

Děkujeme za pozornost a nashledanou

 

Dětský Antropark

 

Toto je internetové muzeum minulosti člověka - Antropark. Internetoví návštěvníci se procházejí v jeho chodbách a galeriích, depozitářích a knihovnách, aby studovali život v pravěku nebo se jen tak bavili brouzdáním v dávných dobách legendárních lovců mamutů. Jenže milé děti, existuje tady ještě jedno zákoutí s tuze tajnou chodbou. Tam, v jeho šeru, začíná čarovný svět, jehož branou je kouzelný výtah, který vás zaveze do tajemného světa pravěku.

 

 

 

Ahoj děti, kdybyste cestovaly samy, asi byste brzo zabloudily nebo by se některé menší z vás třeba i bály. Já jsem Evička a budu Vás provázet. Určitě nezabloudíme, protože všude mám dobré kamarády, kteří nám budou dělat průvodce. Tak a teď si vyberte, do které doby vás má kouzelný výtah přenést.

 

 

 

 

ZVÍŘATA SEVERU

  Mamut je patrně nejlegendárnějším savcem… Mamut byl loven nejen pro maso, ale také pro kosti, ve kterých byl morek, pro tuk, který mohl…

Tyto stránky Tě přenesou z teplého, pohodlného křesla pokoje do drsného kraje, kde přežili jen ti nejsilnější a nejodolnější. Budeš asi velmi překvapen, že ten kraj je tak říkajíc pod Tvýma nohama. Tam, kde jsi zvyklý vídat střídání 4 ročních období, vládla před mnoha a mnoha lety většinu roku zima. Před očima Ti vyvstanou ledové pláně a ohromná stáda sobů, majestátných mamutů, obratní lovci předvedou svůj um, stateční bojovníci budou hájit čest kmene a něžné dívky ovládat jejich sny. Severní větry spletou příběh ze sněhových vloček, kořeněný kouřem z ohnišť a opředený zaříkáváním šamanů. Zaposlouchej se a uslyšíš bubny a píšťaly, které Tě doprovodí bránou času.

Jako autor přeji Tvé fantazii lehká křídla, myšlence rychlost a srdci radost z každé chvíle.

Libor Balák

 

 

O autorovi

  Libor Balák je tvůrcem mnoha scénářů a…  

Libor Balák

    Úvodem patří zvláštní poděkování za rady a poznámky ke…

LOVEC

,,Stojí, stojí pevně a silně ve větru a nepohodě, nic ho nezlomí a neohne, je nezničitelný. Přestojí vichry a mrazy, deště a bouře. Je to skála? Ne. Je to silný strom? Také ne. Je to mladý lovec, který jde za svým cílem.“

Úryvek ze staré imebirijské písně, kolem roku 28 660 před námi.

 

 

 

 

Jako když se utrhne hora bahna, s hřmotem vpadne do koryta řeky a způsobí velikou vlnu, která se pak vylévá z břehů, všechno sebou bere a za sebou vše pohřbívá v nánosu bahna, tak stejně se vřítil do stáda sobů mladý lovec plný síly, energie a touhy uspět a v co nejkratší době usmrtit co nejvíce sobů. Dobře ví, že je jen otázkou několika vteřin, než toto stádo zmizí v nedohledných dálavách a není síla, která by jej dohonila. Navíc sobi si pamatují místa lovu a příště tudy už nepotáhnou a ani on zde už nebude moc lovit. Mladý muž bodal dlouhým oštěpem kolem sebe. Po chvilce bylo jasné, že se mu zvířata začala vyhýbat, a že mu už pod ránu nepřijdou. Ani na zemi žádné neleželo a tak hodil oštěp do spleti těl a sledoval, jak propadl někam na zem a stovky kopyt po něm šlapou. Když se prostor vyčistil a sobi odtáhli, zůstal zde jen mladý muž, oštěp zadupaný do sněhu a i sníh byl rozšlapaný. Nikde nic. Mladík vyhrabal zbraň, podíval se na stopy, aby přesně určil směr a dlouhými kroky šel za stádem. Na zemi se začaly objevovat známky barvení a jak postupoval krajinou rychle dopředu, bylo jasné, že bylo zraněno několik zvířat. Ale teprve asi po kilometru našel pod prudkým svahem jedno sedící zvíře, které se, když ho spatřilo, pokoušelo vstát.

Poté, co toto zvíře se slovy omluvy dorazil, rychle pokračoval v dalším pronásledování stáda. Asi za další dva kilometry našel druhého soba. Ten ležel na udupaném sněhu už mrtvý. Mladík se nezdržoval a rychle jej míjel, ale za zákrutem kopce, jen asi sto metrů od druhého soba zde leží další dva. Jeden se ještě neznatelně hýbe a tělem mu prochází záchvěvy křeče smrtelného zápasu. A támhle mezi zakrslými borovicemi je další. Stojí na nohou, ale motá se pořád dokola, padá k zemi, vstává, pak zase padá a zase vstává, aby vše znova a znova opakoval. Mladík počítá vteřiny. Než by doběhl ke zvířeti, raději vytáhne z toulce luk. Rychle jej ohne kolenem, natáhle smyčku tětivy na horní konec, z dalšího toulce vytáhne šíp se špičkou, za niž jsou dvě řady pilovitých zoubků a rychle, zdánlivě bez míření, vystřelí. Šíp pronikl někam doprostřed sobího těla a čím víc se bude sob hýbat, tím rychleji se rozřeže a rychleji vykrvácí. Není nutné za ním běžet. Navíc střelbou si mladík přece jenom odpočinul a mohl nanovo vyrazit vstříc očekávání dalších úlovků ze stáda. Než skončil den, napočítal mladík sedm sobů a to možná ve stádu zůstali někteří další, lehce ranění jedinci. Jak to s nimi v nejbližších dnech dopadne, rozhodnou až vlci.

 

 

Mladík sám odvlekl pomocí řemenů soby na jedno místo, pak přitáhl i svůj malý stan a rozdělal jej. Do komína nad ohniště dal okamžitě udit prvního naporcovaného soba. Ostatní soby vytáhl lanem nahoru do větvoví statnější, ale jen asi pětimetrové borovice. Pořezal pár malých stromků jako zásobu na oheň, to kvůli případným nočním návštěvníkům, ale za tak jasné měsíční noci, kdy je možné střílet z luku, se není čeho bát. Práci, kterou dnes zastal, zvládl z velké části právě díky jasnému, měsíčnímu světlu. Teprve po půlnoci s ní byl hotov. Stejně i tak dnes nepůjde spát pod kožešiny bez oděvu a raději zůstane oblečený. Lehne si k ohni, přikryje se sobí kožešinou, vedle sebe položí luk s šípy a osobní obrannou válečnou palici s parohovým hrotem.

Jestli pach udícího se masa zachytí medvěd, je třeba se na jeho návštěvu řádně nachystat. Ve stanu zapíchnul do země kratší tyčku, vzal kotouč tenkého provazu a jeden konec na ni uvázal. Ještě jednou se narovnal vyšel ven a postupně z něj odvíjel. Jal se obcházet okolní stromy, provaz vždy zahákl za větve a zase jej táhnul dál k dalšímu stromu. Konec pak uvázal k stejné tyčce ve stanu. Kolem něj tak vznikl kruh s průměrem přes deset metrů volně pohyblivého, ale asi půl metru vysoko nad zemí visícího provazu. Jednu ruku položil na tyčku, ulehl a přikryl se kůží. Zavřel oči, volnou rukou ještě zašmátral po válečné palici, ale přemožen únavou okamžitě usnul.

 

 

SPRÁVNÉ DĚVČE

Jak malá a křehká jsou ta stvoření, jak…  

VÝPRAVA

A tehdy Kaitós sledoval let ptáka, studoval jeho peří i tvar křídel a ze dřeva vyřezával… Severní nejstarší Gátové, Mýtický příběh lovce, kolem…

DOMA

 

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Končí nuda a osamění.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Bude zas dobře, zásoby se doplní a rozezní se smích a hlas.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Vrátí se smysl, jenž domov bez něj nemá, poděkuje a pochválí, povzbudí nás.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Naplní se čas.

Stará Šikotská píseň kolem roku 24 350 před námi.

 

Gomepsis našel po sněhové bouři její vlček. Skákal po ní, olizoval jí obličej a radostně se točil kolem, jakoby ji roky neviděl. Chlapci ji oprášili od sněhu, dívky jí pomohly se upravit. A viděla v jejich očích skutečnou radost, že je živá a zdravá. Asi nakonec není vše tak praštěně nešťastné a má cenu žít.

Den míjel za dnem a Gomepsis podnikala malé výpravy do přírody úplně sama, jen se svým vlčkem. Někdy ji doprovázel někdo z její družiny a učil ji to nebo ono. Až se Lovec vrátí, uteče s ním, ale nechce mu být na obtíž. Začala se považovat za obyčejného člověka a přestávala se vidět jako vyvolená Katárijka, které mají všichni sloužit. Dokonce si vybrala jen některé věci, které si ponechá a chtěla zcela upřímně všechno zbývající rozdat svým chlapcům a děvčatům. Jezdila také na návštěvy za dívkami od Kanaha, aby je nějak povzbudila. Nechala jim pro obveselení svého vlčka, tedy alespoň na čas. On je zná velmi dobře, takže mu taková změna neublíží a dívky určitě společnost moudrého, tichého kamaráda rozptýlí. Učila se hledat sílu a život sama v sobě. Byla to jiná Gomepsis než Gomepsis, jakou jsme poznali na začátku.

 

 

MOUDROST SNĚNÍ

 

 

Lovec jde se svými dvěma nejbližšími přáteli svého kmene krajinou, proteplenou červenohnědým světlem. Utíkají, protože je honí obrovský Duch na obloze. Celá obloha je ten Duch. Tmavá, červenohnědá obloha se světlejším, nízko visícím, jednolitým, ale vlnícím se mrakem je celá jednou jedinou osobou a rozčiluje se na ně. Je zlá, hřmí, nadává a honí lovce i jeho přátele. Ten zlý, velký mrak je Gomepsis. Lovec pomalu procitá, ztěžka dýchá. Otevírá oči. Co to mělo znamenat?

Dívka, kterou miluje a je tak jemná a hodná a on ji teď viděl jako začarovanou, proměněnou, jako samotnou esenci z podstaty zla, která nad vším visí a vše naplňuje. Co to má znamenat? Co to je?

Přemýšlí, ale na nic nemůže přijít. Sen mu zůstává v hlavě a myslí na něj, protože stín snu nad ním zůstává viset jako Duch Gomepsis, proměněný do podoby zlého mraku. Otupěle sedá do lodi, vesluje, už ho bolí záda ze stále stejné polohy. Pokouší se v kymácející se loďce opatrně přesunout ze sedu do kleku, při kterém má zdvižené stehna.

Jeho těžiště je ale dost vysoko. Zase si sedá a míří ke břehu. Nabere kameny do lodě jako balast, aby těžiště snížil a znovu balancuje. Už je to lepší. Po půldenní cestě se najednou Dunaj rozlévá do kraje a hučí přes řadu kamenů na mělkém dně. Lovec se polekal, ale nepropadl panice. Prvně musí snížit ponor a tak rychle vyhazuje balast z lodi. Pak si pevně sedá co nejníže, navléká si poutko z pomalovaného balíku k pásku v pase a očima propátrává místa, kudy voda teče nejrychleji. Tam by mohlo být i nejvíce vody, co se týká hloubky. Opřel se do vesla a už je tu první peřej.

 

 

Večer najdeme lovce u ohně, jak taví pryskyřici a docela obstojně s ní spravuje potrhanou loď. Její potah je kožený, musel se prvně sešít a nyní se šev překrývá vrstvou horké pryskyřice. Lovec si vysoko nad ohněm suší oděv, sám je jen v dlouhém plášti, který byl vodotěsně sbalen. Pomalu prochází kolem, rozhlíží se a sbírá smrkové a borové větve na oheň a na stavbu přístřeší. Dnes evidentně nebude spát v rukávu, ten se také suší. Z větví vzniká improvizované lůžko i střecha. Dnes bude spát jen v plášti a bez večeře. Někam se mu ztratil koš se zásobami a tak jen rozehřívá v ohništi velké říční oblázky, aby je pak rozžhavené dal se sykotem do hrnce s vodou. Hrnec má proutěnou kostru, vnitřní stěny z kůže a je velmi lehký. Do horké vody nasypal směs sušených kopřivových listů a šípků. Po vytažení kamenů uzavřel horní volný nálevkovitý rukáv nádoby, aby se čaj nevylil a vzal si ho sebou do přístřeší.

 

 

STOPY

 

Lovec narazil znovu na stopy nějakého nedávného tábořiště. Nic světového, normálně by jel dál, ale všiml si, že v kmeni jednoho stromu je doposud zaražený šíp a vedle, ano tam výš ve větvích, je další. Přirazil o kousek dál ke břehu, schoval loď do křoviska a pomalu poslouchal, aby zjistil, zda je zde opravdu sám. Nikde se nic nehnulo, jen vítr si pohrával s uschlým loňským listím na stromech, protože nyní byl lovec mnohem jižněji a zima se sem dostávala jen pomalu. Země nesla stopy zápasu, krev a zapomenuté drobnosti. Zcela evidentně někdo někoho přepadl, vyhnal ho z jeho tábořiště a zmocnil se věcí. Některé z nich tu pak zanechal. Bylo možné, že byl jeden z nich zabit, ale jisté je, že byl někdo zraněn. Asi jsem zapomněl říct, že sníh zde v krajině ještě nenapadnul a jestli ano, nyní po něm nebylo ani památky. Lovec dlouho chodil po břehu a snažil se domyslet příběh a jeho možný konec, nakolik mu čtení stop dovolovalo. Našel jednu širší a velmi nezřetelnou stopu. Na začátku byla plná krve, pak dál už ne. Pomalu přikrčený k zemi se dostával mladík pryč z bojiště směrem k rozsáhlým křoviskům, které schovávaly u vody i jeho loď. Vlastně až kousek od své lodi našel nehybného člověka s bílými, odkrvenými rty, zabaleného do pláště, ve kterém schovával nejen sám sebe, ale i svá vlastní vyhřezlá střeva.

 

Proto tedy najednou zmizela ta krev ve stopě. Zraněný nejspíš dostal zásah ruční zbraní, která rozřízla oděv, pak kůži na břichu a střeva se vysypala ven. Ne moc, jen pár záhybů, ale pohled na zranění není příjemný. Zraněný si vše duchapřítomně zabalil do pláště a skryl se v křovinách, kde ztratil vědomí a dosud se neprobral. Asi to už bylo mnoho hodin, stěny střev byly už napohled seschlé a přilepené k plášti. Lovec vzal čaj a opatrně jím navlhčoval seschlou tkáň. Rychle rozdělal oheň, dal na něj speciální bylinu a kouř vháněl na ránu. Ve svém vidění světa tak zaháněl řadu zlých duchů, kteří by jinak mohli škodit a bránit uzdravení. Pak si načadil i ruce, šídlo a tenkou, dlouhou šlachu, která vypadala jako silný rybářský vlasec a opatrně vměstnal střeva nazpět do tělní dutiny. Celá operace nebyla tak hrozivá, jak vše předtím vypadalo. Bylo vidět, že při stahování a vyvrhování úlovků byl Lovec již značně otrlý a spíš se soustřeďoval na to, aby prohlédnul, jak vypadají velké cévy, aby nedošlo ke komplikacím. Pak vzal lovec nakouřené šídlo a hned po perforaci stěny svalu vsunul do dírky šlachu. Šlacha se zabarvila krví a rychle změkla, takže udělal suk a dlouhý zbytek šlachy uřízl, aby měl materiál na další šev. Nejprve chytil hluboké svaly, pak povrchové a nakonec sešil na několika místech kůži tak, aby na třech místech zůstaly takové přehyby kůže, které ránu kryly, ale zároveň aby jimi mohla odcházet případná tekutina. Nakonec dal nad kouř i kus čistého plátna, přiložil jej k ráně a pak teprve ránu s celým břichem zavázal. Celou dobu si u toho prozpěvoval nějakou píseň, zřejmě předepsanou pro takové příležitosti a možná, že slova písně i popisovala, jak v takových případech postupovat. Nyní začal vhánět kouř na zraněného, na jeho hlavu, obličej, nos a ústa. Ten se jakoby začal dusit, lapal po vzduchu a otevíral oči. Teď bylo dobré do pacienta dostat tekutiny, ale ten se stále nemohl probrat. Lovec věděl, že riskuje útok, když rozdělal oheň a tak pobral věci, naložil muže na loď, sedl dozadu a vyrazil pryč. Při veslování se občas podíval na obličej zraněného, připadal mu nějak povědomý, ale člověk vypadá úplně jinak když leží a jinak, když stojí. Alespoň se lovec snažil odhadnout odolnost a sílu zraněného, typoval ho na velmi silného, atletického mladíka kolem pětadvaceti let. Až k večeru se zraněný probral a konečně se mohl napít.

,,Teneka,“ procedil mezi zuby ,,jsem Teneka, válečník Katáriů,“ usmál se zraněný. Viděl, že oděv Lovce nese jasné symboly a charakteristiky Gátů, nejrozšířenějšího loveckého národa, žijícího vedle Katáriů. Bylo velmi pravděpodobné, že i Teneka patřil do některého rodu samotných Gátů. Ale Gátů je mnoho, žijí na obrovském území a i když se jednotlivé kmeny setkávají, každý Gát nemůže znát všechny ostatní.

 

Co se dělo na katárijské výpravě, že vše vyústilo až ke zranění Teneky?

 

Díky příznivému počasí se Kanahova výprava posunula daleko na jih. Krásně se držel sníh a to ve vysoké vrstvě a v té správné konzistenci, kdy ledová krusta na povrchu je jemně poprášená a kopyta sobů se na ní nesmýkají, ani nepropadají a naopak lyže sání jedou jako blesk. Navíc vítr foukal do zad a jakoby tlačil výpravu rychleji a rychleji na její pouti na jih. Ale všechno má svůj konec a o počasí to platí mnohonásobně. Jednoho dne se objevila na modré obloze bariéra mraků, které od jihu přinesly teplý déšť. Sníh mizel jako mávnutím čarovného proutku a oni stále ještě nebyli u Dunaje. Navíc ta menší řeka, kterou měli nyní před sebou, tekla krajinou velmi pomalu v nesčíslných meandrech, prodlužujících její délku. Ale nebylo vyhnutí, další cesta bude právě po ní. Jen je nutné zařídit vše kolem sobů. Kanah seděl na saních, které byly beznadějně uvízlé ve směsi bahna mechů a lišejníků, kterými byla zdejší krajina typická a sledoval malé zbytky špinavě zbarveného sněhu. Něco se mu honí hlavou. Jeho oči těkají po krajině a po lidech kolem, prohlíží si odpočívající soby, mumraj mezi pomocníky, kteří začali odvazovat lodě ze saní, překládat do nich zásoby a chystat je na další cestu po řece. Záškuby kolem úst prozrazují, že dospěl k rozhodnutí, které se mu velmi líbí. Zuby vykoukly v úsměvu z pod jeho tmavých vousů, pak rázně vstal, aby vydal svoje první diplomatické příkazy.

Nechal vyhledat stopaři někoho z místních lidí, aby s nimi mohl začít vyjednávat. Kanahova strategie byla prostá. Za materiální odměnu zde soby nechá v péči místních do jejich návratu. Jak mínil, tak udělal.

 

Ale vrtkavé počasí v několika hodinách úplně změnilo krajinu. Zem najednou pokryla vrstva bílého sněhu a padal neustále další a další. Bylo by moudré využít této příležitosti a pokračovat dále se soby. Proto si je výprava šla vyžádat zpět. To však vedlo k hádce s místními.

Kanah vnímá neuctivost místních, kteří si nepovažují toho, že mohou mluvit s takovými lidmi, jako jsou Katáriové a Imebirijové. Měla by to pro ně být čest, navíc by měli být velmi přející, ba nadšení ze vzácné návštěvy, jakou je kupecká výprava, protože to je vždy veliký a důležitý podnik. ,,Jak nízcí jsou tito lidé!“ pomyslel si.

Chytli se a došlo i na rozbíjení věcí z majetku výpravy. Tím to však neskončilo, napětí vzrůstá. Pročpak Kanah nejedná ke spokojenosti obou stran? Zaslepil jej pohled na vlastní malou, ale silnou armádu? Část výpravy je na břehu a čeká na své soby. Nepochopili, že jim byli zabaveni jako protihodnota za urážlivé chování. Těžko říci, co se dělo.

 

Teď Kanah stojí, rozhlíží se po okolní krajině a čeká, že se místní vrátí s omluvou a budou chtít vše smírně urovnat. K jeho překvapení se však odevšad hrnou místní a vrhají se na Katárijce, naivně vyčkávající na břehu u lodí na další jednání.

 

Válečně pomalovaní, se zbraněmi a štíty, sesypali se na ně jako mravenci. Kdo se nezachránil útěkem, zůstal zde ležet na zemi, bez pomoci. Stařeček Rifo vběhl do loďky, něco chytil a hodil ten předmět do ohně. V tom okamžiku z ohniště vyrazil ohromný sloup dýmu, který rychle ztěžkl a zahalil vše okolo do neproniknutelného kouře. Rifoovi vojáci posbírali pod ochranou dýmu zraněné a vrátili se nazpět do lodí, jen Teneka ještě jednou vyběhl na břeh, aby se ujistil, že na nikoho v tom zmatku nezapomněli.

Najednou se před ním z mlhy vynořila v obličeji pomalovaná postava, máchla mečem, složeným ze stovek mikrolitů a Teneka se svezl na zem. Podíval se na ránu na břichu, která se plnila krví, duchapřítomně si vše, co unikalo z rány, zabalil do pláště a přes obrovskou bolest se poloskrčený odplížil do nejbližšího křoví. Stihl to tak tak, mrak mlhy se již rozpadal a všude v něm už byli nepřátelé. Když zmizel úplně, nebylo po lodích ani vidu. Rifo sám nevěděl, jestli Teneka neskočil nakonec na jinou loď, vždyť mrak dýmu byl nakonec i na vodě a ani tam neviděli na délku natažené paže před sebe. Teneka leží v křoví a snaží se zabalit do hnědého pláště tak, aby nebyl sám vidět. Jak se prohnul, ránou z břicha mu najednou vypadlo několik kliček střev. Mladý muž při tom pohledu omdlel. Ale jen na chvíli, něco šustilo kolem. To nepřátelé prohledávají okolí a Teneka se mohl podívat z blízka na meč, který mu rozťal břicho. „Jak jednoduché,“ pomyslel si mladík, dřevěná tyč, do níž je prostě vložený jako skalpel ostrý břit z mnoha silicitových úštěpů. Poslední úštěp byl jiný, byl to široký, krátký hrot na špici zbraně. Hrot, který dnes můžete vidět v nožíku, v oštěpu a bůhví kde ještě (kostěnkovský hrot).

Teneka si vytáhl z malé torničky, kterou měl u opasku, malý sáček s nějakým bílým práškem, který si dal do úst. Přestane cítit bolest, usne a nepřátelé ho tady nenajdou. Dokonce se mu sníží i tělesná teplota a to mu zde může zachránit život. Jestli se pro něj přátelé vrátí, i po řadě hodin bude stále naživu. Teneka se podíval znovu na svoji ránu a přemýšlel, že možná udělal velkou chybu, když si vzal uspávací prášek. Střeva stačí jen vrátit dovnitř a ránu zašít. Hledal šití na ránu a nějakou desinfekci. Spěchal, bojoval s časem. Rychle, horečně ránu desinfikoval proti sepsi, zastrčil si se sebezapřením střeva nazpět, desinfikoval si speciálním roztokem malou dřevěnou jehlu s krátkou šlachou. To bylo poslední, co ještě stačil Teneka udělat.

 

 

BITVA

 

 

Gay, Gay, aksamyt Eday! Aposotle mit Es th Et es Kanay. Atasaple net es ad Bay, k nh et isit n Kphay not t day. Nakakmay erapla Nyghimday etšou Sap nos Arethe Sotu!

Prvá slova písně oslavující boj, válku a bojovníky, Etereskové, kolem roku 29 385.

 

Etheraplay aksamyt Nos Gay. Nos éthér Gay! Et Šopséó Gay! Ema notiombree kotosós Sotus.

Prvá slova písně odsuzující boj, válku a bojovníky. Etereskové, kolem roku 29 390.

 

 

Vše je dáno od moci světů Duchů podzemních říší, vodních podzemních říší a dalších prostor, kde žijí Duchové, kde je jejich svět a kde si žijí svobodně, stejně jako si plameny ohně volně šlehají z bohatého ohniště. Ale tak jako z ohně stoupá do nebe dým, tak stoupá do světa zvířat a lidí i část takové mlžné a neviditelné síly ze světů Duchů. Proto je dobré znát zájmy Duchů, proto je dobré mít je na své straně, zvláště pak některé Duchy. A také je dobré mít na své straně všechny šamany, kteří se světem Duchů rozmlouvají a jsou Duchům rovni.

 

Najednou je člověku špatně, nedaří se mu a může to být jen únava, či drobnou nemocí, ale také za tím může stát kouzlo, které někdo provedl proti vám. Svět nařízení, mytologií, rituálů, směsice pověr, nejlepších úmyslů, léty prověřených zkušeností i náhodných jevů, to vše slepeno ohromnou silou víry a podepřeno jak jen to je možné logikou, či nalháváním si. To vše je spojeno ve světě lidí do jedné úžasné hry, kterou všichni žijí a drží se jí jako zábradlí. Vymezuje jim prostor jejich životní cesty a ta lidem poskytuje zdání bezpečí, předvádí jim svět kolem snadněji pochopitelný, jasnější a čitelnější. Stanovuje jim hranice, mantinely, vede je společně životem po jedné široké cestě, takže se mohou potkávat, být si nablízku a nezůstávají nikdy sami. Mnohým tak ve spleti složitostí života, který zde žijeme, ukazuje milosrdnou cestu v jednoduchosti, jíž se drží jako turista dobře značeného chodníčku v mlze.

 

Teneka dostal večer lehkou horečku, měl podivně dobrou náladu, dělal vtipy a stále hovořil. Pak začal zpívat a citovat nějaké staré Gátské mytologické texty. Lovec se díval na Teneku a podle toho, co slyšel, mu bylo jasné, že Teneka hledá odpověď na to, zda se má rozloučit se životem, nebo prosit o pomoc a vyléčení. Lovec přemítal, zda udělal vše dobře proto, aby zabránil sepsi. Zajel ke břehu, rozfoukal oheň, který si raději nyní začal sebou převážet místo rozdělávání a zapálil lampu. Sundal Tenekovi obvazy a přesto, že tkáň v místě rány byla oteklá, jevila se v pořádku. Z rány stále ještě vytékala tekutina, kterou nasákával fáč. Přiložil na ránu nový obklad, ale prvně jej dal alespoň nad plamen do kouře lampy.

Teď na záchod a pak honem dál. Ale nic nebylo jednoduché, proto lovec musel dát Tenekovi ještě projímadlo, aby zabránil přílišnému tlaku břicha. To bude veselá cesta. Proč má Teneka horečku? Byla to alergická reakce na jeden z preparátů, který Teneka dostal? Ale to nevěděl ani Lovec, ani zraněný a tak to oba připsali zlým silám Duchů. Proto se modlili a obětovali svým ochráncům něco málo jídla do vody. Dávno už byla tma, na přídi lodi svítila na klidnou vodní hladinu lampa a hlavním radarem obou mužů nyní byly jejich uši. Jakákoli rychlá voda byla pro ně v noci nesjízdná, ale tu by prozradil její hluk. Kolem však bylo ticho, krajina byla rovná a voda pomalu líně tekla a unášela své pasažéry. Obloha mírně svítila a kolem se daly docela přesně tušit černé obrysy břehů, ale ty byly hodně, hodně daleko. Nyní konečně Teneka usnul a poté se cítil tak svěže, že k ránu vystřídal v kormidlování lovce, který ulehl na jeho místo.

Všude bylo ticho, jen tu a tam volali ptáci a šero se jen pomalu, pomalinku měnilo v brzké tiché ráno, které je předzvěstí prosluněného, ale chladného dne. Lovec spokojeně spal a nechal si zdát sen o včerejším dni, pitoreskních Duších, zlých čarodějích, cizích kouzelnících, mluvícím sobovi, obřím vlku a krásné, ale podivné Gomepsis. Zdálo se mu o malých dětech, které spokojeně usínají, ale už se neprobouzí.

 

V jeho snu nechyběl ani Duch nějaké smrtelné nemoci, který bez hlesu škrtil všechny, kteří se k němu přiblížili. On, Lovec se tomuto Duchu díval do tváře hodně zblízka a byla to nehezká tvář. Stál na nohou, spát se mu nechtělo, jen byl strašně unavený, ale zemřít nemohl. Chtěl do podzemí doprovázet ty malé děti, ale Duch nemoci ho chytil svojí obrovskou rukou a odhodil jej pryč. V jeho snu nechyběly ani předměty, které vezl na neznámé místo, jeho tajemství, o kterém nesmí mluvit.

 

Lovce probudil do reality bílého dne až prudký náraz do lodi, která se nebezpečně rozkymácela. Chtěl se zdvihnout, aby zjistil co se děje, nad hlavou mu však prolétl oštěp a tak skončil ve zlomku vteřiny raději zase dole na dně loďky v kožešinách. ,,Co se to děje?! Kam jsme to vjeli?!“ řval Lovec na Teneku ,,copak nedáváš pozor!“ Ještě jednou se lovec zvednul, aby se kryt přídí lodě podíval kolem sebe. Tak mohl sledovat, jak se na malém ostrůvku utábořená skupinka lidí brání útoku střel ze břehu a útoku lodí přijíždějících po proudu. Lovce nyní něco napadlo. Rychle se obrátil na Teneku, což doposud neudělal. Naskytl se mu pohled, který už nějak vytušil. Teneka seděl v lodi, jakoby kormidloval, jeho hlava však volně visela dolů a jeho brada se tiskla na prsa. Z hrudi mu na obě strany vyčníval veliký, dlouhý šíp.

,,NÉ!“ vydral se strašný výkřik z Lovcova hrdla. Lovec se rozlítil a jako šílený vesloval proti břehu plného nepřátel, kryl se jednou rukou svým pomalovaným, záhadným balíkem a ve druhé držel veslo. Jeho obličej byl pomalován stejně jako jeho oděv symboly z balíku. Vypadal jako duch z jiného světa, kam vlastně skutečně i zčásti nyní patřil. Na své smutné pouti je on i jeho loď nedotknutelná. Nikdo proti ní nesmí zdvihnout zbraň a Teneka s šípem v hrudi je důkazem toho, že někdo velmi svévolně porušil tento nepsaný zákon. Lovec vyskočil na břeh chráněn balíkem a ozbrojen veslem a uštědřil prvnímu nepříteli takovou ránu, že mu přerazil jeho oštěpy a zřejmě i nějaká žebra, protože rána veslem do hrudníku byla provázena velmi silným křupnutím. Veslo rotovalo v lovcově ruce, aby pak roztříštilo šípy a luk jiného muže, který se už jen chabě bránil a ustupoval. Jiný nepřítel schytal ránu přes štít do hlavy a zřejmě v bezvědomí klesal k zemi, další muž se chystal vykrýt ránu štítem, ale ve zmatku uklouzl a schytal hranou vesla ránu do ramene. Jisto jistě měl přeraženou klíční kost. Skupinka, na niž bylo útočeno, byla jako nějaké malé stádečko sobů, jež se plaví přes Dunaj a je, coby bezbranné, postupně podřezáno. Najednou se lidé v člunech vzpamatovali, když viděli, že nepřátelé prchají před sice jediným, ale zato zázračným spojencem, rozjeli se proti břehu nepřátel a vypustili také spršku šípů. A už vyskakují s válečnými palicemi mezi rákosí, běží do mírného svahu chráněni štíty a vrhají se na své nepřátele. Vida, co se děje na břehu, zamířila lodní bojůvka nepřátel také raději pryč, protože pochopila, že dnešním krédem útočníků je zběsilý útěk. Na břeh plný nepřátel totiž vstoupil strašlivý čaroděj, určitě dvakrát větší než normální člověk, celý pomalovaný, nebo jak to viděli jiní, celý chlupatý, obdařený neuvěřitelnou silou a mocí, kosící své nepřátele silou pouhého pohledu a pouhým pohybem svých natažených prstů.

 

 

Co se stalo? Lovec se nyní všechno dozví podrobně a ve všech souvislostech. Výprava Katáriů mířila na jih pěkně pohodlně na saních taženými zvířaty. Pak najednou sníh skončil. S tím se muselo počítat, mohli poslat dva lidi z doprovodu se zvířaty zpět, ale Kanah chtěl předvést své umné vyjednávání a u místních Kaginů uzavřel smlouvu na hlídání zvířat za úplatu. Místnímu náčelníkovi na tváři spokojeně svítil úsměv, když viděl, jak si jeho lidé ochod chválí a radostně si rozebírají nabízené zboží. Všechno by snad bylo dobré, kdyby poté, co předal smluvené zboží, nezačalo hustě sněžit. Najednou Kanah obrátil a chtěl nazpátek zboží i zvířata. Oni přece musí co nejrychleji na jih, a když sněží, je všechno jinak. Obchod se ruší! Zavolal a začal si brát zboží zpátky. To se však místním lidem nelíbilo, ale Kanah byl ochotný věřit tomu, že jsou ti lidé hloupí, že nechápou jeho situaci.

Kaginové se bojí, že přijdou o výdělek a slušně se brání. Sidao, mírový vyjednávač armády, jen nasucho polkl, protože on naopak místní lidi pochopil velice rychle. Viděl, jak se z věcí těší, jak si zkouší barevné stužky, jakou z nich mají radost děti, jak si je dívky vplétají do vlasů, ale bylo zde i mnoho jiného zboží, které bylo pro místní jinak těžko dosažitelné a oni ho potřebovali. Kanah Sidaovi připadl jako někdo naprosto bez soucitu, zahleděný jen sám do sebe a do své vlastní velikosti a touhy udělat dobrý podnik. Na mnohé lidi se díval jako na malé děti, kteří jen mají více moci, ale díval se na ně neshovívavě a zkoušel je také jako malé děti ošidit.

Kanah vzal lidem zboží, vzal si i zvířata a odcházel. Myslel si v tu chvíli, že se předvedl v své celé vyjednávací velikosti. Místní stáli jako opaření. Byli nejhrubějším způsobem uraženi příchozími, jejich děti pláčou pro tu křivdu, dívky jsou rozhněvané, muži pobouření, starší pociťují opovržení. Tohle jsou lovci, v každém obydlí je množství zbraní, každý muž i kluk dovede zbraně používat. Není těžké natáhnout ruku po zbrani, když je tak blízko a zvláště, když ji její majitel mistrně ovládá.

Boj. Útěk. Několik Katárijců přece jen odehnalo pár sobů pryč z vesnice a hnali je podél vody. Jak byla celá věc absurdní, se ukázalo už za půl hodiny. Všechen nově napadený sníh totiž úplně roztál a do plání se naplno opřelo slunce. Kanah musel poslat tři muže s tažnými zvířaty nazpět daleko na sever, někam na přátelštější území, aby je tam prodali nebo dali do úschovy. Chudáci musí projít čerstvě znepřátelenou oblastí. Ostatní Katárijci sedli do lodí a pomalu veslovali líně tekoucí řekou.

 

Zpět do současnosti.

Lovec zjistil, že Tenekovi ještě bije srdce. Velmi opatrně vyprostil z lodě Tenekovo tělo, aby šíp nezpůsobil ještě větší ránu. Odlomil opeřený konec šípu a jeho zadní část natřel desinfekcí z medu a dalších přísad, kterou mu dal někdo z katárijské výpravy. Nyní vzal hrot a táhnul šíp špicí ven z hrudi. Jakmile zajel konec šípu pod kůži, zašili Kanahovi přátelé tento otvor a podobně tomu bylo, když byl šíp zcela vytažen i z přední části. Katáriové s lovcem řešili dilema, zda je horší pustit do rány vzduch, a riskovat zhroucení plíce, nebo jestli bude horší to, že tekutiny nebudou moct odcházet z poranění. Teneka hlavně potřebuje klid, plíce se hojí dlouho, ale podle toho, jak se mu zdvíhá hrudník, zatím k nejhoršímu nedošlo. Kanah by mohl poslat někoho za těmi třemi, kteří odešli se zvířaty, ale ti jsou rychlí a nikdo je nedožene. Možností by bylo vzít raněného na loď, dopřát mu klid a pak ho zanechat jižněji u nějakých dobrých lidí. Lovec se však nabídl, že přece jenom zkusí dohnat honáky. Schoval si v rákosinách své věci a vyběhl. Snadno našel a sledoval nápadné stopy hromady zvířat a lidí. Běží a až po chvíli mu dojde, že žádná hromada lidí nemá existovat. Tady mají být přece jen stopy od tří lidí a namísto toho...

 

 

Zima, která po krátkém létě a superkrátkém podzimu udeřila, byla letos velmi drsná. Většinou přicházejí suché mrazy, ale letos to jsou sněhové vánice a bouře. Zrovna nyní vichřice rve ze země kubíky sněhu a pohrává si s nimi v četných vírech, aby je pak narovnala na pravidelné hromádky sněhových mechanoglyfů. Vichřice s kvílením letí krajinou mírných kopců a na jejích vrcholcích buduje vysoké sněhové hřebeny, zatímco na návětrných pláních vyváří bezsněžné holiny. Gomepsis zajela do chráněného údolí za jeden takový strmý kopec se sněhovou čepicí, schovala sáně do hlubokého sněhu a rychle postavila složením vnitřních tyčí konstrukci malého cestovního kožešinového obydlí přímo na saních. Zatímco se její sobi srazili k sobě, aby společně čelili nečasu, ona rychle nahrnovala lopatkou sníh kolem obydlí, až jej téměř nebylo vidět, sama se pak od sněhu očistila a rychle vklouzla dovnitř. Odtud zatáhla vchod až na malý, větrací komínek a zabalila se do teplé pižmoní kožešiny. Teď je nutné bouři v bezpečí přestát.

V noci za úplné tmy, kdy už přestalo sněžit a dokonce i vítr se utišil, ukázalo měsíční světlo, že přímo nad Gomepsis visí jeden z obřích sněhových převisů, které na vnitřní hraně hřebenu vytvaroval vítr. Kdybyste stáli přímo u převisu, mohli byste slyšet slabounké praskání, jak se velká masa sněhu vlastní vahou začíná bortit.

Pak se krajinou rozlehla tupá, hluboká rána, zvěstující žuchnutí obrovského sněhového bloku kamsi do propasti pod sebou.

 

Gomepsis probudila tlaková vlna, která vznikla prudkým stlačením jejího cestovního obydlí silou shora. Měla velké štěstí, že obložila stěny obydlí sněhem, jinak by jí masa sněhu její obydlí úplně roztrhla. Gomepsis se probrala a přemýšlela, co se děje. Sáhla si na stěnu stanu i na strop a zavřela oči. Pojala ji šílená hrůza. Vždyť ani neví, kolik sněhu nad ní je, třeba celá hora, vzduch jí rozhodně brzo dojde a ona má na všechno jen několik minut. Sáhla pro kostěnkovský nůž a nahmatala lopatku, kterou se čistila od sněhu. Rozřízla prvně dno stanu až na popruhy sáňové plošiny, tu opatrně rozhrnula a vsunula mezi popruhy kus kůže, odříznutý ze stěny stanu. Tak získá navíc vzduch, který zbyl pod sáněmi. Tlak vzduchu povolil a Gomepsis se najednou ocitla ve velmi těsném objetí stropu. Jen s námahou rozřízla jednu ze stěn. Začala lopatkou odkrajovat sníh, házet jej pod sebe a pak nohama odkopávat kamsi dozadu za sebe. Vše jen po hmatu. Dalších deset centimetrů tunelu. Raději nemyslet na to, jestli je nad ní metr, nebo hromada desítek metrů sněhu. „Kdyby to byly alespoň jen dva metry,“ přemítala, ale i tak bylo každých deset centimetrů svízelných, přestože šla práce rychle. Cítila, že sníh je všude kolem ní, nedařilo se jí ho zašlapávat za sebe, jak si představovala a první půlmetr šikmé šachty se teprve vyrovnával vrcholu cestovního obydlí.

Další půlmetr znamenal jen těsnější uvěznění Gomepsis napůl ve stanu a napůl v tunelu. Černá tma kolem, studené, zkřehlé prsty holé ruky, ale Gomepsis si teď zakázala panikařit. Odvede svoji práci a pak se uvidí. Znovu další půlmetr a ten šel přímo nahoru. Gomepsis je skoro celá v tunelu. Na obličej jí padá spousta sněhu ze stropu jejího vězení, ale nohama stále statečně propadající sníh ušlapuje. Má štěstí. Je to sníh ze spadlého převisu, není to sníh z laviny hutný a tvrdý jako beton. Tento sníh je nadýchaný, dá se dobře krájet a pod jejíma nohama se lisuje. Gomepsis uvažuje, že se možná spíš propadá, než že by ta chodba rostla proto, že tak usilovně pracuje na stropě. Nataženou rukou už výš ani nedosáhne.

Udělala rychle záseky pro nohy a šplhá výš a řeže strop zevnitř. Cítí, jak se rychle zahřívá a potí, začíná se jí točit hlava, hučí jí v uších. Mít ruce nad hlavou, to se nedá dlouho vydržet. Cítí, že brzy omdlí. „Jen si na chviličku odpočinout, jen na chviličku...“

 

,,Chviličku nemáš, ty hloupá, tohle je konec, dochází ti vzduch, dusíš se! Natáhni ruku s lopatkou! Natáhni ji, třeba prorazíš strop, někdo tu ruku uvidí a pomůže ti!“ slyšela hlasy v sobě. ,,To je nesmysl, je noc a než tudy někdo projde, bude ze mne kostra a i kosti zmizí, když je najdou hyeny.“ Gomepsis se napřímila, zapřela a vnořila ruku s lopatkou co nejhlouběji nad sebe. Pak omdlela a zhroutila se na dno bílého vězení. Ale něco se změnilo. Do tichého prostoru nad Gomepsis začalo proudit nejasné světlo hvězd.

 

Poté, co se Gomepsis probrala bolestmi z mravenčení skrčeného těla, znovu se pomalu dala do rozšiřování otvoru nad sebou. Dělala si stupně, po kterých vystupovala výš a výš. Konečně stála venku, po kolena zabořená v prachovém sněhu a s hrůzou zjistila, že převis pohřbil zaživa i její soby. Mráz začal pálit, obloha byla už dlouho odkrytá a všechno teplo dávno ze země odešlo. Gomepsis se roztřásla zimou a únavou. Nedalo se ani chodit. Nejprve se vysoukala ven ze závěje a spadlého sněhu, pak ze sebe otřepala zbylý sníh, nasadila si pořádně kapuci, rukavice, utáhla si límec na krku šňůrou a vyrazila. Šla rychlým tempem pořád po dně údolí mezi srázy dál a vybírala si místa s co nejmenším množstvím sněhu, aby někde nezapadla. Po chvíli za sebou uslyšela táhlý, měkký, ale výrazný lomoz. To se sesypal další kus převisu. Gomepsis nešla nikam konkrétně, jen věděla, že musí jít, aby se zahřála, jinak bez výbavy zmrzne.

Půjde dvě hodiny pěšky kaňonem tam a dvě hodiny nazpátek. Kolik ujde, to se nedá odhadnout, to záleží na sněhu. Sněžnice má někde hluboko ve sněhu pod spadlým převisem. Ty jsou teď sice jednou z nejdůležitějších věcí, ale jsou momentálně jaksi nedostupné. Musí se se svítáním vrátit, vyhrabat tunel k sáním, zachránit co nejvíc věcí a zásob. Teoreticky má zde masa dost, dole jsou přece zasypaní sobi. Přemýšlela, jak si vše co nejlépe rozvrhnout, než přijde slabost z vyčerpání. Nejdůležitější je dostat se k zásobám. Rozšíří tunel tak, aby mohla pohodlně dovnitř i ven a zkusí odvázat od saní stanový rukáv a protáhnout jej sebou. Musí tedy tunel rozšířit směrem nad sáně.

Gomepsis zaměstnávala hlavu co nejvíc, aby neusnula a nepodlehla zoufalství situace. Vzpomněla si na jedno malé dítě, se kterým si v poslední době hrávala a vyprávěla mu pohádky. Musí se za ním vrátit, aby mu mohla vyprávět další pohádky. ,,Přece nechceš, aby mu někdo přišel říct, že už nikdy nepřijdeš. Ty hloupá, takhle neuvažuj! Jen si na chvilku lehni tady do těch smrčin, nebo mezi ty malé, přátelsky vyhlížející borovice a vyspi se…“

,,Ne, určitě ne, já to nevzdám!“ začala si zpívat si písně, aby se vzpamatovala. Už to vymyslela, padesát písní, které zná, si zazpívá, když půjde tam a po padesáté se obrátí a bude se opět vracet. To už nebude muset zpívat, čas bude odměřen. Gomepsis cítila, jak je zase celá teplá od nosíku po palce u nohou. Chůze ji zachránila.

 

 

AS BOJE

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou. Neznáš jména svých nepřátel,

VE ZNAMENÍ DÁLEK

Lovec projel velká území, rozlité, klidné vodní plochy i prudké, bouřlivé peřeje,… ,,Nesu mu pozdravení a věci od jeho syna.“ Neznámý…  

V ZAJETÍ SNĚHU

  Gomepsis se vracela nazpět k tunelu pod převisem, který ji v…  

VŮNĚ JIHU

  Tak nádherné je dívat se na moře. Po tolika letech…  

NÁVRAT SYNA

  Opustili jsme Lovce, když se se svěšenou hlavou ubíral s…  

ZA OPONOU SVĚTA

  V ten den orel odletí, v ten den lev odejde, v ten den budeš… Jásej člověče, neboť říše tvé duše se ti otevřela a…

ZAJATCI SNĚHU

  Gomepsis se ráno probudila, vystrčila ven hlavu z rukávu a…  

BOUŘE

  A tak se zase konečně dostávám k tomu, abych…  

SOUMRAK MOCNÝCH

  Starý Šal Katário řádil jak pominutý.…  

SNĚHOVÁ PRINCEZNA

  Gomepsis vyhrabala svoje zasypané, zmrzlé soby. Stali se tak i…  

VOLNÝ JAKO PTÁK

Duch Dakavana běhá volně po světě nepoučen, ani neví jak a co vlastně může a kam až…   Dakavanův Duch dolétnul ke svému příteli a zjistil, že ten touží po…

POST

 

 

,,Mraky se zvednou a zatemněná mysl toho, který stojí nahoře, bude zjevná. Se studem se od něj odvrátí jeho děti a pak celý lid. Bude si zoufat, rvát si vlasy, ale nebude cesty zpět. Bude muset vypít plný roh pelyňkového čaje do dna. Cizí se stane vlastním a vlastní cizím a vše to bude vůle nejvyššího. Kdo se mu postaví, toho kosti se budou bělet na stromech bez listí. Stane se v čase hynutí zvěře a stěhování lidu Velkého Ducha na sever.“

 

Písně prorocké, jižní Imebirijové před rokem 29 000 před námi.

 

Rifo a Kanah se na zpáteční cestě zastavili u jedné významné skupiny Imebirijů. Evidentně se vzájemně znali a otevřeně mluvili o politických záležitostech Imebirijců a Katárijců. Dozvěděli se, že nejsou v kraji jediní lidé od Mamutí řeky. ,,Pomalovaný“ přišel, aby odevzdal kosti zemi, ze které pochází syn jejich velkého náčelníka. Podle tradičního práva nejvyšší kasty Imebirijců ten, kdo se stará o šlechtice v jeho poslední dny dobrovolně, nezištně a podle své svobodné vůle, ten bude jeho následovníkem a dědicem. Navíc má nárok na dědictví i ten, kdo splní umírajícímu poslední přání, zvláště zajištění pohřbu ve své domovině. Pomalovaný, zvaný ve své domovině Kat-Sem-Al, což znamená v řeči Gátů lovec – šaman, se splněním daného úkolu stává následníkem Imebirijského vládce a náčelníka, získává dědičné postavení šlechtice se všemi nároky a povinnostmi. Vzhledem k situaci, že se jedná o chudého lovce z prostého národa Gátů, bude mu tato zpráva předána jen v nevyhnutelném případě. Imebirijové nemají zájem podporovat uplatňování nižších, neurozených a nepředurčených lidí. Pomalovaný sice dokázal své neobyčejné vlastnosti a úctu k Imebirijci, přesto může být zkoušen a může být o svém postavení spraven s prodlením. Nicméně už nyní je jasné, že Lovec bude dědit nejen moc, ale i značnou část majetku vladařské rodiny.

Podle některých pramenů má Pomalovaný tetování, které přijal od svého přítele a tím se stal jeho bratrem ještě za života Imebirijce Dakavana. Proto by měl mít okamžitý nárok na dědictví. Imebirijové si touto zprávou však nebyli jisti a tak chtějí pověřit Rifa a Kanaha, aby tento fakt ověřili a v případě, že tetování Lovec skutečně má, mu zajistili neprodleně všechna jeho práva.

Rifo, který byl přirozenou autoritou právě proto, že si na věci rychle našel spravedlivý úhel pohledu a pak šel za ním, přikývl a bylo vidět, že se skutečně rozhodl splnit takový úkol. Kanah naopak váhal. Uvažoval, že právo a mytologie jsou jedna věc, ale politické zájmy Imebirijců jsou věcí nadřazenou. Evidentně se mu nelíbila představa nějakého Gáta v čele Imebirijců. To bylo pro něho zcela nepřijatelné. Kdyby dostal úkol, jak se šikovně Gáta zbavit, byl by evidentně daleko spokojenější. Byl neklidný, jeho pohled klouzal od jednoho přítomného ke druhému a očividně hledal pochopení a spojence.

,,Nenajdeš, milý příteli, žádného spojence v piklích, které se ti nyní honí hlavou,“ klidně a s úsměvem se na něj obrátil místní náčelník, který si dobře všiml zmateného výrazu Kanaha. ,,Víš, příteli, rodina pravého, pokrevního následníka, svého syna vyštvala pryč. Velká rada rozhodla, že byl zcela v právu, když odešel. Chování jeho rodičů a příbuzných, kteří se zcela uzavřeli ostatním lidem a bránili své dceři, aby nahlížela na děti různého původu stejně, bylo označeno jako sporné, ale rada odsoudila fyzický útok na ni, protože její rozum není zcela v tomto světě a dlí někde v říši Duchů. Jako taková je nedotknutelná. Navíc je možné, že její sklon nerozlišovat děti chudých a bohatých, prostých a mocných je skrze tuto postiženou dívku jen reprodukován a jedná se o vůli nějakého mocného Ducha. Syn vladaře a jeho následník Dakavan Vycházející Slunce tím, že se postavil proti jednání celé rodiny a rodinného klanu, projevil neobyčejnou statečnost a smysl pro spravedlnost. Dakavan se tak stává Ek Noe Sap Alas, což znamená posel událostí spravedlivých. Jeho smrt, která byla následkem opatrování nemocných dětí, byla v souladu s Akaša nap, což je označení pro život, kdy je soulad mezi řečí a skutky. Věříme, že Dakavan byl tímto ve spojení s mocným Duchem, a proto musel být i šamanem. Proto ho označujeme jako svatého a jeho přítomnost posvěcovala ty, kteří s ním přebývali. Protože poslední roky života žil po boku přítele Pomalovaného, který byl však zároveň i šamanem, je i tento stejně svatý. Nám proto nepřísluší abychom se přímo, nebo nepřímo stavěli proti Svatému z rukou Imebirijce. Musíme přijmout věci tak, jak jsou a jestli se nám něco nelíbí na tom, že nám nebude vládnout Imebirijec, pak je to spravedlivý trest za naše prohřešky.“

 

Teneka šel zrovna kolem velkého společného obydlí, kde se rokovalo a srazil se s Rifem, který právě vycházel ven. Další debata pro něj ztratila smysl, protože mu bylo jasné, že Kanah se s ostatními Imebirijci bude jen dál přít a vymýšlet, jak řešit danou situaci co nejpravověrněji.

 

„Jestli je to tak, budu se usilovně modlit za to, aby Duch Imebirijů vyhrál nad Duchem spravedlnosti, protože Duch Imebirijců a zájmy Imebirijců jsou věcí nejspravedlnější samou o sobě.“ Rifovi se to celé líbilo méně a méně. Ještě před pár stoletími byli Gátové uctíváni v celé Evropě jako poloduchové, protože jejich život byl propojen s Duchem mamutích stád. Každý lovec mamutů musel znát velká kouzla, byl i loveckým šamanem a dovedl rozmlouvat z Duchem mamutích stád. Ledacos se změnilo, ale třeba je Lovec zrovna tím zasvěceným, rozmlouvá s Duchy zvěře a proto je označován i za šamana. Lovit zvíře sám od sebe přece nikdo nemůže. Prvně je musí vydat Duch, který rozhoduje o jeho životě. Takový člověk není ledaskdo a jestliže i proti takovému se vedou úklady, co pak takový obyčejný Katáriec jako Rifo pro Imebirijce znamená? Jen figurku ve hře s plochými kameny.

 

,,Nezapomeň, Kanahu, že náš Duch může být právě tím, kdo skrze dívku a chlapce sděluje svou vůli,“ pravil neústupně náčelník.

,,Pak by byl náš Duch na nás pěkně zlý,“ odpověděl povýšeně Kanah.

,,Musím ti připomenout, Kanahu, naše učení, které nám říká, že náš Velký Duch je sice zlý a my si jej musíme předcházet, ale není zlomyslný!“

,,Ale my také víme, že nás stvořil, dotvořil a občas k nám promlouvá, aby nás vedl, ale jinak se stará o své věci a o nás mnoho zájem nemá. Víme, že si své osudy řídíme a máme řídit sami a on nám u toho bude žehnat,“ zafilozofoval další Imebirijec.

Kanah si stále vede svou. ,,A jak můžete vědět, že je právě teď ta chvíle, kdy k nám promlouvá?“ Dlouhá debata těch, kteří mají ambice vládnout světu. Je snadné uvěřit, že jste lepší než druzí, je snadné mít o sobě takové mínění, když jste tak vychováváni. Berete to jako samozřejmost a to vás staví mimo realitu, staví vás to i mimo reálné city, reálné vztahy. Velký Duch Imebirijců možná skutečně pláče, když vidí bezcitnost svých dětí, bezcitnost svého národa. Jeho citovou prázdnotu. Velký Duch Imebirijců se na Imebirijce dívá jako na děti a děti je třeba vést a v případě potřeby i nějak potrestat. Je třeba jim něco naznačit a někdy je třeba nechat, aby sklidili následky svých zlých činů. Něco snad poznají, něco se snad naučí, něco jiného zapomenou.

 

To přistoupil k velkému Duchu Imebirijců Duch jednoho malého, starobylého národa a rozmlouvali spolu. ,,Chtěl jsem pro svůj národ velké věci, chtěl jsem pro svůj národ budoucnost. Velké věci dají velice mnoho práce, stojí mnoho úsilí, rychle vyčerpávají a vyčerpanost je předzvěstí konce,“ povzdechl si mocný Duch Imebirijců. „Hledáš snad pro své Imebirijce nějakou zkratku k moci, která by je nestála úsilí? Využívej slabosti jiných a nebo ještě lépe, využívej síly jiných jako slabosti jich samých. Postav jiné proti sobě a ti udělají práci za tebe a za tvé Imebirijce. Spoj všechny národy kolem Mamutí řeky v jediný a nazvi všechny Imebirijci. Postav Impérium. Impérium tak mocné, že nebude rovného a silnějšího a tak bude věčné,“ pravil starý Duch a zkoumavě pozoroval mocnějšího druha.

Duch Imebirijců se otočil, podíval se na staršího Ducha s mnoha zkušenostmi a promluvil. ,,Víš z čeho stavíš? Jen z lidí, z ničeho jiného.“ Druhý duch mu odpověděl. ,,Viděl jsi pavučinu? Jak je velká a hrozná? Jak je do ní lapán hmyz? Ale ve skutečnosti je jen z tenkých vláken.“,,Takže mám mám utkat z Imebirijců pavučinu Impéria?“ Starý Duch se zasmál. ,,Pavučina vypadá krásně a silně. Lapá hmyz a pracuje pro pavouka, který není vidět a je skryt na okraji svých nití. Ale ta krásná a pevná pavučina se za čas potrhá. Každá pavučina se za čas potrhá, takový je osud všech pavučin. Tak to prostě je! Tak to bude i se všemi impérii. Abys mohl tkát předivo velkých pavučin, musíš poslepovat lidi navzájem systémem pevných provázání a závislostí. Budeš vlastní lidi svazovat, aby vytvořili pavučinu impéria. Proč jsi tu pavučinu chtěl?“ „Aby byli lidé velcí a nikdo jim nevzal svobodu a život.“ „Ale vždyť samotnou stavbou pavučiny jim budeš kazit životy a zbavovat je svobody a budeš je ty sám svazovat do pavučiny!“

,,Cos mi to vlastně chtěl říct? Tys mi nechtěl poradit, tys mi chtěl jen připomenout, že příliš nafouknutá blána je sice velká, ale musí jednoho dne stejně prasknout.“

,,Dobrá tedy, nechám rozhodování na nich samých,“ dospěl k závěru Duch Imebirijců. ,,Možná si vyberou skromnost a nebudou přefukovat svoji bublinu, nebo si vyberou pýchu a prasknou jednoho dne s velkou hanbou do nicotné prázdnoty a marnosti.“

 

 

Duch Imebirijů dál přemýšlel a stejně kladl Kanahovi své myšlenky do hlavy a on – Kanah vedl plamenné řeči. Ostatní Imebirijci poslouchali očarováni přítomným Duchem jejich národa ,,Mrazivá Bohyně doby ledové kdysi velmi silně sevřela zemi do své náruče a může to udělat kdykoliv znovu. Duch sněhu a ledu drží zemi Mamutí řeky většinu roku ve svých prstech a v létě dlí pod zemí. Kamkoli i v létě kopneš, po několika málo desítkách centimetrech narazíš na věčně zmrzlou hlínu plnou ledu, který nikdy nerozmrzá. Zde se nedá nic pěstovat a proto není možné ani lidi skutečně ovládat. Budou zde vždy lovci a budou vždy ozbrojení a jako takoví budou hotovi se bránit násilí. Tady je ovládání válkou. Katáriové jako obchodníci zde přežívají jen proto, že jich je tak málo a hospodaří na velikém území. Musíme rozvíjet svoji výjimečnost, chránit si své vědomosti, svoje umění obchodu i své tajné učení k ovládnutí druhých. Dělit se o tak význačný post s Gátem je nerozvážnost a sebevražda. Je to ohrožení naší podstaty. On vynese naše záměry ven mezi své, mezi Gáty a další lovecké národy. Mezi obyčejné stopaře a trapery, mezi obyčejné rybáře a lovce. Chápete vůbec, co by to znamenalo? Jste s tím srozuměni?“

 

Přece jen se ozval ještě náčelník místních Imebirijců. ,,To proroctví pamatujeme a ta znamení rovněž a budeme-li se jim bránit, stejně se naplní, ale jinak a mimo naše úsilí. A my sami sebe zesměšníme, protože jsme se pokoušeli zabránit nezabranitelnému!“

 

Jeden z Imebirijců se chystal něco říci, ale prvně vyhlédl ven, aby se ujistil, že jej neposlouchají Katárijci. ,,Proroctví také říká, že národy nejvznešenější se stanou spojenci z pekla a připraví spiklenectví, které bude stát jeden z nich existenci.“

 

 

Velká rada Imebirijů tedy po dlouhém rokování přijala rozhodnutí o přijetí Lovce za následníka Imebirijského urozeného náčelnického rodu. Většina bude toto rozhodnutí akceptovat, ale většina se zároveň bude modlit za to, aby jím nebyl dlouho. Ale nikdo neprovede nic, čím by se protivil smyslu proroctví a událostí, jež vedli k následnictví. Nechtějí pokoušet svého Ducha. Nikdo nevztáhne ruku na Pomalovaného. To bylo oficiální stanovisko velké rady Imebirijů a jako takové bylo i zde u těchto místních Imebirijců dnes přijato za své.

 

Přítomní Katáriové i další členové jejich výpravy si oddychli, protože ve skrytu fandili muži z jejich krajiny - Lovci. Všichni z kupecké výpravy Katáriů tedy už ví o novém postu Lovce, o jeho ohromné moci a úctě, které se mu dostává. Podle většiny lidí a běžných zvyklostí téměř všech národů a kmenů vždy znamenalo přijetí tetování přítele a přijetí jeho šperků bratrství nebo adopci. Po smrti svého imebirijského přítele se tak Lovec stal jeho jediným dědicem ve věci majetku, postavení, povinností i práv.

 

 

HISTORIE

  To ráno bylo jako jiné. Výprava se plahočila se… Mladíci zbystřili. To nebyla nějaká báje o tom, jak z hlíny někdo…

MODLA

 

 

Lovce obklopila černočerná noc. Stále jde, zanechávajíc za sebou na sněhu tlustou stopu od vaku, který vleče. Nahoře na vaku je připevněná proutěná rohož, tu teď odváže, hodí ji do křoví, vybalí sobí deku, zabalí se a okamžitě usne. Nad ním zůstane vak, který ještě stačil postavit tak, aby čněl do výšky dosahujíc stojící postavy. Je to sice jen symbolická stráž, ale účinná. Určitě zamezí hyenám, aby se pustily do Lovcova spícího těla a snad podobně bude působit i na jiná zvířata. Lovec cítil, jak se mu pod pokrývkou zahřívá celé tělo. Už je to dávno, co vyrazil od jižních Imebirijů domů, ale stále je ještě pořádný kus cesty před ním.

 

Bhůůůáhááááhííí... tak nějak skučí ten studený protivný vítr. Asi není to nejchladnější počasí, ale vlhkost a vítr spolu s malou oblačností dělá pěkně studenou šlamastiku, do které se Lovec druhý den probudil, takže dnes se s ranní hygienou omezil pouze na umytí obličeje a úpravu vlasů. Sníh rychle taje a jeho zbytky jsou čím dál skromnější. Svoji výbavu tak za sebou táhne na vleku a přemýšlí, čeho se vzdát, aby co nejvíce šetřil silami, i když se už jeho výbava redukovala na minimum, jež obsahuje jeden jediný podlouhlý vak. Nic se mu však nejeví zbytečné, všechno je příliš nutné. Ještě obešel pár pastí, které večer nachystal na zajíce. Skutečně jeden ušák ve smyčce byl, což mladému muži notně zvedlo náladu. Přidal úlovek do vaku a vak uvázal na konstrukci ze dvou velkých tyčí, jejichž oba tenké konce klouzaly po mokré trávě ve stále stejném rozestupu. Ten obstarávala příčná krátká větev umístěná zhruba ve středu tyčí. O ni se opírala spodní část lovcova vaku.

Tlusté části tyčí se v jednom místě navzájem setkaly, zrovna tady jsou provázány a jak se znovu od sebe rozbíhají, končí po necelém metru v rukou lovce. Ten už jde a táhne svůj náklad, zanechávaje za sebou nápadnou dvojitou stopu.

Ale není sám, kdo za sebou takovou stopu zanechává a dokonce, jak nyní jasně Lovec vidí, stopy před ním patřily sice jen dvěma lidem, ale jejich náklad byl evidentně notně těžší, než ten jeho.

 

 

Malá, sběračsko-lovecká vesnička o padesáti lidech spí v raním šeru, tajemně opředeném cáry mlhy, stoupajícími z nedalekého jezírka.Ve vesničce je ticho a klid, určitě už někteří lovci vyrazili na ranní výpravu. Jiní, kteří nemíří až tak daleko, se nyní ohřívají u ohňů doma ve stanech a snídají. Za nedlouho si určitě nachystají oblečení, umyjí se v blízkém potoku, sbalí si věci a vyrazí za svými povinnostmi. Mnozí potřebují zajistit řadu materiálů k výrobě množství předmětů, nutných k chodu domácnosti a tohle místo je naštěstí na takové suroviny dost bohaté. Masa je do zásoby, sušeného jídla jako lesních plodů a vodní mouky je také dost a dokonce je stále dost i koření a léčivých bylin. Nikdo není sláb, nikdo nechuraví, nikdo se nezranil. Dokonce není nutné podnikat dlouhé výpravy, takže se nyní nemusí tak často opravovat ani boty a je čas připravovat se na společnou slavnost celého kmene. Bylo by dobré zajistit dost barevného prášku, ozdob a vůbec všeho, co bude potřeba na takové velké setkání. O čem si budou letos vyprávět? Neudálo se toho moc, jen běžné věci, hádky rozchody, aférky, byl tu nějaký cizinec, ale zase zmizel. Asi nějaký pobuda, který byl vyhnán za nějaký strašný přečin ze svého kmene. Jinak nuda, teda pokud nuda říkáte pobytu ve fantasticky čisté a nádherné divočině. Není žádný příběh, žádná mimořádná událost.

Někdy je lepší si nepřát mimořádné události. Ta letoší mimořádná událost právě přišla. Před dvěma dny byl zcela nešikovně zraněn velký samotářský mamutí býk. Oštěp vymetený z vrhače minul důležité orgány a zabodnul se do svalů mezi pánví a páteří. Mamut snadno utekl, ale dnes je jeho rána zapálená, tělo je v horečce a zvíře stále plné ohromné síly přemítá ve své mysli o svém stavu i příčině své nezměrné bolesti a neštěstí. Zranění utržil samec v době jeho rozmnožování, kdy je nejagresivnější a nejpopudlivější a stejně jako kdysi v době velrybářů, kdy se jeden vorvaň rozhodl vést soukromou válku s lidmi, aby tak dal podnět k románové Bílé velrybě, tak i tento mamut se rozhodnul stejně.

Ano jsou to přece lidé, kteří zabíjejí zvěř, pečou a udí její maso, zakládají strašné požáry, vybíjejí celá stáda, hubí vše od malého po největší zvířata. To jsou skuteční původci všeho zla. ,,Tak jako když udupe stádo mamutů lvy, kdekoli na ně narazí, stejně tak udupu člověka, kdekoli na něj narazím!“ tak přemýšlel mamut, zatímco pozorně prohlížel svým velkým okem krajinu.

Mamutí oči jsou vysoko a vidí pod sebou trávu jako my silnici z náklaďáku, pod ním ubíhá stále nová a nová tráva, jak se zvíře pohybuje vpřed. Jen sem tam vidí svůj houpající se a kroutící se chobot a před sebou své téměř dvoumetrové, mírně prohnuté kly, které se stáčí nejen nahoru, ale i do stran. Další velká část mamutího klu je uložena hluboko v obrovské mamutí lebce. Musí tomu tak být, jinak by si je mamuti vyvrátili. Jemností totiž zrovna neoplývají. Kly slouží i k měření sil a mamutí samci se s nimi přetlačují stejně tak, jako se přetlačují čely svých hlav. Hluboko v lebce jsou tisíce vzduchových bublinek a kdesi pod nimi je mozek těchto kolosů, zázrak přírody, největší mozek suchozemských tvorů posledních několika desítek milionů let. Obrovský mozek s fenomenální pamětí, kde jsou ukládány nové informace, souřadnice, vzpomínky stejně jako souvislosti a zkušenosti. Kolik cest je zde uloženo, kolik informací o zdrojích a vzpomínek na výpravy na sever a jih za potravou, za vodou. Na zasněžené stráně pokryté ledovou krustou a její prorážení kly vedoucí samice, aby se i ostatní dostali ke zmrzlé trávě. Jsou tu zážitky kolem zázraku zrození ale i zážitky kolem temné a bolestné smrti. Dobře ví, co je zranění, co je bolest i co je smrt.

O tu teď jde. Lidé mu chtěli přisoudit smrt. Proměnit ho v kupu suchých, polorozpadlých kostí. Vzpomněl si na to, když se stádem někdy našli ostatky jiných mamutů. Bylo to vždy těžké a co teprve, když tyto ostatky nesly pach jejich blízkých, těch, se kterými si tehdy jako mládě hrál. Velký samec přivřel oči a hlavou mu vířily myšlenky jako o překot. Místo slov svou hlavu bleskurychle naplňoval vizuálními představami a konstrukcemi a dával si je do známých souvislostí a asociací, ale tvořil i souvislosti nové, o kterých jen začal uvažovat, jako o možnostech. Vybavil si sídliště lidí, jejich stany a všechny ty věci kolem jako ohrady, zásoby dříví, konstrukce na sušení a uzení masa, konstrukce na sušení kůží a to všechno okolo. A už nabývá obrysů představa jeho samotného, jak vtrhne do takové vesnice, poběží kolem těch vysokých stanů a bude všechno v dosahu ničit a drtit.

 

„Před sebou vidíš jen a jen dva bílé kly, stále na stejném místě. Ať se podíváš kamkoli, stále tam jsou, ale můžeš zdvihnout nos, vlastně takovou ruku a to nahoru a dolů a do stran a zatroubit s ním a houpat jím sem a tam. Mohutné, těžké nohy, které vidíš pod sebou, jsou tvoje a rychle se střídají. Kryje je dlouhá černá srst, stejně jako chobot. Jdeš lesem a ničíš malé stromky jednoduše tak, že se jim nevyhýbáš, ale jako tank jdeš prostě pořád rovně, pořád dál.“ To vše táhne mamutovi hlavou, když si razí cestu mezi zeleným porostem. Les řídne, evidentně je část stromů uměle vykácena. Určitě na topivo a stavby. Vesnice lidí se blíží. Stromy skončily. Přímo před ním se vynořily dvě řady vysokých stanů, pokrytých rákosem z nedalekého jezírka a tady, téměř u jeho chobotu, stojí konstrukce, na níž se suší množství zvířecích kůží.“

 

„Rozhodnuto, už nemůžeš zpět. Pořád dál a rovně, jako když jdeš lesem a zašlapáváš do země ty malé stromky,“ opakuje si a jde. V ráně na zádech mu pěkně cuká, cítí se špatně, ale ne slabý, spíš jako ve snách, jako by létal. Konstrukce na sušení masa povoluje a s lomozem se řítí na zem. Kdosi vybíhá ze stanu, křičí a rychle se vrací nazpět. Mamut se nedokáže otočit, aby se o tu konstrukci nezranil. „Sakra!“ Pár dalších kroků a už je v půlce prvního stanu. Vždyť je to jen skořepina, rákosové došky se rozletěly na všechny strany, dřevěná kostra se rozlámala a zřítila k zemi. Otáčí se tedy k dalšímu stanu a vyloženě jím prochází. Jen to kdesi pod jeho nohama křupe a praská. Co je to za zvuk, možná dřevěná konstrukce, nosítka pro děti, košíky, břicha či lidské hlavy? Mamut neví.

Během dvou minut prošel deseti stany, z dalších lidé vybíhají ven a prchají před ním, ale nemají šanci. Je navzdory své velikosti a váze neskonale rychlejší a snaží-li se jej se zbraní v ruce někdo zastavit, vymrští chobot, zdvihne opovážlivce vysoko do vzduchu, potom jím mrští pod své obří nohy a pokud nebožáka nerozšlape, skloní hlavu a rozmáčkne ho svými kly. Když zpustošil celý tábor tak, že jen doutnal, odevšad se ozývalo naříkání a chroptění a co dřív stálo, bylo srovnáno se zemí, pak teprve byl ochoten místo hrůzy opustit.

„Teď půjdeš k dalšímu táboru a pak k dalšímu, bude to válka, kterou mamuti nevyhlásili, ani nevyprovokovali, je to válka, kterou jsi nezavinil, ale musíš se bránit. Nyní máš poslání, máš účinný postup a náplň. Jako rozšlapáváme lvy, stejně i ty budeš rozšlapávat lidi!“ děl k sobě mamut, bez jediného ohlédnutí odcházeje.

 

 

Za dva dny vyplenil pět vesnic. Slabá kompenzace za ty tisíce ulovených mamutů, za ty tisíce hrotů v tělech těchto nádherných obrů, jako i za ubíjení bezbranných mláďat. Kmen místních lovců sběračů okamžitě svolává velkou radu. Kouř signálních ohňů se vznáší k obloze a náčelníci pospíchají na rokovací místo. Kmen si bere zásoby a všechny skupiny míří do jediného místa, které je v tuto roční dobu schopno je relativně uspokojivě všechny uživit. Náčelníci rokují, šamani hledají Ducha stád, aby napomohli magií a obyčejní lidé rozdělávají stany na strategických místech ve skalách a kopcích, aby se k nim mamut jen tak snadno nemohl přiblížit. Staví se i plot, staví se sloupy pro hlídky, všude se připravují louče a zbraně. Náčelníci a stařešinové vymýšlí opatření k ochraně lidí, stejně tak se však řeší, co se zraněnými a co s mrtvými. Vždyť kmen přišel již o pětinu všech svých lidí. Jediné dva dny mamutí války dokázaly víc, než dlouhá údobí těch nejhorších nemocí.

Je však nutné, aby se sestavila lovecká skupina, která by mamuta zabila. Kdo v ní má být? Kdo má zkušenosti s lovem mamutů? Kdo zná natolik mamutí svět a mamutí myšlenky, aby přelstil zraněné zvíře? Tohle jsou lovci koní, jelenů, vlků, turů a zubrů, ne však nosorožců a mamutů. Většinu potravin zde tvoří sbíraná strava, většina masa patří zajícům a divokým prasatům. Proti zraněnému monstru se evidentně nikomu nechce.

 

 

Lovec konečně dostihl ty, kteří za sebou nechávají viditelné stopy. Jsou to ještě mladší hoši, daleko mladší než je on sám. Jsou na posvátné misi se štěpným kamenem. Ze vzdáleného zdroje nesou domů desítky kilogramů červenohnědého silicitu. Za procházení území jiných kmenů platí částí svého nákladu, i když většinou je to spíš symbolický projev dobré vůle procházejícího. Často se totiž na lidi v divočině ani nenarazí. „Tak mi teď bude veseleji,“ pousmál se Lovec jen tak pro sebe.

Sice je to o tom, jak se učit zase nějaký nový jazyk, ale to není na překážku. On si rychle uvyká na nová slova a někdy si plete výrazy z různých jazyků, ale to se považuje často za přednost, protože je to známka znalostí a zkušeností.

Lovec se rychle sžívá, mají spolu kus společné cesty a v příjemné společnosti čas rychleji utíká. Na druhou stranu mladíci nikam nechvátají, není to uspěchaná doba ani uspěchaná kultura. Všechno tu má svůj čas. Lovec už pochopil, že pro něj má správný čas hodnotu života a raději řeší věci s předstihem. Tady jižněji neznamená zpoždění to, co severněji. Sever neodpustí ani chybičku. Přijdete později a stáda, na které čekáte, už budou pryč. Jindy zase zjistíte, že táhnou výjimečně jinudy. Mladí chlapci měli přinést kámen z posvátných míst jako určitou součást zkoušky dospělosti. Poskytnutí doprovodu Lovci pro ně pak znamenal pomoc pocestnému. Ve skutečnosti tomu bylo pochopitelně opačně, i když oba mladíci byli výjimečnými stopaři. Chlapci nasbírali kameny a házeli je v lese po zajících. Co se jich nahonili v menším lesíku. Na jeho okraji ušáky překvapili a ti jak vystartovali, aby lidem unikli, zase překvapili Lovce. Ale postřeh a sebekontrola přece jenom začala nést své výsledky. Sice většina kamenů létala někde mimo po lese a jednou dokonce s lomozem něco velkého, neživého srazila, ale pak, mezi tolika pokusy, muselo přijít i něco pozitivního. Skutečně dostali dva hnědé velké ušáky. Večer si je upekli a rozdělali si stan, jehož konstrukci tvořily tři páry vlekových tyčí. Přes ně přehodili tenkou kůži, sami se zabalili do těch nejteplejších kožešin a pod sebe si rozbalili rohože. I dnes si pod rohože raději nanosili hromady větví a starého uschlého listí, jen aby zima netáhla i od spodu.

 

Ráno bylo jedno velké překvapení a to nikoli nejpříjemnější. Bývá tomu tak vždy, když se zničeho nic probudíte, do očí vám svítí sluníčko a přímo na vás míří desítky zbraní. ,,U všech stepních Duchů! Co má zas tohle znamenat? Jsme nedotknutelní! Rozumíte?“ rozespale se na bojovně naladěné muže s oštěpy rozčiloval mladší hoch. ,,Ne-dot-knu-tel-ní! Ibrahame nape, Ibrahame nape, rozumíte?“

A zatímco starší z mladíků stále opakoval slovo „nedotknutelní“, jal se ukazovat kamení, které vezou.

,,To nic nemění na tom, že jste zničili Modlu a ta je Tabu. Už jste jedno Tabu sami porušili a nyní Vás čeká trest.“

,,Co to povídáte, jak jsme mohli porušit nějaké tabu?! Nedělejte si legraci!“

Poutníkům však byly přes jejich protesty svázány ruce za zády koženými pouty a tak byli vedeni před velkou radu. Teprve tady postupně pochopili.

,,Včera odpoledne jste shodili naši Modlu (byla složená ze třech pižmoních lebek seskládaných nad sebou). Stála na vysokém pařezu na okraji lesa. Našli jsme ji na zemi a vedle ní kámen, jež jste po ní hodili. Váš čin je průkazný, nikdo jiný tam v tu dobu nebyl.“

 

,,Pro Velkého Ducha,“ spustil starší mladík, stále ještě plné ruce silicitu. ,,My jsme nechtěli žádnou Modlu shodit, my jsme jen lovili zajíce a jestli nějaký kámen uletěl, bylo to neúmyslné. Vůbec jsme nevěděli, co se stalo.“

Jeden starý náčelník, nebo spíš nějaký stařešina se zeptal svých lovců, zda by to bylo možné.

,,Ano je to možné, místo kolem Modly v posledních letech zarostlo a i nyní je stále na stromech v těch místech spousta uschlého, hnědožlutého listí, které neopadalo. To, co tvrdí cizinci, je opravdu možné.“

Lovce i ty druhé dva vyvedli ven před stan a uvnitř samotné velké rady evidentně začala hlučná porada. Situace byla zapeklitá, urážka lesního Ducha mohla znamenat i velmi vážný trest, ale jestliže byla neúmyslná a navíc spáchaná muži na cestě za kamenem, nevěděli místní, co počít. Trestat museli a přitom nemohli. Jeden z místních, asi čtyřicetiletý muž, se usmívaje přibližoval k nešťastné trojici. Všiml si toho, čeho si nikdo před ním nevšiml. Lovec je zcela jinak pomalován, má jiné odění, jiný účes a jinou výbavu. ,,Ty ale nejsi na výpravě za kameny, ty možná ani nejsi odtud, že?!“ Zvýšil hlas a to už se rozhodně nesmál. ,,Ten muž je pod naší ochranou!“ velmi tvrdě se na něho obořil starší chlapec. Lovec nerozuměl ani slovo. ,,Tady jsme pány my!“ rozkřičel se čtyřicátník.

,,Tady je stále pánem Velký Duch a ty poslouchej jeho vůli a nepředváděj se tady!“ vrátil mu to chlapec s neméně hlučným důrazem.

Stařešinové a náčelníci vyšli z rokovacího stanu a zamířili k naší skupince, protože pochopili, že se zde něco děje. Jeden nebo možná dva muži začali křičet a jásat, když si teď uvědomili Lovcovu odlišnost.

,,Jakasemi agera Fot Lo Aperha Isamet, Gotte Menet at sap Gintus Engerer, enete Falk soper net Gottem!“ Znělo Lovci v uších. S jakým ulehčením a úsměvem se na něho dívají, jak se radují. ,,Snad to neznamená, co si myslím?“ zeptal se Lovec opatrně svých druhů. ,,A co si myslíš, že to znamená?“ ,,No, radují se, že bude co na večeři a na zítra co do polívky?“ ,,Ne, radují se, že jsi z národa Gátů a to je národ lovců mamutů. Říkají, že tě sem zavedla vůle Velkého Ducha a Lesního Ducha.“

Muži se obrátili k zajatcům zády a rychle se na něčem domlouvali. Pak se opět obrátili k zajatcům a jeden řečník spustil špatnou a lámanou gátštinou.

,,Domy a nás zabíjet mamut - šílená!“

„Mamut válečník!“

„Mamut smrt!“

„Mamut Démon!“

„Ty být lovec, velká lovec, lovec mamuta. Lovec, jaká ta lovila ráno, lovila mamuta večer, lovila mamuta včera, lovila mamuta zitra, lovila mamuta pořad, ne malo lovila mamuta, ale moc lovila mamuta, pořad lovila mamuta. A tak zabije u nas mamuta šílena. Mamut šilena mrtev, lovec a jeho nevěsta pak odejít.“

Velký Duchu, oni mi snad chtějí dát nějakou nevěstu jako v pohádce. Takové pohádky se říkají přece dětem. Kdo vysvobodí vznešenou dívku, zabije zlého obra, dostane za odměnu kupu věcí a tu dívku za ženu. ,,Já mám ale Gomepsis, já už mám nevěstu!“ odpověděl Lovec.

Domácí řečník se zamračil, obrátil se ke zbylým dvěma hochům a položil ruku na rameno nejprve jednomu, pak druhému a při tom drmolil ,,Jedna nevěsta, dva nevěsta.“

,,Tak!“ oddechl si Lovec. „Žádná nucená svatba, jen si chlap spletl slovo nevěsta a kamarád.“ Konečně se Lovci vrátila do tváře barva a začal se i trochu usmívat.

 

Teď chodí s přáteli po okolí, všichni mají čerstvě udělaná celodřevěná, úzká, špičatá kopí a hledají mamutí stopy. Lovec konečně našel mamutí trus, svlékl se a vyválel v něm sebe a pak i své staré látkové oblečení. I zbraně natřeli touto natrávenou rostlinou hmotou. Teď budou daleko bezpečnější, ať už po větru nebo proti němu. Lovec nechtěl u takového zvířete nic nechat náhodě. Také se ke zvířeti modlil, odprošoval jej a nazýval svým bratrem. Pak se postavil na starou mamutí kost a odtud prosil pána mamutích stád o Duši šíleného mamuta. Dlouho s Duchem mamutích stád rozmlouval, žádal, prosil a argumentoval.

Trojice se blížila k malé pasece, v jejímž středu byla malá skupinka vzrostlých stromů. Pod nimi stál jako z vápence vytesán ohromný mamutí býk. Pohazoval hlavou ze strany na stranu, nabíral chobotem prach ze země a zas jej házel na zem.

Mladíci se přikrčili v houští. Lovec si vzal od svých přátel zbraně, pak je oba zanechal v úkrytu a pomalu se začal plížit přikryt sobí kožešinou kupředu. Napodoboval osamělého soba a jeho pohyby. Dělal, že se pase a mamuta jen tak míjí. Mamut soba brzo zpozoroval, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Lovec si mamuta prohlížel a brzo vycítil jeho myšlenky. Horečné kývání hlavou, záškuby svalů od bolesti, pokračující sepse od rány na pánvi. Mamutovy nohy byly zraněné od útoků na obydlí a dřevěné konstrukce v táborech. V těle mu vězelo i několik oštěpů, kterých se nedokázal zbavit. Válka s lidmi tohoto obra stála život. Umírá a velmi se bojí. Má hrozný strach a cítí se k zešílení sám. Nic už nemá cenu, propadá se do beznadějné prázdnoty zoufalství.

V jeho pohledu je jedno velké PROČ?

Celý život mu probíhá před očima. Vidí sám sebe jako bezbranné mládě, vidí maminku, sourozence, své tety. Vzpomíná na všechno krásné, co jej v dětství potkalo. Nechce se mu umřít. Ale pak si vzpomněl i na smrt, která provázela jeho život, na setkání se se smrtí. Kam půjde? Určitě za maminkou, za tetami a těmi, kteří jsou už tam na druhé straně. Jakoby za sebou zavřel velké dveře a místo bouchnutí tu po něm zůstanou ležet jen ty velké kosti. Mamut zavřel oči, protože tolik záře dlouho neviděl. Světlo přicházelo už odevšad a v jeho příjemné záři k němu přicházeli jeho blízcí, mávali mu vstříc svými choboty a volali jej k sobě. Uprostřed toho všeho si uvědomil, že to světlo vychází z Pána všech mamutích stád. Tolikrát si jej představoval, tolikrát na něj myslel, když přemýšlel o sobě, o mamutech, o světě a všem kolem sebe. Velký pán stád, který se o něj stará jako jeho maminka, Duch stád, který má rád všechny mamuty, jako má ráda maminka všechny svoje mláďata. Cítil teplo z té světelné bytosti a věděl, že mu osuší všechny jeho slzy.

 

Lovec tou dobou stál už těsně vedle mamuta. Ten se ještě držel na svých nohou, ale ty se najednou podlomily a celé ohromné tělo se sesunulo k zemi. Nastavené kopí projelo celou mamutovou hrudí a probodlo mu srdce, které již i tak dotlouklo. Lovec o zlomek vteřiny uskočil.

Měl sám slzy v očích, hladil mamuta a plakal s ním. ,,Odpusť bratře, odpusť můj bratříčku.“

Kdyby lovci neměli svoje rituály a svoje náboženství, z všudypřítomného znamení smrti by se zbláznili. Nalhávat si, představovat si něco, věřit něčemu je jedinou věcí, co má opravdu cenu a dává nějaký smysl tomu jednomu velkému nesmyslu okolo. Lovec pomalu vstal a poodstoupil. Zrovna přicházeli jeho druhové. Nevěděli nic o tom, že lovec mamuta ve skutečnosti nezabil. Viděli jen kopím probodnuté zvíře skrz na skrz a s údivem se na to dívali. V jejich očích měl Lovec nadlidskou sílu a uvěřili, že v zemi lovců mamutů mají všichni nějaké velké kouzlo, které jim propůjčuje výjimečné vlastnosti.

,,To vždycky takto zabíjíte mamuty?“ ptal se udiveně fascinovaný mladší hoch. Lovec očividně nepochopil otázku a odpověděl popravdě. ,,Ne, mamuty lovíme několika způsoby, vždy je přece situace jiná a to si vyžaduje rozdílné postupy i zbraně. Ale hlavní je to pravé kouzlo, ta správná motlitba,“ dodal.

V němém úžasu zde stáli nejen oba Lovcovi průvodci, ale později i lidé domácího kmene. Rádi trojici vyprovodili a pomohli jim s nákladem až na hranice svého území.

 

 

VELKÁ TAJEMSTVÍ

 

Lovec kdesi ve veliké dálce hledá cestu domů, spí pod hvězdami, živí se rybami a divokými zajíci, kteří mu uváznou v jeho pastech. Šije si nové boty, vyměňuje sešlapané podrážky, sešívá kalhoty. Správný směr hledá podle hvězd a jeho navigátory jsou řeky, potoky a stezky zvířat.

Ale tady na severu je situace jiná, tady sníh sice už dávno roztál, ale mrazem země promrzla skrz naskrz až k permafrostu a vytvořila jednu jedinou kompaktní ledovou hmotu, promíchanou s hlínou a kamením. Dědeček Lovce má dnes u sebe jednoho ze svých vnuků. Učí ho podobně jako kdysi Lovce rozumět přírodě, vyznat se v krajině, hledat zdroje, stezky, stopy. K tomu také patří vyprávění mytologických příběhů.

,,Takto úplně stejně jsme sedávali i s tvým bratrem Lovcem, když byl zrovna tak velký jako ty,“ povídá děda.

,,A o čem jste si povídali?“

,,Tak různě, o mamutech, sobech, o ohni a o lidech. Ale také i o počasí… jednou totiž začala tuhá zima, která nepovolovala ani v létě, nepřišlo jaro, natož podzim. Zima vládla už čtyři roky a bylo velmi zle, jak mezi zvířaty, tak mezi lidmi. My jsme hledali stále nové zdroje potravy a rychle jsme se přesouvali z jednoho místa na druhé.

To však některé okolní kmeny nedovedly. Byly závislé na tom kterém zvířeti a když se změnil tah koní nebo sobů, nastala katastrofa. Lidé se začali pro kus jídla přepadat a bojovat mezi sebou. Proto se velcí náčelníci řady kmenů, národů a společenství sešli, aby se poradili.

 

Kouzelníci nabádali, že je třeba vyvolat mocné společné kouzlo, které by mělo velikou moc spojených náčelníků a kouzelníků a zastavilo by zimu. Hned na to vyrobili malou destičku s provrtanými okraji, která se dá nosit nenápadně jako součást náramku. Tato drobná destička nese piktogramy všech náčelníků a kouzelníků a je na ní zakreslena cesta zimy k nám, ale i nazpět do Říše ledu a na destičce byl také symbolicky zakreslen vytoužený příchod jara.

 

Pomocí této destičky se jako podle návodu sestaví venku stejné kulisy, popisující cestu do Říše ledu a příchod jara. Kouzlo je tak mocné, že ten, kdo jej provede a bude mít stále destičku na sobě, bude onou silou provázen dál, budou jej poslouchat Duchové podsvětí a on bude jejich prostřednictvím vládnout všem lidem. Svému národu, kmeni nebo společnosti bude domlouvat největší výhody, zajistí nejlepší stáda zvěře největší hejna ryb a ptáků, získá nejlepší území. Sám pak bude takový člověk dítětem štěstěny, povede se mu skvěle a bude všude vážen a oslavován.

Náčelníci spolu s kouzelníky vyrobili takovou destičku snad po dvou tisících letech, kdy byla naposled podobná situace. Po obřadu zase destičku zničí, aby ji lidé nezneužili pro své cíle. Jen bylo nutné přivolat jaro, nic víc!

 

Jenže, když chtěl kouzelník hodit destičku po obřadu do ohně, z jeho ruky zmizela. Musel se mu rozvázat řemínek a jak tančil, náramek asi někam odletěl. Při obřadu hořely lampové ohně, které destičku určitě zničit nemohly, do zmrzlé země se zašlápnout nedala a všechno ostatní bylo prohledáno. Musel ji tedy někdo odnést a schovat. Náčelníci i kouzelníci se zděsili, začali si svlékat oděv a ukazovat, že nikde destičku ukrytou nemají. Všichni hledali a nedůvěřivě se po sobě navzájem dívali s tím, že někdo z nich destičku přece musel sebrat. Začali se hádat, obviňovat, až se úplně rozkmotřili a jeden podezíral druhého, že si tajně destičku odnesl, aby vládl ostatním. Ze svorného společného úsilí nezbylo nic. Jen to počasí se druhý den začalo měnit. Pomalu, ale jistě začal vát teplý vítr od jihu a celá ta zamrzlá krajina se změnila v jednu obrovskou kaluž studeného bláta, provázenou miliardami mušek v ovzduší. Konečně přišlo opravdové, krásné a všemi tak dlouho očekávané, opravdové severské jaro.

Za měsíc pak jaro přešlo v nádherné, teplé léto a byly-li už na jaře v ovzduší miliardy mušek, tak teď v létě to byly miliardy miliard. Mraky tak husté, že je mnohdy ani slunce neprosvítilo. Ale na úbočích kopců, na jejich náběžných hranách se i pomalý vítr zrychluje a rozfoukává závoje mušek, které by vám v okamžení jinak sedaly na ruce a obličej. Proto mají tábory lovců mamutů svá určitá místa, která mají mnoho společných znaků. A tak se tady dá v táborech žít i nyní. Tehdy Lovec, coby ještě větší kluk, ale pořád kluk, hrál si na různých místech kolem tábora a když zamířil nahoru mezi malé břízy, kde se odehrávala ta velká zimní kouzla, našel na větvích jedné břízy za tkaničku přichycenou nějakou destičku. Vůbec si ji nespojoval s obřadem, který zde před časem proběhl a jak by také mohl. Obřad a události byly tajné a jen zasvěcení věděli.“

,,Proto jsem nemohl tvému bratrovi o moci té destičky nic říct, ale pořád lepší, když má destičku na ruce 17.tiletý kluk než nějaký vychytralý náčelník, či mocichtivý šaman. Tak dodnes ani tvůj bratr neví, co jej vlastně provází.“

 

 

A dělo se mnoho podivných věcí.

Dědeček Lovce se druhý den po nálezu destičky dozvěděl, že jeho vnuk zamířil po staré stezce pozorovat koupající se mamuty. Bylo léto a přesto, že voda bývá jiné roky ledová, tehdy v létě se ohřála i zde. Dědeček s hrůzou běžel po stezce za vnukem. Lovec byl asi jediný, kterému nikdo neřekl, že právě na stezce jsou nově nalíčeny pasti a to mohlo být pro chlapce osudné. Zatím Lovec rázně procházel stezkou a když na cestě uviděl nádherné orlí pero, zajásal a ohnul se pro něj. V tu chvíli přetrhl skrytý řemínek a maskovaný samostříl vymrštil šíp, který jen tak tak minul Lovcovu právě se shýbající hlavu a zabodl se do stromu na protější straně stezky. Lovec to ani nepostřehl, spěchal radostně s perem dál, poskakoval a tančil nad svým objevem. Jeden krok, dva, tři, skok a otočka a... přeskočil další dva nastražené řemínky. Ničeho netuše, rozběhl se a jak běžel, srazil další pojistku už čtvrtého samostřílu. Jeho tempo však bylo tak rychlé, že mu šíp proletěl až za zády a on zmizel, aniž by si smrtelné nebezpečí uvědomoval.

Konečně před pátou pastí se zastavil a prohlížel si dvě větve rostlé zajímavým způsobem na jednom stromě. Mohl by si na ně dát svoji značku a v zimě větve odřezat a použít hned k několika účelům. Stál a přemýšlel, když ho konečně doběhl dědeček. Udýchaný a uřícený překvapeného chlapce chytil a zabránil mu pokračovat dál po cestě. Vzal Lovci z ruky hůl a přejížděl s ní povrch pěšiny. Najednou se ozvalo klapnutí a vzduchem profrčely alespoň tři šípy. ,,Sakra, co to bylo?“ ptá se Lovec. ,,No ty musíš mít snad nějaké kouzlo, které tě ochránilo před jistou smrtí nebo alespoň před zraněním.“ ,,Snad tohle,“ s úsměvem hned chlapec vytahuje nalezenou destičku.“ Dědeček se však nesmál a jal se předmět prohlížet. Znaky Koterů, Manmanů, Gioritů, Lavlů, Gátů a dalších národů a kmenů na jediné plaketě směřovaly do jediného společného bodu, symbolizujícího sjednocení lidí i duchů. Hodný, pracovitý a spravedlivý Lovec se zdál starému muži jako nejvhodnější místo, kde by tato plaketka měla zůstat ukrytá, proto mu ji mlčky vrátil zpět. Sám Lovec vůbec nezná význam své ozdoby a možná, že je to tak dobře. Není lepší místo k ukrytí tak mocného nástroje.

Za čas se začalo mluvit o velkém obřadu, který tady proběhl a při němž zmizela kouzelná destička. ,,Bylo to přesně to, co jsem si o ní myslel. A jen mě to utvrdilo v tom, že Lovec je nejlepší řešení pro uschování takové cennosti. Celou tu věc jsem dlouho držel v tajnosti, ale co kdyby se se mnou něco stalo. Snad ne, ale člověk nikdy neví a tak pár lidem, kteří mají moji důvěru, sdělím toto tajemství, aby je Lovci v pravý čas řekli.“ ,,Ale možná, že by to měl Lovec vědět dřív, dědečku. A to možná už teď.“

,,Proč myslíš synku?“

,,Protože pokud jsi poznal význam té destičky jen podle symbolů na ní, může to poznat kdokoli jiný, kdo se vyzná a může ji od bratra vymámit nebo mu ji ukrást.“

Starý se usmál a zavrtěl nevěřícně hlavou. Pomyslel si, že on je určitě velice výjimečný člověk, který svého času zcestoval celou Evropu a jak se vyzná on, tak to svede jen málo kdo druhý. Krom toho, jeho vnuk Lovec je přece jen obyčejný lovec, jeden z mnoha Gátů. I když napůl šaman, tak jen lovecký šaman, takový, který si žije svůj obyčejný život lovce, vzdáleného politice mocných a ambiciózních, na hony vzdálených těmto končinám. Jakoby stařík zapomněl na Katárie vzdálené jen stovku a někdy jen desítky kilometrů odsud. Zřejmě se mu ještě nedoneslo nic o krásné Gomepsis, ani o skutečném původu Lovcova zesnulého přítele Dakavana.

Ve skutečnosti pár lidí začíná tušit, kde je kouzelná plaketa a těší se, až se Lovec vrátí, protože pak přijde i příležitost se destičky zmocnit.

V očích starého muže zažehla malinká, ale pronikavá jiskra a jeho ústa se začala pomalu pohybovat. Ačkoli mlčel, ve své mysli slyšel naprosto jasná a hlasitá slova ,,Atajahó Atok adis, ataha po nat es mat, letosa pa sapa hin et ar.“ „Objeví se velké kouzlo u mladíka, to kouzlo je mapa světa s vyznačenými sférami oblastí mocných tohoto světa. Destička zachrání Gáty tím, že v pravý čas přivolá modrou bohyni. Ta na svém sobu přijede v mlhách, v oblacích kouře a zažene všechny nepřátele.“

 

 

ŽIVÝ TERČ

 

 

Stojí, stojí pevně a silně ve větru a nepohodě, nic ho nezlomí a neohne, je nezničitelný. Přestojí vichry a mrazy, deště a bouře. Je to skála? Ne. Je to silný strom ? Také ne. Je to mladý lovec, který jde za svým cílem.

Stará Imebirijská píseň kolem roku 33 660 před námi.

 

Zatímco se Gomepsis snaží dostat domů, dědeček Lovce přemítá o svém vnukovi a výprava Katáriů pomalu míří nazpět do Země Mamutí řeky, náš hrdina, gátský mladý muž, zvaný Lovec, míří se svými dvěma novými přáteli přes různá protivenství osudu neochvějně směrem k domovu. Budeme-li však spravedliví, musíme připomenout, že jejich cesta není tak zcela přímá a jednoduchá. Pár dní se zdrželi s válčícím mamutem a pak na slavnosti Galdejského kmene. Velká taneční slavnost trvala celý týden a bylo by krajně neslušné i nemoudré urazit hostitele a opustit jejich taneční reje. Dívky v parádních šatech, pomalované obličeje, zvuky bubínků… Mladíci mohli oči nechat na tanečnicích, které dovedly tak rozvibrovat své tělo, že se natřásalo, jakoby to ani nebylo lidské tělo, ale nějaký vystydlý, pružný sulc. Pohyby plné prudkosti, ohebnosti, rychlosti i ladnosti přenesly naši trojici do úplně jiného světa a daly jim zapomenout na strasti poutníků. Dostatek jídla a pití byl na takové slavnosti samozřejmostí. Ze samého oslavování unavení hosté spali a spali a až se vyspali, celí rozlámaní a se smysly ještě zastřenými světem čarokrásných tanců, světel noci a hudby se vydali na cestu tak reálnou, že se ještě dlouho nemohli vyrovnat s realitou bílého, studeného dne.

To zdržení mělo za následek, že pět chlapíků s úkolem pomoci nešťastné nehodě, která by mohla potkat Lovce na cestě, se mu přiblížilo tak, že se nám chtě nechtě musí dostat až do našeho příběhu.

 

Lovec se s přáteli utábořil včera večer pod širým nebem. Nad sebou měli jen tee-pee, složené z tyčí vleku a přes spodní část tyčí přehozené uzené kůže. Sami se zabalili do kožešin a tak mohli pozorovat měsíc a hvězdy noční oblohy, ale také kouř stoupající z dohořívajícího táboráku.

Šedavé ráno plné mlhy a mraků ještě dlelo v modři temnoty, když se kdesi v dálce objevili dva muži. Byli nevyspalí, oči měli napuchlé a červené, nohy unavené a nebýt určitých prostředků proti únavě a spánku, v tu chvíli by padli na zem a nevěděli o světě. Tito dva patří k pětici Lovcových pronásledovatelů a byli vyslání napřed jako hlídka. Zbývající trojice šla podél toku potoka a nejspíše bude tábořit někde poblíž. Celou pětici sem poslali ti Imebirijové, kteří Lovce považují za nečistého a nehodného vládce jejich národa.

 

Jeden z pronásledovatelů už kilometry cítí popel a kouř ve vzduchu. Proto se rozdělili a snaží se najít noční ležení svých obětí. Ano, támhle a Lovec ani nebude vědět, proč zemřel. Muž, který objevil tábořiště vytáhl dutou labutí kost a pískl na píšťalku, kterou si z ní kdysi udělal. Nebyl to obyčejný pískot. Znělo to, jako když houkne sova. Pak nastalo zase ticho.

Další čtyři muži míří k místu, odkud se ozvalo zapísknutí. Znovu krátké zapísknutí, tentokrát tiší a pak znovu a znovu. Tak se pronásledovatelé setkali a dál se blížili k Lovcovu tábořišti v řadě, jen v malém rozestupu od sebe. Teď šli na jistotu po směru, odkud k nim vítr přinášel kouř, dokud tábor nebyl na dohled. Jeden z nich si vzal dlouhou, tenkou dýku ze lví kosti, která příležitostně sloužila i jako spona a zamířil ke stanu tří nic netušících mladých mužů.

Pomalu se plížil nízkým porostem ke svému cíli a dokonce nyní ve světle měsíce rozeznal mezi ležícími, kdo je kdo. Tenhle tady podle oděvu, účesu i toho, že je nejstarší, bude jistě Lovec. Tady má tetování. Ano, musí to být on. Teď to celé ukončí. Už jen malou chviličku a bude po všem. Vrah se opatrně přibližuje ke své oběti a už se nad ní sklání, zdvíhá ruku... Vtom se jeden z mladíků zavrtěl a otočil. Muž se rychle přitiskl k zemi, kde zalehl vedle Lovce, aby nebyl spatřen a vyčkával, až zase bude klid. Nic se nehýbá, je ticho. Po deseti minutách bylo už ticho nápadné ostatním z pětice, ale co se dalo dělat? Zřejmě se něco muselo stát. Byl tedy vyslán další. Když se dostal k tábořišti, naskytl se mu nečekaný pohled. Jeho předchůdce bez ducha a bez pohnutí leží na zemi, ještě chudák svírá svítivě bílou dýku v bezvládné ruce.

Druhý vyslaný se raději otočil a potichu se vytratil, aby oznámil zbývajícím druhům, že jejich kolega leží mrtev na zemi ve stanu Lovce. Ve stanu, který je otevřen, je do něj dobře vidět, jak pohodlně tam všichni spí a vedle…. leží mrtvola jejich druha. Jak silné nervy musí mít ten Lovec. Zabije vetřelce, otočí se, mrtvolu nechá klidně ležet vedle sebe a aniž by se bál dalších nepřátel, či Duše zemřelého, spí i se svými kamarády, jakoby nic. Silná káva.

Zbylí tři pronásledovatelé nevěřícně kroutili hlavami a i když to byli otrlí chlapi, kteří už ledacos viděli a zažili, klid a sebejistota Lovce je zbavovala odvahy. Dnes se pochopitelně už zabít Lovce nepokusí, na to se musí pořádně vyspat. Účinek drogy, kterou užívali, aby necítili únavu, už pomalu mizí. Stačí se jen zabalit do plášťů, lehnout si na zem a spát.

Jak vůbec mohl Lovec tak najednou vyskočit, zabít útočníka, pak si zase lehnout a klidně spát a k tomu aniž by při tom všem nevzbudil své spolucestující? Kde bral tu drzost a sebedůvěru? Muselo to být kouzlo. Obrovské kouzlo! Kouzlo, které ochromuje nepřátele a posiluje vlastníka tak, že se z něj stává netečná skála! To je jediné vysvětlení! Příšerná skutečnost, ze které vám vysychá v ústech a stahuje se hrdlo. Jste jen malý kousek od vlastní zkázy a sílu této zkázy můžete sledovat na vlastní oči.

Realita byla však daleko prostší. Když se totiž znavený pronásledovatel přitiskl k zemi a chvíli se nehýbal, aby se neprozradil, prostě a jednoduše okamžitě usnul. A kdo vlastně opravdu viděl Lovce, že by zabil svého pronásledovatele? Po pravdě nikdo. Ve skutečnosti Lovec všechno zaspal a spí spokojeně doteď.

 

 

TVANICE

,,To je víc než dobrý nápad,“ pochvaloval si velitel Lovcových pronásledovatelů. ,,A co?“…   Jak si zbývající Lovcovi pronásledovatelé usmysleli, tak také udělali.…

Smlouva s Ďáblem

  Menaur Zixis si lačným zrakem prohlíží… Starý Šal narazil na své pouti za dcerou na nejrůznější typy lidí,…

TVANICE II

  ,,To u nás žijí lidé, kteří mají… Jednou našli při vybírání pasti zmiji, ležela hned vedle ní. V chladnu…

NÁVRAT

  Sedí si na malém prostranství před… Jinde mají kopce charakteristický nezaměnitelný tvar, někde jsou unikátní…

LOV NA MAMUTA

  Tři lovci se tehdy vypravili na lov mamutů. Pro jejich lov…  

OBR A STAŘEC

  „Je to prastarý příběh, velmi prastarý… Učil se stopovat, učil se vyznat se v krajině u nejlepších Mistrů. A jak se…

ZA GOMEPSIS

  Lovec sedí smutný, oči má plné slz. ,,Zase se… ,,A co si o tom myslíš?“

V MOCI MOCNÝCH

  Bylo to přesně, jak Lovcův dědeček odhadl.… ,,To je tak pěkné, až bych plakal. Jak naivní, jak slepé, jak bezduché a…

ZÁPAS

  Je ráno. Někdo nadává a kope do… Jaké bylo jeho překvapení, když místo velikého mužského těla…

Probuzení Ducha

  Dakavan se snažil provázet svého přítele a… Takovou rostlinu Dakavan nikdy neviděl. Jen tušil, že uvnitř ve stoncích jsou…

PŘEROZDÁVÁNÍ KARET

  Šala jsme právě zastihli ve svém živlu. Cestuje a… Šal tuší komplikace. Postavení Katárijců se zhroutí, Imebirijci jsou…

HOŘÍCÍ HORA

  Naproti tomu Gátové jásají. Vytrženi ze… Přibíhající Katárijci jsou na svatbu dobře vybaveni, už z dálky je…

Na ÚsvitU Velkého kouzla

  Jako opilý se Duch Dakavana vypotácel zpět na svět do… Znovu zamířil k dědečkovi Lovce, aby poslouchal to, co říká malým…

HOŘÍCÍ HORA II

  Šal je jako zbavený vlastní vůle. Cítí… Drží jej stranou, soud rozhodne, co s ním, ale zatím se neví, co je s…

SÍŇ TEMNOTY

  Lasagel, Lasagel amnetop Sakri san the sapte san. Vzbuďte se vy,…  

V ZÁŘI MODRÉHO ZÁZRAKU

  Když ráno vstává, naplňuje ho Duch… Vstaň a zpívej, vstaň a tanči, vstaň a přidej se.

K O N E C

 

DOSLOV

 

Příběhy a osoby, které popisuje tato kniha, stejně jako veškeré události v ní popsané, byly autorem naprosto smyšlené. Jakákoli případná podobnost se skutečným lidmi a jejich příběhy, žijícími v oněch dávných dobách, je proto jen a jen čistě náhodná.

 

 

Dočetli jste veliký a dramatický příběh jedné z největších a nelegendárnějších kultur historie moderního člověka. Samotná časově i prostorově fascinující kultura označovaná někdy jako ,,Zlatý věk lidstva“ - gravettien vznikla někdy před více jak 30 tisíci léty a trvala více než deset tisíc let. Byla to ohromná panevropská kultura, která korespondovala s málo zalesněným terénem této chladné doby, kdy bylo snadné zdolávat ohromné vzdálenosti bez větších překážek. Gravet, jak mu zkráceně někdy říkají archeologové, neboli odborně gravettien, nese jméno po francouzském nalezišti La Gravett, je dějištěm celého románu. A my se jdeme podívat do jeho středu, do legendární Země lovců mamutů - moravského gravettienu. Ta prosperuje a vzkvétá tisíce let, její unikátnost vede mnohé paleolitiky k tomu, aby ji nějak odlišili a ukázali její výjimečnost a tak ji nazvali pavlovien, to po obci Pavlov na jižní Moravě. To, že takováto kniha vznikla právě u nás, není nahodilost. Náš moravský gravettien byl mimořádně výjimečný i na evropské poměry. Také jeho výzkum započal už na konci 19. století a to ne nějakými nepodloženými samochvalnými popěvky, ale skutečně poctivou prací, která před více než sto lety vedla k objevu největšího hromadného hrobu člověka mladého paleolitu. Takže buďme na tuto kulturu hrdí, jako byly hrdé národy někdejších moravských gravettienců - profesionálních severských lovců, kteří si dopřávají luxusu importovaného krakovského pazourku ze severu.

Velké změny v kulturách jsou zapříčiněny vlivy dílem vnějšími, dílem vnitřními. Tak archeologové zjistí, že v pozdějším moravském gravettienu - pavlovienu je přímá cesta na sever pro pazourek jakoby zablokována. Hledá se nová cesta a tou je cesta přes východní území a Země lovců mamutů se otvírá vlivu východní kultury kostěnkienu. Paleolitikové říkají, že se tu objevila nová kultura, zvaná wilendorf-kostěnkien. Co se stalo před 23 - 25 tisíci lety? Jaká to mohla být událost? Je tu nějaká souvislost s prastarou kulturou aurignaceinu, která přežívá na určitých místech Moravy z doby příchodu prvních moderních lidí do Evropy? Nebo došlo k jinému stěhování etnik? Nebo ke zcela jiné události?

Najednou se archeologie dotkla něčeho, co přesáhlo její rozměr a jako bychom už už tušili ty dávné, skutečné události, které se děly tehdy ve skutečném, reálném čase a skutečným, opravdovým lidem. Je to historie téměř na dosah ruky, ale když se pro ni natáhneme, zmizí nám a zůstane jenom pocit něčeho blízkého, co zůstává v mlze tajemství.

Poradci trvali na tom, aby se román odehrával v prostředí bohatých a mocných lidí. Inspirovalo je několik podnětů od archeologů, kteří tváří v tvář určitým faktům si velice dobře dokáží takové prostředí představit. Vycházejí přitom například z určitých náznaků plýtvání kamennou surovinou, připomínající plýtvání bohatých urozených u severozápadních indiánů.

Já jsem se raději vydal jinou cestou a všiml jsem si, že některé kultury přírodních národů, které nejsou hierarchicky rozvrstveny, nemají výrazně profilovanou a specializovanou profesi šamana. Jako například Austrálci v buši. Zde je každý lovcem, sběračem i šamanem. Ale jsou kultury, kde je společnost hierarchicky rozčleněná a právě zde se objevují lidé, kteří tu a tam nebo i trvale na sebe berou roli šamana, kdežto ostatní členové komunity jim takový post postupují a sami šamanskou praxi takto výrazně neprovozují přesto, že je i jejich život plně propojen s náboženstvím a mytologií. A jestliže je pro šamanství v gravettienu docela dost materiálu i přes malý počet všech nalezených hrobů, například z hrobu z Brna, není žádný důvod se bránit představě, že takové společnosti měly podobně profilované i další hierarchické posty. Lidé jsou stále stejní.

Lidé jsou stále stejní, ale kultury ne a lidé uvažují a jednají právě v souladu se svými kulturami. Paradoxně tento příběh měl být vlastně jen určitou sondou a uměleckým experimentem, snad i odvážným experimentem, jak je možné vidět pradávné kultury a vypadal v polovině první dekády 21. století velmi novátorsky. Dnes mi tak nepřipadá. Teď, kdy je práce téměř po šesti letech znovu přepracovávána a doplňována, je toho ke změně velmi málo. Pestrost kultur je zcela v pořádku a nejvíce je mi blízký takový pohled na mechanismus evoluce lidské kultury, který generuje nové a nové kultury v přirozené variační škále. A to ve vzájemné propojenosti a ovlivňování i izolaci memetickým principem, kdy každá stará předávaná zkušenost a dovednost je vlastně vždy nově a osobitě uchopena. Je to zároveň důležitý adaptační mechanismus. Také si rád hraji s modely společností, z nichž některé nejsou jen obyčejnými lovci sběrači, protože mají nějaký trvalý, nadbytečný zdroj potravy nebo surovin. Pak se do společnosti dostávají zajímavé, do té doby neznámé prvky a jak zdroje mizí, kultury zanikají s nimi. Ale jednotlivé kulturní prvky mohou dále existovat a postupem se takto mění podoba světa. Kultury se prostě generují a to ne jen jako opakující se nudná struktura, ale v nevídaných modelacích, kdy se globálně typy kultur mohou takto změnit. Tato koncepce vysvětluje rozpor mezi tím, že už téměř milion let staré projevy člověka poukazují na lidské chování, jak je známe dnes, přesto,že kultury jsou zcela odlišné. Není proto nutné hrát si se znaménkem mínus a degradovat myšlenkové schopnosti určitých dávných lidí podle toho, zda měli kalhoty nebo kolo. Evolucionalistická teorie v oblasti kultury je možná tím největším omylem a prakticky tím největším zlem, kterému věříme a je to naše mytologie. Naopak Kultury chápané jako nezaměnitelné paralelní celky, podobně jako osobnosti, patří do koncepce pluralismu, na kterém stojí moderní antropologie. Jestli Vám to připadne nové, no není to chyba autora. Pan Francis Boas tuto koncepci prosazoval již na konci 19. století. Ano, čtete správně, to je ta epocha létajících balonů a železnice a snad prvních automobilů. A zase to nebyl jen tak nějaký osamělý střelec, ale zakladatel moderní americké kulturní antropologie.

Přesto, že mohu mít kladný vztah k přírodním národům, musím vědět, že v určitou dobu mohou být na tom mimořádně dobře se zdroji, jindy je potkáme v krizi a jejich chování a politika tím budou odlišné. Z mírumilovných lidí se mohou stát válečníci a snad naopak z válečníků filozofové. Věda o kulturách je velmi spletitá a nádherně tajemná. Důležité jsou zdroje, charakter chování lovné zvěře, stabilita počasí a podobně. Množství badatelů našlo velikou řadu různých principů a mechanismů co, kdy, kde, jak a s čím souvisí a když vidím Gáty, Lovce mamutů v mé práci vím, že jsem je chtěl zastihnout v tom pěkném světle, mezi dvěma ekonomickými vzestupy. V době, kdy jsou rovnostářští a citliví. Jací budou, až jim zdroje přírody zase budou poskytovat plný blahobyt? Opustí snad některá území, protože budou mít zdrojů za humny habaděj? A co se stane, až jim některý zdroj dojde? Mezitím jejich už nepoužívané území zabere jiný kmen. To nutně musí vést ke konfliktům. Boj o zdroje je něco, co spojuje lidi stejně jako živočichy a táhne se dějinami jako princip, který vždy stojí jako šedá eminence v pozadí a u zrodu událostí minulých, jsoucích i příštích.

Celá práce je příběhem napsaným jako pohádka pro dospělé a odráží se v něm to nejkrásnější, čím naši Duši moderního člověka mohou přírodní národy obohatit.

Přírodní národy mají velmi příznivou filozofii. Je jí sdílení, je jí vzájemnost, pomoc, porozumění a velká, nezprostředkovaná blízkost. Tu jsem vtiskl Gátům, kteří jsou vlastně oněmi pavlovienci, ukazujícími nám onen nejběžnější obraz tehdejšího světa. Takoví lidé se vyznali v tehdejší krajině, dovedli číst z počasí a předpovídat je stejně jako hojnost těch nebo zvířat a dovedli se vždy na jejich lov dobře připravit. Byl to skutečný zlatý věk lidstva, jak se můžeme dočíst v mnoha odborných publikacích. Nepocítili hlad, žili v hojnosti a vlastně by jim člověk dnešního světa měl závidět a určitě závidí. Nábrusy zubů ukázaly, že tito lidé nikdy netrpěli nouzí. Co na to říct? S čím srovnat tuto kulturu? Těžko se to porovnává jak s mladšími loveckými kulturami, stejně jako s realitou středověku či bídy a hladu posledních století, plných nepokojů válek, hladomorů a tragédií.

Ale byla zde i druhá strana tehdejšího světa. Na lebkách mužů se objevují rány, vedené zepředu ostrými, těžkými předměty. Jakoby si muži ještě stačili zakrýt obličej a rána dopadla na hlavu. A to nejsou zranění jen u nás na Moravě, ale úplně stejná najdeme třebas i v dalekém Rusku. Takže jak to vypadá a jak se dá předpokládat, lidé jsou stále stejní.

Vlčci jsou realitou, kterou popsali osteologové, specialisté na kosti. Nejen, že tito malí vlci byli zakrslí, ale měli i domestikační znak - totiž zuby se jim nechtěly nějak vejít do malé tlamičky. Navíc zacházení s jejich kostrami ukázalo dost velké zvláštnosti. Vlci a nejen ti byli uloženi podobně jako někteří lidé. Na lokalitě u Moravan na Slovensku byl nalezen sob s kostmi v anatomickém pořádku. To není normálně možné, pokud zvíře nezasypete dřív, než se k němu dostanou mrchožrouti. Na nalezištích někdejších táborů se dokonce našla i kostřička malého hlodavce v jedné jámě, kde byl snad držen také jako domácí mazlíček. A proč ne, lidé jsou stále stejní a nikdo jim to dnes nemůže zakázat. Když takové chování bylo součástí takové kultury, proč ne.

Prošli jsme s našimi hrdiny velký kus Evropy, zjistili jsme, že počasí může být úplně jiné než je dnes a krajina může být úplně odlišná od té současné. A dokonce jsme zjistili, že pobřeží vypadalo naprosto odlišně od toho, které máme dnes na mapách. Celý svět jakoby se tak hýbal a jakoby žil. Je proměnlivý, stejně jako každý jiný živý tvor a jak už dnes víme, nejspíše je plný živých mikroorganismů skrz naskrz. Jak předvídavé je animalistické náboženství dávných národů.

Proč jsem používal pro Duši a Duchy velkých písmen? Pro někdejší lidi byla mytologie živá, byla součástí všedního dne jako u všech přírodních národů, není pro ně možné mluvit o Bohu, Duchu či Duši a nemyslet na to, že je to veliká a mocná bytost a její živost a velikost jsem chtěl takto vyjádřit. Aby si dnešní člověk uvědomil ten rozdíl mezi někdejšíma současným chápáním.

K cestování, co dodat? Archeologie nám dokládá stovky kilometrů importované kamenné suroviny a ta byla na váhu těžká. Jak to vypadalo s lehčími materiály si můžeme jen domýšlet, ale v Severní Americe tamní indiánské kmeny také dovedly obchodovat na tisíce kilometrů. Vlastně celý gravettien byl propojen, sošky venuší měly jednotný kánon proporcí a kamenné nástroje spojovala technologie výroby malých čepelí s otupeným bokem, takzvaných gravetek. Ty vlastně daly název celé této epoše. Sám jsem byl na lokalitě Petersfels v Německu. Je to lokalita mladší, z pozdější epochy magdalenienu a tady tomu bylo obdobně. Na jediném nalezišti jste nalezli mořské ulity jak ze středozemního moře tak z Atlantiku, přestože obě vodstva byla vzdálena přes tisíc kilometrů. Na podobném nalezišti dokonce nalezli archeologové obrázek mořské želvy.

Ještě mnoho lidí udivují lodě. Lodě jsou etnografickou realitou, u přírodních národů zcela běžnou. Mnoho nám usnadňují život a život nomádů byl spojen se vším, co mohlo dopravu usnadnit a mnohdy ji vůbec učinit reálnou. Bez sněžnic, lyží, sání či smyku by nebylo možné se pohybovat vysokým sněhem a stejně tak je to s vodou a loděmi. Z takovýchto dob se sice lodě s nejvyšší pravděpodobností nedochovají, ale já nevěřím, že by před více jak dvakrát tak dlouhou dobou, která nás dělí od románu, předkové dnešních Austrálců létali na jižní kontinent v helikoptéře nebo na létajících kobercích.

Kde jsem bral inspiraci k těm dávným příběhům? Byl jsem v táboře dávných lovců, seděl jsem v dávno opuštěné chatě, kterou lemovaly už jen velké, provrtané kosti mamutů, procházel jsem velkými hromadami rozpadajících se mamutích kostí a kolem mě běhaly moje tehdy malé děti, které si zde hrály na honěnou, stejně jako děti někdejších lidí před tisíci lety. Moje dcera Zuzka, když psala své ,,Pohádky z pravěku“ pro děti, nemusela se nikdy pracně pídit a hledat složitě materiály k příběhům, aby zjistila, jak to tehdy v dávných dobách vypadalo. Sedla a psala, jakoby se sama rozpomněla na něco dávného, co jí vdechlo to samo velké, dávné naleziště z epochy Lovců mamutů už jako malé holčičce. Jakoby jí něco tajemného a neviditelného oslovilo.

Držel jsem v rukou mnoho etnografických předmětů z těch dob. Plastiky zvířátek z pálené hlíny, otisky prstů i otisk celé, sevřené dlaně jsem svíral ve své. Držel jsem lopatky na odhrabávání hlíny i sněhu, viděl jsem nespočet podivných předmětů, které nikdo z nás neumí pojmenovat a netušíme, k čemu sloužily. Předmětů co vypadaly jako hřebíky, jehlice, závaží do kyvadlových hodin, billiardovou kouli a mnoho dalších a dalších předmětů nebo jejich zlomků. Držel jsem je a poslouchal, o čem šeptají. Vždy, když se v depozitáři ztišíme a tyto předměty si myslí, že jsme odešli, a že jsou samy, začnou vypravovat svoje dávné příběhy a příběhy dávných hrdinů.

 

 

 

DALŠÍ VELKÝ PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ SE PŘIPRAVUJE☺

 

 

MALÁ OCHUTNÁVKA

Děti měly ze svého objevu velkou radost a chtěly se co nejdřív vrátit zpět k rodinám.… Mezitím co muž vyprávěl chlapcům v… Kočka si představila takový lov, kdy má za patami sbor průvodců a bylo jí…

A NYNÍ PŘIJMĚTE POZVÁNÍ NA TROCHU JINÝ ŠÁLEK ČAJE. AUTOR LIBOR BALÁK NAPSAL PRO VAŠE POBAVENÍ KNIHU SATIRICKÝCH POVÍDEK, KTERÉ BUDOU VYCHÁZET NA POKRAČOVÁNÍ KAŽDÉ PONDĚLÍ NA

 

Http://www.liborbalak.wz.cz/povidky.htm

 

 

PRVNÍ EPOCHÁLNÍ ROMÁN Z NEJSTARŠÍCH DOB LIDSTVA

LIBOR BALÁK

 

 

 

PROLOMENÍ ČASU

Zapomeň na svět. Zapomeň kdo jsi, kým jsi a že vůbec jsi. Zapomeň na své přátele i… Kde jsou legendární lovci mamutů? Odtud se zdají…  

BŘEMENO LÁSKY

,,Tanama gesadunaeurata un kusamana tuedla tutuapa, sei gesanuma i gesanuma terresatauta getthch kapana un sema erarataina it slepanta la se i to… ,,Veliké jsou pláně severu, rozsáhlé pustiny… Kmen Suruah národa Sukhi, větev Lukataruha - Velká epopej hrdinů 537 076 let před…

PÁD

,,Sagasnagtca tsusangtsa natc sic notc tci plang pung tsut pigru sagsznatc, suma cest sunagartc…“ ,,Pokud tvé srdce nežije pro lidi, kteří tě… Písně národa Lataspetc dis mlack (Opravdoví lidé) o Mal est Labc Dakstc tsut suma (O…

Sungirské povídky

 

 

 

 

Prolog

 

Sedíme v kanceláři a bavíme se o éře lovců mamutů. Už minulá generace paleolitiků si všimla, že muži mají příliš často zranění na lebce. Ne někde vzadu, ale spíš vepředu, ne moc silné, ale zranění. Jak vzniklo? V jednom starém komiksu jsem kdysi popřál hlasu jednoho kolegy a předložili jsme představu, že vznikala obřadně. Ale druhé vysvětlení, které se nám nyní dere ven z úst je jiné. Zranění při práci se sobím polodivokým stádem. I dnešní Laponci mají právě taková zranění. A také dávno vím, z pera již zesnulého specialisty, že u Moravan na lokalitě Lopata se našla kostra soba v anatomickém pořádku. A od jiného kolegy, také již zesnulého, vím, že jakmile se najde někde venku, tam kde bychom to nečekali, kostra v anatomickém pořádku, znamená to, že tělo bylo pohřbeno. Sob pro tyto lidi znamenal více, než jen kořist nebo posvátné zvíře. A další kolegyně se ke mně hned přidává a její dedukce zase vychází z nutnosti zajistit ve velké populaci stabilní příjem potravy. Ten je totiž u této starobylé populace také prokázán. Takže ze třech stran nám vychází, že lovci mamutů byli i ti, kteří chovají soby. Tento rozhovor proběhl sedm let po napsání Katáriů. A teprve nyní si dodáváme odvahu jeden druhému sdělit, co si myslíme a k čemu jsme došli. A takových aspektů ze života dávných lidí je mnoho.

I já nebo kdokoli z odborníků je vychován naší kulturou, je jí nasměrován, tvarován, omezen a vypuštěn do zdánlivé svobody, kde se bojíme říct co cítíme a co nám výsledky práce napovídají. Je velmi těžké, až téměř nemožné stoupnout si proti proudu a říct, bylo to jinak... Proto je snazší vzít klávesnici a začít psát povídky, ve kterých mohu skrýt logické závěry za autorskou fantazii, kde si mohu zdánlivě vymýšlet a nikdo nebude mít tušení, že mi někdo někdy ukázal ten nebo onen fascinující artefakt. Tady jsem skutečně svobodný a vzpomenu-li si, jak mi bylo a co jsem cítil, když jsem stál ve skutečném táboře Lovců mamutů před základy obydlí, mamutí lebkou a hromadami mamutích kostí opodál, je mi, jako by mi někdo našeptával, co mám psát. Realita skutečného tábora ve stráni nad silnicí je tisíckrát silnější, než povinná četba či zasvěcené vyprávění paní učitelky o životě předků v jeskyních. Jsem už zcela jinde, vzpomínky na pobyt ve skutečném táboře mě odvádějí kamsi pryč, kamsi daleko a jsou tak konkrétní. A vzpomenu-li na sídliště těch dávných lovců z Ruska ve Vladimirské oblasti od potoka Sungir, na pravidelné, obdélníkové „žilišče“ (obydlí), které jsem dlouho mylně pokládal nikoli za obydlí, ale za pravidelný výkop a na všechny ty skvostné artefakty a tisíce perliček zdobících hroby zdejších lidí, mám mnoho odvahy. Najednou se přede mnou otevře spousta informací, o které se velmi rád podělím.

 

Uacute;vod

Konečně se ve dveřích objeví malá postava staříka a zve nás dál. Je to… To co jsme viděli a to co jsme slyšeli, bylo tak…  

Povídka první - Pán světa

  Tentokrát poryv větru vytrhl ze země mračna sněhu a… Vichřice! Zmlkni! Zvolal Grysaky proti větru, ale letící sníh a vzduch mu…

Povídka druhá - Návštěva

  V tom roce bylo zjara velice nevlídno, velmi často fičel… A protože po tom ledu se tedy tak dobře klouže, byla chůze plná uklouznutí a…

Povídka třetí - Lepší děti

  Jakže jsem se stal náčelníkem tak velikého…  

Povídka čtvrtá - Belemnit

Ohromné je moře, jeho masy vody jsou nezměrné, jeho břehy daleko a kam se podíváš jen samá… Tam je veliký papouščí zoban začal porcovat. A…  

Povídka pátá - Nahota

  Ono se řekne venuše, venuše, ale ono to není jen tak.…  

Povídka šestá - Atabara

Když cizinec tenkrát procházel tím krajem, byl vděčný, když se mohl svézt s… Sobi míří správným směrem, ale hmyz je… Cesta ubíhala pomalu, ale muž se dostal o řadu kilometrů blíž svému…

Malé povídky velkého génia

     

Povídka první - Korida

Né, nebyl jsem ve Španělsku, ale bylo to v Brně. Byli jsme mladí, byli jsme smělí patřil nám,… Ačkoli nás rozdělili a mě dali na propagační… Prostě po brněnské zoo volně chodí bizon.

Povídka druhá - Matrona

O infarktu na schodech, o jedné moc a moc tlusté paní a moc a moc zlých jazycích. Zlé jazyky pomlouvají, říkají takové… Když mi byl tento příběh kdysi dávno vypravován, dotyčný přidal:…

Povídka třetí - Za čím stojí oblečení?

  Někdy jsou relativně zanedbatelné drobnosti…  

Povídka čtvrtá - Štvanice

  Jednou zcela sám zamířil nejmenovaný paleontolog z…  

Povídka pátá - Nebeští konstruktéři

Díl první   Přemýšleli jste, jak asi vypadá svět tam na druhé straně? Až se projde…

Povídka šestá - Rytíř Matazuch

  Je tomu již velmi dávno, téměř k… Měl naprosto okouzlující šarm, kdykoli přijel někam na hrad, nikdy nezapomněl…

Povídka sedmá - Trpaslíci v kruhu

  Tehdy jsem kolegovi výtvarníkovi Jirkovi Grbavčicovi… Tehdy jsme se oddávali jen jedinému žánru práce. Oba jsme dělali jen a jen…

Povídka osmá - Sklep

  Bylo nebylo, kdesi daleko na jihu vyrostlo svého času jedno… Jinde se jen plnila vůle těch nahoře nebo ještě hůře ti nahoře poradili…

Povídka devátá - Modlitba úředníka

  ,,Razítko naše nám drahé, mocí…  

Modlitba k úředníkům

Zní tou krajinou tisícero zvonů, tisícero zvonění v uších zástupů naplňuje zemi.…   As úctou nejvyšší sledujeme výraz Tvojí tváře a snažíme…

Povídka desátá - Letadlo

  Obloha v té výšce mění svou barvu z tmavě…  

Na perutích času

    Jak jsou ty věci v životě někdy propletené, až jsou záhadné. Moje…

Povídka první - Cizinci

  Jak lehký vítr poposunul listí na zemi o kousek… Vyrvat hvězdě její hmotu je tak nemožné jako vyrvat minulosti okamžiky, které…

KTERÁ ZAČNE VYCHÁZET NA POKRAČOVÁNÍ JEŠTĚ LETOS JAKO VÁNOČNÍ DÁREK PRO VÁS.

 

Povídka druhá - Ataš

 

 

Dva obří mamutí býci se čelními kostmi srazili v jednu masu hmoty. Kly zapraštěly a třesk prudkého nárazu hlav, ačkoli tlumený vrstvou husté, tmavé srsti, se šířil kolem rychlostí zvuku na všechny strany. Kdyby předtím troubení chobotů a praskání ničené vegetace nezburcovalo všechno ptactvo v okolí, tak tahle rána by je vyplašila beze vší pochybnosti. Jejich hnědé oči umístěné tak, aby dobře přehlédly prostor pod sebou těkaly kolem, aby získaly co nejvíce dat o soupeři i o okolní krajině a jejich bělma se míhala z pod dlouhých řas. Sledovat stav krajiny kolem bylo dnes velmi podstatné, protože na zemi ležela bílá, vysoká vrstva čerstvě napadnutého sněhu a ten se měnil pod nohama zápasících kolosů v nebezpečně kluzkou a ušlapanou bílou podložku.

Ke zvukům se nyní přidalo i hlasité oddychování. A znovu náraz hlav zakončený snahou přetlačit soka na opačnou stranu. To se dařilo chvíli jednomu samci, ale jen co natlačil toho druhého na strom, dostal se slabší samec do výhody, nemusí tolik napínat síly. Nechá soka, kterému podkluzovaly na kluzkém, lisovaném, sněhovém podkladu nohy, aby se vysiloval a zbytečně do něj tlačil.

Ohromná zvířata a ta síla, která ničí v lese stromy, jež by člověk vlastními silami doslova pižlal dlouhý čas silicitovými čepelemi. Ataš, starý, asi petašedesátiletý lovec, sledoval zápas mamutů fascinován stejně, jako když tento výjev sledoval poprvé. Větší předvádění síly mezi živými tvory souše není. Tak jako kdysi, když byl malý chlapec, byl unesen a sledoval zápas se zaujetím a i nyní měl svého favorita, kterému fandil. Ale dnes byl onen zápas výjimečný, podmínky byly zhoršené kluzkým, ušlapaným sněhem, který se po zmrzlém, hladkém podloží vozil a snadno smýkal na všechny strany. Snad jen jedenkrát zažil už něco podobného, to když byl ještě v plné síle a neměl ani tolik zkušeností o životě a jeho podivnostech. Tehdy se mu stala při sledování zápasu obrů podivná věc. Vlastně jí nikdy moc neporozuměl. Proto se mu i nyní znovu vynořil onen příběh z paměti, odvíjel se před jeho očima a pletl se s obrazem soupeřících mamutů.

 

,,Tehdy jsem sledoval zápas dvou mladých mamutů na zamrzlém brodu řeky. Sem tam z ledu vylézaly kameny, o které se mamutí býci mohli alespoň jednou nohou na chvíli opřít, ale jinak, jinak se museli spolehnout na to, že i soupeř bude mít na ledě stejné problémy. Dokonce soupeři několikrát upadli na led, ale ačkoli pád tak ohromných zvířat vypadal nebezpečně, vždy se oba mamuti při pádu káceli k zemi postupně a rychle si klekali, aby jejich horní část těla nesletěla na tvrdý podklad plnou vahou a nepraskly jim snad i kosti. I tak po pádu na zem těžce oddychovali a pak jim trvalo dlouho, než znovu vstali. Stojící zvíře zatím vítězoslavně troubilo, ale bálo se přiblížit k ležícímu, aby mu na hrudník položilo nohu na znamení nadřízenosti. Soupeřovy nohy nebo chobot by jej mohly strhnout nyní na zem daleko snadněji. Najednou jsem zjistil, že se na zápas nedívám sám, byla tu i jakási stará žena, která procházela naším územím a jak jsem se později od ní dověděl, patřila hned k sousední skupině Nakabů. Jen chtěla projít k náhorním Nakabům, kde měla provdanou dceru. Sledovali jsme tedy spolu onen vyčerpávající zápas a potichu jej občas komentovali. Žena se pak podívala na slunce a omluvila se, musí zase pokračovat dál svou cestou. A jak ta nešťastnice vstala a udělala pár kroků, ujel jí sníh, na kterém stála, pod nohama pryč. Vstoupila totiž do koryta malého potoka, jehož zmrzlou hladinu pokryl příkrov sněhu, který však neroztál, protože toto bylo stinné místo. Žena sletěla v mžiku na zem a třeskot, který se ozval, pocházel tentokráte nikoli od zápasících mamutů, ale z nohy oné starší dámy.

 

Tedy musím přiznat, že jsem se řádně lekl. Vím, že nejvíce úrazů se stává na cestách, že stezky, brody či hory a kamenité srázy jsou zákeřnější, než všechny šelmy dohromady a mají na svědomí více zmrzačení, než setkání s mrzutými, velkými býložravci. Ale ačkoli jsem se snažil ženě pomoci co nejšetrněji, narovnání nohy bylo pro ni velkým utrpením přesto, že ze sebe nevydala jedinou hlásku. Jen oči se jí zalily slzami a pocítil jsem, jak se její tělo v okamžiku zpotilo. Z její hole a z pár větví kolem jsem udělal dlahy a omotal šetrně postiženou končetinu, aby se nyní dlouho nepohnula a pak ze dvou oštěpů narychlo zhotovil vlek. Věřte mi, byl jsem sice silný, ale už po dvaceti metrech jsem věděl, že daleko nedojdu. Nechal jsem zde tedy všechny naše věci a zkoušel ženu nést, ale nebylo to o mnoho lepší. Kdyby tu byla alespoň souvislá větší pokrývka sněhu, abych ji mohl vléci na kusu kůže, ale takto jsem nebyl schopen ženu dopravit ani k nejbližšímu osídlení, vzdálenému jen čtvrt dne cesty. Nakonec jsem zde ženu zanechal, samozřejmě po té, co jsem jí postavil provizorní obydlí a místo vyznačil na zdejším dobře viditelném kopci pruhem kůže, uvázaným na dlouhém, tenkém kmínku, který jsem připevnil na jednom osamělém stromě. A nyní rychle pro pomoc.

 

Jenže to nebylo vše. Podobně na onom náledí skončila i mladá žena od nás. Obývala tou dobou blízký tábor, obcházela pasti a sama se chytila do oka z tenkého řemínku, na zledovatělém podkladě zprudka upadla a celá naražená nebyla schopná se ani zvednout. Hlavu měla naraženou, za krkem ji bodalo, sotva dýchala, lokty ji bolely a kyčle a kolena měla také jako v ohni. Tato žena už nebojovala se svou bolestí, ale nechala ji vycházet svými ústy ze svého těla. Což bylo dobře, protože bych ji jinak nenašel. Ale to už jsem věděl, že ani tuhle dámu nedonesu do jejího tábora. Vlastně jsem to ani nezkoušel. Tato žena byla tak rozlámaná, že ji nebylo ani kde chytit, za co vzít a nějaké vlečení či nesení z mé strany nepřicházelo vůbec v úvahu. Jen jsem jí rychle vystavěl přístřeší se zástěnou a přinesl otop, se kterým by hodiny mohla zahánět dotěrnou paní zimu a hned jsem zas spěchal do nejbližšího tábora pro pomoc.

 

Jak jsem se blížil k tábořišti, ze země se zrovna zdvíhala dívenka asi 12 let. Držela se za hlavu a tvrdila, že vidí hvězdičky. Bílé svítící mihotání kolem. Tady pramenil malý, na první pohled neznatelný potok, vlastně jen takové zvlhlé místo, ale stačilo k tomu, aby zledovatělo a dívka na něm uklouzla a udeřila se do hlavy. Konečně někdo, koho unesu a také donesu až domů. Dívenka měla slabý otřes mozku, byla zmatená, dezorientovaná, ale mohla mluvit a rychle se spravovala. Nakonec, ještě než jsem došel k obydlím, poděkovala, vyrazila mi z náruče a utíkala pryč.

Zburcoval jsem zde celé osazenstvo a šest silných chlapů se mnou okamžitě vyrazilo do terénu. Bylo štěstí, že dnes večer mají oslavu Katuh, nejsou venku za svými každodenními povinnostmi a zdržují se od rána v táboře.

Vyprávěl jsem jim o malé dívence, která se udeřila do hlavy jen kousek od jejich tábora. Tu jsme potkali, muži s ní prohodili pár slov a ukázali pak na mě. Ona rozhodně zavrtěla hlavou. a muži se na mne podivně podívali. V tempu jsme však nepolevili a za nějaký čas jsme dorazili do míst, kde měl hořet oheň uvnitř mnou vybudovaného přístřeší s pěknou, ale polámanou ženou uvnitř.

Nic!

Duchové! Nic!

Nikde kouř, žádné obydlí, žádná žena!

Jen holá planina s několika osamělými stromy a jinak vůbec nic. Tomu jsem vůbec nerozuměl, doslova šokován jsem prohledával uschlé traviny a mechy, kde jsem ženě budoval ono obydlí, ale jakoby nějaká zvláštní síla ženu odnesla, odklidila obydlí i ohniště, vymetla popel a narovnala stébla travin.

 

Muži si mě prohlíželi velmi podezíravě a šli místy dál už váhavě. Připadal jsem si před nimi jako lhář a podvodník, měl jsem slzy hanby v očích, ale ponoukal jsem je k vyššímu tempu při představě starší ženy v nouzi. Ta určitě nemohla odejít, její zlomená noha by jí to rozhodně nedovolila.

Konečně moje znamení. Ve větru se třepotala stuha z pruhu kůže, uvázaná na osamělém stromě. Znamení naprosto nepřehlédnutelné a tak jsem vyrazil od mužů a dal se do běhu, chtěje být u něšťastnice dříve než ostatní, aby se alespoň o zlomek chvíle dříve dověděla, že zde má pomoc a vše bude zase v pořádku.

Ale co to?

Nikde kouř! Nikde obydlí! Ani žena se zlomenou nohou zde nebyla.

Jaká pohana, jaký výsměch jsem sklidil. Muži pečlivě prohledali stopy v trávě a mechu a nenalezli jediný důkaz pro moje tvrzení. Dal jsem si hlavu do dlaní a hořekoval, který Duch si se mnou tak strašně zahrává. A v tom se jeden z mužů usmál, jako by mu něco konečně došlo a celé té záhadě přišel na kloub.

 

„Duch Ataš!“ „Jaký Duch Ataš? Já jsem živý! Nejsem Duch,“ zvolal jsem už zmateně.

„Ty máš stejné jméno jako Duch laskavosti a pomoci. A dnes naše komunita slaví jeho svátek. Vypadá to, že dnes vzal onen dobrý Duch na sebe podobu stařeny, ženy v plné síle a dívenky, aby tě zkoušel, jsi-li dobrý člověk.“ Hned jsem tomu nerozuměl, všechno bylo tak opravdové, ale když jsme dorazili zpět do tábora a připojili se k oslavě, uviděl jsem tam nejen onu dívenku, ale i onu zle pochroumanou ženu. Obě byly naprosto v pořádku, plné veselí a energie. Nerozuměl jsem tehdy tomu a ještě mnohokrát jsem se vrátil na místo, kde jsem zanechal starou dámu a prohledával okolí. Bylo to tak skutečné... Spíš jsem věřil tomu, že vše po sobě uklidila nebo já si spletl místo a nyní zde najdu její ostatky vybělené za ty roky jako výčitku toho, že jsem něco udělal špatně.

Podivný pocit, jako když si Duchové hrají s našimi city, spíše bezohledně a pro vlastní pobavení, než aby to bylo dílo Ducha laskavosti. Ke mně tedy laskavý rozhodně nebyl.“

 

Jeden z mamutů se postavil opět na nohy a rozběhl se pryč ze zápasnického pole. Namířil si to rovnou k přihlížejícímu starému lovci. Pach rozehřátých mamutích těl zasáhl muže naplno. Takto vytržen ze snění o dávných dobách, probudil se do reality běsnění obrů. Kolos se náhle zastavil jen několik metrů od Ataše a ten se s úlekem rozhlížel kolem, aby si našel jiný, bezpečnější úkryt.

Mamut se nejen zastavil, ale otočil se proti svému sokovi, který se zatím pustil do běhu, aby pronásledoval prchajícího protivníka. Ten však, stojíc na pevném místě téměř na břehu potoka, snadno uhnul stranou a nechal svého, ohromnou setrvačností unášeného protivníka prolétnout ledem až na břeh, kde mu pevný podklad podrazil nohy a on plnou vahou vyletěl nahoru nad zamrzlou řeku. Tam dopadl plnou vahou na tou dobou již znovu připravené přední nohy. Ty ztlumily pád jeho mohutného těla, které se přetočilo na bok a zůstalo celé ležet na zemi.

Jeho chobot ještě jako dozvuk pádu proletěl vzduchem a ohnul větve blízkých křovin. Ano i těch, za kterými měl úkryt Ataš.

Uběhla zase nějaká doba, oba soupeřící samci kolem sebe navzájem chodí a žádný nechce ustoupit, jejich síly jsou vyrovnané. Rozhodne jistě jen to, kdo si ponechá více sil, komu tělo dovolí vydržet onu zátěž souboje. Ale opodál pod křovím se vzpamatovává starší muž, který utržil onu náhodnou ránu chobotem. Na chvíli ztratil vědomí, zatemnilo se mu před očima a teď znovu přichází k sobě. Jeho oči zamžikaly a pak ustrnuly v jednom bodě. Nyní jakoby se díval zase kamsi do minulosti, jeho hlava se začíná napřimovat a pohled cíleně zaměří ke koncům chobotů obou obrů...

„Tak to mohlo být! Vůbec to nemusel být Duch laskavosti a dobra! Mohl jsem prostě podobně přijít k ráně do hlavy tak jako dnes, jen mnohem silnější, až jsem na dlouho ztratil vědomí a dostal se do světa snů a představ, kde se mi to všechno tak živě zdálo. Zmaten jsem došel k nejbližšímu táboru v přesvědčení, že zažívám věci, které se ve skutečnosti nestaly!“

 

Muž si vydechnul. Už se mu nebudou zdát Duchové záludní, už bude brát jejich dary s otevřeností a bez podezírání. Prohlížel si nyní svět kolem, vzdaloval se od stále zápasících mamutů, kde bylo už jasné, že jeden z nich se spíše už jen brání a pomalu začíná ustupovat. Nyní už pro Ataše nebyl tento zápas tak atraktivní. Radost z toho, že si vysvětlil svou velkou životní záhadu, jej hnala rovnou domů. Vítr slabě vane, havrani krouží ve vzduchu, pátrajíc po nějakém vítaném pokrmu a občas se pohne na zemi bílá koule, prozrazujíc tělo zajíce nebo bělokura. ,,To se mi zdá nebo tam od těch břízek někdo volá o pomoc?“

 

Povídka třetí - Na mamutích stezkách

  ,,Ano, ano, já vím, jedu moc rychle, pozval jsem vás na…  

DOSLOV

 

Už je to 12 let co jsem poprvé četl knihu archeologa Josefa Hromady o Tábořištích z doby lovců mamutů v Pováží. Tehdy mě upoutala krátká zmínka, že na jedné z lokalit v otevřené krajině byla nalezena kostra soba v anatomickém pořádku. A jak jsem věděl z přednášek Jana Jelínka, toto není obvyklé a znamená to, že došlo k rychlému přikrytí těla půdou, což v kulturní vrstvě znamená pohřeb. Jinak jsou kosti rozvlečeny po okolí. A protože jsem znal další podobný materiál - lebky vlčků s domestikačními znaky, už od počátku osmdesátých let, nebránil jsem se myšlence, že legendární lovci mamutů měli různá zdomácnělá zvířata.

 

Je ale těžké postavit se proti celé společnosti i diktátu jejího vlivu na sebe sama a namalovat takové obrazy. Určitě jsem měl dost odvahy u „vlčků“, které dnes označujeme jako psy, protože jsem kdysi držel ve vlastních rukou jejich lebky. To bylo v době, když jsem jako zaměstnanec muzea předával jejich lebky z geologicko-paleontologického oddělení Moravského muzea do Anthroposu.

 

Bohužel změny domestikace na kostech nejsou u sobů tak patrny jako u psů a archeologie nemá jak prokázat jejich zdomácnění ze samotných odkryvů. Vše se tedy může pohybovat jen na úrovni logiky a konstrukce, což je právě oblast paleoetnologie. Jestli je v paleoetnologii konstrukce soužití lidí a sobů logická, bude nejpravděpodobněji i správná.

 

S podezřením na domestikaci sobů a koní v magdaleniénu si kdysi pohrával už i Jiří Svoboda v knize ,,Mistři kamenného dláta“. Jeho předchůdce Bohuslav Klíma mě zase upozorňoval na opakující se zranění na čelních stranách lebek gravettienců. Taková zranění mohla vzniknout jak v boji, tak ale také údery parohů chytaných zvířat. A tento specialista na dané období mě také upozorňoval na někdejší plot u dolnověstonického tábořiště. Tady nemohlo být prosté hrazení, ale skutečný plot a to tak kompaktní, že se za něj nedostaly žádné artefakty z tábořiště. Samotná jednoduchá ohrada by právě na těchto místech asi nezabránila zbytečným úrazům malých dětí od trkavých velikánů.

 

Důležitá je i souvislost mezi soby a psy. Bez ochrany psů by uhlídat domácí soby bylo obtížné. Teprve až máme prokázáno zdomácnění psa, můžeme takto zkoumat soby. Sobi ale i psi, jako živé konzervy pro případ nouze by také vysvětlovaly stav zubů našich gravettienců, který nevykazoval chudá období. Proto, když jsem před osmi roky začal ve svém románu „Katáriové – impérium pravěku“ modelovat svět gravettienu, domestikovaní sobi již neodmyslitelně dokreslovali jeho kolorit. Tento román, který si můžete přečíst na stránkách Antroparku, byl svého času hlavně uměleckou literární sondou. Povídka ,,Na mamutích stezkách“ to už je promyšlenější revize dřívější představy, její vzájemné vazby nejrůznějších činností jsou propojenější a vyzrálejší v tom, jak ve zkrácené podobě předvést co nejvíce z tehdejší společnosti.

 

Když jsem nedávno zavedl na toto téma s paní doktorkou Miriam Fišákovou Nývltovou z Akademie věd ČR v Brně diskusi, překvapilo mě jak, jsou naše koncepce na toto téma shodné. Proto jsem ji nyní požádal o její postřehy k povídce, které psala ve stejném čase paralelně s mým doslovem, aby si čtenář udělal o tématu názor sám.

 

Indicie naznačující domestikaci sobů v moravském gravettienu:

 

1. Opakující se zranění gravettienců podobná zraněním chovatelů sobů (moravské lokality plus Sungir).

2. Kompletní uložení sobích ostatků na lokalitě Moravany-Lopata (kulturně patří k moravskému gravettienu-pavlovienu).

3. Další domestikované zvíře – pes (otevřenost k domestikaci).

4. Celoroční konzumace soba (chybí sezónnost lovu).

5. Moravští gravettienci nikdy netrpěli potravinovou nouzí (sob jako stálá živá konzerva).

6. Přemísťování těžkých a rozměrných kostí mamutů na určitá místa – využití nákladních nebo tažných zvířat.

7. Tranzit silicitových surovin na velké vzdálenosti s tím, že se s těmito materiály i plýtvalo.

8. Neobvykle velká a výrazná sídliště mohla vznikat jako základny či stanice s celoročním osídlením v krajině protkané provozem a pohybem domestikovaných sobů.

9. Umístění sídelních lokalit má opakující se vzorec, není upřednostněna jižní strana kopců, ale spíše návětrná. To by mohlo být výhodné pro zde umístěné soby, aby se zabránilo jejich obtěžování hmyzem.

10. B. Klíma zjistil, že tábořiště v Dolních Věstonicích bylo ohraničeno na určitém místě plotem, ten mohl být součást ohrady pro zvířata.

Libor Balák

 

 

Komentář paní doktorky Miriam Nývltové Fišákové (Archeologický ústav Akademie věd ČR, středisko pro paleolit a paleoetnologii) k povídce

 

O pravděpodobném ochočení sobů gravetskými lidmi svědčí to, že sobi byli loveni během celého roku. Kdyby neměli (tehdejší lidé) stálý přísun sobů, tak by to bylo obtížnější. Sezonalita byla určena na základě přírůstku zubního cementu. Navíc genetické analýzy ukázaly, že sobi, co u nás žili, patřili do poddruhu Rangifer tarandus tarandus, ze kterého vzešel současný domácí sob Rangifer tarandus domesticus. Navíc v dobách gravetců se nejednalo o velké stádní a migrující zvíře, ale o tzv. „lesní soby“. Údaje byly zjištěné na základě poměru izotopu stroncia (můj výzkum). I dnes známe lesní formy sobů např. v Kanadě. Ale sobi jsou velmi přizpůsobiví a když se změní klima, začínají migrovat.

 

Navíc, co se týče fauny nalezené na velkých, celoročně obývaných sídlištích, tak převažuje sob nad ostatními zvířaty i nad mamutem. Tito lidé nebyli výlučnými lovci mamutů, jak si většina laiků představuje, ale mamutí kosti byly velké a nepřehlédnutelné. Na základě poměru izotopu uhlíku a dusíku gravetských lidí se také ukázalo, že sobi a menší fauna byla hlavní potravou a mamut byl občasným přilepšením. Navíc i celoročně obývaná sídliště musela uživit velké množství lidí (předpokládá se, že na velkých sídlištích jako Dolní Věstonice, Pavlov, Milovice, Předmostí, Krems mohlo žít během zimy až 125 lidí) a jen lov sezónně migrujících zvířat by jim to nezajistil (i když určitě znali už konzervaci masa ve vodě, sušením, uzením apod.).

 

Dalším nápadným znakem je, že měli dostatek surovin pro výrobu nástrojů a v místě, kam chodili (Polsko-Krakowsko-Čenstochowská jura), neexistuje žádné stále obývané sídliště, ale jen sezónní. Nijak suroviny nešetřili a to ukazuje, že měli surovin hodně a stalý přísun. To by mohlo naznačovat, že využili sobi k tahání nákladu (ale to je jen spekulace).

 

Jinak povídka se mi moc líbila a přesně tak nějak si to představuji i já. Je zajímavé, že máme podobné představy :-)

Miriam Nývltová Fišáková

Povídka čtvrtá - Ve znamení cesty

  Plání létaly malé sněhové vločky,…  

Povídka pátá - Čas kouzel

  ,,Ešemtka semtuhar, tkádla tu há si ma tuká, Sihura…

Stará Rigetbodská bajka o Duši lovce, Severní Rigetbodové a Ašetbarové, 34 tisíc 756 let před námi.

 

 

Ano, tato bajka je dlouhá, předlouhá a mnohé její části se hodí na mnoho lidí kolem nás a dokonce třeba i na nás samé. To je možné, ale jisté je to, že se přesně hodila na Muktyriho. Ano, to je ten muž, snad pětatřicátník, snad čtyřicátník, co nikde nevydrží příliš dlouho. Než přišel do tohoto tábora, byl v jiném a před ním zase v jiném a všude to s ním bylo stejné. Nejprve se všem jevil přitažlivý, veselý, chytrý, vlídný a obětavý. Člověk se širokým srdcem, řekli byste. Lidé si jej brzo oblíbili, ale pak se ukázalo, že vyjít s ním a začlenit jej do komunity nebude jen tak. Brzo se mu ten či ta nebo ono nepozdávalo a začal ohrnovat noc nad tím či oním, nikomu nic neodpouštěl a tak se přestal bavit tu s tím tu s oním nebo onou nebo rovnou s oběma. A jak běžel čas, nezbylo mu mnoho lidí, se kterými by si rozuměl a po těch, kteří mu zbyli se dožadoval přitakávání svému podivnému vkusu a výstředním libostem a aby toho nebylo málo, domáhal se od nich souhlasu ke své nenávisti jím vybraných vlastností lidí. Nakonec došla trpělivost i těmto jeho posledním přívržencům, komunita se od něj odtáhla a mrazivé počasí opanovalo vztahy mezi ním a blízkými tím stejným chladem, který vyzařovala jeho vlastní Duše. Pak jednoho dne nevydržel tíhu skutečného osamění, sbalil si svoje věci a raději odešel do další skupiny kmene a tam hledal ideální sousedy a ideální přátele a svůj ideální tábor. Ale i tam našel jen obyčejné lidi a lidé jsou dnes takoví a zítra makoví. Jsou to jen lidé a ne dobří Duchové a kdo hledá v lidech dobré Duchy, vždy se zklame. Ale proč vyčítat lidem, že nejsou ideální, když ty sám nejsi ideální a děláš toho tolik špatně a tvé touhy jsou tady a tam zcela zvrácené?

 

Jednou někomu uteče pes, druhému v noci pláče nemocné dítě nebo se sousedovi plazí štiplavý kouř z ohniště až k vám a ten kdo není velkorysý a neumí se usmířit a odpustit, tak ten má brzo zaručeně nepřátele odshora dolů, odzdola nahoru a zleva doprava a zprava doleva. A Muktyri si dokázal dělat nepřátele a to dokonce ve společnosti, která je tolik otevřená a je v ní tolik dobra.

 

Na výchovu dětí bývá vždy dost času, narodí se jedno, až když druhé je už dost velké a vyzrálé, ale někdy a není to často, se přihodí podivné věci mezi lidmi, zmatky kolem počasí, lovu, vztahů a lidé prchají před epidemiemi, před hněvem Duchů, před mrazem či jinými lidmi a stane se, že ne všechny děti se narodí daleko od sebe a ne vždy jsou vychovány tak, jak je třeba. To Muktyri byl oním příkladem osamělého dítěte a bratři Guicemové zvaní ,,Vlčí smečka“ byli jeho opakem. Čtyři chlapci narození krátce po sobě si vždy stačili sami, nesnesli nad sebou kontrolu starších dětí a sami si ustavovali pravidla, sami objevovali svět a společně mu čelili a společně jej dobývali. Mnohdy se bavili ne přímo pěkným způsobem a přesto, že lidé děti nebijí a vychovávají je jako skleněné bytosti spíše snové než skutečné, prý za své lotroviny chlapci někdy dostávali pěkně naloženo od svých rodičů. V takové skupině, kde byly podobné děti, ještě Muktyri nebyl. Hned bylo jasné, že se s těmito bratry nesnese a daleko rychleji, než kde jinde panovalo vůči někomu takové nepřátelství z Muktyriho strany. Ale děti hned vycítily jeho zlost a zášť jako jeho největší slabost a už měl ráno boty uvázané na vysokém stromě, dopoledne sáně na ostrůvku v říčce, v poledne mokré dříví na ohništi a odpoledne namazané hole k lyžím sádlem. Večer se v klidu nedalo pracovat u ohniště, protože do topiva někdo přidal praskavé větvičky, které se trhaly a s rachotem z nich vyletovaly drobné hořící snítky.

 

,,Klid! Duchové! Co sem komu udělal, že tohle musím snášet?!“ křičel rozčílený Muktyri, ale neodstěhoval se, ještě zdaleka nezničil vztahy s většinou lidí, ještě nedokázal přetrhat všechny lichotky, které od nich denně přijímal. Teď mu stoupalo sebevědomí, teď potřeboval nějaký obdiv okolí a tihle kluci mu to všechno kazí! ,,Já bych je přetrh! No počkejte!“ nadával, ale neměl důkazy, že ony věci skutečně nachystala Vlčí smečka.

 

Den plynul za dnem a naschválů ubývalo, protože dětem se příchozí nový přistěhovalec omrzel a věnovaly se i jiným záležitostem. Tehdy se zamyslel nejstarší Guicem, přišlo mu škoda, že jejich podivný soused by se měl jen tak vyvléknout z jejich háčku a přemýšlel, jestli by mu neměl provést nějaký skutečně pořádný kousek.

 

A tak ten den přišel k Muktyriho stanu mladý chlapec velmi příjemného vzezření celý oděný v bílé kůži s bílým kožešinovým pláštěm, vlasy sepjaté bílou čelenkou tak, že mu zakrývaly čelo i tváře. Dlouhé, tmavé řasy, tmavé husté obočí. Velmi pěkné rysy, jako by to ani nebyl člověk, ale spíše nějaký lesní Duch v podobě člověka. Choval se velmi kultivovaně a Muktyri jej vyzval, aby si sedl. Chtěl si i před tímto mladíkem zahrát na dobrotu a laskavost samu. Oba se dali do opatrné konverzace. Bílý mladík chválil Muktyriho stan, jeho oděv, stehy... ,,Velmi pečlivá práce, téměř neskutečné, že muž by byl schopen tak jemné práce, jako by kůže byla scelena, nikoli sešita,“ pokýval mladík hlavou. Bavili se spolu o všem možném, ale mladík volil vždy témata nabádající k tomu nejušlechtilejšímu jednání. K pomoci druhým, k všímavosti, k tomu, že by měl člověk udělat druhým denně nějakou radost. A scházeli se tak občas, vždy jednou za několik dní. Muktyriho stan byl stranou od ostatních a tak si snad ani nikdo si nevšiml, když z hájku vystoupil záhadný mladík.

 

Přicházel za Muktyrim vždy jako přízrak, popil čaj, najedl se polévky a zase odešel nechaje zde svého hostitele vždy s nějakou myšlenkou. Muktyri se začal na návštěvy mladíka těšit, byly pro něj poctou, jakou doposud nepoznal, bral jej vážně a skutečně se snažil mnohé z toho, co slyšel, realizovat.

Ale byly chvíle, kdy Muktyri začal před návštěvníkem nadávat na toho, koho nenáviděl a chtěl ulevit své Duši tím, že náklad zla, který nesla, hodí na někoho druhého. Muktyri ukázal prstem na nejbližší stan a začal: ,,Tam bydlí skřítci běsu, rozčilují mě a rozptylují, nejraději bych je řezal od rána do večera... jak já je nenávidím!“

 

,,Ty je miluješ, nenávist ti do srdce zasel zlý Duch Vagesthem a poručil ti, aby ses se o jeho úrodu staral, ale ty jej nemusíš poslouchat. Vzepři se mu tu tam, tu onde, nemusíš se hned změnit celý,“ mluvil na něj bílý mladík. ,,Jen sem tam nepodlehni tomu, co ti skrze celou tvou Duši radí a z čeho se pak spolu s ní raduje. Odepři mu udělat službu a uvidíš, jak jej to zabolí, skočí po tvé Duši, bude jí to vyčítat a bít ji, to je pravda, ale časem najdeš zalíbení ve vzdoru Vagesthemovi a on ti bude do Duše chodit méně a méně a nakonec budeš svobodný. Přestaneš být jeho otrokem. Proto jsem za tebou přišel, abych ti dal sílu, sílu změnit se.“

 

Muktyri nikdy nevěděl, zda je chlapec skutečný nebo jestli to není nějaký Duch. Po posledním rozhovoru s ním po něm začal pátrat, protože se už neobjevil. Nikdo ale hocha v bílém neznal. „Takové vychování a vystupování? To ne! Tady určitě tak starý chlapec tak, jak jej popisuješ, určitě není a hodiny cesty na psím nebo sobím spřežení také ne!“ rázně mu odpovídali zdejší lidé. Bez svého chlapce, bez své podivné, vznešené návštěvy jako by Muktyri něco mu bytostně blízkého ztratil. Byl mrzutější, uzavřenější a když chtěl někomu říci, že jeho soused se neobléká tak, jak by měl, nebo že málo kárá své děti, které by ostatně už dávno měly být u strýce na vychování a ne tady v tomto táboře... ne, nějak se mu tyto myšlenky příčily už v hlavě a lepily mu ústa, když je vyslovoval. Přidal k takovým ostrým slovům pak jen: „Neposlouchejte mě, mám zlomenou Duši.“ Větu, kterou mu také doporučil onen bílý mladík.

 

Tábor se pohnul, protože tepla ubylo a stany bylo potřeba vyměnit za pohodlné a nepromrzající obydlí ze silných stěn pokrytých drny, které izolují člověka od světa třeskutých mrazů. Ano, celý tábor se přesunul díky síle lidí a zvířat do velké stanice, kde se usídlili ve velkých obydlích ze dřeva a mamutích kostí zakrytých onou přírodní izolací dodnes vidívanou v severských zemích. A protože zde bylo lidu více než jiné roky, rozebrali lidé z nynějšího Muktyriho tábora dva staré, polorozpadlé sídelní půdorysy a přemístili ještě vhodný materiál kousek stranou, kde postavili nové, vhodnější obydlí. Za týden byli s prací hotovi. Dlouhými lopatkami na zemní práce se dobývají drny a vše rychle, než udeří mráz a měkká zem zmrzne jak zespodu, tak i shora.

 

Muktyri lovil zajíce, bělokury, lišky, pásl své soby, hladil své věrné psy a rozděloval jim z úlovku. Přemýšlel o lidech i o sobě. Žádný velký předěl, ale jen krůček za krůčkem. Ten bílý hoch mu nastavil zrcadlo a pomotal mu hlavu. Ale mnohdy nebyl čas přemýšlet, byl zde velký lov na mamuta a následovaly zdlouhavé řeznické práce, bylo třeba zpracovat mnoho masa a nachystat zásoby na zimu, tedy to, co se ještě na podzim nestihlo.

Muktyri se uzamkl do sebe více než jiné zimy. Zlí Duchové právě v zimě vysílají na svět chmury a ty nejčernější myšlenky a lidé před nimi nemají kam utéct. Někdo se věnuje vyprávění starých příběhů, jinde je slyšet hudba a odjinud slova, jež často doprovází nějaké hry. Ale někoho nedostatek slunce a zatažená, šedá obloha doslova vysaje a on pak podlehne chmurám a černým myšlenkám a jeho život pak může ukončit i sebevražda.

Je důležité nachystat si práci, něčemu se věnovat. Ale Muktyri má už všechno hotové a není nyní, co by dělal. Snad jako dívka vyšívat a zkrášlovat oděvy na slavnosti. Ale on není dívka, odložil vyšívání, díval se jen tak do ohně a nuda a deprese sevřely jeho tělo ve svém těsném objetí a drtily mu Duši.

 

,,Ještě je jedna šance, jak se z tohoto času nezbláznit!“ napadlo ho. Začal probírat svoje věci a našel tam kusy měkkého dřeva. Sedl si, vybral něco nožíků a rydel a pustil se do vyřezávání malých zvířátek. Vzal březovou kůru a složil z ní malé nádobky, na které pak našil vždy po jednom zvířátku. Tady mamutek, tady vlk, nosorožec, tohle budou sobi, toto sovička tohle zajíc. Ještě opatrně nabarvit a zabalit do kousku zaječí kožešiny. ,,To bude práce na několik dní a ještě se k tomu dá přidat trocha sušeného masa uloženého v medu a bude to,“ zaradoval se Muktyri. Najedno se začal těšit na onen den, kdy si děti rozbalí jeho dárky.

 

Čas Vánoc je a vždy byl zvláštní dobou, která proměňuje tu nejponuřejší a nejsmutnější dobu roku na něco výjimečného, co přináší povzbuzení naději radost a klid. Vždyť tou dobou je Slunce vidět jen tak krátko, vše ovládá chlad a noc, sněhu nemusí být mnoho, často vládne blátivá plískanice. Člověku je smutno po slunci, teskní po jeho paprscích a hřejivém teple léta byť bylo jakékoli. Lidská psychika nepodléhá vůli ani rozumu a tak tou dobou i ona bez dostatku světla vyhlásí stav smutku a rezignuje na dobré věci. Mnozí pak snadno přejdou z občasných nepěkných nálad do nezvratné rezignace depresí. Ale čas svátků Vánoc je něco jako malý zázrak, který má nemocnou lidskou duši uzdravit, napravit, dát ji impulz naděje ze zvratu, že noc se už nebude prodlužovat, ale naopak světla bude od nynějška každým dnem přibývat, jako když se probouzí letní den.

Tento čas má sílu povzbudit lidskou Duši, znovu nastartovat její skomírající motor a roztančit a rozradostnit to, co by se jinak proměnilo v čas bezmezného smutku a beznaděje odnášející člověka za člověkem do prázdna bolestné existence.

A jestliže je teď čas Vánoc časem návratu Slunce, je to pro lidi příležitost tento čas oslavit. A oslavy znamenají předvést se, nachystat to nejlepší na sebe, na stůl, na odiv světu kolem, aby zlé síly zimy a noci viděli, že našeho Ducha nezlomí.

 

Muktyri se začal na tyto oslavy těšit, představoval si, jak on jako malý dostal podobný kalíšek se zvířátkem a jakou měl z něj radost, pamatuje si na dobroty, které v ten čas doma jedli, kdy se vybalilo něco nasušených plodů z léta a podzimu a nasypalo se vše na těsto a upekly se sladké dobroty. Písně, masky, tanec, divadlo, veliký oheň, šamanův buben, kolem se honí a poštěkávají psi, sobi pobíhají po ohradě... To byly Vánoce, které byly svátkem a oslavou života, světla a tepla, které se přihlásily nyní k životu, i když ještě malinké a slabé.

 

A skutečně, když chlapci z Vlčí smečky rozbalovali od někoho inkognito nachystané váčky s malým pokladem, zářily jim oči, když si navzájem ukazovali, jaké že to zvířátko mají zrovna oni na svém pohárku. Jen Muktyri nedostal nic. Tedy jak se to vezme, druhý den po dlouhé slavnosti plné nočních tanců ve světle ohňů obcházel se dvěma soby svoje pasti a všude našel nějakého zajíce nebo lišku. Jediná jeho past nezůstala prázdná.

Lépe si prohlížel tato ulovená zvířata a díval se jim na oči. Ano, některá sice dobře zmražená počasím, přesto nevypustila Duši v tomto čase. Už dlouho byla mrtvá. Někdo si tedy nashromáždil úlovek a dal mu jej tak, aby nemohl odmítnout.

Myslel si, že žádný dar nedostal a někdo si přitom dal s jeho darem takovou práci a týdny shromažďoval takovou hostinu.

Takové úlovky dokáže zajistit jak dívka, žena, tak i dítě. Muž by mu asi zrovna takový dar nedal. Muktyri se díval se po lidech ve stanici a přemýšlel, kdo že na něj tolik myslel, že mu věnoval takový čas.

 

Vše bylo ještě v duchu slavnostních dní, když si nejstarší sousedův chlapec z Vlčí smečky vyjel na saních tažených čtyřmi psy. Sáně to byly malé a lehké, rychle ujížděl krajinou kamsi pryč. Muktyri se za ním díval v duchu nadávaje, že kluk bude nejspíš chystat nějakou lotrovinu. Vlastně v posledních dnech snad i týdnech mu Vlčí smečka neprovedla žádnou lotrovinu, žádný vtípek, ani schválnost. ,,Tak to zase brzy přijde!“ už preventivně očekával to horší. I to mu říkal bílý chlapec: ,,Když někdo často nebo moc ublíží dítěti, to pak raději očekává to nejhorší, aby předešlo pocitu zklamání.“

,,Mně je to jedno, zrovna kdyby tihle kluci nebyli, nijak by mě to netrápilo!“ pomyslel si Muktyri, ale vzápětí si představil, že taková myšlenka je zrovna ta, ze které se raduje zlý Duch Vagesthem. ,,Hmmm!“ zlobně zavrčel. Nelíbilo se mu zahnat špatnou myšlenku a zároveň se mu nelíbilo být otrokem nějakého Ducha. Rozezleně kopl do hromady sněhu.

 

Odpoledne toho dne hnal Muktyri své soby na pastvu na místo, kde nedávný vichr odhalil dost zelené trávy a mechu, aby zde zvířata nechal napást. A zatímco se ony toulají kolem, uviděl najednou před sebou dlouhou, červenou čáru. Něco na mechu, něco na sněhu. ,,Co to je? Nějaká stuha? Barva?“ Muktyri se rozběhl a našel na konci stuhy rozbité malé sáně. Všechno jakoby se v něm zastavilo. Byly to sáně, které dnes už viděl. Lépe se podíval pod svoje nohy na červenou stuhu. Ano, byla to krev, která značila, kudy letělo vzduchem chlapcovo tělo. ,,Ne, to ne!“ nechci to vidět! Proč já?! To byla chyba toho chlapce, že tudy jel rychle! Proč teď mám jít za ním a vidět jeho zřízené tělo! Je to jeho chyba, proč já mám vidět to strašné!

 

Jako by mu sám zlý Duch Vagesthem našeptával: ,,Nemáš ty kluky rád, přáls jim jen to nejhorší a teď to mají, už je jeden mrtvý a ty se na něj můžeš dívat, jak tu leží nebo umírá a pak to ostatním jeho sourozencům můžeš osobně oznámit. Potěší tě, jak se z toho budou hroutit, jak budou plakat, jak si budou zoufat. Patří jim to! Běž Muktyri, podívej se a raduj se!“

„Běž na konec stopy. To je můj dárek pro tebe!“

 

Muktyri mimoděk zahlédl malý strom, jehož jedna špičatá větev byla celá od krve. Na ni se dozajista chlapec nabodl, to odtud tedy ta všechna krev.

Pomalu šel krok co krok dopředu a tam, na konci stopy asi po patnácti metrech mezi keři na zemi leží chlapec. Ještě žije a z hrudníku mu stále teče krev. Najednou jako by se zlý Duch Vagesthem ztratil, Muktyri se rozběhl k chlapci a jal se mu zastavovat krvácení. Dal mu svou kožešinu a snažil se rozdělat oheň, aby chlapce zahřál.

 

Něco pití, něco tepla, něco pohodlí a chlapec pomalu a těžce mluví, ačkoli je blízko smrti.

„Kam jsi jel, žes tak spěchal?“

„Lovit zvířata, moc jich doma poslední dobou nemáme...“

,,Protože jste je lovili pro někoho jiného?“

„Ano, pro někoho jiného.“

„Proč jste to dělali?“

„Protože jsme nedělali dobře, když jsme tě zlobili, odpusť nám to.“

„To je vážná věc, takové kousky a zlomyslnosti!“

„Máme teď učitele, strýc k nám chodí a povídá si s námi. Mě učí ještě navíc jiný strýc, je to moudrý muž. Jak jsem jej poznal, chtěl jsem být jako on.“

„Tak jsem... jsem...“

,,Nemluv už, vysiluje tě to.“

„Moc děkujeme za dárky... ty březové kalíšky se zvířátky...“

„Jak víš, že byly ode mě?“

„Jsi moc šikovný řezbář, poznám tvou práci.“

„Jak bys ji mohl znát, vždyť jsi u mě nikdy nebyl? Nedovolil bych, aby ses vůbec kdy jen přiblížil k mým věcem!“

„Vím, ale nechal jsi jednoho, aby viděl tvé věci.“

Muktyri se zarazil. Co tím chlapec myslel?

 

Kouř z ohně mu vletěl do tváře, oči se mu zalily slzami a slyšel nyní jen chlapcův hlas.

„Strýc je moudrý, chtěl jsem být jako on. Říkal, že moudré věci může říkat i ten, u koho bychom to nečekali a tak lidé neposlouchají dobré rady a nenalézají řešení svých věcí, přestože je měli na dosah.“

 

Nyní, když muž slyšel jen chlapcův hlas, ulekl se. Ten hlas přece zná...

 

,,Tos byl ty!!! rozezleně, ale hlavně zmateně se obořil na chlapce. ,,Ten se usmál a mluvil stejně klidně a sebejistě jako Muktyriho bílý chlapec. Napřed jsem si chtěl z tebe pořádně vystřelit,“ vysvětloval namáhavě. ,,Znal bys jen zlobivé kluky, které bys nemohl vystát a přitom by ses stal nejlepším přítelem jednoho z nich. Ten paradox se nám zdál jako dobrý nápad, jak si s tebe vystřelit a pak jsme se ti chtěli vysmát. Svěřil jsem se však svému strýci-učiteli, protože jsem díky němu začal mít pochyby. Ten si vše vyslechl a odradil mě od mého záměru. Učil jsem tě tedy to, co mě učil on. Učil tě skrze mě. Je mi tě líto, že je v tobě toho tolik, co ubližuje lidem, ale jestliže máš tolik síly na tolik zla, určitě máš i tolik síly na to, abys změnil na sobě mnoho věcí a rozdával radost tam, kde jsi dřív svým uzavřením se do sebe ublížil.“

 

,,Jak rychle jsi dospěl, jak rychle ses změnil se zlobivého chlapce na moudrého člověka...“

„Ano, změnili jsme se všichni. Mamince rychle ubývá sil, pojídá ji za živa zlá nemoc. Ani nejlepší šaman ji nedokázal zastavit. Smrt nás obchází a mění naše Duše. Prázdnota nás svírá a buď nás rozdrtí, nebo nad ni zvítězíme.“

„Mám na starost mé bratry. Když teď zemřu a odejdu do říše Duší, nebudu moci na ně dohlížet tak jako odtud. Dohlížej na ně ty, prosím.“

Ne, ty se z toho dostaneš! zalhal Muktyri chlapci do očí a snažil se co nejvlídněji usmát.

„Bojím se!“

„Moc se bojím té cesty to tmavého neznáma... Nechci zemřít!“

 

„Jsem tady s tebou!“ Muktyri položil svou ruku na chlapcovu a už to mu dalo velké přemáhání, ale nezastavil se. Potlačil odpor a chlapce pohladil po vlasech, těch krásných, dlouhých, tmavých vlasech, které znal sepnuté čelenkou. Díval se na jeho ušlechtile pravidelný obličej, jeho husté obočí a dlouhé řasy. Vzpomněl si na všechno to hezké, co mu tento chlapec v podobě bílého tajemného mladíka pověděl. Jak jej změnil, jak znejistil všechno, co mu bylo tak přirozené a blízké. Viděl sám sebe jakoby zvenčí a viděl se jinýma očima.

Zapřel svoji samotu a izolovanost, veškerou svou netečnost a lhostejnost a objal chlapce tak něžně, aby cítil přítomnost přítele, který je tu sním v té nejhorší chvíli...

 

Mamutí stáda se toulají tím krajem, osamělý nosorožec zvedne svoji majestátnou hlavu a vysoko k nebi vztyčí svůj dlouhý nosní roh. Rosomáci se radostně kloužou po svahu dolů a v těchto rozverných hrách jim plyne tento čas. Bílá krajina se zahalila do mračna jemného padajícího sněhu. Havrani si posedali na větve, aby nechali odpočinout svým křídlům. Pižmoni odcházejí za novou pastvou, liška vyhrabává zmrzlou mrtvolku bělokura ukrytou zde na podzim, coby moudrou zásobu v jejím hospodářství. A lidé se na to vše dívají skrze malá, mlžná okna z měchýřů a střev, vyschlá a upravená v tenké blány, na kterých se srazil jejich dech v drobné kapičky vody, aby zde mráz mohl vykouzlit nádherné a dokonalé obrázky kapradin a dalších listů bujné vegetace. Nastal čas kouzel.

 

NOVÝ ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ

 

PRVNÍ EPOCHÁLNÍ ROMÁN Z NEJSTARŠÍCH DOB LIDSTVA

 

LIBOR BALÁK

 

 

 

 

POKRAČOVÁNÍ (PŘEDCHOZÍ KAPITOLY NAJDETE VE SPODNÍ ČÁSTI STRÁNKY)

 

 

PÁD

,,Sagasnagtca tsusangtsa natc sic notc tci plang pung tsut pigru sagsznatc, suma cest sunagartc…“   ,,Pokud tvé srdce nežije pro lidi, kteří tě potřebují, zemřela…

Obrazy pro muzea

Painting for museums / Bilder für museum

Barevnost obrazů je stažena na ochranu před neoprávněným stahováním a… Pokud chcete obrazy použít, je třeba zažádat o…