Lovec projel velká území, rozlité, klidné vodní plochy i prudké, bouřlivé peřeje, nesčíslněkrát přenášel svůj člun, mnohokrát spal ve stanu, mnohokrát v lodi. Poznal na své cestě řadu milých lidí z kmenů a národů lovců sběračů. Mnozí byli vynikajícími rybáři, řemeslníky a pasťaři. Povídal si s kouzelníky, náčelníky i válečníky. Vyptával se na jakéhosi Imebireje Dakavana Plápolající Oheň. Lidem po této otázce zvážněl obličej, mluvili najednou uctivěji a tišeji. ,,Co mu chceš?“ obrátil se jednou na Lovce prudce jeden muž, když se znovu už pokolikáté vyptával na cestu k Dakavanovi.
,,Nesu mu pozdravení a věci od jeho syna.“ Neznámý upustil naběračku s polévku, kterou měl v ruce. ,,Pospěš si, Dakavan pojede ráno do východních lovišť. Je nutné ho zastihnout ještě dnes!“ Teď tento domácí sám provází Lovce a popohání ho, aby Dakavana zastihli včas. Jdou rychleji proti proudu menší říčky. Tady zanechali Lovcovu loď, Lovec vzal tajemný, pomalovaný balík, rozdělal dlouhé tyče ve vlek, uložil na něj celý svůj náklad a spolu se svým průvodcem táhli pak toto břímě kilometry podél rychlého potoka plného ryb až ke vzdálenému jezeru. Nad jezerem se vznášelo několik bílých proužků kouře, které bezpochyby stoupaly odněkud z lidských obydlí.
Lovci zbývá projít několik posledních stovek metrů, jde už sám podél drobného potůčku, lemovaného šumícími, stále zelenými stromy. Jeho průvodce zůstal stát v patřičné vzdálenosti, jakoby mu najednou chyběla odvaha. Tam před Lovcem je tábor, vpředu stojí tři velké, předsunuté stany a ten největší uprostřed bude asi jednací síň, společný stan. Lidé jsou různí a jejich životy a zvyklosti mají tisíce a tisíce podob a když se pohybujete krajinou od jednoho národa ke druhému, nestačíte se divit. Lovec byl přirozeně inteligentní, ale i velmi vzdělaný mladý muž, kterému jeho dědeček, který zcestoval kraj světa, vypravoval podivné příběhy z cest svého mládí. Na druhé straně byl vychováván, aby si byl jist, že jen jeho národ a jeho kouzelníci jsou ti skutečně opravdoví a nejmocnější lidé pod sluncem. Lovec si prohlížel stále se zvětšující detaily tábora. Už vidí sušáky na ryby a na ptactvo, sleduje vypnuté kůže menší zvěře. Tady se loví jiná zvířata než tam na severu kolem Mamutí řeky. Sledoval trofeje srnců a jelenů, které mu připomínaly soby a jeho vzdálený domov. Lovcovy oči se sklopily. Ví, co nese, ví, co se bude dít, ví, že svůj úkol musí splnit a ví, že to nebude jednoduché.
Kde to jen všechno začalo….
Někde na rozkvetlé obrovské louce… tundra rozkvetla a proměnila se v nejnádhernější krajinu světa. Mech pod nohama je tak měkký, že se nohám jde jako po nebeském oblaku, je teplo a svěží vzduch, život se zdá najednou tak krásný, že se chce člověku tancovat, válet se po zemi a sledovat tu krásu kolem. Tehdy se Lovec setkal s Dakavanem Vycházejícím Sluncem. Prostě najednou tu byl. Vlastně to byl nešikovný cizinec, který působil lehkovážně a komicky.
,,Co tu děláš?“ ,,Snažím se vypátrat, kam odlétají cvrčci na zimu.“ To byla první slova, která od něho slyšel. Radoval se tehdy z krásy světa spolu s ním. Večer byl cizinec Dak jeho hostem. Druhý den už nerozkvetly jen květiny, ale vyrojily se mušky a komáři a jestli bylo květin do milionů, mušek byly miliardy. ,,Tak co, jak se ti tady líbí dneska? Je to pořád krásné?“
,,Jistě, ale ti cvrčci o tom povídali těm muškám a ty to řekly svým kamarádkám a ty zase svým kamarádkám a přiletěli sem všichni.“ Pak se tomu smáli a smáli a polykali u toho stovky much, které byly všude kolem. Dak byl někde od jihu, pohádal se s rodinou, rodem a svými a odmítl jejich způsob života. Chtěl být prostým lovcem.
,,Chci být lovcem,“ prohlásil odhodlaně. Stál před naším Lovcem a myslel si, že mu lovecké schopnosti snad přičaruje, anebo mu to za pět minut vysvětlí. Trvalo to tři roky, než ho trochu naučil číst v krajině, pozorovat zvířata, hledat vodu, rostliny, stopy. Prvně se musel sžít s krajinou a rozumět jí. Sblížili se za tu dobu a nyní byli nejlepšími kamarády.
Jednoho dne Dak prohlásil, že má v sobě Démona, se kterým musí každý den bojovat. Pocházel z daleké jižní země a to od nějakého kmene jižních Imebirijců.
Byl ze šlechtického rodu a tedy byl vychováván k povýšenosti a k cestě vládnutí ostatním. Něco se však stalo a on tak odmítnul žít dál. Nešikovná služebná upustila tehdy dítě, jeho sestřičku, když byla ještě docela maličká. Spadla na zem a celá hlavička se jí hnula na stranu. Když to zjistila její matka, hned jí hlavičku narovnala nazpátek, ale děťátko brečí a kucká se vlastní krví, která mu teče z nosu i uší. Holčička přežila a uzdravila se... tedy zdálo se, že se uzdravila. Dlouho to vypadalo, že je vše v pořádku. Vlastně se na ten děsivý dávný úraz zapomnělo. Jeho sestra však není úplně duševně zdravá. Není jako ostatní, neumí počítat, nenaučila se cizí jazyky, mnohdy nerozliší fantazii a sny od skutečnosti. Je stále malým dítětem. Když byl Dak menší, někdy si jí dobíral, bavilo ho rozčilovat ji, dráždit ji hloupostmi a nesmyslnými podněty, které by každý hned poznal, že jsou hloupé a mávl by nad nimi rukou, ale jeho sestra všechno brala doopravdy a hned se rozčílila. Pak držela v ruce kámen a vyhrožovala, že někoho zabije a dospělí ji museli dlouho uklidňovat. Lidé přičítali Dakově sestře agresivitu a nevěděli, že ji vydráždil její bratr. Jak se teď Dak stydí. Jak by to rád vzal všechno zpět. Kdo je však opravdu jeho sestra? Chodila a pomáhala lidem v táboře s drobotinou, hlídala je, chovala a dobře se o ně starala. Neviděli jste hodnějšího člověka. Když ji doma kárali, aby nehlídala děti sloužících, nechápala proč. V čem by měly být jiné? Jednou přizvala Daka k jednomu pokusu. Svlékla dvě děti, jedno od Imebirijů a druhé od sloužících z vedlejšího kmene a nebyl na nich žádný rozdíl. Obě byly stejně roztomilé, obě se stejně smály a stejně plakaly a i se stejně počurávaly.
Když bylo Dakovi sedumnáct, dostala se jeho sestra do sporu s nějakou váženou společností šlechty při dnech setkání celého kmene, zase šlo o postavení a výjimečnost Imebirijců. Její rodiče ji při slavnostech „uklízeli“ před váženými hosty a posílali ji se sloužícími hlídat „lepší děti“. ,,Pojďte se podívat, děti jsou všechny krásné a musíme je mít stejně rádi.“ Zase míchala děti chudých a bohatých, váženějších a obyčejných rodičů dohromady. Hlídala tenkrát zase po svém jak děti Imebirijců, tak ostatní a kolem byly další, větší děti, které jí pomáhaly. Nanosili si tehdy děti ze všech možných okolních stanů a začali napodobovat dospělé. Dělali si svoji vlastní slavnost. Když to dospělí zjistili, vypukla velká hádka a rodiče a příbuzní chytili jeho sestru a bili ji. Najednou tam klečela na zemi a z nosu jí tekla krev jako tenkrát, když spadla služce. Dak se rozběhl proti celé své rodině a chtěl je snad v tu chvíli všechny do jednoho zabít, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Udělá něco jiného, co je ještě více ranní, co jim udělí lekci, co je probudí.
,,Bijete ji? Bijete toho nejlepšího z Imebirijců. Bijete ji? Bijete Duši následníka Velkého Imebirije. Svými pěstmi jste dnes rozprášili jeho cestu s Imebirijci. Z okolních národů nikdo na ty, kteří mají mysl jako děti, nikdy ruku nevztáhne, protože jsou posvátní pro svoji propojenost se světem Duchů, ale vy jste to udělali, výkvěte Imebirijců. Zabili jste Vycházející Slunce. Dnes Slunce zašlo a viděli jste je naposledy. Jméno Imebirijské, co budu živ, neponesu a tím navždy vymře rod první rodiny tohoto národa!“
Dak už neviděl co se dělo v táboře. Obrátil se a odcházel pryč, pryč od nadutých, namyšlených lidí, kteří se jeden před druhým tak ukazují a předvádějí, že zapomínají na běžné, ale důležité věci kolem. Sedmnáctiletý kluk, který se měl odvahu postavit proti vlastní, pohodlné budoucnosti. Pohrdal jimi a zároveň mu jich bylo líto. Připadali mu neuvěřitelně bezcitní a chladní. Masky lidí, v nichž je jen studený kámen. Stali se těmi nejdůležitějšími sami v sobě. Kdo je větší blázen? Ten, který se narodil jako blázen, či prodělal nemoc nebo úraz a byla tak poznamenaná jeho duše, nebo ten, kdo věří, že slunce ráno vstává jen kvůli němu?
Dak žil se dvěma tvářemi, přemáhal se a snažil se chovat jako jeho sestra. Radovat se z maličkostí, z červeného brouka, bílých, letících mráčků, z jejich tvarů, které připomínají kůzlátka. Jiní se radují z toho, čeho dosáhli, na co mohou být pyšní, z nějakého ocenění, vyznamenání. On chce jen rozveselit lidi kolem a především děti.
Jednou se Dak vrátil z dlouhé výpravy. Lovec seděl před stanem a spravoval sáně, když uviděl přijíždět celé procesí, možná 8 - 9 lidí. Dakavan někde pobral nějakou drobotinu. Dak zastavil s dětmi kus od Lovce. Musím s tebou prvně mluvit a to na dálku. Stáli před sebou nějakých dvacet metrů a volali na sebe.
,,Našel jsem domy, kde dospělí pomřeli na nějakou epidemii, nabral jsem toho, kdo přežil, spálil domy i s nemocí a jel cestami, kde na nás Duch nemoci nemohl. Ale je možné, že sídlí stále v těch dětech, nebo už i dokonce ve mně!“ volal Dak. ,,Dones nám nové oděvy a přikrývky, zůstaneme zde, spálíme staré věci a umyjeme se vodou a kouřem.“ Lovec se nesměl k novému táboru přiblížit, jen se o ně staral, nosil jim jídlo, vodu, otop, kožešiny. Od nedalekých sousedů získal oděvy pro děti.
Dak spálil i sáně, na kterých všechny přivezl. Všichni se zdáli být zdraví, jen zesláblí hladem a zimou, když se dospělí už nedovedli postarat o jídlo a otop. Teď nabírají síly, pláčou pro své rodiče a příbuzné a bojí se, co bude. Jen ty dvě nejmenší jsou pořád slabé a už mají i horečky. Dak je ale nemůže nechat samotné plakat odříznuté od ostatních v malém stanu, někdo jim musí zatopit, mluvit s nimi, dát jim zapomenout na prožité útrapy a nahradit jim aspoň trochu domov. Dak přemýšlel, váhal a nakonec se rozhodl zůstat s nimi. Jeho sestra by se nerozmýšlela. Styděl se sám před sebou, že váhal. Každý den spolu s Lovcem mluvili na dálku. Lovec obstarával jídlo, sehnal i léky, kouzla, hračky. Jeden večer Dak dětem vyprávěl pohádku, děti usnuly a ráno se již neprobudily.
Pak zůstal v izolaci sám. Znal přesně rituály, které se musí dodržovat v blízkosti nebezpečně nemocných. Dak zřejmě dlouho hrál s Lovcem komedii, že je zdráv, a že nic nepotřebuje, ale netrvalo dlouho a nemohl to již před ním utajit. Když na sebe zase volali, tak už jen sípal. Neměl sílu. ,, Za dva roky se sem vrať pro moje kosti, pomaluj je mým vzorem a svaž do balíčku. Ten také pomaluj a pomaluj i svou loď a sebe a zavez je na jih po Dunaji Imebirijcům, kmeni Kadmó. Tam se ptej se po Dakavanovi Plápolajícím Ohni. Tomu odevzdej moje ostatky k pohřbu.
Teď tedy nese Lovec kosti svého nejlepšího přítele do jeho země, jeho tábora, jeho rodině. Dakavan Vycházející Slunce je mrtev a tak se může opět vrátit domů. Jak příjme rodina Dakavana Lovce? Lovce, obyčejného člověka, zvěstovatele špatných zpráv, ale i člověka, jenž je vlastně prvním v pohřebním průvodu jejich syna?
Dakavan, který ve skrytu své duše žil mezi dvěma světy, si zasloužil Lovcovo největší uznání. Sám se chtěl naučit žít jako obyčejný, dobrý a spravedlivý člověk a stát se vzorem pro ostatní.
Lovec si vzpomněl na Gomepsis, která mu jeho přítele tolik připomínala, gesty, rozpaky, smíchem, řečí. Když byl s ní, jakoby byl se svým někdejším kamarádem. Moje Gomepsis, moje milá Gomepsis… co asi teď dělá?