Gomepsis se vracela nazpět k tunelu pod převisem, který ji v noci zasypal sněhem. Už začalo svítat a tak by nemělo být těžké najít toto místo. Gomepsis si však začala s hrůzou uvědomovat, že v noci se sesunulo mnoho takových převisů, a že ten svůj pozná asi jen podle toho, že má kdesi nahoře díru. Znamenalo by to bořit se sněhem a prolézat každý spadlý převis. Zase tupá rána, která znamenala, že se někde v kaňonu utrhl další kus sněhové stěny.
Čas běží, ráno už je pryč a Gomepsis celá od sněhu leze od jedné hromady zhrouceného sněhu k druhé. Nemůže najít svůj převis. Boří se a lopotí dál a dál. V jednom místě však našla jako zázrakem zachovaný kousek stop vlastních saní a sobů. To znamená, že svoji hromadu sněhu přešla. Ale proč? Jedině proto, že na to místo spadl další kus něhu, který ucpal tunel. Musí hledat daleko pečlivěji svoje stopy z noci. Gomepsis už bojuje o čas, za chvíli jí začne být na omdlení z hladu a bude se cítit nesnesitelně slabá. Dívka jde pomalu a hledá něco, co by ji přivedlo na stopu, nějakou indícii. Skutečně našla nějaké zbytky stop kolem jedné hromady, ale jsou dost nejasné, možná vznikly ty důlky náhodou. Vítr mohl udělat svoje. Gomepsis si hromadu prohlíží, ale nezdá se jí povědomá. ,,Cos viděla v noci? Nic moc, přiznej si to. Ale něčím je mi ta hromada povědomá.“ Couvla, aby si ji z dálky mohla dobře prohlédnout.
V tom zmizela Gomepsis bez hlesu z povrchu země. Prostě se jí pod nohama uvolnil kus sněhu, který ucpal kolmý tunel, vedoucí dolů k saním. Ale najít takovým způsobem sáně nebyla zrovna cesta, kterou si Gomepsis představovala. Při pádu se pořádně potloukla a podřela. Vyrazila si dech, nemohla se narovnat, všechno ji nesnesitelně bolelo a tvář ji pálila. Z očí jí vytryskly slzy. Zkoušela si jednou rukou otřít z obličeje sníh, aby se mohla podívat, co se s ní stalo, ale pořád nemohla popadnout dech. Přivřela oči, sklonila hlavu a soustředila se jen na to, aby se nadechla. Měla pocit, že uplynulo mnoho vody v řece, než se konečně pomalinku mohla poprvé zhluboka nadechnout. Pomalu dýchá, ale i tak se jí už točí hlava a vidí kolem černo. Znovu otevřela oči, prohmatala si nohy a ruce. Asi má zlomenou nebo pořádně naraženou ruku v předloktí. Jak teď vyleze z jedinou rukou?
Po modré obloze plují malé mráčky, mezi nimi krouží černí havrani, kteří hledají něco k snědku. To je jediné, co Gomepsis vidí komínem tunelu nad svou hlavou. Ne příliš povzbudivé. Vzchopila se, vytáhla z kapsy lopatku a začala odstraňovat sníh z jedné stěny tunelu. Co jí spadlo pod nohy, ušlapávala na kompaktní a skladnou ledovou hmotu, takže zvětšovala podzemní prostor, aniž by kyprý sníh musela vynášet ven. Najednou jako by jí něco skočilo za krk, dostala ránu do hlavy a do ramen i bolavé ruky, až vykřikla. To se zřítil strop nad právě budovanou kapsou. Gomepsis se dívá nad sebe a usmívá se. Dobří duchové jí přáli. Spadlo tolik sněhu, že je ho dole dost, aby bylo po čem vystoupat nahoru a nahoře ho chybí právě tolik, aby mohla vylézt ven, bude-li chtít. Gomepsis se otočila a hledala nějaké stopy po saních. Nebylo to těžké, sníh spadl na druhou stranu. Tak se pustila zdravou rukou do dolování důležitých věcí. Konečně má další jídlo ze zásob. Gomepsis si pečlivě prohlíží skály nad sebou. Ověřuje, že skutečně spadlo už všechno, co spadnout mohlo, a že je nyní její sněhový důl bezpečný.
Po dvou dalších hodinách práce je nad sáněmi hotový kráter, na jehož dně stojí znovu upravený spací rukáv. Ale kde je Gomepsis? Kdybychom se ale podívali dovnitř rukávovitého stanu, zjistili bychom, že tam zabalená v pižmoní kožešině leží dívka. Přes opuchlá, nyní nafialovělá víčka a rozpraskané, omrzlé rty je stále krásná. Ústa má pootevřená a pomalu oddychuje. Zpocené, mokré vlasy se jí přilepily k hlavě. Tvář má na několika místech škaredě nateklou a podřenou, nos červený a studený a snad také nateklý na špičce, která jí v noci namrzla. Ale je také možné, že si nos prostě jen podřela při pádu do sněhového podzemí. A její prsty u nohou a na rukou? Škoda mluvit. Pižmoní kožešina se svojí zázračnou srstí z dutých vláken je materiálem, který člověka uloží jako do vaty a rozehřeje mu tělo. Je to až k neuvěření, že mladý člověk, přestože je zničený a unavený po dlouhém strádání, stále vypadá krásně a můžeme ho obdivovat jako každé jiné, silné a houževnaté zvíře, žijící v divočině. Určitě by tak na nás nepůsobil letitý člověk. Spíše by najednou vypadal starší o deset, patnáct let a nejspíš bychom asi přemýšleli, jestli je víc živý nebo mrtvý.
Gomepsis tedy spí. Spí spánkem, který byl věru zasloužený a neuvěřitelně tvrdě vybojovaný. Malý větrací otvor stanu vypouští teplý vzduch, který se těsně nad otvorem vlní a sráží se do malých chomáčků páry. Gomepsis se právě tuto noc stala velmi, velmi silným člověkem. Dokázala, že snese jakékoli útrapy, protože tolik miluje život. Kolikrát si mohla v noci na cestě lehnout, schoulit se do klubíčka a zemřít? Nesčetněkrát. A nesčetněkrát musela znovu a znovu takovou myšlenku zavrhnout a jít dál a pak hledat dál a kopat dál. Nedívat se na to, co se jí chce ,,teď,“ ale musela se soustředit na to, co přijde potom. Nebylo žádné teď. Zakázala si ,,teď “ a nyní tedy konečně spí, je sytá, v teple a hlavně živá.