Tak nádherné je dívat se na moře. Po tolika letech ho mnozí znovu viděli a na ten pohled nedokázali zapomenout. Nádherné, nedozírné. Ale jen z tohoto místa, z vysokých hor, které musela výprava Katáriů překonávat. Moře je totiž plné ostrovů, které se jako hory vynořují z vln. Vítr žene masy vody k pobřeží a tak se po několika stech metrech přebytečná voda vrací do moře nazpět úzkými řekami slané vody. To jsou ony známé proudy smrti, kdy nic netušící plavec začne být najednou unášený na širé moře a brání se proudu tak, že plave proti němu zpět k pobřeží. Souboj s mořem však málo kdo vydrží a pak se utopí. Přitom stačí jen zaplavat pár metrů nalevo nebo napravo a moře vás opět obklopí masou vody, která se pomalu tlačí proti pobřeží.
Jaká nádherná modř, jak obdivuhodné vlny. Je to zázračný svět, tak odlišný od toho, který známe ze země od Mamutí řeky. Moře je jako obloha, ale obloha, které se můžete dotknout a místo ptáků v moři pluje nepřeberné množství ryb. Výprava zahájila sestup po stezkách vyšlapaných divokou zvěří. Se zatajeným dechem procházeli nosiči se svým nákladem nad roklemi a propastmi v nádherné scenérii bílých vápencových skal a modré oblohy s tmavomodrým mořem kdesi v hloubce pod sebou. Prošli celou Istrií a přešli po dně současného Jaderského moře až téměř do jeho poloviny. Kolem nich rozprostřené hory jsou dnes jednotlivými ostrovy jako Hvar, Brač, Krk. Tehdy to však byly jen veliké hory v krajině.
Do Itálie se tak člověk dostal suchou nohou z takových míst a takovými cestami, že bychom dnes žasli. Touto krajinou tedy prochází výprava Katáriů, aby se dostali až k malé říčce, která spěchá k moři. Tady se na chvíli utáboří, rozdělají oheň, ohřejí vodu a vybaví se na dlouhou cestu po vodě. Konečně je všechen náklad snesen dolů do tábora. Už se podařilo získat řadu skvělých a na severu žádaných surovin a zboží. Kanah ukázal, že je dobrý obchodník. Navíc kupuje i staré zboží. Nechce jen ten a ten druh zboží, ale zajímá ho i jeho historie, příběhy, které za ním stojí. Zajímají ho věci s Duší. Zvláště zajímavé kousky si dává do své vlastní sbírky. Není jich mnoho a jsou to vlastně jen drobnosti, ale řemeslně bravurně propracované a výtvarně dokonalé.
Kanah jako by chytil druhý dech. Všemožně se snažil zabránit novým incidentům a byl i sám osobně tím, kdo zachraňoval spadlého nosiče, který zůstal viset uprostřed skály na beznadějném místě.
Kanah se sám nechal na laně spustit dolů a poté, co zachránil mladíka, nechal se spustit znovu a vysbíral všechen vysypaný náklad. Zdrželi se sice o den navíc, ale vše dopadlo nad očekávání. Kanah si tady v horách na jihu vybudoval respekt a uznání. Teneka, který se vylízal jako zázrakem ze svých zranění, pozoroval Kanaha a viděl ho jinak. Kanah byl doma velmi upjatý, uzavřený sám do sebe, sešněrovaný konvencemi a vyhlížel unaveně. Tady ho kočovný život změnil. Už nebyl zdaleka tak namyšlený a odtažitý k ostatním. Viděl, že na výpravě jeden druhého navzájem potřebují, učil se důvěře a zvykal si na skutečnost, že se může na všechny plně spolehnout. Jeho divoká povaha se den za dnem mírnila a zklidňovala jako po terapii. I Kanah se umenšil při pohledu na ohromné hory, které cestou míjeli a nyní je i Kanah uchvácen krásou moře.
Teneka vzpomínal mnohokrát na Lovce, který mu zachránil život, ale kdo ví, kde touto dobou může být. Lovec se vydal na jihovýchod po Dunaji, kdežto výprava Katáriů se pak stočila přímo na jih kolem Alp, aby se dostala až k Jadranu.
Teneka už sedí v lodi mezi ostatními a odpočívá. Ještě nemůže veslovat, ale nosit břemena už mnohokrát zkusil, i když se nevracel pro nové a nové jako ostatní.
Voda je rychle nese kamenitou krajinou keřů a stromů dolů, níž a níž a blíže k moři. Najednou se rozbuší kamení do dna lodí.
,,Nízká voda!“
A to už všichni skáčou do vody a utíkají vedle lodí, které odlehčené snadno proplouvají korytem řeky. Bílá, zpěněná voda řeky letí přes kameny už snad jen pár desítek metrů před nimi. Najednou jí znovu rychle přibývá, kameny mizí a obchodníci znovu nasedají do svých lodí. Pod nimi je místo zarovnané naplaveninami, které zde místy narůstají do malých ostrůvků, ale evidentně je příliv a vody je zde dost, takže pohled do hloubky pod lodí představuje úchvatnou scénu tajemně se prohýbajících vláken a proudů sladké a slané vody, které se zde spolu míchají. A před poutníky leží celé moře. Modrý obzor lemovaný různě vzdálenými ostrovy. Nejprve pojedou na teplý jihovýchod, kde uskuteční některé důležité výměny zboží. Pak pojedou rovnou na jih, nebo spíš už na jihozápad na Italské pobřeží a znovu nazpět podél horní hranice tehdejšího Jaderského moře.
Výprava jede na lodích, sleduje moře, ježovky v něm, červené hvězdice a spousty ryb. Muži se dívají i na vrcholy hor kolem a na okolní krajinu. Je to neskutečné, ale nikdo z nich by si určitě ani ve snu nepředstavil, že za třicet tisíc let budou nad jejich současnou pozicí plavat lodě o plných sto metrů výše. Sto metrů vodního sloupce navíc, jaká ohromná energie je vázána v ledu, který svíral sever tehdejší Evropy. Proto tehdy byla Morava severskou zemí se vším všudy, co k tomu patřilo. Zdejší mírné počasí bylo také chladnější než dnes a určitě byste tady na severu Jadranu nenašli žádné palmy. Nicméně zde rostla spousta listnatých stromů, které lidem od Mamutí řeky připadaly velmi, velmi exotické.
Po dvou hodinách veslování se výprava vylodila na pobřeží severovýchodní části Jadranu. Vylezli z lodí a vytáhli je z vody. Ta byla ještě relativně teplá a otužilí muži ze sebe shodili oděv a utíkali se řádně umýt do nejslanějšího živého moře světa. Ti, co ještě na podobné výpravě nebyli, ochutnávali hořkoslanou chuť tohoto pro ně nepochopitelného živlu. Katáriové tak daleko na jih necestovali. Byl to až výsledek několika posledních desetiletí, kdy využili řady příznivých okolností.
Delší a větší výpravy však skrývaly v sobě riziko, že se někomu něco neblahého může přihodit. Je to pouhá statistika, nic víc a stín takovýchto událostí se vznášel nad minulou i touto výpravou. I kdyby vše dopadlo dobře, život třem mladým mužům už nikdo nevrátí.
Slunce začalo toho dne pálit, jakoby se vrátilo na chvíli léto, muži se brouzdali ve vodě, hledali škeble, pod kameny lovili kraby, prohlíželi si medúzy.
„U všech Duchů... Démon! Tady, podívejte se! Skutečný Démon!“ ukazuje někdo na nějaké místo u velkého kamene. ,,Už zmizel. Né, je tady, tady! Vidím ho!“ Středem hloučku mužů, stojících po pás v chladné vodě, proplavala majestátní, velká chobotnice. Někteří hned ustrašeně utekli na souš, jiní hlavonožce pronásledovali, aby si jej mohli prohlédnout. Nikdy o takovém tvoru neslyšeli a jestli pro ně jsou Duchové opravdoví, tak takto si některého určitě představují.
Tady si odpočinou, rozdělají ohně a budou péci slávky, které zkušení od minula dobře znají a mohou se za touto delikatesou doslova utlouct. Rozdělali si stany kousek od vody a chystali se na noc. Jaký to však bude spánek po takovém prožitku. Dostali se do úplně jiného světa, který má jiné zákony, úplně jiná měřítka a je tak záhadný. Určitě se několika lidem bude v noci zdát o nepřeberných masách slané vody, o tajemné chobotnici, o všetečných krabech, rychlých garnátech a prapodivných mořských jehlách. Lovci večer v údivu chytili platýse a jeho anatomii vůbec nepochopili. Domnívali se, že Velký Vodní Duch, který vytváří mořské ryby, se asi zamyslel a zapomněl rybu promodelovat ze všech stran. Vdechl jí život přesto, že není vlastně z poloviny hotová. Raději ji hned pustili, co kdyby ji chtěl Velký Duch nazpět, aby mohl napravit co evidentně zanedbal?