V ten den orel odletí, v ten den lev odejde, v ten den budeš sám, v tu hodinu tě všichni opustí a i ty opustíš sám sebe. Tvé tělo zůstane ležet a budou z něj odcházet tví strážní Duchové. Budeš se na to vše dívat a uvažovat nad tím. Honem běž uvítat nový život, nové přátele i ty dávné. Jsi v nové říši, v novém světě. Zdejší Duch a pán rozhoduje o mnohém. Rozmlouvej s ním, řekni mu, jak jsi dobře žil, jak jsi byl veselé povahy, jak tě všichni měli rádi, kolik jim budeš chybět, kolik lidí jsi obdaroval, kolika lidem jsi pomohl v nesnázích. Nebude zvířete, které bys zabil a neomluvil se mu, žádný ze čtyřnohých bratrů si nepostěžuje, že bys jeho smrti nelitoval a neděkoval mu za jeho oběť.
Jásej člověče, neboť říše tvé duše se ti otevřela a budeš uvítán a oslavován jako dobrý přítel a bratr.
Stará píseň doprovázená štěrchátky a bubínky, východní Navikové, Severní Itálie, kolem 28 040 lety před námi.
Terenquí Anquilona se podíval skrze hustá, červenofialová mračna, která se válela všude v jeho ohromné podzemní říši a nespokojeně pomlaskával. Právě dojídal jednu ze svých oblíbených božských pochoutek, když vtom zjistil, že mu pod nohama čvachtá voda. ,,Bahno, teplé červenohnědé bahno! Kruci! Někde mi tu prosakuje voda!“ Zařval rozezleně, až se jeho hlas ozvěnou odrážel od stěn a rozletěl se, podobný kruhům na vodě, na všechny strany. Jako zvuková vlna nesla se jeho zloba celou jeho ohromnou říší. ,,Co tohle má znamenat!?“ zabručel Terenquí, vstal od hodování a začal obcházet okolí. Podezíravě sledoval různé sloupy, zákoutí, podlahu i strop své podzemní říše. ,,ÁÁÁÁ! Tady to prosakuje!“ Terenquí začal hrabat v místě, odkud tekla voda. Najednou se uvolnilo celé ložisko a z desítek litrů vody vyklouzla postava zmáčeného a udiveného mladíka. ,,Tak co se to děje?“ obrátil se na něho Terenquí.
,,Já nevím, vůbec nic si nepamatuju.“
,,Tak pán si nám nic nepamatuje. A proč jsi k nám tedy přišel vodní cestou, to ses snad utopil?“ ,,Já opravdu nic nevím.“
,,No, asi ses neutopil, to bys vypadal jinak. Měl bys vyvalené, bílé oči, vyplázlý, odulý jazyk a celého by tě vůbec bylo několikrát víc. Vypadá to, že tě řádně pohřbili. Jsi fešák, ale proč ta voda? Kdo tě sem posílá?“
,,Já ale opravdu o ničem nevím,“ znovu se bránil pánovi podzemní říše Dakavan Vycházející Slunce. Terenquí se zamyslel a pak se rozběhl proti díře, která zůstala po Dakavanovi. Proskočil až do druhého světa. Byl to podvodní svět. Mimo hromady ryb a všelijakých utopenců brzo našel Ducha této říše. Dal si ruce v bok a spustil na místního vladaře.
,,Tak co je s tím novým, je celý mokrý, ale ne zas tolik! Kam tedy patří. K tobě nebo ke mně?“
,,Ke mně nepatří, byl řádně pohřben!“
,,Tak proč ta voda?“
,,Ta symbolizuje jeho cestu. Po smrti byly jeho ostatky převáženy mnoho dnů do jeho domova. Voda symbolizuje jeho cestu po smrti. Kdykoliv se bude chtít očistit, voda ho poslechne a omyje ho.“ „No to jsou vymoženosti,“ brblal starý morous. Má dost práce s různými šamany, kteří si drze prosazují svou a mnohdy hrubě si od něj něco vynucují, čarují a všelijak ho obcházejí. Terenquí Anquilona byl poloprůhledný, ale místy velice hmotný a silný Velký Duch, jeden z nejmocnějších vůbec. Byl vysoký a statný, s dlouhými vlasy a vousy, ostrých rysů a pod hustým obočím hrála malá očka lemovaná vráskami, které se roztančily jako vějíř vždy, když se škvířil nebo se smál. Jeho oděv byl pošit řadou ptačích pér, která vytvářela na rukávech jakási křídla a pak dále zdobila jednotlivě jeho dlouhý šat ne nepodobný šamanským oděvům. Terenquí dal nedávno dohromady kdysi rozdělené rodiny. Dorazily sem nějaké dvě děti, které zemřely na škaredou nemoc, tak se konečně dostaly ke svým rodičům, kteří zde na ně netrpělivě čekali.
„Ty ceremonie a předpisy kolem smrti a pohřbů vše tak prodlužují, že by se z toho jeden zbláznil, ale pořádek musí být. Teď tady mám toho mladíka, ke kterému se sice nehlásí jeho předkové, ale zato se k němu hlásí ty dvě děti, jejich rodiče a všichni jejich příbuzní a než se se všemi seznámí, uplyne nejmíň tři sta let. Za tu dobu zmoudří i Dakavanovo příbuzenstvo,“ brumlal si pod vousy Terenquí.
Terenquí budil zdání neomaleného, pomalého poplety, na kterého se musí opatrně, jinak mu utečou souvislosti, ale byla to jen maska. Terenquí byl po čertech práskaný chlap, tedy Duch, neobyčejně bystrý a všímavý a dovedl v jednání prosazovat svou. Rozehrává úplné manipulační koncerty. Někdy nechá zespodu určitá místa země tak zmrznout, že stromy nahoře praskají jako párátka roztržené mrazem a lidem přimrzají sáně a lyže k zemi. Nastane takový mráz, že ani vodu ohřát nemohou a u ohně pookřát. To je jeho trest nebo napomenutí. Když jej popudí příliš, vyžene je. Někdy zem najednou roztrhá mrazem a hluboká puklina pak spolkne, čeho nebo koho si zamane. V Terenquího prostorách žijí i další Duchové, kteří zde pasou svá stáda zvěře, či nechávají spočinout své dravce a šelmy. Kdesi daleko žije jedna žena Duch, která se jednou do roka stane skutečnou ženou s rezavě zářivými vlasy a vyjde jeskyní na povrch mezi lidi. Tam si vybere muže a stráví s ním noc. Žena Duch se pak vrátí do svého podzemí, aby jej naplnila novými zvířaty. Odtud je pak posílá nahoru na zem mezi živé a tak je zajištěn dostatek zvěře... tedy alespoň na určitém místě, kde lidé tuto ženu Ducha znají a muži za ní v určitou část roku putují vysoko do hor.
Je zde ještě spousta zajímavých Duchů a chodí sem i Duše šamanů. Lidé z povrchu země tak mohou prosazovat svoji vůli a mluvit s Terenquím a ostatními Duchy jako rovný s rovným. Terenquí tedy zjistil, jak je to s jeho novým přírůstkem Dakavanem Vycházejícím Sluncem. Jeho příběh ho zaujal a tak jej vyzval, aby mu povídal o Imebirijcích i o daleké a odvážné cestě Lovce. Terenquímu se líbil Lovec, který tak neohroženě nesl ostatky přítele a podstupoval za přátele i boj na život a na smrt. Vyprávění přerušil pramínek vody, který vystříkl z jedné stěny podzemní říše. Terenquí má zase práci. ,,Tak mi to dopovíš někdy příště,“ řekl unaveně podzemní Duch a šel si za svými povinnostmi. Nějací lovci shodili kosti zabitých zvířat do vody a odtud je poslal vodní Duch k němu. Terenquí z nich znovu udělal zvířata a až si u něj odpočnou a opět naberou sílu, pošle je znovu nahoru na svět. Terenquí se vlastně o svět lovců tam nahoře stará a stará se o něj dobře. Bez něj už by zem byla dávno pustá, lidé by ztratili smysl všeho plahočení a žili by v zoufalém očekávání prázdnoty.
Prázdnota Duše na severu znamená konec. Přijde rezignace, nezájem o cokoli a strach. Nic nemá cenu, a když se ještě navíc nedostaví ani to Slunce a obloha zůstane dlouho zatažená, smutek ochromí i tělo. Terenquí v noci vylezl puklinou v zemi a prohlížel si spícího poutníka Lovce. Ten ležel unaven ze zpáteční cesty domů, kterou absolvoval už pěšky. Jen nechtěl, aby Duše přítele byla zatracena a tak podnikl tuto dlouhou pouť. Terenquímu se líbil každý, kdo měl úctu k Duchům a k posvátným pravidlům pohřebních rituálů, ať lidí nebo i zvířat. Terenquí přemýšlel, jak pomoci tomuto mladíkovi při jeho zpáteční cestě a napadlo ho, že Duchovní ochranu nad ním by mohl zajistit právě ten mladík, který jako poslední navštívil jeho říši. Terenquí sice uvažoval, že by měl Dakavanův Duch ještě nějakou chvíli odpočívat v jeho říši, ale pak si řekl, že až skončí Lovcova cesta, dá Dakavanovi ještě další čas k zotavení. To byla strašná chyba, které se Terenquídopustil, ale teď to ještě netuší a netuší to vůbec nikdo. Jen jakoby něco malého, nějaký malý stín předtuchy zastínil Terenquího mysl. Ale tuto chmuru Terenquízahnal. Podcenil ji.
Venku zatím pomalu začalo svítat a pomalu procitající Lovec ani netušil, že mu k jeho dobré náladě a pocitu radosti a síly napomáhá Duch jeho přítele, který se nyní změnil ve strážného Ducha.