A tak se zase konečně dostávám k tomu, abych vylíčil, co se dělo na výpravě Katáriů. Myslím, že jsem skončil jejich setkáním s opravdovým mořem a jejich prvním tábořením na pobřeží Jadranu. Výprava sledovala pobřeží až na jih Istrie, pak se zde lidé otočili a plavali ostrov od ostrova směrem na západ až na italský poloostrov. I Itálie vypadala úplně jinak. Její jižní ostrovy byly součástí moře a dnešní sever s nynějšími přístavy byl tehdy naopak úplně bez moře. Katáriové obchodovali i na někdejších ostrovech, z nichž mnohé jsou už dnes pod vodou a přitom mířili přímo do severozápadního cípu zdejšího moře. Odtud se mají vydat pěšky s využitím obyčejných vleků nazpět přímo na sever kolem Alp domů, do kraje mamutí řeky na Moravu. Pomalu plují na lodi, plachta se líně prohýbá a lodě se plouží daleko od sebe, aby si navzájem nebrali vítr. Je to už dlouho, co opatřili svoje lodě plachtami a odštípnutými tenkými prkny si zdvihnuli boky lodí o dobrých dvacet centimetrů. To se může hodit, zrovna jako teď. Vítr zafoukal, na vodě se objevily miniaturní vlnky a teprve potom se rozbouřila celá hladina. Lodě se houpaly nahoru a dolů, projížděly mohutnými vlnami a jak se do nich zakrajovaly, tak prkna zabraňovala, aby se do trupu dostávala voda. Přesto se spousta lidí začala věnovat odčerpávání vody ze dna lodí. Vítr se pěkně opřel do plachet a ti, kteří se domnívali, že se konečně naučili obsluhovat plachty a řídit loď, doslova začínali od nuly. Řada úkonů se musela provést okamžitě a bleskurychle, jinak by loď ztratila stabilitu.
Teneka byl tou dobou už plně při síle a vyvažoval svou vahou sílu, kterou se vítr opřel do plachty člunu. Našel si místo, kde má vítr nejvyšší rychlost a skoro kolmo proti proudu vzduchu řezal hladinu moře. Nebyl to asi nejlepší nápad, protože se na vlnách, měnících se souběžně se směrem trupu lodi, námořníkům nebezpečně rozhoupalo dno jejich vratké lodi. ,,Stočte se jako my!“ volali na ně lidé z vedlejších lodí. Ale Tenekova loď se přes velké houpání řítila kupředu k vyhlédnutému ostrovu takovou rychlostí, že brzo zmizela zbylým lodím z doslechu i z očí. Teneka popustil plachtu více po větru a dal znamení kormidelníkovi, aby držel nový směr. Bylo jasné, že Teneka chce ostrov objet a zkusit najít nějaké chráněnější místo, kde by se dalo přistát. Řízení bylo spíš věcí kamarádství a demokracie, nikdo neměl loď skutečně na povel a tak i riskování jedinců a jejich úkoly měly svoji určitou, nepřekročitelnou mez. Proto jste nemohli nikde vidět nějaké supervelké lodě s palubou, složitým podpalubím a houfem poslušných námořníků. Zato velké, nízké lodě s vesly, či plachtami byly k vidění nejen tady, ale vlastně kdekoli. Před desítkami tisíc let se podobné velké a dlouhé lodě, vybavené zásobami a zkušenými námořníky vydávaly na výpravy k ostrovům jihoasijského superkontinentu a nezůstalo jen u malých výprav. Lidé znalí navigace pluli na člunech až do samotné Austrálie. Kilometry a kilometry moře odkrajovaly jejich lehké, bambusové lodě z dlouhých tras, které se lidé naučili pradávno překonávat. Na severu, kde nebylo dostatek vhodného dřeva, si lidé vypomohli kostěnou a dřevěnou kostrou lodě, kterou pak potáhli impregnovanou kůží. Jinde, jižněji, vyrobili potah z lehounké březové kůry a jinde svazovali rákos do snopců a z nich vytvarovali loď, nebo lodě dlabali z jednoho kmene. To podle okolností, surovin a zvyklostí.
Každopádně dnes archeologové tyto přímořské kultury znají jen málo. Poté, co se po oteplení zvedlo moře o více jak sto metrů, všechna ta sídliště zmizela pod masami temných vod. Jen výjimečně se stane něco, co nám naznačí události těch nesmírně vzdálených věků, jako když najdeme dávné kamenné nástroje na ostrově, který byl vždy ostrovem, nebo když pod hladinou objevíme dávný, zatopený vchod jeskyně, jejíž útroby skrývají kresby tuleňů a postav, které je loví a kresby vodních ptáků - alk. Je to dotek něčeho většího, je to mihotavé a zdánlivě náhodné propojení dvou nesmírně vzdálených civilizací a světů, které měly úplně jiné obrysy pobřeží a úplně jiné klima. Přesto, že si jsou časově tak vzdáleny, jakoby se pojednou k sobě přiblížily a podaly si ruce.
Teneka byl tou dobou už celý zmáčený a to jen krápalo, ale tříšť z vln stříkala na všechny strany, loď se rychle plnila vodou a Teneka sledoval, že kolem ostrova vlny spíš rostou, než aby se umenšovaly. Nikdo nic neřekl, ale lidé mysleli i na nejhorší. Teneka najednou spatřil malou skalní rozsedlinu a za ní zahlédl uzoulinkou zátoku. Otočil loď a nechal ji unášet vlnami a nesmírně rychlým bočním proudem. Co se zdálo být zprvu snadné, v okamžiku se proměnilo v nejhorší peklo. Praskl nosník stožáru a plachta spadla do vody. V okamžení ztratili směr a vlny je hnaly na skaliska za zátokou. Teneka nahmatal ve vodě utopený jistící provaz z vrcholu stožáru a začal tahat plachtu ven z vody. Při tom volal přes rameno za sebe na ostatní, aby natočili loď doleva. Konečně se pod plachtu dostal vzduch a vítr sám plachtu doslova vytáhl z vody. Teneka a okolo sedící muži okamžitě vrátili sloupek na původní místo a jeden blíže přídi stojící námořník držel vší silou spodek stěžně, aby vydržel tam, kam ho zasadili. Teneka otočil loď a v poslední chvíli, než je přicházející vlna mohla hodit na skálu, rozjel loď vysokou rychlostí zpět na moře. Tady se obratně otočil a zamířil znovu do soutěsky. To už Tenekovu loď dojížděly i ostatní čluny a jaly se jej
následovat. Teneka se držel provazu a zadního okraje plachty tak, aby mohl řídit množství vzduchu, který plachtu vypínal. Vřítili se vysokou rychlostí mezi skály, když tu najednou loď prudce zpomalila. Za skalami bylo totiž závětří a Teneku to odhodilo na zem do trupu lodi, přes tělo muže, který obětavě držel stěžeň. Posádku to však nezaskočilo, pádla se opřela jak o vodu tak i o okolní skály a na příští vlně proletěli soutěskou až na malou kamenitou pláž. Tady rychle vyskákali a táhli loď po oblázcích pryč z nebezpečných vln. Táhlo se jim dobře, protože jiní už vytahovali těžký náklad z lodi ven a odnášeli jej pod skalní převis. Ale to už přijížděly další lodě se svými posádkami. Jedna loď však zůstávala stále na moři. Lidé na ní se báli, že se netrefí do malého hrdla mezi skalami. Vítr však začal přecházet ve vichřici a jestli před tím se něco zdálo obtížné, teď už to bylo nemožné. Plachta se nedala použít, protože měla příliš velkou sílu.
Někdo z lodě však dostal skvělý nápad a ukrojil nožem kus plachty na vnějších okrajích. Plachta ztratila mnoho ze své nezkrotné síly a manévrování se stalo přijatelnějším. Vlny se však proměnily ve zběsile se vzdouvající hory vody a prudce unášely loď, aniž by bylo možné vybírat si cestu. Najednou se přiřítila vysoká vlna a roztříštila se ještě před lodí. Její hřeben přepadl dolů a tříštivý vodopád pěny, vysoký nejméně půl metru, se přelil přes loď. Ta se naplnila v okamžiku vodou a nedala se vůbec řídit. Zoufalí muži z ní vylévali vodu neskutečnou rychlostí, takže než se přihnala další obří vlna, už se loď šinula k závětrné trhlině mezi skalami. Sotva najeli přídí do soutěsky, obří vlna je dohnala, bez milosti je namáčkla na jednu skalní stěnu a pak jejich převrácenou loď a vysypaný náklad mrštila směrem k pláži. Všichni ze břehu naskákali do vody, aby zachránili jak náklad, tak osádku.
Potlučené hlavy, pohmožděné ruce, naražená žebra, to byla nepatrná ukázka síly moře. Měli velké štěstí. Náklad je celý a loď rychle opraví. Pod skálou rozdělali ze dřeva, co sem vyplavilo moře oheň a tak se tady všichni suší, jí a zpívají děkovné písně. Kdo je rozlámán a unaven, zpívá spolu s ostatními, protože je jistě ochránil nějaký velký a mocný Duch. Vždyť takové bouře nemusí přestát ani zkušení námořníci a oni, obyčejní suchozemci, vydrželi. Měli slzy v očích, když děkovali Velkému Duchu a zpívali různé chvalozpěvy.