Starý Šal Katário řádil jak pominutý. Běhal po své jurtě od jednoho rohu ke druhému, od jedné stěny ke druhé….. počkat, tady něco nehraje. Jistě! Jurta je kulatá, jak už to u jurt bývá. Takže jinak. Protože jeho jurta byla kulatá, chodil chudák pořád dokola a to na jednu stranu a pak zase na druhou a nadával a nadával. Já si myslím, že chodil na jednu a pak na druhou stranu proto, aby se mu nemotala hlava. Kdyby pobíhal v jurtě pořád dokola jen na jednu stranu, určitě by se mu nakonec zamotala hlava a spadl by. Nebo by motající se vyšel ven a mohl by se tak zcela společensky znemožnit. A proč vlastně Šal nadával?
No protože, jak už to u otců bývá, nevěděl, co se děje s Gomepsis. Někde zmizela a teprve nyní se dozvěděl o tom, že dlí poslední týdny sama samotinká v divoké přírodě, a že měla menší románek s jakýmsi, sice velmi pohledným mladíkem, ale zcela a to si podtrhněme, zcela bezvýznamným. Mladíkem, který není ze žádného vznešeného rodu a ani sám není tím, o kterém by se dalo říci ,,Ten, který hýbá světem“. Katário nadával, řval, mlátil kolem sebe a dokonce zbil několik lidí, kteří měli na Gomepsis dávat pozor, mladá děvčata z jejího doprovodu nevyjímaje.
,,Odteď mi všechno budete hlásit! Bude-li však nějaké teď a bude-li nějaké potom!“
„Gomepsis už buď dávno nežije, nebo snad s tím Lovcem utekla. Ano, ona s ním utekla! Ne, unesl ji, tak je to! Poběhlice... je to poběhlice! Zříkám se jí! Znesvětila rod Katáriů, znesvětila kmen Katáriů i celý národ Katáriů!“
,,Za to zaplatí! Už o ní nechci nic slyšet! Nezajímá mne. Ticho! Už o ní nemluvte. Slyšíte? Ticho! Tak, jako by nikdy nebyla. Ticho... tichoučko...“
Katário seděl na truhle plné svého bohatství, slastně se kolébal ze zakloněnou hlavou, jeho oči byly zavřené a něco si potichu zpíval. A jak zpíval dál a dál, začaly se mu lesknout jeho zavřená víčka, poznenáhlu se jedna slza vymanila ze semknutých řas, pak druhá a pak se rozplakal naplno. Zamotal se do přikrývek a plakal a plakal nad Gomepsis, která zmizela, nad svým mrtvým synem, mrtvou manželkou a podělaným, totálně zvrtaným, i když luxusním, ale přeci jen pořádně podělaným životem.
On, který měl všechno bohatství, na které jen člověk může pomyslet, tady brečí jako malé dítě.
Za dvě hodiny se Katário opět proměnil v rozhodného, sebejistého muže plného síly. Byl upravený, vyrovnaný a vybavený na cestu, odhodlaný sjezdit kraj světa, jen aby nalezl svoji jedinou dceru. Skočil na soba a vyrazil do krajiny. Někteří honáci mu pomáhali, i oni zamířili do kraje hledat alespoň nějaké stopy, vyptávat se. Katário měl už chladnou hlavu a přemýšlel, jak nejlépe najít někoho na tak rozlehlých pláních země kolem Mamutí řeky. Napadlo ho, že by snad mohl mít větší naději, kdyby si sebou vzal dívčina psa. Vrátil se zpět do tábora a vyzvěděl, že ten je i Imebirijů u dcer Kanahových. Když konečně v podvečer dorazil k Imebirijům, zaslechl už z dáli štěkání Gomepsisina vlčka. Pes ho vítal, skákal po něm a nažil se mu olíznou obličej. Obrátil se rovnou na sestry s otázkou, jestli něco neví o Gomepsisině zmizení. Dívky se zděsily a obě pohlédly na vlčka. Aniž by to kdo vyslovil, bylo jasné, že by dívka nikdy dobrovolně neprchla, aniž by si sebou vzala svého čtyřnohého miláčka. Katário si vzal vlčka a zamířil do středu teritoria Katáriů. Pak jezdil ve spirále po společných územích dalších kmenů a skupin, aby prohledal z daného území co nejvíc.