Gomepsis vyhrabala svoje zasypané, zmrzlé soby. Stali se tak i po smrti zvířaty, která slouží. Rozdělala oheň a vařila si teplou polévku ze sobího masa a vnitřností, hlavně ze žaludku. Játra a některé další vnitřnosti však jedla syrové. Tady na severu se ledacos považuje za pochoutku. Je to často jediný zdroj určitých vitamínů a bez něj se prostě nedá přežít. Gomepsis stáhla obě zvířata z kůže a udělala si malý udící stan. Snadno se to píše, ale je to spousta práce a nic není samozřejmostí. Stálo ji to hodně námahy a bylo třeba improvizovat. To je každému, kdo někdy stahoval soba, jasné a stahuje a zpracovává-li ho křehká, malá dívka, jde to o to hůř. Teď měla sobí kůže na přikrytí a měla co udit. Nyní už jen nosila dříví a roznášela po okolí pasti. Přemýšlela, že by se zásobila a zítra nebo pozítří by se vydala na několikadenní pěší cestu domů. Gomepsis v lese našla podivné stopy soba, který za sebou něco táhnul. Vypadalo to jako nějaká šňůrka. Dívka dumala, co to znamená, ale pak si uvědomila, že za saněmi přeci šel jeden rezervní sob, který byl uvázaný. Musela být úplně popletená, úplně na něho zapomněla. Vůbec ho nehledala, přece vzadu za sáněmi hrabala a žádná šňůra tam nebyla.
Musel se utrhnout ihned po pádu sněhu. Ale když šla tehdy, než se utrhnul převis, spát, dívala se, jestli jsou sobi u sebe. Úplně v ní zatrnulo, sob se musel ztratit podstatně dříve a ona si toho vůbec nevšimla. Sob se jmenoval Torio a Gomepsis už brzo běhala po lese mezi nízkými, větrem mrzačenými borovicemi a volala ,,Torio! Torio!“
Nenašla ho, ale k jejímu údivu a nezměrné radosti přišel večer Torio za ní sám. Gomepsis jej pečlivě uvázala a připravila si hned věci na ráno. S jízdním sobem jí cesta bude trvat nanejvýš dva, tři dny, než narazí na civilizaci.
Ráno dívka na soba položila kožešinu, připevnila mu ji popruhem k hrudníku a k horní části popruhu přivázala provaz, který táhl po sněhu pytel se stanem a zásobami. Malý příruční vak si vzala raději k sobě. A to už seděla na jeho hřbetě, místo opratí držela Toriovy dlouhé parohy a sob klidně a poslušně vyrazil na cestu domů.
Gomepsis se podívala na místo, kde měla ještě včera pohřbené sáně s výbavou a zbylé ostatky dvou svých sobů. Musí si místo dobře zapamatovat a pokusit se drahé sáně později zachránit. Gomepsis jela sice nikoli v pořádném sedle, jak se sluší, ale jela. Moc se těší domů. O tom, co se doma děje, moc nepřemýšlela. S konvencí si nedělala hlavu a měla pocit, že jako dcera mocného a bohatého muže, si může dovolit cokoli, a že svět se točí jen kolem ní. Vůbec jí nenapadlo, co by se zatím mohlo odehrát doma.
Dívčina jede a jede. Torio je vytrvalé, silné a zkušené zvíře, které má svou standardní rychlost a rozhodně neplýtvá silami. Dívka na sobovi a sob pod dívkou. Ona zachumlaná do kožešinového oděvu, přikrytá pižmoní kožešinou, on - sob přehozený vlčími kůžemi bílé barvy. Chlupatý pár k pohledání. Jedou spolu mezi nízkými kopci kolem koryta malého, nyní zamrzlého potůčku. Minuli zatáčku a za ní.... asi třicet metrů před nimi, stojí nad zabitým koněm sněžný lev. Sob hrůzou zkameněl. Gomepsis má do široka rozevřené oči a sedí bez hnutí. Brzy se však vzpamatovala a zatímco je lev sleduje přimhouřenýma očima, pomalu si sundala kožešinu a parku (halenu, ke které je pevně přišitá kapuce a rukavice), aby lev dobře a jasně viděl člověka. Pak nezaútočí. Teď pobídla velmi silně soba nohama, aby vyrazil kupředu a natáčela mu parohy tak, aby zvíře odcházelo prudce doprava, pryč od překvapeného lva.
Lev chvilku Gomepsis sedící na sobovi pozoroval, pak se zřejmě rozhodl, že jeden úlovek mu ten den stačí, lehl si ke své kořisti a pozoroval, jak ti dva odcházejí. Gomepsis si vydechla. Skutečně, už tuto situaci několikrát zažila, naštěstí lvi po tisíciletí života vedle lidí ví, s kým mají tu čest a člověku se raději vyhnou, nebo na něho alespoň neútočí.
Po půlhodině jízdy se Gomepsis rozklepala. Trauma ze setkání se lvem se projevilo až dodatečně a příznaky vypadaly podobně jako zimnice. Začala uvažovat, že je posedlá nějakým zlým Duchem. Zastavila, sesedla ze soba, opřela se o velký kámen a zvracela. Otřela si ústa sněhem a už, už chtěla naskočit na soba, když najednou ji zachvátily silné bolesti břicha. Obsah střev se jí rázem změnil na vodu a tak překotně hledala řemínek od kalhot. Zůstala přičupnutá asi deset minut. Pak zaházela polní záchod horou sněhu a vysoukala se na soba. Před očima měla černo a na sobovi spíše ležela než seděla. Ujela sotva pár stovek metrů, když se situace opakovala. Sněhem si u toho otírala obličej, krk i za krkem a modlila se, aby nenarazila na medvěda. Ten by nebyl rozhodně tak tolerantní. Pach čerstvého uzeného masa, co veze, je jako pozvánka, která je cítit na desítky kilometrů.
Hodiny pomalu ubíhaly a Gomepsis se snažila větřit jako zvíře a zachytit pach kouře z nějakého vzdáleného tábora. Dnes zůstával totiž kouř u země. Chvíli se jí zdálo, že už něco zachytila a tak jela po mírném větru a dobře sledovala každý kout.
Ke své radosti po chvíli spatřila Winangy. Úplně malou skupinu Winangů. Byli to obyčejní lovci a snad spíše sběrači, než lovci. Tohle byla beze sporu nejseverněji žijící rodina Winangů. Sem putuje jen občas a to nikoli každý rok, ale jen čas od času za určitými surovinami a určitými lidmi. Obyčejní lidé, tak obyčejní a navíc sběrači. V Gomepsis se znovu probudil její povýšenecký postoj, ale když se podívala nyní sama na sebe, zjistila, že je celá špinavá, její oděv páchne a ona sama na tom není o nic lépe. Měla by k nim přijít s pokorou a požádat je o pomoc.
Ale to by se shodila a nejen sama sebe, ale i všechny Katárijce. Její oči zaslzely. Otočila nikým nepozorována svého soba a zamířila k asi kilometr vzdálenému shluku borovic, kde si u stěny ledopádu rozdělala oheň, sundala oděv a v místech, kde potok ještě nezamrznul, vstoupila do ledové vody a pečlivě se vydrhla kusem vyčiněné kůže. Pak na sebe přehodila sobí kožešinu srstí dovnitř a začala si v potoce řádně čistit svoje oblečení. To dala sušit na konstrukci, kterou si z větví postavila nad oheň. Jako poslední přišly na řadu boty. Zatím chodila bosa, ale brzy začala uvažovat, že si z nových kožešin odřízne dva větší kousky a ty si omotá kolem nohou. Bude to vypadat sice příšerně neforemně a bude to nepraktické pro chůzi, ale nerada by omrzla. Gomepsis si přidřepla k ohni a nazvedla svoji kožešinovou přikrývku tak, aby jí teplý vzduch s kouřem mohl vyhřívat téměř celé tělo. Mezi tím se pod přikrývkou prohlížela a uvažovala u toho, zda by nebylo dobré si nějak reprezentativně ošetřit kůži. Proto přerušila svoji kouřovou lázeň a vytáhla z tašky sobí sádlo a trochu velice vzácného prášku z exotické pryskyřice. Nebude vonět jen tak nějak obyčejně, ale záhadně a krásně. Gomepsis se snažila do kůže vmasírovat svoji emulzi, ale ta se na studeném těle začala srážet v namodralý, hrudkovitý sliz. Gomepsis úplně zapomněla, že není ve svém stanu se svým služebnictvem, že se neumývá horkou vodou, a že zde v polních podmínkách některé věci prostě nefungují. Znovu musela do potoka, aby se zbavila emulze, ale čím víc ji umývala, tím modřejší ji zůstávala kůže. A nebyly to žádné omrzliny. Modrá barva nechtěla z kůže ven a čím studenější vodu Gomepsis použila, tím tmavší modré šmouhy na ní byly. Rozhodla se tedy rozehřát několik kamenů z potoka v ohni, aby je pak použila na rozpuštění sobího sádla, které teplé, by ji mohlo barvy zbavit.
Winangové, kteří se zde na chvíli usídlili, nebyli v této krajině jedinými lidmi. Čirou náhodou zde procházeli dva starší lovci, kteří zaučovali tábornickému životu v divočině svoje mladé svěřence. Asi bratru dvanáct skautíků šlapalo v jejich stopě, sledovalo krajinu a počínání zkušených lovců a prospektorů. Jeden z obzvláště všímavých hochů začal najednou křičet ,,Tam! Tam je kouř!“ radostně u toho ukazujíc na kouř, jenž vycházel z blízkých houštin. Chlapec zcela jasně očekával pochvalu za svoji všímavost.
,,No, ale když takhle budeš křičet a budou to nepřátelé, tak tě odhalí a upečou si tě k večeři!“ zpražil jeden dospělý hocha. Lovci dali pokyn chlapcům, aby zůstali tiše a pomalu se všichni blížili k ohništi. Nebyli to žádní nepřátelé, ale jen jeden sob a jedna nahá dívka, celá schovaná pod přikrývkou. Že je to dívka bylo možné odvozovat podle sušících se dívčích šatů. Ale možná, že by tihle cizí lidé nepoznali v šatech Katáriů, co je ženský a co mužský oděv. Asi nepoznali a navíc nevěděli, že je to katárijský oděv a tak spustili nějakou cizí řečí něco, čemu nebylo rozumět a polekali dívku tak, že sebou trhla, až málem upadla. Vtom, aby toho nebylo málo, se roztrhne silou páry jeden kámen, který dala Gomepsis z potoka do ohně a udělal pěknou ránu. Gomepsis vykřikla, odhodila přikrývku a celá kropenatě modrá vyskočila vysoko do vzduchu. Rána, plno páry a modrá nahá dívka vyskakující z pod přikrývky vylekala školící se chlapecký oddíl tak, že chlapci začali utíkat pryč jako o závod. Jejich vedoucí utíkali také přesvědčeni, že narazili a pohněvali nějakého lesního či potočního Ducha. Modrou barvu k potírání těla neznali, takže co bylo modré, to bylo určitě z říše Duchů. Kdo ví, co z této příhody za čas vznikne, možná i legenda o Duchu ledopádu, který má podobu modré nahé ženy. Ta k sobě láká muže a pak je straší. Straší? No nejméně. Ale lidová tvořivost se může dostat daleko dále. Neberme jí křídla ani rozhled.
Gomepsis byla jediná, která v nastalém zmatku neutekla a paralyzovaná musela strpět ještě dvě nebo tři exploze trhajících se dalších potočních kamenů. Nohy jí úlekem úplně zdřevěněly. Teď jí pomalounku začalo docházet, co se vlastně stalo.
Když se vzpamatovala, ještě jednou si nahřála tělo pod přikrývkou, horkými kameny rozpustila sádlo a teplým tukem se snažila celá očistit. Tento postup konečně zabral, i když bylo jasné, že lehký modrý nádech si její kůže určitě ponechá na několik příštích dnů. Gomepsis sledovala svůj obraz v potoce a uznala, že její vizáž bude vypadat mírně tajemně a vznešeně a to by mohlo být naopak dobré, protože takto může budit dojem nevšední bytosti, kterou každý Katárijec určitě je.
Konečně se oblečení alespoň trochu usušilo, konečně se Gomepsis učesala, upravila, vyzdobila. Přebalila si celou výbavu a nasedla na soba, který mezitím spásal tuhý lišejník. Pak vyrazila asi kilometr na sever, kde zahlédla tábor Winangů. Důstojně k němu přijíždí, celá se propíná a narovnává, aby ukázala svoji důstojnost a vznešenost. Představuje si, jak je svým zjevem oslní, jak tupí Winangové padnou na kolena a jak se jí budou klanět. Oni tam před ní budou stát v celé své primitivnosti a jednoduchosti, budou špinaví, neučesaní a zanedbaní jako všichni vzdálení cizinci nízkého původu. Ona tam naopak bude nejkrásnější, nejčistší a nejvyzdobenější. Její majestát a aura, kterou vyzařuje, je naplní bázní a obdivem k ní, jako k vyšší bytosti, předurčené být lepší a cennější, než ledaskdo jiný. Svoje krásné, dlouhé vlasy si nechá vlát ve větru, aby v nich vynikl třpyt kapiček vlasového mazadla, přivezeného až ze vzdálené Kortzálie. Její ušlechtilé, klasické linie obličeje musí dozajista hrubě stavěné Winangy přímo šokovat. Stane se pro ně božskou královnou, jíž budou chtít sloužit a plnit jí každé její přání. Sami se budou cítit povzneseni tím, že uvidí na vlastní oči opravdového, živého Katárijce a učiní je to plnějšími a lepšími.
Tábor je na dohled, ale nic se neděje. Nikdo k ní neběží, nic se nehýbá. Gomepsis tomu nerozumí, celý den pracovala na tom, aby udělala na Winangy dojem a oni zatím... ...odešli!
Rozběhla se k ohništi, bylo už celé studené. Jedno je teď úplně jasné. Winangy Gomepsis nedohoní. Oni Winangové, ti vzdálení a primitivní, co všude chodí pěšky a pomalu, neznají nástroje, umění a písně, ti pomalí Winangové odešli. Vlastně neodešli. Jsou tu stopy saní, svůj náklad tedy odtáhli na saních a tady, tady jsou otisky cestovních pytlů, které za sebou vlečou lyžaři. Všichni byli dobře vybaveni. A to Gomepsis ještě neviděla krásné oděvy Winangů, neviděla různost jejich postav ani tváří v rozmanitých variacích od lidí škaredých a nesympatických, po lidi příjemné a žádoucí a jednu ženu s nádhernou postavou a kouzelnou tváří opravdové bohyně. Neviděla ani ozdoby této přenádherné ženy. Co by na to asi řekla? Že je ona, Gomepsis předpojatá, že lidem nerozumí? Že ji Winangové příjemně překvapili?
Nejspíš by přemýšlela, zda Winangové někomu sáně, sněžnice a lyže neukradli a oděvy že nejspíše někde vyměnili za maso a kožešiny. A krásné rysy v jejich tvářích? Ty by asi přičítala staletí soužití mezi jí dobře známými kmeny a národy. Tam muselo dojít k míšení a výsledkem je pak krása, kterou by v nich našla. Gomepsisin Otec Šal Katário jí mnohokrát říkal, že kdyby se lidé mezi sebou pořád nemísili, tak by některé národy byly úplně škaredé a primitivní a všem by na první pohled bylo jasné, že jsou nižší a mají všem sloužit. A naopak vyšší národy si zase takto přimíchávají ošklivost a pak není mnohým lidem jasné, že jsou předurčeni vládnout a být opečováváni.
Gomepsis ale tohle všechno už neuvidí, místo toho tady stojí se svým sobem a nemůže pochopit co se stalo. Jak je možné, že nižší Winangové nevycítili instinktivně, že přijde vyšší bytost a klidně si odešli. Oni by jí přece měli jít v ústrety, jako ve starých mýtech. Místo toho se bude muset ona vydat za nimi. Dohoní je? Snad. Ale ne dnes. Snad zítra.
Gomepsis by se měla chystat na večer. Přijde noc, vlastně už se začalo stmívat. Nemohla však najít vhodné větvě na oheň, tady je vše široké a velké a menší, nízko rostlé větve jsou olámané. Spálili i větve, ze kterých si udělali pomocnou krytinu na stany. Tohle je tedy nejhorší místo na spaní. Krajinou se rozlehl smích sněžných hyen. Gomepsis vyrazil na čele studený pot. Dostala lekci.