Duch Dakavana běhá volně po světě nepoučen, ani neví jak a co vlastně může a kam až sahá jeho moc. Nahlíží zvířatům i lidem do mysli a zkoumá vše, co jej zajímá. Prochází se podzemím, jeskyněmi, sály a síněmi zdobenými tisíci krápníky. Vznáší se nad propastmi, vzlétá k oblakům a potápí se na dno temných, ledových vod, hluboko pod sněžný příkrov.
Dakavanův Duch dolétnul ke svému příteli a zjistil, že ten touží po Gomepsis. Pak zamířil ke Gomepsis. Sledoval ji při jejím počínání, sledoval její přebarvování a přestrojování.
A pak udělal Duch Dakavana chybu.
Fatální chybu.
Zkoušel, jakou má moc a zamířil rovnou do hlavy spícího vládce Menaurů, příslušníka velikého národa, který pomalu, ale jistě vytlačuje jiné národy, přepadá své sousedy a hubí je. Menaurové postupně pronikají ze západu a severozápadu až k hranici území Gátů, Katáriů a Imebirijců. Vládce Menaurů spí a v jeho hlavě se najednou objeví velice, velice krásná dívka. Má nádherné tělo a to se postupně barví na modro. I Menaurové dávají modrou barvu do souvislosti se světem Duchů. Vládce Menaurů má sen jako živý, hýří barvami a emocemi, je v něm cítit kouř, pot, vítr, suchý zimní vítr.
V tom snu je poezie, smyslnost a čarovná krása a Zixis, vládce Menaurů očarován tedy rozhodně je. A tak, když se tento muž probudil, nemohl na svůj živý, barevný sen zapomenout. To přece nebyl sen, bylo to tak opravdové, mohl se té dívky dotýkat, mohl si zapínat lyže, cítil lyže, mohl s nimi i praštit, byly skutečné. Žádný nehmotný sen! Tak živě viděl Gomepsis a její modrající kůži, že si to vysvětlil jako znamení, že tuto dívku má najít a ponechat si ji jako dar Duchů. Je to jeho osud a ta modrá dívka je mu souzena!
Dakavan promítl své dnešní zážitky do mysli tohoto člověka, ani nevěděl jak. Prostě udělal tuto chybu a aniž by si toho byl vědom, spokojeně odletěl zase jinam. Ráno musí být přece zase u svého přítele a držet nad ním stráž.
Hodiny běží a události dostávají svůj rychlý spád a konkrétní směr. Zixis je náčelníkem malé skupiny Menaurů a jeho hlas má po celém kmeni hlavní slovo. Je pro všechny žijící legendou, zasloužilým a odvážným válečníkem. Navíc je i prvním ve Spolku smrti, jak si říká nadkmenový svaz nájezdníků. Je to tajný spolek, který stojí na myšlence, že muž, když odejde z domu na dny a týdny na lov, může tou dobou být klidně i na válečných, loupeživých výpravách a nikdo se to nedozví. Své oběti vezme kořist, vrátí se s ní domů a předměty, které si přiveze, prohlásí jako výsledek obchodu ze svého nadbytečného úlovku, který za ně dal. Přísahy, utajení, tajné rituály a obřady. Vlastní kouzelníci, vlastní ochranná kouzla. Do vylidněných míst se pak jeho kmen posouvá a expanduje. Vlastně, když se tak zamyslíte, má to logiku. Jestliže pořádáte tajné noční přepady na území svých sousedů, víte, že můžete obsadit jejich loviště, protože máte přehled, kde který tábor zmizel. A naopak vedete oficiální obranou válku, protože Vás kde kdo obviňuje ze zločinů, které jste však oficiálně nespáchali a tak v rámci svých vlastních zájmů a udržení svobody vlastních lidí, vedete na pohled velice spravedlivé války. Pochopitelně už dost daleko od svého původního vlastního území, ale tváříte-li se u toho jako mírotvůrce a spasitel světa, spousta blbů vám naletí. Odpor proti Menaurům proto nikdy nebyl jednotný, nikdy se proti nim nesjednotily celé kmeny ani národy. Vždy všechno vypadalo jako místní třenice a najednou, než se lidé stačili zorientovat, bylo náhle po všem, spasitelé Menaurové stáli na nových územích a nějaký rod, kmen či nárůdek už neexistoval. Lidé mizeli a zmizeli celé osady a tábory. Nebylo pak nikoho, kdo by si stěžoval, nebylo nikoho, kdo by ukázal prstem.
Černě pomalovaní válečníci v černém oblečení s třásněmi, na nichž jsou uvázány drobné lebky zvířat, na hlavách mají čtyři nahoru trčící, uvnitř vyztužené copy. Závoj kouzel a opojení pominul a kutálející se kostěná kulička spočinula na určitém místě velké, na zemi rozprostřené mapy. Tady budou příště řádit!
Následoval výkřik radosti a pak jako by se všichni proměnili ve stroje s jediným mozkem a myšlenkou, bez zbytečných výdajů energie, soustředěni na jediné - zabíjet.
Jejich sáně tažené psy letí každý den blíže a blíže svému cíli, aby pak v noci strhli obydlí, pobili domácí a nakradli si všeho, co se jim zlíbí. Pak zahladí po sobě stopy, aby nikdo nic nenašel, polijí všechno olejem a zapálí. Jejich vlastní šamani vysloví velká kouzla, aby se těm, kdo zde budou pátrat po svých zmizelých, zatemnily oči a další smysly, aby nic nenalezli.
Menaurové jedou a jedou, jejich na černo natření psi letí jako šílení. Přivřené oči zabijáků prozrazují napětí z očekávaných událostí, které se mohou vynořit kdekoli před nimi z mlhy a tmy nočních běsů, jichž jsou sami vlastními stvořiteli.
VELKÁ MÍJENÍ
Výprava Katáriů nakonec dosáhla nesmírného bohatství. Tak velkého, že si už mohla najímat přes jednotlivá území i nosiče a zanedlouho se bude vracet zpět rovnou do Země Mamutí řeky. Výprava v čele s Imebirijcem měla navíc jeden tajný rozměr. Jižní Imebirijci tajně vyjednávali s Kanahem o stavu území na severu u Mamutí řeky. Odtud pocházelo mnoho jižních Imebirijců a mnozí by se vrátili zpět do země svých dávných předků. Tady je již lidí mnoho a určitá proroctví je k tomu, aby se vrátili zpět, nabádají. Určitě k tomu přispěl i jakýsi mor napadající zdejší zvěř a část Imebirijců by se musela vystěhovat tak jako tak. Ne, že by na severu bylo málo lidí, ale Imebirijci neměli mnoho na vybranou a lézt na území, kde nikdy v minulosti jejich předci nežili se jaksi báli, protože tam mohly být takové nemoci, na které by jejich imunita dědičně nestačila. Toto poznání si pochopitelně vysvětlovali spíše mytologicky, než imunologicky.
Kanah se cítil ještě větší a důležitější, přestože byl malé a téměř ztrácející se štíhlé postavy. Tmavý vousáč s chytrými a rádoby chytrými řečmi, někdy pojídající kromě syrových vnitřností i syrové maso ze svaloviny zvířat. Alespoň To o sobě tvrdil, ale jeho dcery by to rozhodně popřely. A samozřejmě, že miloval i normální, propečený řízek s chlebem a kořením jako všichni ostatní.
Opálení od moře a plni zážitků se brzy budou vracet domů. Co budou vyprávět? Čím se budou chlubit? Malá výprava, která se oddělila, jela s místními kolem pobřeží ještě daleko jižněji. Až tam, kde je takové teplo, že tamější lidé chodí málo oděni a mnohdy se jen zdobí a vůbec se neoblékají. Nazí loví v moři škeble a ženy se tam pranic nestydí lézt do vody nahé a sbírat v mělké vodě slávky a ježovky. Sbírají tam ze skal a balvanů maso, jako u nás v létě sbíráme z keřů černé plody ostružin. Neuvěřitelné a neskutečné a oni to viděli na vlastní oči. Viděli tolik nahých žen a dívek, že jim to tam doma nikdo neuvěří. Rifo stav velice trefně komentoval tak, že se zde ženy nestydí chodit nahé, ale podíváte-li se na ně příliš zálibně a zvědavě, jejich muži se vás nebudou stydět na místě zabít.
Tmavé vlasy a tmavá opálená kůže i neuvěřitelná otužilost těchto lidí naši výpravu fascinovala. V létě zde musí být určitě teplo a snad se i hodí chodit bez oblečení, ale nyní v době chladu museli obdivovat jejich otužilost.
Sice sami také vlezli do chladné vody, když uviděli moře poprvé, ale jen na chvíli a pod dojmem silného zážitku. Tito lidé však ve vodě vydrží dlouhou dobu.
Narazili zde i na potápějící se, rybařící muže. V ten okamžik už s nimi nebyli schopni jednat vůbec, nahota je šokovala. Jakoby najednou v jejich očích ztráceli tito lidé před nimi veškerou důstojnost a připadali jim barbarští a primitivní. Navíc jako národ velmi uvolněných mravů. Pro lidi od Mamutí řeky nahá soška ženy znamená především domov. Jedno, jediné místo, kde si člověk může odložit těžký protichladový a protimrazový neforemný skafandr. A to doma v obydlí, kde je oheň, kde je teplo, kde jsou ty nejteplejší kožešiny na lůžku, či sedátku. Nahota pro muže od Mamutí řeky znamená domov a soukromí, je to něco velmi intimního, kam se bez nejpřátelštějšího pozvání nikdy nedostanete.
Tady je to všechno jaksi naruby. První, co můžete vidět, je naopak přesně to, co byste na severu viděli jako poslední, nebo spíše vůbec ne. Dalším rozdílem jsou náhrdelníky. Tady na jihu jsou k vidění hojné nákrčníky a náhrdelníky, na severu však vzácně. Jak by ne, když jste ve skafandrech ušitých z kůží a kožešin. Přece vám taková ozdoba nebude ani vidět. Proto se ozdoby přišívají na čepice a na oděv. Tady je zvyk stejný, pokud se to týká zdobení čepic, ale k tomu mají rádi i ozdoby krku. Oděv bývá mnohdy jen kožený, zbavený chlupů a takové ozdoby jsou pak dobře patrné. Ke koženému oděvu mají místní ještě kožešinový plášť pro opravdové zahřátí.
Muži obdivovali, jak dovedou místní plavat. To je to, co se na severu většina lidí v životě nenaučí, přestože se jim řeka mnohdy stane druhým domovem.
Teneka si koupil jelení kožešinu jako plášť a navíc získal i řadu závěsných košíčkových kostěných ozdob. Prodá je někde na severu, kde je obojí vzácností. Jeho loď je již plná zboží. Leží v ní mnoho menších, proutěných a trávovinových pletených drobností, množství nádherných látek a několik jemných koberců. Má zde i plné nádoby jižních pryskyřic, různých vzácných čajů, speciálních léčivých a jedlých listů, užívaných jako koření. Teneka vyskládal z lodi svůj pečlivě zabalený a impregnovaný majetek na velikou hromadu. Prázdnou loď pak vzal na moře a s ním vyjeli i někteří ostatní z výpravy. Lodivoda jim dělali domácí chlapci. Cizinci pro ně byli fascinujícím zpestřením všedností i nevšedností dne. Ukazovali hostům chobotnice, ale především chtěli zajet na vzdálenější ostrov, aby jim ukázali malou kolonii středomořských tuleňů. Vesla rychle loď posouvala kupředu a po půl hodině už pluli kolem kamenného ostrůvku a sledovali, jak se všude kolem pohybují desítky nemotorných ploutvonožců. Rifo žasl, byl zde na jihu už tolikrát, ale toto je poprvé co vidí na vlastní oči tak podivná zvířata. Na souši jsou neohrabaná, ale ve vodě si počínají mrštně jako ryby a jak dlouho pod vodou vydrží.
Rifo sledoval jejich podvodní hry na honěnou. A támhle byl jeden tuleň, který se veselí neúčastnil, líně se převaloval na hladině z boku na bok. Rifo si jej mohl konečně pořádně prohlédnout.
,,Teneko, zamíříme tam, k tomu co se nehýbá, prohlédneme si jej z blízka.“ Teneka se jen usmál a zabral veslem. Loď se stočila tak, že všichni dobře viděli na zvíře vzdálené jen několik metrů od nich. Měl by prchnout, tady jsou přece lovci a zvíře zvyklé na pronásledování musí ctít určitá pravidla, ale osazenstvo lodi se chovalo velmi tiše a vítr odnášel jejich slova na druhou stranu, takže zvíře zasněně sledovalo racky na obloze.
Najednou něco velkého a strašného vyletělo z hlubiny. Malý tuleň byl vyzdvižen do výše, stisknut mezi obří čelisti a pak upuštěn zpět na hladinu. To, co vyzdvihlo tuleně, to ohromné tělo téměř tak velké, jako Tenekova loď, se zastavilo ve svém letu z vody a padalo zpět do hloubky. Ohromné cáknutí vody, rozvlněná hladina. Loď se rozkymácela. Málem se převrátila, jak všichni cukli úlekem a teď po druhé mohutnou vlnou, způsobenou dopadem obrovského těla vodního zvířete.
,,Měli jsme na mále,“ klel Rifo. Teneka jen udržoval rovnováhu, třeštil oči tak jako ostatní a sledoval roztrhaného tuleně.
,,Pro Nejvyššího Ducha... co to je?!“
Za malý okamžik se na hladině objevila obří hlava a rychle se přibližovala k tělu tuleně, které se proti ní zdálo směšně malé. Chňapla a zmizela s ním kdesi v hloubce. Na hladině se jen šířily kruhy jako památka na velkou, trojúhelníkovou ploutev, která před malou chvílí prořezávala vodní hladinu. Jen dodatečně se hlavami honí útržky právě prožitého okamžiku… lesk mokré kůže obří hlavy, ohromné, trojúhelníkové zuby, zvláštní spodní čelist, podivně tvarovaný rypec a nozdry, řada velkých žaberních oblouků, krev a roztrhaný tuleň. Něco, co je v jednom okamžiku celé, živé a dovádivé a ve zlomku vteřiny se to změní na kusy neforemného, mrtvého masa.
Od setkání se žralokem byli katárijští obchodníci k moři rezervovanější a respektovali jej už nejen jako živel, ale i jako živý svět sám pro sebe. Ať už měli zážitky sebeskličující, museli znovu na moře a na další výpravy za obchodem. Znovu spatřili trojúhelníkovou ploutev a za ní mohutné tělo, které se vzápětí vymrštilo z vody. Tento žralok nebyl tak obrovský, ale stále budil respekt. Znovu vyskočil z vody a zamířil si to rovnou k přídi plachetnice. A vedle něj další obří ryba. Rifo se snažil vypadat statečně a ohromený Teneka vůbec nechápal, proč jsou tentokrát jejich průvodci tak bezstarostní a naopak hážou malé rybky žralokům do vody. ,,To nejsou žraloci, to jsou delfíni,“ smáli se domácí neznalosti hostů. ,,Tak delfíni, kdo se v tom má vyznat, vždyť vypadají skoro stejně,“ bručel si pod vousy rozmrzele Rifo, ale evidentně se mu ulevilo. A nebyl sám.