To ráno bylo jako jiné. Výprava se plahočila se svým nákladem na lodích i na zádech zpět domů. Cesta šla pomalu, ale brzo se objevil sníh a na řadu přišly vleky a sáně. Někdy stačilo dát širší skluznice pod lodě a bylo po problému, jen bylo nutné vybírat dobrou cestu a popřípadě najít nějakou tu výhodnou výpomoc za drobnou odměnu. Dnes se tedy ubytovali tady u zamrzlé řeky. Asi zde byly poslední dny pěkné mrazy. Dali si lodě se sanicemi okolo, uprostřed rozdělali oheň a nad sebe pověsili kožené, vyuzené celty. Nyní se umývali a ohřívali si, každý sám, něco k snídani. Dnes hned tak nepůjdou. V krajině leží dlouhé sněhové jazyky a tak by mohli zcela zbytečně jet řadu hodin a pak táhnout na zádech celý náklad a přenášet jej složitě z jedné sněhové návěje na druhou. Raději poslali hlídku zjistit, jak vypadá stav sněhu z pohledu nedalekého vysokého kopce. Zatím se lidé chystali na další cestu. Prali a čistili svršky, přebalovali náklad, počítali zásoby, revidovali zboží a nebo spravovali boty, či pláštěnky. Rifo seděl na malé kožešince z vypelichaného soba a sešíval si roztrženou pláštěnku, která velmi připomínala igelit. Byla ušitá z proužků střev, která jsou průhledná a nepropouští vodu, a když se správně vyudí a promastí, je pláštěnka k nezaplacení. Ve vzduchu je už cítit jaro, zítra může klidně začít pršet a promoklý kupec je kupec velmi, velmi zoufalý, protože je mu mizerně a jeho domov je stále kdesi v nedohlednu. Naproti Rifovi seděli jeho oblíbenci Teneka a Taplan. Mladíci si spravovali boty a řeč přišla na staré mýty o historii kmenů a národů. Chlapci měli plno dojmů z výpravy a porovnávali různé mýty o stvoření světa, stvoření lidí, postavení ženy, muže a zvířat určitých kmenů, přeli se o to, či ono, ale opravdovou historii našli u málo kterého kmene nebo národa. „A co Imebirijové a Katáriové?“ zeptali se chlapci. Asi by jindy cizincům Katárijec nikdy nevyprávěl vlastní mytologii kmene, ale teď byli daleko od domova a Rifo byl na svůj původ náležitě hrdý. Tak spustil.
Mladíci zbystřili. To nebyla nějaká báje o tom, jak z hlíny někdo uhnětl sošku, která pak ožila. To byl opravdový příběh opravdových lidí předávaný z generace na generaci, po staletí a tisíciletí.
,,Kdysi na jedné řece žili prastaří Imebirijci. Vlastně se jednalo jen o malé území mezi kopci s údolím uprostřed. V údolí tekl potok, který svého času přehradili bobři. Voda se tak rozlila do široka a při březích zde začali růst rákosiny a orobinec. Tou dobou měli Imebirijové z nedávných bojů se sousedy nějaké zajatce a přivedli je sem, aby jim bobří hráze zvětšili. Rákos a orobinec tak rostl v mělké vodě opravdu na velkých plochách a sousedé, když z okolních lesů pozorovali dění kolem, mohli sledovat, jak v létě lezou do vody zajatci, kteří byli tou dobou už vlastně otroky a sbírají úrodu rákosu a orobince. Na plochých velkých kamenech pak většími oblázky rozemílali kořeny těchto rostlin na kaši, která se sušila na mouku. Ze stvolů rákosu se pak pletly umně vypracovaná pouzdra, tašky, rohože, přehozy, pláště a jiné věci. Imebirijové je nabízeli vzdáleným národům jako luxusní zboží a dováželi si zase zboží jiné. Získali tak také mouku, kterou rozdělovali mezi sebe a otroky. Mouku, která šla dlouhodobě skladovat, vozit na válečné výpravy, dalo se jí uplácet i platit. Mouka znamenala moc a více moci znamenalo větší spotřebu rákosu. Imebirijové tak potřebovali více otroků a tak znovu rozpoutávali války, brali zajatce a obsazovali celá území. Jejich prosperita stála na úrodě vodní mouky. Sami Iberijové přestávali pracovat, nechávali si sloužit, ale jejich území se nikdy neproměnilo ve velkou říši, protože orobinec a rákos nešel pěstovat všude a také území těch, které si chtěli podrobit, nebyla územími bezbranných zemědělců, ale ozbrojených lovců. Imebirijové tak postavili armádu bojovníků, správců, hlídačů a vedoucích z vlastních řad.
Ale podle proroctví měla přijít krutá vláda dlouhé zimy, která bude trvat ze století do století a z tisíciletí do tisíciletí a bude mít řadu chladných tváří. A tak jednou, když mělo přijít jaro a nepřišlo, zůstala hladina rákosových plantáží takřka celý rok pod ledem.
Lidé - otroci, které vlastnili Imebirijci, mrzli. Nemohli si natrhat sami rákos a zhotovit si pláště, protože rákos nevlastnili, nemohli se najíst, protože nic nebylo jejich, vše bylo na vůli jejich majitelů a počasí. Jeden čas mrzli a umírali hladem tak, že se začali bouřit a Imebirijové museli vzít celou svou armádu a hlídat s ní stovky svých otroků. Protože však do té doby měli armádu jen coby stroj na získávání otroků, byli samozřejmě se všemi ve válce. Když sousední kmeny ke své velké radosti zjistily, že armáda Imebirijů je plně zaměstnána hlídáním vlastních otroků, okamžitě přitáhly se svými bojovníky v početných zástupech a naplnily okolní lesy. Konec vlády Ibmebirijů přijde z lesa. Šaman Imebirijců měl ve snu to vidění a skutečně, jakmile kdokoliv odešel do lesa pro dříví, už se nevrátil. Imebirijové vyslali výpravu, aby zmizelé našla a přivedla zpět. Věřili, že někteří Imebirijové dostali strach ze zoufalých nevolníků a z trvající zimy, pochopili, že vše končí a proto prchli. Ve skutečnosti skončili všichni v zajetí sousedů. Velký náčelník obléhajících Černý Mamut nařídil, že nesmí být nikdo z Imebirijů zabit. Měl svůj plán. Chtěl totiž vyměnit zajaté za otroky, aby předešel ztrátám na straně vězněných u Imebirijů. Všechno Černému Mamutovi vycházelo, navíc mnozí Imebirijové, když slyšeli, že někdo už uprchnul, sbalili se a také se sami dali na útěk. Tak se stalo, že zajatců v rukou strany spojených kmenů v lesích utěšeně přibývalo. Zajatci byly svlečeni a ponecháni bez plášťů tak, jako jejich poddaní, aby i oni zakusili toho, co dopřávali jiným.
Když pak vyšli válečníci z lesů a dorazili v ohromném počtu k opevněnému poslednímu tábořišti Imebirijců, snadno se Černý Mamut s nimi domluvil. Imebirijci pochopili, že jejich dny jsou sečteny, a že musí platit. Ačkoli mnozí stále věřili, že jsou oprávněni a vyvolení vládnout nad ostatními, podřídili se. Byl slíben volný odchod, přesto byli mnozí biti, ponižováni, potetováni symboly vyvrhelů a jiní byli vzati do otroctví. Imebirijové se tak rozprchli do celého okolního světa a už se nikdy více nevzmohli na podobné panství.
Po čase sami Imebirijové rozhlašovali, že vše měli stále pod kontrolou, a že se vše dálo jen na jejich příkaz, protože ostatní si sami nedokážou vládnout, ani nemohou kompetentně rozhodovat, a že to celé vlastně naplánovali sami Imebirijci, aby očistili svůj národ od plev a zaseli ideje předurčenosti a vyvolení dál do světa. Dokonce se pak vyprávělo, že Černý Mamut pocházel sám z Imebirijců.
Já si však myslím, že Imebirijci jen nechtěli ztratit tvář a jen šikovně vypustili takové myšlenky, které vzalo spousta lidí za své.
Jedno je však jisté. Imebirijci dovedli lidmi manipulovat neuvěřitelným způsobem. Je to jako když dítě spadne před kamarády na zem, oni se mu smějí a ono vstane, opráší se a řekne... Však jsem to udělal schválně, jen jsem vás chtěl pobavit.
Tak to je příběh Imebirijů.“
Mladý Teneka se zamyslel. Vlastně ani samotné jádro Katárijů není nijak velké, snad je to pás v šíři pěti kilometrů, táhnoucí se tak patnáct dvacet kilometrů do dáli. Ostatní území využívají jen sezónně a to se o ně dělí s řadou dalších kmenů, komunit, rodů, rodin a celých národů. Mají daleko větší vliv, než je velikost jejich území, budí dojem přívětivých lidí, ale vlastně si nechávají sloužit stejně jako kdysi Imebirijové. Je však mezi nimi rozdíl. Katárijové vše dělají v rukavičkách a místo, aby s lidmi manipulovali násilím, raději je motivují. Nebojí se pustit nějakou tu odměnu. Ví, že se jim všechno vrátí. Katáriové nejsou násilničtí a málo kdo by přímo proti nim řekl něco špatného, ale viditelně Katárijce vyčleňuje jejich víra a mytologie, která je učí, že jsou předurčeni vládnout jiným, že jsou lepší a vyvolení k tomu, aby jím ostatní sloužili.
Svazek mezi Katárijcem a obyčejným člověkem je takřka vyloučený. Ještě je snad představitelné, jak si bohatý a vlivný muž bere ženu pocházející z lovců, ale alespoň z nějakého šlechtického nebo náčelnického postu, ale dívka Katárijka, aby si vzala obyčejného lovce, to je nemožné.
Nemožné!
Nemožné! Znělo Tenekovi ještě dlouho v hlavě.
Rifo se s mladíky bavil velice upřímně a sebekriticky. ,,Ale musíte uznat, chlapci, že vaše kmeny a národy mají stále žádané výrobky a suroviny z velké vzdálenosti, že přinášíme zprávy ze světa, a že nakonec vám i jiným umožňujeme vidět kraj světa a ještě posbírat řadu zkušeností. Možná, že je to jen obchod, ale já si myslím, že je to i něco víc a můžu si myslet, že jsem také předurčen k tomu, abych se staral o takové kluky jako jste vy. Mám pocit, že tohle dalo mému životu smysl a jsem rád, když udělám pro vás, co je v mých silách, protože vím, že totéž uděláte vy pro mne. Navíc se u nás potkávají lidé z různých kmenů a často zůstávají přáteli na celý život. To pak zajišťuje v naší zemi po dlouhé roky mír a klid.“
Tohle je určitě pravda, to museli mládenci uznat, ale Rifo jim byl ze všech Katárijců nejbližší. Jedl s nimi, spal jako oni a nedělal si větší nároky, než jeho chlapci. Nehrál si nikdy na nadřazeného a jestli rozdával rozumy a velel, chlapci věděli, že je to proto, že tento moudrý a živý stařík ví o co jde a umí to nejlépe. Dvěma slovy - přirozená autorita. Ale Rifo není jediný Katárijec a ostatní Katáriové jsou opravdu jiní a povýšení.
,,Vím, co se vám honí hlavou, chlapci a myslím si, že na povýšenost Katárijci jednou zajdou.“
,,Ale Gomepsis se změnila, to už je druhý Katárijec, který má obdiv a autoritu,“ odvětil Teneka. ,,To je však málo, i když Bláznivý mrak také není povýšený,“ přemýšlel nahlas dál. ,,To už je třetí z padesáti,“ ironicky se usmál Rifo. ,,Žijeme jen podle mýtů a věříme, že jsme vyvoleni k ovládání druhých. Neznamená to však, že budeme domýšliví a nepříjemní, to mnozí nechápou. Vlastně je to nemožné oddělit bez zvláštních cvičení a přijetí určité filozofie. Víra, že jsem vyvolený, je spojena s pocitem výjimečnosti a málo kdo takový post unese,“ skončil Rifo. ,,Pýcha předchází pád,“ pronesl prastaré přísloví Tenekův mladý přítel Taplan.
V noci se pak Tenekovi zdálo, že skončila vláda zimy, Imebirijové začali pěstovat rákos a orobinec, chytali lidi do otroctví a chytili i jeho samotného. On stál po pás ve studené vodě, sklízel palice orobince a házel je do velké lodi, kterou řídil Rifo. Najednou stál Rifo ve vodě vedle něj a byl z něj také otrok. ,,Asi jsem se jim nelíbil,“ zamrkal na něj Rifo a zase se usmál tak, jak to uměl jen on. Ironicky, ale zároveň povzbudivě a řezal palice a házel je do obrovské lodi. Venku bylo teplo a Tenekovi se zdálo, že se Katáriové a Imebirijové vrátili z nějaké válečné výpravy, hnali před sebou spoustu lidí, nahnali je do vody, kde museli pracovat a protože bylo teplo, byly ženy a dívky takřka bez oblečení jako v jižních zemích. On sám se pak díval spíš na ně, než na práci a najedou bylo kolem nádherně modré a teplé moře a svítilo na něj slunce. On se však modlil, aby slunce zašlo a přišla nazpět Duše zimy a vládla dál, aby nemohl růst orobinec a rákos po celý rok, ale jen malou, opravdu malou chvíli. Zpocený se převrací na svém cestovním lůžku.