Sedí si na malém prostranství před vyvráceným stromem a pozoruje lesostep před sebou. Lovec je teď na vyvýšeném místě, na malém návršíčku je málo stromů i křovin, snad zde někdo nedávno založil požár aby návrší mohlo sloužit jako rozhledna z nerušeným výhledem. Pomalu se rozhlíží, nesleduje ani pohyby stád v krajině ani nehledá mamuty ani nepátrá po nosorožcích, stáda koní jej nechávají chladná osamocení sobi mu nestojí za vteřinu pozornosti navíc. Jeho oči projíždějí tvary kopců, jeho mysl přehrává jejich polohu a snaží se zorientovat, kde přesně muž je. Zarostlá místa jižních svahů poblíže řeky prozradí kudy líně teče říční tok, vzdálenost těchto bodů od nejbližších kopců je něco co by měl mít Lovec ve své paměti uloženo a se samozřejmostí tato data procházet, porovnávat a hledat kombinaci, která je mu známá.
Jinde mají kopce charakteristický nezaměnitelný tvar, někde jsou unikátní dominanty, hory, skály, údolí, kmeny osamocených stromů, někde vyznačení míst hromadou velkých kostí určitých zvířat, které sem lidé pracně dopravili. Tady ale nic takového není, a proto může probírat v paměti rozmístění kopců a zákrutů řeky.
Není to nic exaktního, tok řeky se může změnit proto je to spíš umělecká práce s citem pro modelaci krajiny a smysl pro geologii s kterou si pohrává voda. Jako když byl Lovec malý a stavěli si s chlapci malé přehrádky v tajícím sněhu, Hodiny a hodiny pozorovali svoje díla, a snažili se sžít s Duchem proudící vody.
Dědečku, dědečku, už abych byl u Tebe. Vylétlo muži z úst. Vzpomněl si jak na svá dětská léta a také mimoděk na dědečka, který jej provázel velkou část jeho života. Teď se mu chce moc a moc domů, k dědečkovi a ke Gomepsis. Kdyby mohl letět roztáhl by křídla jako největší krkavec a mával by co nejrychleji až by se zem pod jeho nohama jen míhala.
Lovec si uvědomil, že má oči plné slz, snad z větru, který mu vál do obličeje? Nic určitého, snad tuší, kde je ale bude muset ujít ještě pár kilometrů aby si byl jist, prohlédne si tam na tom vzdáleném kopci opět krajinu a pak teprve složí ze střípků pohledů větší mapu okolí.
Veliký mamut prochází krajinou, aby se napil vody z křišťálové řeky, cestou ulamuje větve stromů a rozdupává malé stromečky, které se uchytili na mamutí stezce, opatrně očichává vegetaci, ucítil totiž pach člověka, který tu nedávno prošel. Mamut se zastavil a očichával trávu a mechy, a pak se pomalu vydal dál, po půl hodině loudavé nejisté chůze mamut zůstal stát na jednom místě u paty většího kmene stromu a očichával jej velmi podrobně a s velkou pílí. Dozvěděl se tak, že chvíli před ním je na stezce mladý muž. To se mu nelíbilo, byl by raději, když už narazí na člověka, aby to byla žena nebo děti, od těch mu nehrozí žádné nebezpečí, ale muži, to je jiná. Proto nabral do svého dlouhého chobotu další litry vzduchu s pachovými molekulami, které mu prozradí další podrobnosti o nezvaném spoluúčastníkovi chodeckého provozu mamutí dálnice.
Mamut horečně přemýšlí a nasává další a další liry vzduchu, ano už si je jist. Mužovo tělo jakož i oblečení hodně zapáchají, evidentně je onen člověk již velmi dlouho na cestách, od takových lidí nehrozí nebezpečí. Mají starosti jen aby byly co nejrychleji tam a zase nazpět. A mamutí dálnici použijí jen jako velmi kvalitní a udržovanou cestu která je dovede k jejich cíli.
Mamut uklidněn svým zjištěním tedy pokračoval dál i když pomalu a chvílemi se zastavila zkoumal prostor před sebou. Evidentně muž nešel dál k řece ale zabočil směrem podél řeky po jiné stezce. Mamutovi jako kdyby spadla skála ze zad. Najednou ožil a rychlou chůzí vyrazil kupředu, vždyť už má pořádnou žízeň.
Oním záhadným a pro mamuta nanejvýš obtěžujícím mužem nebyl nikdo jiný než náš Lovec. Již se zorientoval v krajině a využívajíc dobře prošlapaných mamutích stezek míří si to najisto domů. Už se domluví všude gátštinou. Nechá se převézt přes Velikou řeku a zanedlouho poklekne k Mamutí řece, aby se napil z jejích křišťálově čistých vod a pozdravil se tak s jejím Duchem. Konečně doma v Zemi Mamutí řeky.
Ještě několik málo dnů cesty, ještě několik nocí pod hvězdami zabalený v hřejivé kožešině, ještě několik jídel z čerstvě ulovených zajíců a konečně stane v zimním tábořišti.
Jistě víte, že když se mnoho na něco těšíte, čas jakoby se zastavil a vleče se jako slimák a ne a ne se pohnout dopředu, ale nakonec i ta poslední chvíle se rozplyne a Lovec konečně přichází ke kopci na kterém stojí jedno z gátských celoročních velkých tábořišť.
Lovec zdolává kopec a běží mezi obydlími vítán ze všech stran.
Dědečku! běží a volá jako malý chlapec, který se vrátil ze svého prvního lovu. Starý pán slyší dobře a i kdyby neslyšel chlapci které má na starosti už vedou dědečka z obydlí ven naproti vracejícímu se vnukovi.
Dědečku! volá ještě jednou Lovec a obejme se se starým mužem, dlouho se oba drží v obětí a pak mladý muž poklekne před svým příbuzným a učitelem v jedné osobě a políbí mu ruce. Výraz úcty ke všemu co jej tento vážený starý muž naučil. Tak pojď dovnitř, synku a udělej si pohodlí.
Lovec byl královsky uvítán, obdarován, mohl se umýt, převléci a věnovat se zprávám z domova výměnou za zprávy ze světa. Jeho dědeček mu jako malému toho tolik vyprávěl o světě, který zcestoval. Jeho dědeček, to je kapitola sama pro sebe, to je jeho vzor, jeho zázemí, zdroj moudrosti a cenných rad.
,,Hned zítra vyrazím za Gomepsis, dědečku a večer se vrátím i s ní. Pak jakmile si naberu zase síly, půjdu za Alpy a za Pyreneje hledat jejího přítele, bratra Gomepsisiných přítelkyň.
,,Jsem tak šťastný, že jsem doma, dědo! Lovec měl slzy v očích.
,,No a to se už chystáš na další výpravu? Lovcův dědeček evidentně neměl radost, že vnuka zase dlouho neuvidí. Také se mu v očích zalesklo, ale ještě jednou si vzpomněl na svoje mládí a na svoje cesty po světě. ,,Poslouchej, chlapče, obrátil se znovu na vnuka ,,vezmi si cestou nějaké naše věci a zkus je dole vyměnit.
Obchodovat nemusí jenom Katáriové, obchod a cestování je základem celého našeho světa. A vlastně i když Katáriové dnes obchodují ve velkém, dříve se cestovalo a obchodovalo daleko víc. Nachystám ti sám takové zboží, kterým budou na jihu přímo nadšeni a naopak ti poradím, co tam pořídit mrkl spiklenecky na mladíka. Stejně až nás zase více obejme Duch zimy a to myslím na dlouho, vždycky začnou obchody váznout. Jen místní se dobře vyznají ve vlastní krajině a tak si znovu začnem obchodovat sami a sami budeme pořádat výpravy.
Přišel večer. Krajina kolem dědovy zimní chaty potemněla, avšak ze střešního otvoru stoupá nejen kouř, ale i světlo, které kouř zespodu ozařuje. Každá chata v okolí má takové světélko nad sebou a tak proti tmavomodré obloze tábor svítí jako seskupení hvězdiček. Dědeček zde nebydlí zdaleka sám, má na starosti několik malých vnoučat i velkých chlapců, kteří se u něj cvičí v moudrosti poznání světa, přírody a světa lidí. Nejsou to všechno jeho příbuzní. Někteří mu říkají strýčku a někteří dědo. Lovec by se dědovi hodil, kdyby tady pár měsíců pobyl. Určitě by měl mládeži co říci, určitě by s ním chodili a spoustu věcí od něj odkoukali. Nu, co naplat, Lovec je dospělý muž a jestliže se rozhodl, musí jeho rozhodnutí respektovat.
Druhý den již neměl stání. Půjčil si od dědečka vlčky a sáně a odjel za Gomepsis.
Lovec si mnohokrát představoval jaké bude jeho setkání s Gomepsis po takové době. Mnohokrát o tom snil. A tak jak si představoval setkání se svým milým dědečkem a ono takové opravdu bylo, setkání s dívkou jeho srdce bylo jako rána nejstudenějším a největším rampouchem světa.
Jako ve snu či v horečce . Lovec necítí ruce, hlava mu těká.. místo Gomepsis zahlédl jen její prázdné lůžko ve stanu jejího otce. Ještě teď vidí údiv a vztek v pohledu Katáriijce Šala. Nechápal nejprve co se děje, ale pak se výraz Šala měnil v údiv a pak v hrůzu a zdrcenost. Šal měl za to, že jeho dcera uprchla někam do neznáma s Lovcem. Ale ten zde stojí v upřímné naivnosti a ničeho netuše ji tu hledá? To nedává smysl? Kde je vlastně Gomepsis?
Konečně se oba muži uklidňují a začíná jim být jasné, že se vzájemně potřebují aby si udělali ve věcech jasno. ,, Za Gomepsis prý přišel jakýsi muž, který ji měl přivést za Tebou. A ty o ničem nevíš? Ne nevím, byl jsem na cestě domů a netoužil jsem po ničem jiném než po domově a po dívce mého srdce. Jen svoje nohy jsem nešetřil. Jak vypadal ten muž co si přišel pro gomepsis?
Prý taková veselá kopa, upovídaný a plný života. Lovec jakoby dostal další ránu do srdce, ale tato pálila a pálili jej i oči teď už plné vzteku, bolesti, beznaděje a bezradnosti. Přivedu ji, řekl Lovec Šalovi naprosto pevně a přesvědčivě. Kdybych měl řeky obracet a skály prosekávat Gomepsis přivedu.
Lovec se vrátil z výpravy za Gomepsis úplně zlomený. Potácel se jako po zranění, nohy se mu pletly. ,,Dědečku! Dědečku! padl starému muži do náruče.
,,Co se děje? Vypravuj! Lovec dědovi řekl, jak jel ke Gomepsis a jak ho odtud hnali, jako nějakého nemocného medvěda. Jak na něho starý Šal řval, že mu sebral dceru ,,Gomepsis prý za mnou utekla. Připadám si tak zmatený, slabý, tak bezradný. Co mám dělat?
,,Hmm, o tom bys přece něco musel vědět.
,,Ne nevím o tom nic. Jestli za mnou opravdu utekla, tak ji půjdu hledat na jih, nebo to možná jen tak řekla a utekla s někým jiným, já nevím. Já jí nerozumím, už je toho na mě moc!
,,Klid chlapče, klid. Moc rychle myslíš a něco ti uniká. Vrať se zpět do doby před půl rokem a začni mi vyprávět, co se dělo, když ses naposled viděl s tou svojí dívkou a popiš mi pak svoji cestu domů den po dni. Máme na to celou noc a celý zítřejší den.
Pomalu si vychutnávali oba muži horký čaje, pekli chleba, pojídali pemikam a Lovec vypravoval. ,,Zajímá mne, s kým jsi mluvil o té dívce, pobídl ho starý muž.
,,Když jsem se vracel, tak nedaleko před domovem jsem potkal jednoho mladého muže. Ten mi zachránil život, zahnal všechny pronásledovatele, ale pak zmizel.
,,Cože? Zmizel? Tak to mě zajímá, vypadá to, že tady bude jádro celé šlamastiky! A zase plynuly hodiny, už bylo skoro ráno a Lovec usnul. Starý Gát přemýšlel, pak si na kus kůže nakreslil pár obrázků, aby nezapomněl.
Usmál se, už na to přišel. ,,A můžu jít klidně spát, ráno to všechno svému chlapci povím. Lehl si a po chvíli také usnul.
Druhý den odpoledne se Lovec probudil. Dědeček byl venku a bavil všechnu tu chásku. Pořádal pro děti i dospělé sportovní hry. Zápas v gutlejku. Byl to jen malý gutlejkový zápas s koženým míčem a dvěma místy co by cíly. Zkrátka něco mezi jemným ragby, házenou a fotbalem, kdy se hráči snaží svůj míč umístit na svoje čestné místo. Soupeř se tomu snaží zabránit. Lovce hra strhla. ,,Můžu se také přidat? obrátil se na dědečka. ,,To sotva, už je to 7 ku 12.
,,Kdo vede? ,,Ti s těmi oranžovými šátečky na hlavách! Přihlížející řvou, ječí, vzrušeně pískají. A to když se sejde celý kmen, to pak stojí za to. Lovec v této hře jako kluk vynikal a vybavilo se mi spousta vzpomínek.
,,Tak co dědo, přišels na něco?
,,Ano a hned na několik věcí!
,,Nejprve si udělej zásobu na cestu. Já ti nachystám zboží a ty vždycky večer budeš s drobotinou poslouchat příběhy a starat se o provoz domu. Za týden budeš nachystaný a připravený čelit nástrahám, které na tebe nepřítel nachystal. Řeknu ti, jak to bylo i jaká je tvá role a co máš dělat. Gomepsis nic nehrozí, máš 14 dní čas. Když všechno dobře provedeš, pak určitě vše dobře dopadne. Tam dole budeš obchodovat a když půjdeš nazpět s Gomepsis, budeš mít navíc i solidní věno. Lovec slyšel konečně něco uspokojivého. Když se rozhlížel, všiml si, že jsou zde nějací nový příchozí. Velký Duchu, vždyť to jsou jeho dva nejmladší bratři! Vstal a utíkal se uvítat se svojí rodinou.
A tak jak dědeček řekl, se také stalo. Jestli někomu měl Lovec věřit, tak právě svému dědečkovi. Lovec si připravoval alespoň pět párů bot na cestu. Když přišíval podrážky, byl už večer a všichni dělali podobné práce a společně si vyprávěli.
,,Tak dědečku, co to dneska bude?,,Nejdřív první rada pro Lovce. Syn Kanaha utekl z vlastní vůle do jižní země, ale někdo jiný, kdo utíkal s ním, nemusel utéci z vlastní vůle. Mohl to být vyhnanec, který jen z lidí tahá rozumy, mámí je, pochlebuje jim a popotahuje důvěřivce na vařené nudli. Ten lotr nemá zábrany a s úplnou samozřejmostí provádí drobné lumpárny, ale možná také zločiny. Lovce těch několik vět zasáhlo. Uvědomil si, jak je naivní. Pokud někdo neobchoduje, nejde za posvátným kamenem ani za úlovkem, tak je velmi pravděpodobné, že je to vyhnanec a takový člověk může být opravdu schopen všeho. Kdo mě asi uspal? Kdo mi ukradl všechny věci? Kdo mě tehdy vydal na smrt těm cizincům. Kdo je na mě upozornil? Ano, zní to logicky, dává to smysl i to, že zatím co já, Lovec, jsem spal, tak on spěchal domů nebo alespoň proboha! ,,Dědečku... ty myslíš ?
,,To zase až zítra. Buď trpělivý, jinak se pravda rozplyne jako mlha.
Starý muž si pohodlně sedl a srkal z velké naběračky polévku. Pak ji postavil k nádobě a varným kamenům, zakryl si záda kožešinou, aby na něho netáhlo a pak pomalu začal vyprávět starý gátský příběh z dávných časů.