Tři lovci se tehdy vypravili na lov mamutů. Pro jejich lov užili speciální oděvy, které nadlouho uschovali ve velké mamutí lebce kus od tábořiště, svá umytá těla potřeli zvláštní směsí tak, aby pachem připomínali neškodná zvířata, nikoli lidi. Pak se obřadně oblékli, vzali i zbraně, které si, stejně jako boty a věci na cestu, připravili mimo dům, aby nebyly cítit kouřem ohniště. Z kopce jim jejich přítel ukazuje směr a rukama naznačuje vzdálenost, kde se mamuti pohybují. Oni sami schází do údolí k řece, tady nasedají do lodě a přeplavují se na druhý břeh. Cestou sledují kusy tenkého ledu, které plavou po řece. ,,Zítra udělám novou palici na rozbíjení ledu před lodí! slibuje ten, co sedí v přídi lodi. ,,To bys měl, nikdo jiný se k tomu nějak nemá zabručel mu v odpověď muž na zádi. Ten, který mluvil o palici, ji před časem omylem ve vodě utopil a bylo opravdu jen na něm, aby ji vysekal z kusu nějaké velké kosti, nebo ji udělal podle svých představ z čehokoli jiného, ale hlavně tak, aby fungovala. Muži vysedli z lodi, nejmladší ji pečlivě uvázal u kůlu a pak se rychle vydali na cestu po druhé straně řeky. Procházeli mezi malými lesíky, přes holá prostranství arktické lesostepi. Až teprve po dvou hodinách se zastavili a pozorně se zadívali směrem ke kopci, který osídlovala jejich lovecká skupina. Na vrcholu kopce stoupal dým ze dvou ohňů. To znamená, že se mamutí stádo pohnulo na jihozápad. Přidali do kroku, ale zároveň zostražitěli. Někde před nimi se za malou chvíli objeví černá těla obrovských zvířat.
Konečně uslyšeli známé zvuky, funění, lámání větví, demolování kmenů, rozšlapování pařezů a drcení travin. Stádo je tady a je klidné. Nejstarší, ale stále mladý lovec poslal k nejbližšímu zvířeti svého mladšího druha, zatímco toho nejmladšího si nechal v záloze. Sám se pomalu a opatrně přikrádal k dalšímu mamutovi. Byl to mladý kus a určitě měl ještě měkké maso. Vítr vál správný. Muž cítil, že se po cestě mnohokrát propotil, a že kdyby přišel ze špatné strany, mohlo to pro něj znamenat také lov poslední. Zůstal skrytý v malém houští, pár metrů od mamutího hrudníku. Nasadil si do vrhače oštěp s kulatým průřezem hrotu. Hrot byl relativně tenký, ale dlouhý, aby zbraň snadno projela dlouhou a hustou srstí.
Pak zamířil na vnitřnosti zvířete, někam směrem k plícím a srdci. Pak už jen uslyšel ono ,,hhhvvvvíííí ..ťl a věděl, že to znamená, že jeho mladší kolega už svou zbraň použil. Okamžitě napjal svaly a ozvalo se také ono ,,hhhvvvíííii .ťl, jak se oštěp zabodl zvířeti do masa. Najednou se strhnul ve stádě zmatek, raněná zvířata začala pobíhat a troubit bolestí tak, že zvuk trhal ušní bubínky.
Oštěpy se vlastní velkou váhou těžkých dřevěných ratišť páčily hroty nahoru a otevíraly ránu uvnitř těla zvířat, takže původně malé otvory se rychle měnily v těžká poranění. Mamuti však nestáli. Vyrazili kupředu, udělali pár kroků a to se rozhoupaly ratiště těžkých oštěpů na všechny strany. V silné kůži chobotnatců byl sice jen malý otvor, ale uvnitř pod kůží byla do hloubky několika desítek centimetrů hotová spoušť. Evidentně se jednomu zvířeti přetrhla v těle i nějaká velká céva. Rychle ztrácelo síly, pak padlo na kolena a brzy celým tělem na zem. Druhé sice ještě stálo na nohou a povedlo se mu chobotem vytrhnout zbraň z rány, ale otvorem se mu z ní řinula krev tak mohutně, že přímo stříkala. Bylo jasné, že zbraň zasáhla i tentokrát tepnu. Tato zvířata nyní nejsou nebezpečná, už nikoho pronásledovat nebudou, ale nebezpečná jsou ta ostatní, která poplašeně pobíhají kolem a v zuřivosti rozšlapávají kdejaký keřík.
Mladý mamutí samec se nebezpečně přiblížil na dosah až k lovcům. Ten mladší vzal nejmladšímu zbraň z rukou, nasadil ji na svůj vrhač a než se stačil mamut vzpamatovat, měl zepředu v hrudníku zaražený oštěp. Vůdčí matka začala troubit na ústup a stádo prchalo za ní. Jen ten mladý mamut zůstával pozadu. I on sice na oštěp dobře dosáhl a z rány si jej hned vytrhl, přesto zranění hodně krvácelo. Snad jej i přežije
,,Ne nepřežije! Je snadnou kořistí. Půjdu za ním a dorazím ho! křikl prostřední mladík a v očích se mu zablesklo.
,,Prosím tě, jen ho stopuj, ale neútoč na něho, má ještě plno síly, z chobotu ani z úst mu nešla krev. Víš, co to znamená? Že je to zatím nebezpečné a bolestí velmi rozlícené zvíře. Jeho Duch dosud pevně dlí v jeho těle. Nemá dnes zemřít! Slyšíš?! domlouval mu nejstarší lovec, který měl dva mladší na povel a na starosti.
,,Ne! Budu to já, kdo jej skolí a budu velký lovec, který za den zabil dva mamuty! Budu to já, na kterého se Velký Duch mamutů dnes usmál a obdaroval ho!
,,Zapřísahám tě, nedělej to! Velký Duch mamutů ti dnes nevydá jeho maso a mamut sám se ti nevydá v oběť!
Ale všechno bylo marné, mladík se rozhodl rozhodnutím pošetilých. Nebylo s ním žádné rozumné řeči, úspěch mu zastínil rozum a zdánlivá snadnost ulovení mamuta a vidina obdivu a úcty celého kmene, mu načisto zatemnila mysl. Vzal si své věci, dva oštěpy a zmizel po trase vyznačené krví raněného kolosu.
Bez zbytečných poznámek a otálení poslal starší lovec nejmladšího pro lidi ze sídliště, aby přispěchali s řeznickými nástroji a nosítky. Bude zde potřeba každé ruky. Sám si vzal tašku s šitím, chirurgickými potřebami, deku, luk, trochu vody a motlitbu do úst a vydal se rychle za svým kolegou. Samozřejmě tajně jako stín. Brzy ale zjistil, že jeho mladý svěřenec po stopě v loveckém zápalu nešel, ale utíkal.
,,Blázen splašený! Bude zpocený a mamut se o něm dozví daleko dopředu a bude-li utíkat dál, zavětří ho na kilometry! Mamut bude dobře připraven!
Starší lovec nemohl za mladším druhem běžet, jen by tak zbytečně zvyšoval riziko prozrazení a tak šel a šel tak rychle, jak jen mu to pud sebezáchovy dovolil. Náhle jakýsi zvuk rychlého zápasu nějakého velkého zvířete proletěl tichem krajiny. Malé úseky tundry střídaly lesíky větších stromů, jak to v arktické lesostepi bývá a tady je jakási mýtina mezi stromy. Na první pohled nese známky boje. Malé stromky rozšlapané na kaši a nahoře na stromě na větvi něco velkého tiše a bezvládně visí.
Muž se pomalu rozhlížel a poslouchal. Dával pozor, jestli někde nezahlédne mamuta nebo svéhlavého druha. Nic. Úplné ticho, jen jakoby sem tam spadla dešťová kapka. Ne, to není déšť. Znova se podíval nahoru do větvoví stromů a najednou si uvědomil, že ta věc nahoře je jeho svěřenec. Odložil si věci a pomalu začal šplhat nahoru do koruny borovice směrem k větvi, přes kterou mladý muž visel.
,,Jak je?
,,Dobrý, zašeptal chlapec.
,,Bolí tě něco?
,,Celé tělo
,,Co se stalo? Mluv, jestli můžeš.
,,Počkal si na mě a udělal krátký proces. Chytil mě chobotem a mrštil se mnou do vzduchu. Přistál jsem na téhle větvi a byl úplně zticha. On mě hledal. Rozzuřeně prohledával celé okolí a když mě nemohl najít, všechno dole rozdupal místo mě a pak odešel.
Zatím starší lovec rozmotal lano a opatrně je začal vázat kamarádovi pod paže kolem hrudníku, aby ho mohl spustit dolů. Doufám, že nemáš zlomená horní žebra, to by nebylo dobré.
Opatrně chlapce prohmatal. Větev svým ulomeným koncem vězela chlapci rovnou v břichu. Tak ho opatrně začal vytahovat nahoru lanem, které si předtím přehodil přes hořejší větev. Teď si uvázal lano ke spodní větvi, aby se mohl vrátit k chlapcovu břichu a opatrně jej vyprostit. Ten chudák stále nic necítil. Krev nijak netekla, jen kapala. Všechno zatím vypadalo dobře. Rána se zavřela a tak starší lovec znovu rozvázal dole lano a pokračoval ve spouštění chlapce. Jakmile skončil na zemi, rozběhl se k němu, rychle ho ošetřit.
K ďasu! zaklel, když z rány vyhřezlo střevo!
Vytáhl z brašny antiseptikum, omyl se a natřel si jím ruce a zasunul střevo nazpět do břišní dutiny. Žádná krev. Bylo to stejné jako šít kabát. Dřevěnou tisovou jehlou sešil svaly a kůži na několika místech. Teprve píchnutí do tkáně vyprovokovalo krvácení a ošetřujícímu se udělalo trochu... dost špatně. Svoji práci ale odvedl a odvedl ji skvěle. Obyčejné ranhojičství, které vždy kvetlo, zvláště, když si lidé rozbíjeli i v gravettienu hlavy, jednou ve válce, jindy v hádce, jednou z nenávisti a podruhé zase z lásky, jednou při sportu, příště ve sporu.
,,Máš štěstí, znovu prohmatával chlapce a zjistil, že má nejspíš přeražené obě klíční kosti, naražená žebra a mimo popsanou díru do břicha už nic.
,,Tak jaké z toho plyne poučení, mladý muži? neodpustil si otázku.
,,Poslouchej staršího a zkušenějšího?
,,A co třeba nos sebou stále šití?
,,A co třeba, kdo poslouchá zkušenějšího, nemusí sebou tahat tolik nití? přidal ležící zraněný mladík a snažil se usmát. ,,Nebo, kdo poslouchá, ušetří za krejčího! Oba se tomu strašně smáli a otevřeli si malý vak s nějakou tekutinou, kterou pili a pak se smáli ještě pitoměji a intenzivněji už každé a to prosím i té nejstupidnější hovadině, i když nemocného bolela rána. Nic toho nedbal a smál se dál, div že mu čerstvé stehy nepopraskaly.
Když pak sem přišli z tábora a odnášeli už spícího mladíka, obrátil se ten nejmladší z trojice na nejstaršího lovce a zeptal se ho. ,,Tys věděl, co mu mamut udělá, tak proč jsi mu v tom nezabránil, proč jsi ho nechytil, nedržel za rukáv, nedal mu ránu, nepřivázal, nevynadal mu, jen aby si zachoval život a zdraví?
,,Sice by se mu nic nestalo, ale pořád by mi nevěřil a ještě k tomu by mě nenáviděl. Takhle v něm zemřel namyšlený hlupák, aby se narodil jako nový člověk, jako někdo zkušenější a moudřejší.
,,Předávání zkušeností je vždy problém. Všichni si musíme projít určitým svéhlavým obdobím, jinak nám něco podstatného a zdravého unikne a při těch slovech si zdvihl parku i se spodním oblečením a odkryl hrudník plný jizev po nějakých škaredých zraněních. Pak oba dva vybuchli v ohlušující salvu smíchu.
Dědeček skončil své vyprávění, oheň pomalu dohasínal a posluchači ještě plni dojmů pod svými kožešinami pomalu spokojeně usínali. Druhý den už od rána zase všichni z dědečkovy chaty chystali výbavu na Lovcovu výpravu, ale nezanedbávali ani své povinnosti při práci na provozu zdejší domácnosti.
Den rychle uběhl a večer si zase vzali všichni nějakou tu práci k večernímu vyprávění. Tentokrát vyprávěl své příhody sám Lovec.
Další den večer pak byla řada znovu na dědečkovi. Tak nejprve dlužím Lovci další díl jeho hádanky, začal. Jeho poslední průvodce jej vydal nepřátelům, ale to nebylo všechno. Byl na Lovcovu dívku tak zvědavý ,,na tu její nevšední krásu, že ji musel vidět. A nejen to. Rozhodl se, že by se dalo na ní vydělat, nebo si ji dokonce vzít za manželku. Dlouho se nemohl rozhodnout co, ale pak si řekl, že to se teprve uvidí a na řešení je času dost. A tak rychle mířil směrem k Zemi Mamutí řeky. Když se dostal ke Gomepsis, zjistil, že je nejen krásná, ale i velmi bohatá a rychle se rozhodl uskutečnit svůj plán.
Lovec napjatě čekal, jaký plán si to daný lotr nachystal, ale dědeček ukončil svoji řeč a dodal. ,,To si musím ještě promyslet a to po čertech dobře promyslet.
Pak si stařík udělal pauzu, natáhl se pro misku z březové kůry tam, kam si s oblibou dával vychladit příliš horký čaj, ale ta byla příliš daleko. Pozorní kolemsedící mu misku hned ochotně podali. Děda se napil a pomalu začal vyprávět podivný příběh z pradávných časů, který byl tak starý, že si jej mohli vyprávět tak nanejvýš Hýbači. Posluchači poznali, že mluví o dávných lidech s kulatou hlavou, kulatýma očima a kulatým nosem. Tady už 10 tisíc let takový lidé nežijí, jen Hýbači znají jejich tajemství, nashromážděné za statisíce tet. Znají jejich filozofii, jejich mytologii, jejich medicínu i jejich kouzla. Hýbači prý sledují, co se dnes v Evropě děje a dovedou prý díky své nesmírné chytrosti změnit průběh událostí, když se věci ubírají tam, kam si to oni nepřejí. Občas se zjistí, že příběhy, mytologie, i celé náboženské obřady a zvyklosti, které se někde praktikují, jsou z těch prastarých dob, a že je možná tajně a nenápadně začlenili Hýbači do každodenního života mnoha národů. Neseme si jejich dědictví, ale jak všichni také ví, i jejich kletbu. A Hýbači jsou vykonavateli a strážci kletby. Proto nikdo ani nedutal, když zazněla prvá slova starodávného příběhu.