„Je to prastarý příběh, velmi prastarý příběh,“ začal stařík pomalu. „Stal se totiž již před několika obdobími velkých, dlouhých zim, které trvaly celá tisíciletí. Stalo se to v dobách, kdy člověk byl čistý a měl k žití přislíbeno nekonečně mnoho času a zítřků bez skloněných hlav a ohnutých zad. Jeden mladík však s těmito dary stále nebyl spokojen a toužil po tom, aby jej všichni uznávali, aby si ho považovali a klaněli se mu. Chtěl být žijící legendou. Nestačila mu čistá láska a prosté přátelství, myslel si, že když jej budou všichni obdivovat, budou pro něj stromy zelenější a obloha modřejší. Toužil proto udělat něco výjimečného, toužil ulovit legendárního, obřího mamuta, o kterém slýchal příběhy u zimních ohňů od starých lovců, a kterého kdysi jako chlapec sám spatřil na opuštěné planině a nemohl na něj zapomenout. Upnul k této tužbě celé své bytí a všechny své myšlenky. A tak šly roky. Pátral po něm jako po přízraku, honil se za ním, chystal speciální zbraně, pídil se po zvláštních kouzlech, cvičil se v lovu velkých zvířat. Uměl lovit holýma rukama, tyčemi Kan-su, tyčemi Kal-dal, i rotačními tyčemi Kat-kat. Dovedl zacházet se zanskermaztem, stal se Mistrem zbraně Lhato-mač, Mistrem zbraně Kejdo, Mistrem zbraně Matol. Lov oštěpem a zacházení s ním studoval v dalekých zemích. Dovedl házet oštěp holýma rukama na tři sta způsobů, koženým vrhačem nebo pákovým dřevěným vrhačem vymetal kopí se zavázanýma očima na pohybující se cíl. Poznal tajemství zbraní a poznal tajemství loveckých kouzel. Dovedl v mžiku zařídit, aby se Duše zvířete od něj oddělila a vydala mu sama své tělo. Znal lovecká kouzla Torontů, Sterinů, Natoponů, Kifů, Asteratů, Nepdimitů, Metců, Poinů, Strejmanů i vzdálených a legendárních Tomitů.
Učil se stopovat, učil se vyznat se v krajině u nejlepších Mistrů. A jak se stávaly jeho schopnosti dokonalými, stačilo málo, aby vystopoval, dohledal a zabil kterékoli zvíře na zemi či ve vodě. Léta však ubíhala a už to nebyl mladík, který z nejvyššího kopce zasněně hleděl do mraků, už to nebyl ani silný muž, za kterým se všechny ženy s uzarděním otáčely, dokonce to nebyl ani pevný a moudrý děd. Nyní z něj byl stařec, kterému chyběla řada zubů, jeho hlava byla bílá, jeho ramena pokleslá, ruce a nohy vyschlé a v jeho vrásčitém obličeji se pod dlouhým, hustým obočím ukrývaly unavené a skleslé, staré oči. Z jeho tmavé tváře vystupoval velký, zepředu okrouhlý nos, rozšiřující se téměř od kořene. A právě tehdy našel znovu stopu obřího mamuta. Mamut za roky dospěl a vyrostl ještě víc. Stal se obrem, kterému nebylo rovno. Byl chodícím gigantem, který svojí nevšední velikostí jako by se vysmíval titěrnosti ostatních tvorů. Byl více jak dvakrát tak velký než ostatní mamuti, jeho dlouhé nohy nesly jeho tělo až kdesi proti obloze a když byla při zemi mlha, mamut měl svoji hlavu vždy nad ní. Ve skutečnosti to byl chudák, postižený nějakou růstovou poruchou. Rostl celý svůj život. Byl odsouzený věčně stát na nohou, nemohl si dopřát ani prachovou koupel. Už by se nezvedl a ani jeho srdce, které zůstávalo normálně velké, nestačilo obstarávat krev pro tak gigantické tělo. Proto se chudák musel často zastavovat a odpočívat a musel stále žrát a žrát, aby uživil svoje nepřetržitě hladující tělo. Možná, že pod srstí je to jen kost a kůže.
Stařec učinil patřičné obřady, věnoval se kouzlům a pak si vybral zbraně a výbavu pro lovce na daleký pochod. Z posledních sil dorazil do míst, kde naposled nalezl stopy obra. Tady se oblékl do slavnostního loveckého oděvu, ušitého z příčných, širokých pruhů bílé, tenké kůže. Z dolní části každého pruhu visely deset centimetrů dlouhé chlupy mladého, černého mamuta. Každý jejich svazek byl provléknut otvorem v kůže a uvázán řadou suků tak, že vypadal z blízka jako cop, který měl volné vlasy vlastně až na samém konci. Proto se ztratilo mnoho z délky vlasu. Jednak byly mamutí chlupy přeloženy ve dví a pak další délku spolykal úplet.
Obličej si stařec pečlivě nabarvil kouzelnými vzory a konečně vykročil po stopě zvířete. Vypadalo to spíš jakoby chromý honil chromého, ačkoli jediný krok mamuta byl za dvacet kroků starce. Ale to už se musel mamut zastavit a znovu sytit svůj hlad, takže jej i belhající se muž snadno dostihl. Stařec se k němu potichu přiblížil. Byl okouzlen. Nikdy nic podobného neviděl. Ale nechtěl promeškat příležitost. Než se mamut vzpamatoval, rychle vymrštil oštěp a ten se s tichým svistotem zabodl zvířeti do hrudníku. Pak vymrštil další koženým vrhačem a i ten se zaryl do hrudníku někam k srdci. Teď přišla řada na vrhač oštěpů. Nasadil do něj lehké kopí a vymetl jej. I to skončilo, kdesi v prsou obra. Ten však stále stál na nohou a díval se svým malým očkem na vyšňořeného, bělovlasého starce. Díval se mu přímo do očí, jakoby mu chtěl něco říci. Pak najednou padl na zem a zemřel. Stařec se nesmírně radoval ze svého úlovku a chtěl všem ukázat, jak obrovské zvíře ulovil. Hned se vydal na cestu k nejbližším lidem, ale byl strašlivě unaven, po cestě umdléval a usínal a dorazil k první tábořící skupině teprve za několik dní. Tak to bylo i s druhou skupinou, i se třetí a když se pak vrátil do rodné vesnice, vidí, že mu všichni nadávají a rozčilují se. ,,Proč mi nadáváte a proč se zlobíte? Vždyť se mi musíte obdivovat, ulovil jsem největšího mamuta, největší zvíře našeho světa, největšího obra chodícího po této planetě! Bude to jídlo pro mnoho rodin po dlouhou dobu.“
Nikdo s ním k jeho úlovku nevyrazil. Stařec jim spílal nevděčníků a vydal se znovu za svým vysněným mamutem sám. Trvalo mu to opět několik dní, než se došoural k mamutově mršině. Za ty dny, co se sem jako starý, nemohoucí štrachal, se mamutí mršina nafoukla a začala se rozkládat. Mračna much, miliony červů, tuny mokvajícího masa, tisíce havranů, desítky krkavců. Torzo zapáchajícího těla, zpola sežrané hyenami, lvy, vlky a medvědy.
Když bylo maso ještě čerstvé, narazili na něho náhodou dva mladíci, ale ani ti jej nemohli pozřít. Bylo samý, velice tuhý sval a ať vařili, jak vařili, maso nezměklo. Navíc severní kmeny se hněvají, protože tento mamut byl pro ně posvátný a do války nevstoupili jen proto, že se k nim doneslo, že jej zabil jakýsi poblázněný, pomatený a nemohoucí stařec.
Stařec seděl na zemi, hlavu v dlaních a plakal. Kolem běhaly děti a jeden malý hošík přinesl kytičku o něco menší holčičce. Ta z její krásy a z projevu náklonnosti chlapce měla radost, až se začervenala. Sklonila hlavu a stydlivě se na chlapce usmála. Ten se na ni také usmál a bylo jim dobře. Jak málo stačí ke štěstí, když má člověk v srdci opravdovou lásku. A stařec nad svým promarněným životem plakal a plakal, protože starci mohou plakat. Pro slzy by si málem nevšiml, že před ním stojí ten malý hoch a i jemu podává krásnou kytičku.