Bylo to přesně, jak Lovcův dědeček odhadl. Šprýmař byl všemi mastmi mazaný podvodníček, který když lže, tak tomu sám věří a je tak přesvědčivý, že jej Gomepsis následovala beze stínu podezření ochotně na jih. Tady šel Šprýmař vyjednávat přechod přes další cizí území. Když se vrátil, oznamoval Gomepsis zaručené noviny. Dozvěděl se, že jakéhosi těžce nemocného člověka právě včera dopravili po řece až sem k moři a odtud ke slavnému šamanovi na bílém pobřeží malovaných skal. Ten zraněný, to by mohl být sám Lovec, kterého zřejmě až sem dovezli jeho jižní přátelé, kterým Šprýmař zachránil děti od jakési smrtelné nákazy mocným kouzlem a oni teď z vděčnosti ke Šprýmaři i jeho přátelům dělají vše, co jim na očích vidí. I přes půl Evropy někoho nesou na zádech.Musíme však zaplatit za průchod srdcem místního kmene. Ještě doma několikrát nabádal dívku, aby si vzala jen to nejdražší, protože se to bude hodit a právě toto je jeden z takových okamžiků. Zlí Duchové určitě sužují Lovce, ale místní kouzelník ho jistojistě zachrání.
,,To je tak pěkné, až bych plakal. Jak naivní, jak slepé, jak bezduché a prázdné, smál se Šprýmař v duchu tomu, když viděl, jak Gomepsis trne o svého Lovce hrůzou. Když se za něj modlila, přímo se kochal rozkoší. Ale také jí v hloubi srdce záviděl, jak rychle opustila celý svůj svět, celé své bohatství a následuje vidinu blízkosti milovaného Lovce. On je jak osamělý strom v tundře. Ale chytrý strom, strom, který vodí lidi za nos, jako když se chytá ryba na udici.
,,Tady bude ten velký šaman. Konečně se dostali do veliké pobřežní osady u moře. Lidé zde chodí spoře odění, ale o to více se krášlí. Když fouká studený vítr od moře, tak se neoblečou, jen přes sebe přehodí plášť. Otužilí lidé loví v moři ryby, sbírají slávky, potápějí se pro ústřice a pro kraby. Jejich pomalovaná těla se pak vyhřívají na letním slunci a jejich pohyby a temperament se naplno rozehrají v roztodivných tancích plných energie, kterou Gomepsis nikdy neviděla. Zdáli se jí ti lidé blázniví, zbrklí, lehkovážní a divocí. Ona, typická seveřanka, byla mnohonásobně rezervovanější a připadala si i moudřejší. Nicméně, pod oblečením byla nepřetržitě zpocená a na těle se jí objevovaly napuchlé, červené skvrny. Musela se mnohem častěji mýt, ale místo, aby se zbavila oděvu, chodila ve svém plátěném pyžamu. Konečně si alespoň nějak připadla přijatelně.
,,Všechno jsem domluvil, hned tě mám zavést na šamanský dvůr, tam nás vyslechnou a zavedou k Lovci. Ten je nyní v péči Šamana. Gomepsis poskočilo srdce. Po tak dlouhé době uvidí milovaného člověka. Měla však i obavy, aby se Lovec uzdravil. Jak bude vypadat? Bude ji vůbec vnímat? Nezemře do té doby, než ji k němu pustí? Sbalili si rychle věci a předstoupili před několik lidí, z nichž většina byla podivně ozbrojena a někteří oděni do změti roztodivných peříček a korálků. Nejvýrazněji byla vyzdobena velice krásná, asi třicetiletá dáma, kterou jako by všichni poslouchali a měli před ní veliký respekt.
Pak se zde objevily další dvě dámy, také pěkně oděné a naznačily Gomepsis, že je má následovat. Gomepsis s nimi odešla skrze prostor plný totemů a obětin, kolem několika domů z rohoží, až na konec volného prostoru k malému, sladkovodnímu jezírku, za kterým stála ozbrojenou stráží hlídaná chata. Do té ji její průvodkyně uvedly a zde se jí ujaly další dívky. Hned ji začaly umývat, česat a upravovat. Dostala nové ozdoby, malování a složitý, vysoký účes na hlavu. Než se stačila vzpamatovat, její šaty dívky někam schovaly a to už ji vedly nazpět před tu krásnou, namalovanou paní.
Gomepsis nikde neviděla svého průvodce, srdce jí divoce bušilo a začínala mít strach, že došlo k nějakému nedorozumění. Spustila tedy na paní velmi naléhavě, ale ta jí evidentně nerozuměla, a když dál vysvětlovala a chtěla jít k paní blíž, stráž ji zadržela. Paní si ji jen prohlížela, jakoby ji vůbec nezajímalo, co jí říká. Jakoby pro tu paní byla Gomepsis vzduch.
,,Takhle se tu staráte o hosty? dívala se vyjeveně Gomepsis.
To už ji však odváděli nazpět do rohožového, hlídaného domečku. Gomepsis měla slzy v očích. Je kdesi daleko od domova, který opustila, tady jako by byla vzduch a ničemu nerozumí. Kde je její průvodce a kde je její Lovec?
Kde je ten velký Šaman, léčitel?!
Co se to děje?
Gomepsis chtěla utéci, ale stráže ji nepustily ani jednou, ani podruhé a to už si zoufalá a v pláči začala připouštět nejhorší myšlenky, které ji ve zmatku a zoufalství napadaly.
Ubíhají týdny, měsíce. Ochladilo se a místní obyvatelé navlékli kožené haleny či šaty, sešité jen místy šídly. Všude tam, kde šití není úplně nutné, spojují kůže jednoduché, drobné úvazy. Mnohdy je přebytečná matérie činěné kůže rozřezána na zdobné třásně. Oděv tak celkově už víc připomíná oblečení, na které je Gomepsis zvyklá. Ale co je to platné, že jí zde něco alespoň vzdáleně připomíná domov, když celý její svět skončil. Pochytila za ty mnohé týdny, které zde musela strávit, řadu slov a už hodně rozumí zdejší řeči. Tak si udělala vlastní obrázek událostí. Je žalostnější a tragičtější, než by se jí ještě před nedávnem zdálo. Ten podlý přivandrovalec Šprýmař ji nevedl za Lovcem ani za kouzelníkem, ale přivedl ji sem jako exotickou otrokyni. Jako severskou tanečnici a služku pro dvůr zdejší vládkyně. To byla ta třicetiletá krásná paní. Jen ji tehdy hodnotila a prohlížela si ji. ,,Jaká potupa. ,,Velký Duchu, taková ostuda! A ten padouch, zloděj a podvodník, kterého dozajista domácí národ exkomunikoval, za ni dostal možnost stát se členem zdejší společnosti! hlodá v hlavě Gomepsis a po tváři jí stéká slza bezmocného hněvu.
Gomepsis už měla za sebou řadu svých vzpour a pokusů o útěk. Vždy ji chytili a naznačili jí, že ji příště prostě zabijí. Přemýšlela o smrti víc, než kdy před tím. Na severu vždy bojovala, ale najednou nemá proč žít. Všechno je tu nepřátelské. Kdo ví, co je s Lovcem? Kdo ví, co je doma? Vždyť utekla. Je ztracená, už ji nikdo nehledá. Ona, kdysi hrdá Gomepsis, ke které vzhlíželi lidé jako k nějaké princezně a najednou je tady u dvora, kde slouží jiným.
Je těžké zde vydržet a nezbláznit se z toho všeho. Snaží se komunikovat s ostatními dívkami, ale některé jsou zde dobrovolně a považují si tuto službu za čest, jiné jsou zde za úplatu a některé s ní sdílejí stejný osud.
,,Také zde mají otroky, rozpovídala se jednou jedna dívka a ti pro veřejnou zábavu spolu zápasí a čas od času některý vítěz dostane svobodu a může si vzít sebou domů, co chce. Tak se stává, že si odvede i dívku v postavení, v jakém jsi nyní i ty. ,,A ještě ke všemu si mě někdo může odvést? Já chci svého Lovce!
Gomepsis se rozplakala. Občas potichu plakávala v koutku, aby ji nikdo neslyšel, dívala se na hvězdy na noční obloze a přemýšlela, která je maminka, která Lovec, která tatínek, která.
Bezmoc, bezmoc a marnost! Musí být trpělivá, čím je zde déle, tím více zjišťuje, jak to tady chodí a až pozná zdejší pořádky, využije jich, aby utekla v tu správnou chvíli. Pak poznají všichni, kdo je to Gomepsis. Gomepsis se tedy naoko smířila se svým osudem. Volně se potuluje na místech příležitostného tržiště, pomáhá tam nebo tu se spravováním sítí, jinde se škvařením tuleního sádla. Tančí s ostatními dívkami, zhotovuje s ostatními podivné ozdoby z peří a dokonce se naučila některé místní písničky a vyprávění.
Když jednou zase procházela kolem několika rohožových chat, představujících zdejší palác, uviděla zde novou, velkou klec, postavenou z rovných, dlouhých kmenů a stromků. V té kleci byli čtyři muži - zajatci, které donedávna zaměstnávali kdesi na nejtěžších pracích, aby jim zesílily svaly. Tady se utkají, coby zápasníci pro pobavení celého kmene na velké slavnosti, která začne za tři dny. Muži vypadají uboze. Jsou to špinavé hromady svalů s řadou modřin a jizev. Jaká asi byla ta nebezpečná a těžká práce, kterou vykonávali, Gomepsis nezjistila, ale dovedla si představit, že takové práce je všude dost. Stačí, aby museli drtit nebo brousit kámen na barevný prášek, potápět se pod vodu na sběr slávek a ústřic, vybírat ve skalách ptačí vejce, nebo být veslaři na lodích, které na moři pronásledují tuleně a obří želvy. Oči mají z nevyspání napuchlé a zalepené a nepřidalo jim ani nachlazení a špatná strava.
,,Proboha!
Gomepsis ztuhla, slzy jí vhrkly do očí, roztřásla se jí kolena.
Potichounku zašeptala směrem k jednomu muži v kleci tak, aby nevzbudila podezření. Nic. Vidí, že muž žije, že dýchá, ale jako by byl v bezvědomí nebo tvrdě spal s nepřirozeně pootevřenýma očima a zakloněnou, vyvrácenou hlavou.
Začala tedy alespoň zpívat gátskou písničku o lásce, která překoná propasti, mráz, hlad a rozehřeje kraj, rozpustí sníh, promění tundru v kvetoucí louku, z nepřátel udělá milence a z opaků jedno.
,, . budu tě držet za ruku, budeš mě držet za ruku, budeme se objímat a pevně se držet v objetí, abychom odolali náporům větru a půjdeme spolu životem. Když jeden spadne, druhý mu pomůže na nohy a když spadneme oba, budeme se navzájem zahřívat. S tebou mám naději, s tebou vidím světlo v dálce, s tebou dokážu žít a svůj život rožnu jako lampu, která ve tmě vesele hřeje a svítí na cestu...
Gomepsis dozpívala. Bylo by nápadné, kdyby zde postávala déle. Ještě jednou se otočila, aby viděla jeho tvář. Na okamžik přes ni přelétl úsměv.
Čí, že to byla tvář, kdo zde bezvládně skončil v kleci? Sám gátský hrdina, vlastník velkého kouzla - Lovec.
Pro Gomepsis se život rozsvítil. Úplně cítila, jak se jí kdesi hluboko v hrudi rozbíhá nějaký silný motor, jak se celá naplňuje odhodláním a věděla, že má nyní sílu zvrátit svůj stav a vydobýt si své štěstí. Ještě večer se znovu šla podívat na Lovce. Už byl vzhůru a když se na něho začala vyptávat, dozvěděla se, že se už myslelo, že jej brzo opustí všichni Duchové, které obývají jeho tělo, ale prý se ještě odpoledne začal vzpamatovávat a teď dokonce už i jí a vypadá, že bude zápasit i on. Zápasník ze severu, jak mu tady začali říkat. Gomepsis si zapískala melodii té gátské písničky o lásce.
A ačkoli se držela raději daleko od klece, až sem přiletěla slova, které si gátský muž k pískání přidal.
,,Ví o mně! Velký Duchu, povedlo se! On o mně ví!
Druhý den dali zápasníky každého jinam. Uvázali je s rukama za zády na dlouhý provaz ke stromům kolem paláce a kdo chtěl, mohl si svého favorita napojit a vykrmit. V největším horku Gomepsis přišla s vakem pití a košíkem jídla k Lovci. Konečně s ním mohla být sama a nerušena. Lovec byl nejen při vědomí, ale dalo by se říci, že i na půl při síle. Dokonce mohl i vtipkovat.
,,Tak jsem tě přece jenom našel, ale umíš se pěkně schovávat.
,,Za to poděkuj přítelíčkovi z jihu.
,,On ještě žije? Myslel jsem, že mu hrozí, že ho zabije každý druhý člověk, kterého potká, protože každého druhého podvede, okrade, zradí nebo otráví.
,,A nebo také prodá do otroctví, dodala Gomepsis.
,,Nebo vydá jako zločince k trestu smrti, dodal Lovec.
V Gomepsisiných očích se zaleskl strašný záblesk nenávisti, který pocítila k tomu, kterého nazýváme Šprýmař a bylo vidět, že by jej bez milosti i zabila a zřejmě by jí její čin prošel bez trestu u jakéhokoli soudu.
,,Moc jsi mi chyběla.
,,Nemusela jsem, stačilo, abys šel nejprve hledat živého, ale ty jsi dal přednost službě mrtvému.
,,Neumím jinak, byl jsem tak v úctě vychován. Je to má víra a věřím, že Duch Dakavana, jestli neškodí mým nepřátelům, tak mi pomáhá.
Gomepsis se na něj podívala a řekla ,,moje víra mi říká, že mrtvý patří mrtvým a živý živým. Živí si mohou pomáhat, ale mrtvý ti ruku nepodá.
,,Tak proč máš pocit, že ti je maminka na blízku, když máš od ní tu halenu na spaní? Gomepsis vrhkly slzy do očí.
,,To nemůžeš srovnávat, to byla moje maminka! ,,Rozumíš!
,,A to byl můj nelepší přítel! Rozumíš?
Lovec pokračoval ,,syn Kanaha Kárs potřebuje jen čas, aby si dal věci dohromady. Je dospělý a jsou to jeho rozhodnutí, rozhodnutí muže. Co bych mu měl říci?
Vrať se, tatínek už bude hodný?
,,Vrať se a žij s námi Gáty?
,,Ty bys žila s námi Gáty?
,,Ano teď bych žila i s vámi Gáty!
Vypadalo, že se nikdo nedívá. Gomepsis se rozhlédla ustrašeně kolem, rychle objala svého milovaného Gáta a políbila ho na rozpraskané rty. Pohladila jej po jeho zničených vlasech a sluncem popáleném obličeji, ,,miluji tě, zašeptala mu tiše do ucha! Chci s tebou žít, dokud slunce bude svítit na obloze, sníh padat z oblohy a hvězdy zářit noční tmou!
,,Také tě miluji a chci žít jen pro tebe po všechny mé dny. Chci tě věčně držet za ruku a obdivovat tvou krásu, vlídnost, vytrvalost a nezlomnou touhu po svobodném životě.
Lovec se pak snažil vyzvědět, jaký jej zde čeká osud.
,,Jsi určený k zápasu. K zápasu na život a na smrt a když zůstaneš naživu, budeš rituálně zabit a snězen! ,,Jen jednou za několik let může vítěz odejít a ještě si vybrat z otrokyň nevěstu.
,,Sakra! To nejsou dobré vyhlídky!
Lovec pokračoval ,,a kdy naposled vítězi darovali život?
,,Loni!
,,U Velkého Podzemního Ducha! To je nepravděpodobné, aby to letos zopakovali, co?
,,Ano to je nepravděpodobné!
,,Dá se odsud utéct? Ano dá, já jsem utekla sedmkrát, ale vždycky mě v okolních vesnicích a táborech chytili a přivedli zpět. Při dalším pokusu o útěk mě prostě zabijí, proto už neutíkám.
,,Jak to, že tě chytí?
,,Dají vesnicím kouřový signál, že vězeň utekl a ti pustí psy.
,,A hlídají i kaňon s řekou?
,,Ten snad nejlépe!
,,Pak myslím, že mám plán, řekl Lovec. ,,Potřebuji nůž, zásoby a naolejovanou kůži širokou jako člověk a dlouhou jako tři lidé. Sežeň ty věci a dnes v noci zásoby a kůži schovej u velkého balvanu v Kaňonu zdejší řeky. Pak vezmi všechno důležité, co zde máš a se svítáním mě čekej v přístavišti rybářů. Přijedu od skal po řece.
Gomepsis dala Lovci svůj nůž a ten jej bosou nohou umně zahrabal do země.
Teď nebude žádné přeřezávání pout, stráž jej přijde ještě několikrát zkontrolovat.
Večer propukla velká oslava setkání celého kmene. Tanec, hudba, náladu povznášející přípravky a to vše ozařované velkými ohni. Spousta pomalovaných lidských těl, barevné ptačí peří, šperky, řetízky, veselí, jásot a zpěv. S přibývajícím časem se rozjaření slavící začali rozcházet. Z velkých ohnišť zůstaly jen malé ohýnky pro pár lidí, kteří ještě tančili, nebo už jen tak seděli a povídali si. Teď se zvedá i vládkyně kmene. Odchází do svého rohožového domu, zvenku hlídaného stráží. Služebné jí odkládají zdobné přiodění, péřovou korunu a smývají jí z těla malbu. Pak jí ošetří kůži vonnými oleji a uloží ji ke spánku. Zatím venku, pod jedním stromem nedaleko paláce, leží prázdná pouta a jedna stará, poloroztrhaná rohož.
Když jsme u těch rohoží jedna velká rohož, tvořící zadní stěnu paláce se kousek nad zemí pohnula. Je kryta keři a stráže tady dnes vůbec nejsou. Úvazy, kterými byla rohož uvázaná ke kostře obydlí, někdo přeřezal, protože tam leží jako ztracené kaničky od bot.
Jakmile dívky a mezi nimi byla i Gomepsis, uložily svoji paní na lůžko a odešly, vynořila se ze tmy z pod lůžka silná mužská ruka s kusem velké, zmačkané látky, napuštěné uspávacím jedem na šípy. Žena se chvíli brání, háže sebou, ale jen malou chvíli. Za okamžik je slyšet už jen pomalé, tiché oddychování. Oběť je celá paralyzovaná, ale při vědomí. Její pootevřené oči mohou sledovat, jak ji jen tak nahou Lovec vytáhne z postele, protáhne pod rohoží ven, tady ji vezme do náruče a nese ji pryč, jako by si manžel odnášel svoji spící manželku do chaty nebo stanu. Nikomu není nic podezřelé, okolí je téměř liduprázdné a také odlíčenou a bez ozdob nikdo královnu nepozná. Lovec však nejde k žádnému ze stanů. Pokládá vládkyni na zem pod svůj strom, uvazuje jí pouta a přikrývá ji starou, rozpadající se rákosovou rohoží proti nočnímu chladu, kterou dostal i on.
Přikrčil se k ní a do ucha jí zašeptal ,,jestli chceš opravdový zápas, tak za mnou pošli toho křiváka, co mě nechal uvěznit a toho povedeného cvičitele zápasníků, co mě rok mučil tvrdou prací. Zaručuji ti dobrou, velmi, velmi dobrou zábavu!
Než se však toto všechno stalo, bylo nutné vše připravit. Během dne mezi svými povinnostmi Gomepsis sbalila kůže, které přinesla z hlavního paláce. Jejich sešití by trvalo věčnost a tak je sešněrovala po předchozím naříznutí úštěpkem silicitu. Zdejší úštěpky jsou mnohdy přímo gigantické, nikdy zde nebylo severské zalednění a vnitřní struktura kamene není porušena tak jako na severu. Ale Gomepsis stačí kousek velký sotva pár centimetrů. Teď otevřela pár sáčků a nádobek pletených z pásků kůry a smíchala z jejich obsahu rychle tuhnoucí a dobře pružící lepidlo, odolné i vodě. Látky byly sceleny a teď rychle naolejovat. Půl hodiny a vše je hotovo. Za další půl hodiny jsou věci uloženy na smluveném místě za vesnicí u velkého kamene u řeky, tekoucí z pevniny. A teď honem nazpět k přípravám na tanec večerní slavnosti.
Lovec našel kámen snadno i za tmy. Vzal plachtu a zásoby a spěchal asi šest kilometrů proti proudu. Tam v kaňonu našel svoji ukrytou loďku. Vyndal svou starou, místy už zteřelou pláštěnku ze dna člunu, tu použije nanejvýš jako plachtu. A místo ní umístil novou kůži od Gomepsis. Tu zručně vypnul na kostru lodi a nahoře přiřemínkoval. Žádné zdlouhavé šití. Není čas. Dozadu za kýl přivázal silné veslo jako kormidlo a svoje oštěpy použil jako břevna k plachtě. Tři oštěpy vytvořily stožár a další dva držely plachtu. Zatím byla plachta dole, ale aby byla loď na moři jistější, přidal na dno proutí a na ně uložil balast z kamení, které narychlo nanosil ze břehu. Těžiště se tak posunulo níže, balast bude protiváhou stožáru a plachtě a loď bude stabilnější.
Tak to viděl i na lodi na Velkém jezeře. Lovec si z výklenku přinesl svoje staré zásoby, za světla malého kahánku je zkontroloval a vyházel vše zkažené. Kupodivu, některé věci zůstaly zachované. Například med. A energii, kterou mu med dodá, bude určitě zítra potřebovat.