Jako opilý se Duch Dakavana vypotácel zpět na svět do slunečního svitu mezi stromy. Lehl si zmoženě do trávy a hlava mu jen třeštila, v sále šamanů toho slyšel daleko víc, než chtěl. Bylo mu, jako by šel na ryby a spolykal celou řeku. Hlavou mu vířily stovky myšlenek jako stádo splašených koní: „Tolik špatností, že by se začalo dít kolem poslední roky? Proč? A jak se tomu dá zabránit? Snad tomu má zabránit on? Sám? Jak? Vždyť to je přece nesmysl! To nikdy nemůže dokázat. Snad ten starodávný šaman nebo ten kněz, ale on, Dakavan? Mluvit neumí, nerozumí pořádně tomu, co se děje, nemá autoritu starobylého šamana z dávných časů ani jeho posvátnou auru, tak proč on? Tak důstojný a důležitý šaman a choval se tak, jako by vše mělo být určeno jen uším Dakavana. Velmi podivné, moc podivné.“ Dakavan o všem přemýšlel ještě dlouho, chodil po světě, seděl u ohňů, pozoroval lidi v tábořištích na lovu, na výpravách ale také při rozepřích a tahanicích. Viděl vše najednou zcela jinýma očima. Ale nebylo mu stále jasné, jak by malá destička a on mohli vrátit neblahý veletoč dějin nazpět do klidnějších vod.
Znovu zamířil k dědečkovi Lovce, aby poslouchal to, co říká malým chlapcům, když je vychovává v muže. Zjistil, že potřebuje klid a slyšet jednoduché, ty nejzákladnější věci, protože jej to, co si prožil v podzemí, velmi vyčerpalo a jeho hlava byla stále příliš plná neznámých dojmů. Dakavan pak pozoroval malé děti a porovnával si je s dospělými lidmi. Vzpomněl si na to, že se říkává, že rozdíl mezi malými dětmi a dospělými lidmi je jen v tom, že dospělí lidé mají moc.
Vzpomínal na staré příběhy, kde se připomíná nedůležitost postu a věku, ale vyzvedává se svědomitost, čestnost a plnění si svých základních povinností. Dakavan se přenesl mezi skaliska vysokých hor a tady mezi kozorožci a orly přemýšlel, co je jeho nejzákladnější povinnost: ,,Opatrovat Lovce, jeho a jeho destičku, o víc se asi nemá starat, osud si vše ostatní zařídí sám. Snad plněním si svých povinností zajistím, aby se udály ony veliké věci.“ Seděl na horském štítu s rukama položenýma na čele stejně jako Rodinův Myslitel. Kde je teď Lovci konec? Rozlétl se nad krajinou, která se pod ním míhala ohromnou rychlostí. Ačkoli je den, Lovec je uvnitř tohoto obydlí a leží. Dakavan si hned neuvědomil, co se děje, Lovec prostě jen ležel, ale teď když se dívá kolem po koutech obydlí, všude tam sedí zlí Duchové, Dobří Duchové, Démoni i strážní Duchové a za Dakavanovými zády sedí sám Lovec s Gomepsis. „Co to má znamenat? Vždyť tady ležíš přede mnou a jsi i za mnou?“
Teď Dakavanovi došlo, že se muselo stát něco strašného. Místo aby si promluvil s Duchem přítele Lovce, ohromnou rychlostí se vřítil do světa mrtvých a hledal Ducha podsvětí. Rozčilen prosil okamžitě o pomoc pro svého přítele, poukazoval na jeho výjimečné poslání a úkol, který on sice nezná, ale který je velmi veliký a důležitý. „Klid příteli,“ obrátil se Duch shovívavě na Dakavana. „Blízkost smrti a těžké chvíle jsou zastaveními, které lidem pomáhají růst. Pomáhají jim pochopit, pomáhají jim najít sebe samé, poznat svou ohromnou sílu a Lovec i Gomepsis mají ohromnou sílu sami v sobě. Vrať se k jejich Duším a pověz jim o jejich síle a poslání a zaveď je zpět do světa živých. Ještě před nedávnem sis marně lámal hlavu, jak bys mohl být Lovci nápomocen a toto je Tvoje chvilka. A stejně tak přijde chvilka i pro Lovce i pro Gomepsis.“
Dakavan si však všiml, že sebou nějakým způsobem vzal destičku z Lovcovy ruky. Ale to přece nejde, ta je hmotná. „Tohle je...“ problesklo Dakavanovi hlavou, „ano, tohle je Duše destičky.“ Dakavan si ji upnul na ruku a vyrazil za Dušemi Gomepsis a Lovce, aby je zadržel a navrátil pro nádherný svět žijícího bytí.