SÍŇ TEMNOTY

 

 

Lasagel, Lasagel amnetop Sakri san the sapte san. Vzbuďte se vy, kteří nevidíte sny kolem sebe. Cožpak neslyšíš šepot stromů ve větru? Cožpak neslyšíš štěbetání ptačí řeči? Cožpak nevnímáš kouzlo dorozumění v hejnu ryb, nebo v hejnu ptáků letícím po obloze? To jsou všechno tví bratři a jako bratři se o tebe starají a chtějí s tebou rozmlouvat. Chtějí ti vyjádřit svoji lásku. Najdeš ji v sebeobětování. Proto vždy děkuj svým bratrům sobům, svým bratrům zajícům, svým bratrům koním, svým bratrům lvům a svým bratrům mamutům, kteří se ti vydávají jako pokrm pro tvá ústa.

 

Část písně severních Gátů, velké bubny a flétny, datace kolem roku 28 250 před námi.

 

 

Lovec cítil velkou úlevu. Konečně ho srdce přestalo bolet, protáhl se, vedle něj spokojeně spala Gomepsis. ,,Co se vlastně stalo?“ Pamatoval si strašnou bolest a mokro a teplo, které je spojovalo. Gomepsis má teď na sobě tu svoji noční halenu. Vzpomněl si, jak ji pečlivě opatrovala, když se vraceli z jihu. Pohladil ji po tváři a políbil. To dívku probudilo. Ještě měla zavřené oči a už se usmála ,,Kde jsi?“ zašeptala.

,,Tady,“ tiše odpověděl.

Pomalu otvírala svoje krásné oči. Chytila Lovce, objala ho a přitiskla k sobě.

,,To byl strašný sen. Zdálo se mi, že mě šíp prostřelil a ještě zasáhl i tebe.“

,,Obávám se, že to nebyl sen, ale skutečnost, která je díky Velkému Duchu už za námi,“ řekl Lovec. Gomepsis se zvedla a opatrně se šla podívat na světlo, jestli má nějakou památku na zranění. ,,Ale já nemám ani jizvičku,“ podivila se dívka. Lovec se na ni podíval a opravdu ani na hrudníku ani na zádech neměla po vniknutí šípu ani stopy. Lovec sklonil hlavu a zjistil, že ani on nemá na tragickou svatbu žádnou památku.

,,Jak je to možné?“ zadumaně si ohmatával místo, odkud ještě nedávno vězel šíp.

,,Ne, určitě se mi to nezdálo!“ dodal rozhodně.

,,Jistě, že ne. To by se nám oběma muselo zdát to samé a to přece nejde!“ zavrtěla hlavou Gomepsis.

,,Pokud to není nějaké kouzlo!“ zamyslel se Lovec.

,,Možná, že to kouzlo nebylo, možná, že je to kouzlo teď!“ evidentně s úlekem uvažovala.

,,Jak to myslíš?“

,,Mně je dobře, tobě je dobře, jsme spolu a je nám fajn. To je podezřelé,“ řekla a hned dodala: ,,Kde to vlastně jsme?“

 

Pomalu se soukali ven ze zimní chaty, ale ven do přírody se nedostali. Nebyli ani v tábořišti a nebyli ani na planině, byli uvnitř nějaké teplé, červenohnědým světlem prozářené jeskyně. Chodili spolu dlouhými chodbami a nikoho tady neviděli. Až najednou potkali v zubří kožešině zabalenou postavu nějakého šamana.

 

,,Kde to jsme?“

 

,,V jeskyni temnoty.“

 

,,Co je to za jeskyni?“

 

,,Tady rokují šamani všech dob. Je to jeskyně času. Všichni šamani, kteří kdy žili, žijí či budou žít sem posílají svoje Duše, aby se domlouvaly a řídily svoje kroky v souladu se zájmy Duchů zvířat.“

Lovec údivem vydechl: ,,To znamená, že buď jsme šamani, nebo naše Duše opustily naše těla a nějakým nedopatřením se připletly sem.“

,,A možná také dopatřením,“ řekla Gomepsis.

 

,,Proč?“ stále nechápal Lovec a podíval se udiveně na dívku.

Ta postava v zubří kožešině se na ně usmála a odpověděla za ni: ,,Oba jste praktikovali na svých cestách šamanství. Modlili se k Duchům, rozmlouvali s nimi, vykonali jste mnoho obdivuhodného a dobrého. Patří vám oběma úcta a obdiv, ale také toto místo. Tak pojďte za mnou a uvidíte.“ Gomepsis a Lovec následovali svého šamanského průvodce, který je prováděl síněmi jeskyně od nejstarších dob po doby budoucí.

 

Jeskyně času je ohromná, čím hlouběji se ocitnete v podzemí hmoty, tím se posouváte více a více do království dob minulých. Šaman - průvodce zamířil až takřka na její okraj. Obří síň gravettienu je jedna z největších a je plná šamanů a šamanek. Jsou zde lidé mnoha kultur, mnoha zemí a národů, kmenů a rodů. Lovec s Gomepsis proplouvali znovu a znovu všemi chodbami a chodbičkami sem a tam, prosvištěli předchozími roky, staletí a tisíciletí jim hvízdala kolem uší. Viděli veliké šamany předchozího aurignaceienu s hlavami lvů, s peřím a třásněmi na rukou, bájné bytosti z prastarých mýtů. Viděli společenstva šamanů z éry mísení kultur, kdy v Evropě žily společně i vedle sebe národy, kmeny a společenstva neandrtálců a přistěhovalců. Chodby zde byly plné svatých lidí, protože tam, kde se mytologie sdílí úplně, je vlastně každý člověk šamanem. Teprve teď, když se dostali do doby předchozí, uvědomili si, kolik jsme toho vlastně přejali od neandrtálců, z jejich nejlepších tradic, řemesel, kolik z umění malby, zdobení, slova, konstrukcí věcí. Vznášeli se nad hlavami vážených mužů pomalovaných barevnými hlinkami a tepajícími na bubínky v jakémsi tajemném rituálu. Prolétali nad hlavami dalších a starších a ještě starších kouzelníků a šamanů, které nedokázali vůbec pojmenovat. Dostali se do epoch, které jim byly vzdáleny, přesto zde stále viděli své kolegy, kteří jim byli duchovně blízko, kteří byli spojeni s tímtéž světem Duchů, s tímtéž světem zvířat, stromů, travin, země, vody a kamení. Už neviděli jen kožené bubny, ale i dřevěné hrací tyče, kterými se do sebe rytmicky tluče, viděli muže a ženy natřené popelem z posvátných ohnišť, ozdobené množstvím kožených řemínků a zahalené do kůží neznámých zvířat. Jejich pomalované tváře vypadaly exoticky, tvar jejich hlav byl roztodivný a nezvyklý, přesto pohled jejich Ducha byl stále stejný. Byli soustředění a hledali a nacházeli společnou duchovní jednotu a tím vytvářeli proud, po kterém se mohli Lovec a Gomepsis pohybovat do minulosti i do budoucnosti. Jen tak se mohli dostal až do nejužší a nejstarší chodby ukryté hluboko v hoře. Až k prvním lidem, kteří žili na těchto místech. Každý člověk v té dávné době si sebou nesl svůj vlastní vnitřní svět plný fantazie a společně dali v jeden okamžik díky sdílené řeči vzniknout složité mytologii plné podivuhodných bytostí nejrůznějších významů a neobvyklé pestrosti. Tato mytologie se s dalšími lidmi mění, fantazie a svět každého z nás podmiňuje její rozmanitost a přece je v mnohém stále stejná.

Každý starší a starší předek byl uzavřenou komorou ve skále, která byla plná fantazie a vlastní mytologie, ale přecházení z komory do komory přes pevnou zeď bolelo, proto se naši hrdinové obrátili a vraceli se velkou jeskyní nazpět. Snad je skála plná takových bublin, míst kde žije mytologie a fantazie každého tvora, uzavřená sama do sebe.

 

Sdílená fantazie a mytologie však propojila bubliny navzájem a tak vznikl dlouhý tunel s množstvím síní a ohromných dómů. Šaman, Lovec a Gomepsis teď tedy letí takovou jeskyní. Letěli na vlnách myšlenek, řítili se časem, sledovali kulturní zvyky, barvy, písně a vzory. Přibrzdili až na hranici 58 tisíc let. Neandrtálský šaman měl na sobě ozdoby z umělé hmoty - speciálně tepelně zpracované březové mízy. Upoutala je tato technologie, protože nikdy takové šperky neviděli. Když se k cizímu šamanovi přiblížili, ucítili své spojení s ním a jeho spojení s dalšími šamany té doby z celého světa.

Cítili dobrodružství z objevných námořních cest, které ti lidé podnikli na svých velkých, štíhlých bambusových plachetnicích. Moderní lidé z jihovýchodní Asie v době šamana s umělými šperky. Cítili dotyk nové Austrálie, cítili přítomnost nových lidí - šamanů, kteří se šířili i tímto světem stejně, jako kdysi dávnou Evropou. Letěli dál a sledovali změny tradic v oblékání z doby teplých časů. Teprve ke konci tohoto věku se oblečení změnilo ve skafandry proti největšímu chladu. Neandrtálští lidé, kteří měli svá sídliště nejseverněji a začali zpracovávat kosti, brzy dosáhli řemeslného mistrovství. I jejich oděv byl dokonalý a bylo na něm hned patrné, že patří severským lovcům sobů. Usmáli se na jednoho severského šamana, ještě vlastně docela malého chlapce, to když na něm viděli tolik blízkého a podobného a známého jim samotným. Chlapec jim úsměv vrátil a zamával jim. Pak šaman průvodce postupně zpomaloval, aby neminuli konec jeskyně a nedostali se příliš hluboko do budoucnosti.

 

Zaslechli jakoby ozvěnu někdejších rozprav šamanů o dění ve světě, o přílišné orientaci lidí na vydatné rostlinné zdroje a na četná stáda rychle se množících zvířat. Slyšeli o tom, jak lidé začínají jeden druhého využívat a zneužívat jak se sobectví rozmáhá. Jako ve snách se jim zjevila podoba ledové, zasněžené postavy krásné, obří ženy - Ducha zimy. „Kdybych objala tento svět znovu pevněji, museli by se lidé chovat zodpovědněji a úpadek vašeho světa bych odvrátila o tisíce let,“ pravila a její hlas zněl jako kvílení větru na ledových pláních, jako šustění sněhových vloček. Žena s krásnou, ale ledovou tváří se natáhla po jejich průvodci. Měl na ruce stejnou destičku jako Lovec. Pohladila ji a usmála se: „Toto mne jednou zase probudí k životu. Pak v plné síle obejmu váš kraj a přivedu vás do lepších časů.“

 

,,Vše je spojeno v jedno v příliš těsném kruhu souvislostí,“ promluvil na ně jejich průvodce šaman.

Lovec i Gomepsis byli ohromeni a nechápali, proč oni, obyčejní Gátové jsou přizváni k takovým závažným rozpravám, proč oni, prostí lidé mají tohle vědět. Jak by jim bylo dobře, kdyby o ničem takovém nevěděli, kdyby byli jen obyčejnými, malými, poslušnými lidmi, s malými, obyčejnými starostmi.

 

,,Proč?“ Musel bych se pak na vás dívat jako na někoho malého a sebe bych musel považovat za někoho důležitějšího, ale to jsme chtěli přece změnit a vy jste pro mne stejně velcí jako jsem já! Proto mé starosti a mé vědomosti i má odpovědnost nechť je i vaší.

 

,,Pro Velkého Ducha! Vždyť to není jen tak nějaký šaman průvodce. To je přece Dakavan!“ Teprve nyní Lovec poznal svého přítele. ,,To je Dakavan, Gomepsis! To je můj přítel Dakavan!“ ,,A to je Gomepsis!“ Lovec měl nevýslovnou radost a představoval svojí vyvolené starého přítele a starému příteli svou vyvolenou tak překotně, že se mu málem až jazyk zasukoval.

,,Víte, moji milý přátelé, každý člověk má schopnost změnit svět lidí, jen potřebuje stát rovnou pod svou hvězdou štěstí. Někomu se to nepodaří, mnozí nepochopí, že pod ní zrovna stojí a odejdou a už se jim stejná šance znovu nikdy nenaskytne a jiní stojí pod takovou hvězdou stále. Nepromeškejte svoji šanci.“ Dakavan se usmál a celou tu jeskynní chodbu začalo zalévat teplé, příjemné světlo. Pak se však začalo zmenšovat a slábnout, jakoby se Gomepsis a Lovec propadali nějakým dlouhým tunelem kamsi pryč, někam dolů. Najednou pod sebou spatřili mraky. Proletěli je a pod nimi byla krajina se stády koní a mamutů, tábory a osady různých kmenů. Už rozeznávali jednotlivé domy a... najednou padali rovnou na jeden z nich. Propadli střechou a tam pod sebou na lůžku spatřili ležet dvě postavy. Dívku a mladého muže. Pád z ohromné výšky, náraz, všechno bolí, mají vyražený dech.

Rychle otvírají oči a lapají po dechu. Podívají se na sebe, slepené, zpocené vlasy, nateklé kruhy pod očima, kolem studený vzduch mrazivého severu. Jen malá lampička svítí kousek od nich. Z venku se ozývají hlasy, někdo se s někým pře, už je rozumět každému jejich slovu. Přou se o to, zda jsou ti uvnitř živí nebo mrtví.

Oba se usmáli. „Asi jsme byli mrtví a vrátili jsme se nebo jsme byli skoro mrtví.“

Tady je vak s vodou, Lovec se pro něj s námahou natáhl. Pomalu se opláchl a ještě pomaleji převlékl. To vše s dlouhými přestávkami. Pak pomohl i Gomepsis, která se skoro nemůže hýbat, jak je slabá. Její zranění se bude hojit měsíce. Nakonec se Lovec postavil a vyšel ven ze stanu. Usmíval se, najednou ho řeže ostré světlo bílé krajiny do očí. Tábor byl už zrušen, kolem zbylo už jen pár lidí, místo stanů kolem trčely ze země jen tyče.

 

,,Pro Velkého Ducha!“ zvolal jeho dědeček a rozběhl se hocha obejmout. Zbylí příbuzní doběhli i do stanu ke Gomepsis, aby i ji přivítali mezi živými.

 

,,Myslím, že můžeš, milý vnuku, zajít poděkovat tam tomu muži. Sice nemůže moc chodit, ale dal si tu práci a došel až k nám, aby provedl velká kouzla a smrt vás neuchopila a neodnesla do podzemí. Tedy spíš bych řekl, že byl pro vás až v podzemí!“

 

Gomepsis byla podpírána svými blízkými - dcerami Kanaha. Kanah a jeho syn Kárs stáli spolu naproti a s někým se bavili. Když zpozorovali, že se něco děje, umlkli a otočili se. Oba se usmáli a rozestoupili se, aby na obou novomanželích mohl spočinout pohled ještě jednoho muže. Lovec i Gomepsis přelétali pohledem po všech kolem. Všechny znali, ale bylo na tom něco podivného, co by tak nemělo být. Jeden muž stál zády k nim. Pomalu se otočil a narovnal, udělal pár kroků k nim a bylo vidět, že mírně kulhá, opíral se o hůlku.

 

„Proboha, vždyť je to jeden ze šamanů, kterého jsme viděli v tajemné síni času!“