,,Sagasnagtca tsusangtsa natc sic notc tci plang pung tsut pigru sagsznatc, suma cest sunagartc…“
,,Pokud tvé srdce nežije pro lidi, kteří tě potřebují, zemřela tvá hlavní Duše. Sypej si hlavu popelem z vrbových větví a hlasitě naříkej, zůstal jsi na celém světě sám v zajetí vlastního sobectví. Pohodlí, které jsi jím získal, je směšné, bolí všechny kolem tebe. V tobě zůstává jen malá druhá Duše, která má hořkoslanou pachuť jako slzy, které za tebe prolévají lidé kolem. Proto musíme v sobě živit hlavní Duši, která roste z pomoci a lásky k druhým, má chuť radosti v dobách klidu a v těžkých chvílích ucítíš její konejšivé pohlazení ve sdílení tvého smutku.“
Písně národa Lataspetc dis mlack (Opravdoví lidé) o Mal est Labc Dakstc tsut suma (O našich srdcích a duších) 569 147 roky před námi.
Krásná, velká, ladně stavěná kočka s ohromnými zuby přehlíží krajinu. Loví tady už několik dní, ale nemá klidu. Jakmile získá úlovek, smečka hyen se jí jej snaží ukrást. Nejlépe se najedla, když ulovila malého jelínka. Jeho malé tělo vysoukala na strom, kam za ní hyeny nemohly. Teď ulovila menšího tura, ale rychle dýchá a je unavená. Předníma nohama stojí na těle své oběti, takže její hlava je poměrně vysoko a oči přehlédnou velkou část krajiny. Nic nevidí, jen slyší praskání větviček a šustění travin, jak hyeny někde nablízku kradmo pozorují její počínání. Je jen otázkou času, než seberou odvahu a vyrazí ven. Kočka má dostatek zkušeností na to, aby věděla, že sice pustit se do jedné nebo dvou hyen není pro ni žádný problém a dokázala by je okamžitě jediným mocným kousnutím usmrtila, ale zároveň si je dobře vědoma, že početní převaha hraje nyní do karet lupičům a jistě by ji alespoň jeden zle kousnul. A zatímco pokousaná hyena se může belhat krajinou a hledat zdechliny, kočka by nebyla schopna lovit svou rychlou potravu.
Zkušenost jí velí raději ustoupit, ale hlad se hlásí o své právo a také vědomí vlastní síly a toho, jak odstrašujícím dojmem působí na hyeny, ji naopak nabádá, aby se v klidu pustila do úlovku a využila dočasné bázlivosti hyen.
Kočka stále upřeně pozoruje svýma velikýma očima vysokou trávu asi dvacet metrů vzdálenou. Právě kdesi v ní je možno tušit lupiče. Najednou se vymrštila do výšky a rozběhla se směrem ke křovinám. Ozvalo se veliké šustění. To se hyeny kočky polekaly a utekly. Kočka zůstala na začátku travin, očichávala je, hrabala úzkou tlapou a pak se otočila a stébla nejbližších travin označkovala. Pak se spokojeně vrátila k úlovku, aby si užila oběda i půlhodiny naprostého klidu.
Hyeny se znovu plížily křovím, předháněly se v odvaze, až se jedna z nich dostala k označkované trávě. Překvapivě a veledrze si přičupla a přeznačkovala ji. Ostatní hyeny šokovaně přihlížely smělosti své vůdkyně, která si tímto chtěla zajistit ve smečce vyšší autoritu. To se jí bezpochyby podařilo, ale kočka, která jejich počínání pootevřenými víčky sledovala ležíc vedle své kořisti, vypálila z místa takovou rychlostí, jako by byla před chvílí ani nejedla a v mžiku skočila na drzou hyenu. Rozevřela čelisti, její dlouhé horní špičáky opustily prostor spodní části tlamy, který je skrýval a zakously se do krku hyeny. Energie rychlosti srazila drzouna k zemi, kam však dopadl už s rozsáhlými zraněními trachey a krční svaloviny. Otevřená hyení tlama marně lapala po vzduchu, celé její tělo se jen chvělo, zatímco kočka máchla tlapou po další z hyen. Ty se znovu rozprchly. Toto kolo vyhrála kočka, hyeny ztratily příliš mnoho, než aby se zabývaly tak nevýnosným a nebezpečným podnikem. Budou ve svém jednání dál opatrnější a raději vyčkají, až kočka sama opustí zbytek úlovku.
Zatím před obydlím v táboře otec Iradise vypráví chlapcům přes patnáct let starý příběh:
,,Když mi bylo nějakých deset let, hodně jsme si hrávali se stejně starými dětmi. Tehdy nebylo mnoho jinak starých dětí a tak jsme se mnohdy bavili často sami. Připadlo nám to normální a dobré, ale nebyl nikdo, kdo by nás vedl k rozumu a učil nás zaběhnutým pořádkům. Proto se někdy stávalo, že jsme překračovali meze, které by jiné děti nepokoušely ani v myšlenkách. Starší děti vedou ty mladší v duchu své věkové, tělesné i rozumové představy a předávají jim mnoho z toho, co mají děti znát pro svůj dětský svět a zároveň se sem tam baví o světě dospělých a tak se ty menší učí vážit si dospělých a svět dospělých se pro ně stává druhým, vzdáleným břehem. Nic takového, my jsme se dospělým spíše vzdalovali, nevěděli jsme o nich mnoho a vytvářeli jsme si vlastní svět se spoustou vlastních her a pravidel. Mezi nimi i dosti nebezpečné soutěže ve šplhání po stromech či skalách. Spousta závodů, kdy malí prohrávali a nás starší těšilo, jak jsme dobří. To mluvím o čase, kdy jsme my děti nebyly se ženami na sběru dříví a nejrůznějších plodů, kdy se nám zrovna nevěnovali otcové, kdy na nás neměly čas naše tety. Když se dospělí věnovali sami sobě a své práci. Vůbec je nenapadlo, že je něco špatně. Byli sami ze svého dětství zvyklí, že si jako děti hrávali bez dozoru dospělých.
Ke své škodě jsme se nedostali k mnoha informacím tím kouzelným zprostředkovaným způsobem od starších kamarádů a tak nám některá pravidla společnosti chyběla. Jednou k nám však z jiné skupiny našeho kmene přišly dvě rodiny se staršími dětmi a všechno se k dobrému obrátilo, hlavně pro malé děti, které byly námi bohužel ustrkovány. Starší děti pro nás byly úplnou modlou, měly přirozenou autoritu a jejich klid, laskavost a ohleduplnost ke každému byly pro nás velkou výzvou se změnit. Dospělí nám sem tam hráli divadlo, abychom se na příkladech zvířat naučili povzbuzovat slabší, být trpěliví k těm, co potřebují naši pomoc a někdy i pohlazení a objetí. Uvědomil jsem si tehdy, že každý člověk má ohromnou sílu a moc nad ostatními. Může jim pokazit náladu, odradit je od zamýšleného úkonu, může je zdrtit, zahanbit, zdeptat. Ale může také těm, kteří teď sami nemohou, povzbuzením, pohledem, úsměvem nebo slovem či dotykem dodat sílu. A to dokonce i tehdy, když zrovna sílu sám nemá.
Takové ,,dát z prázdna a udělat z ničeho něco velkého“. Takovou moc máme každý z nás…“ Muž se nechal unést svým vypravováním, měl slzy v očích a vypadal, že zde Duchem není přítomen, že se přenesl do jiného času a do jiného místa. Po chvilce ticha pokračoval: ,,..takovou moc máme úplně, úplně všichni i malé dítě.
Když jsme pak později přemýšleli s vrstevníky o našich hrách, které jsme si sami vymýšleli, dodatečně nás opanovala hrůza. Mohlo se zcela zbytečně někomu něco stát, pro malé děti to byla učiněná muka a z nás se stali trýznitelé. Je mi i dnes hanba a nemám pro to omluvu. Je to chyba, kterou si musím jako silný muž přiznat, protože přiznat si svoje chyby je výsadou silných mužů. Svoje chyby neobhajuji, snažím se z nich ponaučit, abych nebyl kamenem na cestě, o který si ostatní rozbíjejí nohy. A když bylo všechno v pořádku a čas běžel a my se učili si slušně hrát a začali se měnit v ty, co se ohlíží i na ostatní i na ty slabší a menší, tehdy udeřila veliká sucha a horka. Zvířata se rychle rozptýlila po krajině a většina stád odtáhla někam k velké řece za posledními zelenými pastvinami dny cesty pryč. Abychom neměli hlad, tábor se rozpadl a jednotlivé rodiny se rozešly po širém kraji jedna daleko od druhé. Asi tři rodiny zamířily podél malého potůčku mezi kopce. Bylo tam plno oblých, hladkých skal a pod skalisky se potůček rozlil do mnoha tůněk, ve kterých našlo útočiště mnoho vodních želv. Dospělí rozhodli, že dokud zde bude co jíst, na několik dní se tu usadí a zatímco děti budou sbírat snadnou kořist, oni se pokusí nasbírat nějaké plody a vyhrabat různé kořínky. A protože zde rostl i rákos, bylo rozhodnuto.
Vodní želvy rychle mizely, ale to nevadilo, na skalách našly děti mnoho suchozemských želv s kulatými krunýři. Asi je sem někdo kdysi donesl z dlouhé cesty z jihu a ony se zde dobře rozmnožily. Byla jich tu opravdová hojnost a to želv nejrůznějších velikostí. Kromě toho zde děti objevily nezvykle veliké ještěrky. Takové ještě v životě neviděly. Dospělí říkali, že takové žijí v jižních krajích a že je sem buď přinesli lidé nebo sem samy pronikly v dobách, kdy bylo všude veliké teplo. To jsme si dokázali dobře představit, protože taková horka jsme skutečně tehdy zažívali. Tak jsme začali chodit lovit i ještěrky. Stačilo se trefit kamenem, tak jednoduché to bylo. Ale po dalších dnech mizely i dospělé želvy a veliké ještěrky a malého se nesmí lovit nic, aby se nepřetrhla nit života. Dospělí byli ve sběru stále úspěšní a když začali vypalovat některé úseky lesa, nahnaly ženy mužům nejednu kořist. Mnohdy stačilo jen chodit po spáleništi a sbírat již upečené ježky, jezevce, králíky a jiná zvířata, která dostihl požár. Děti mohly také sbírat na spáleništích, ale když jim to nestačilo, mohly se podívat po okolí a zkusit štěstí na vlastní pěst.
Tak jednou dvě z nich, jedno větší, asi dvanáctileté děvče a asi sedmiletý chlapeček zašly vysoko do vzdálených kopců, aby pozorovaly kouře z řízených požárů a tam našly na vlas stejné skály jako dole u potoka. Už je nijak nepřekvapilo, že i tady se slunily ohromné, zeleně zbarvené ještěrky. Hned jich několik ulovily a přivázaly si je šňůrkou na kožené řemínky, které doposud vypadaly jen jako samoúčelná ozdoba těla.
Měly ze svého objevu velkou radost a rychle se chtěly vrátit zpět k rodinám. Musí jít rychle, cesta bude dlouhá. Slézaly proto jednotlivé skály rovnou dolů, někde se po hladkých stěnách a žlabech vyhloubených vodou klouzaly, místo aby je obcházely. Dívenka, dlouho vedená k riskantním hrám, přestala dbát rad starších dětí. Teď na ně raději zapomněla úplně a předváděla se před chlapcem, který zůstával pozadu, protože na jedné dlouhé, kamenné skluzavce se mu tělíčko nebezpečně rozjelo a dole tvrdě dopadlo na travnatou římsu. Chlapeček vzlykl a další skalní skluzavku obcházel, přestože na travnatém lemu kolem rostla bodlinatá křoviska. Chlapci trvalo celou věčnost, než se ocitl pod skalou. Cestou dolů však narazil na jednu travnatou terásku, která čněla nikoli nad skalní skluzavkou, ale skála zde tvořila asi v polovině převis, takže co je přímo pod skalou, nebylo vidět. Co však od úpatí skaliska vidět bylo, byla měkká, bažinatá mokřinka. Je to dole měkké, asi by se tu dalo sklouznout a z převisu pak skočit do měkké půdy. Ale výška to i tak byla hrůzná a chlapec už byl tak utrmácený, že netoužil po nějakém dobrodružství. Jak lezl křovisky v bezpečných puklinách skal dolů, uvědomil si, že by pod skalou měla čekat jeho kamarádka. Přece jej tu nenechá samotného a neutekla sama do tábora. Jako ostatní malé děti byl ústrky příliš ustrašený i tento chlapec. Moc si nevěřil a unavené nožičky po namáhavé cestě se mu rozklepaly stejně jako brada a z očí mu tekly slzičky. Jeho opálené a tou dobou už notně umazané tělíčko se začalo lesknout potem. Teprve když byl dole, uviděl, že tu převis vytvořil pod skalou jakousi širokou jeskyňku a přímo u skalního masivu nebyla voda jezírka, ale vyvýšený suťový val. Kdyby si chudák chlapeček vybral zkratku, sjel část skály po zadečku a z převisu by skočil, vůbec by nemusel dopadnout do měkkého bahna jezírka, ale do kamenité suti. Ty kameny asi napadaly shora, pomyslel si chlapeček a dál podlézal převis těsně vedle skály kolem vody. Protože strana, kde slezl, končila trnitými keři, chtěl projít pod převisem na druhou stranu a vylézt na travnatém, přehledném místě. Teď se pomalu přesmýká přes veliké kameny, které sem v minulosti spadly, když tu za jedním z nich na něho vykoukla malá lidská ruka s paží omotanou různě zdobně stáčenými řemínky, ležící nehybně na zemi.
NA DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ SE MŮŽETE TĚŠIT KAŽDÉ PONDĚLÍ ☺