V tom roce bylo zjara velice nevlídno, velmi často fičel strašný vítr a také nezřídka pršelo. Starý sníh šel ten den rychle dolů a voda z něj proměnila hlínu na bláto. Bláto bylo všude. Napravo, nalevo, nahoře, dole, prostě všude bylo samé bláto, které se mísilo se starou, seschlou, loňskou trávou a u země s masou nažloutlého mechu a dohromady to celé tvořilo kluzkou, hnědou břečku. Ta se rozjížděla do všech stran a klouzala na permafrostu, tedy na věčně zmrzlé zemi pokryté vrstvou ledu, kterého je všude kolem v hojné míře, neb je tu prostě severské klíma. S tím už nic nenaděláte, to patří k severu. I když v létě se to zde zelená, země vypadá teplá, tráva roste, stromky raší, pod tím vším je hora ledu jako ohromná, otevřená, nikde nekončící lednice.
A protože po tom ledu se tedy tak dobře klouže, byla chůze plná uklouznutí a upadnutí, a protože byla půda měkká a mokrá, člověk se nejen zamáchal, ale i strašlivě umazal právě od toho bláta, které bylo úplně všude.
Jasné?
Takže pak jistě chápete, že se tak tady dalo i zničit celé oblečení. A protože do toho ještě pršelo a dul silný vichr, rozhodl jsem se, že ukončím dnešní výpravu k pastím a vrátím se ke své nejbližší skrýši na přenocování.
Takové skrýše mohou být opravdovým požehnáním. Pod kameny mám jak v lednici nějaké zásoby a nahoře nade mnou střecha až na zem z několika vrstev březové kůry. Uvnitř je vidět jehlanovitá konstrukce z dlouhých tyčí kmínků mladých modřínů a dobrá zásoba dříví. Navíc i pěkně vysoký rošt z větví, překrytý starým kusem proutěné rohože, kterou určitě dělal nějaký muž, protože vůbec nebyla jemná a pravidelná. Kdyby ji dělaly ženy, vypadala by rohož jako by vyšla z automatické továrny. Vlezl jsem dovnitř a prohlížel si šmouhy na novém oblečení, které mělo být mojí chloubou. Teď se bojím, že ten jíl mi navždy zabarví oděv, k tomu ještě ta odpudivá zelenohnědá barva z rostlin.
Takže tady sedím, oheň už hřeje a pes mi usíná u nohou. Vařím si polévku a ukusuji k ní dopředu chleba, teda asi dělám dobře, protože je už pěkně starý a tvrdý. Pomalu se mi rozpouští v ústech. Pěkně si jej převaluji po svých naprosto zdravých zubech a nasávám do nosu vůni připravované krmě. Zase jsem někde ztratil lžíci, tak jsem si uřízl malý kousek březové kůry ze stěny, složil z něj misku šufánku a zpevnil jej naříznutým klacíkem, který štěrbinou sevřel kůru a z klacíku je rukojeť. Pěkně se mi zadařilo, ještě stáhnout malinkým řemínkem dřívko a naběračka je hotová. A už mohu nabírat hotové jídlo.
Vtom začal pes výt a vyvádět jako šílený, na dveře zabušila něčí ruka. ,,No co je?“ optal jsem se, nenechaje se oproti tomu hloupému zvířeti vyvésti z míry. ,,To jsem já, Velký Eliš!“ ozvalo se zvesela zvenku. Odbarikádoval jsem vchod.
,,Ty se tu jistíš jak na medvěda!“ „No jinou návštěvu jsem dnes prostě nečekal. A copak Tebe sem přivádí za takového nečasu?“ „Já nechodím po návštěvách, jen za povinnostmi. Původně jsem chtěl jet na společný lov sobů na Thilanu za potok.“ „Tam jsem chtěl jet i já a vidíš, že tam taky asi dneska nedojedu a myslím si, že asi ani zítra, ani pozítří.“ „Jak nedojedeš? Copak ty ještě sedíš na saních? Kde máš sníh?“ ušklíbl se Eliš a v očích mu rošťácky blýsklo. „Říkám jet, ale samozřejmě myslím jít, jsem prostě ještě myšlením v zimě, kdy jsme jezdili na saních nebo na lyžích, to je všechno. Teď se nedá ani na lodi, protože kolem vody je to samá bažina a voda je tak ledová, že se do ní převrátíš a co, jakejs byl! I tak tu není pořádná řeka, jen ten potok,“ pravil jsem rozšafně.
„A právě o ten potok přece jde! Až bysme se s chlapama srazili a našli stádečko sobů, nahali bysme je krásně do koryta potoka a tam by padali a lámali si tam nohy a my bysme je dorazili jednoho po druhým. Neuvěřitelně tučný lov, prostě najednou by z nás byli boháči,“ zazářil při té představě Eliš.“ „Neblázni, sobi nemají slonovinu, ani jich nebudou stovky a taky maso ve velkém na jaře, to je jako zásoba vody na lodi v řece,“ nesdílel jsem jeho nadšení.
„Moc rád si s tebou povídám, opravdu jsi skvělý chlap. Výjimečný. Moc výjimečný, jiný, než jsou ti ostatní. Za nima takhle nemůžu přijít,“ řekl příchozí Velký Eliš a myslel to velmi upřímně, protože měl u toho slzy v očích. „Teda co ten pes pořád vyvádí? Zase vyje nebo se klepe zalezlej pod roštěm starých saní, co je z nich tady ta postel.“
„Víš co? Dyť na ní můžeš spát.“ „A to zas ne, jen jsem přišel na kus řeči a zase jdu. Jen jsem se přišel rozloučit a říct, že na ten velký hon na soby nedorazím, to je celé.“ „Kam bys chodil? Nic ti neuteče! Sedni a podej sem šufan, dostaneš taky polív… teda buď už zticha, neřáde!“ Kdo to vytí má poslouchat!“
„Už musím vážně jít, nelam si se mnou hlavu a nedělej si starosti, už musím jít!“
Na chvíli skutečně přestalo pršet, měl jsem otevřené dveře a díval jsem se za kamarádem, jak mizí ve večerním šeru. Chladivý vítr mi příjemně hladil tváře rozpálené od ohniště, na němž jsem žhavil kameny pro vaření v jamce, ve které byla kožená nádoba s polévkou. Pes se konečně uklidnil. Ještě jsem tam udělal potřebu a hned nato uklouzl a málem spadl do vlastní kaluže.
„Jak ten Velký Eliš chce v té tmě a tom zlořádu vůbec někam dojít, jistě se za chvíli vrátí a bude mě jen budit!“ naštvaně jsem takto uvažoval a převlékal se na noc. No převlékal na noc, nejsem doma, takže… a asi tu jsou dámy a poslouchají, tak prostě jsem převlékl, co bylo nejnutnější a ulehl na spodní rošt, na který jsem předtím, což je pochopitelné, dal kožešinu. Hned jsem spal jako zabitý a pes, který mi lehává tak nejblíže u nohou, si dneska vlezl málem za mnou pod deku, jak nechtěl spát sám.
Teprve třetí den jsem se dal na cestu. Nikoli však na lov, ale nazpátek domů. Konečně jsem uviděl naše domy, střechy byly vidět už z dálky a solidní, silné, dřevěné, prkenné zdi mě vítaly svými dekorativními barvami. Stálo tu několik chlapů, hlavy svěšené a byli podivně zticha. Zevnitř z domu bylo slyšet tichý pláč několika ženských.
Co se stalo? Hrklo ve mně a pomalu s citem a hlavně potichu jsem se obrátil na nejbližší lidi. Přítomní se na mě podívali, starý Kujan zakašlal a pak z něj vypadlo: ,,Našli jsme Velkého Eliše! Je mrtvý nejmíň tři dny. Hned pár kilometrů za táborem uklouzl na okraji rokle koryta potoka. Našli jsme jej s hlavou pod vodou za velkým kamenem. Asi spadl dolů, tam se do hlavy praštil o kámen a utopil se pak ve vodě potoka.“
Polkl jsem nasucho, podíval se na tváře kolemstojících, jestli si ze mě nedělají srandu. Protože... „Přece u mě Eliš byl a na mrtvého rozhodně nevypadal? Že jo, Fetko?“ podíval jsem se na svého psa. Ten jen přivíral oči a uhýbal pohledem a já si vzpomněl na jeho vytí a nevýslovný strach…