Jakže jsem se stal náčelníkem tak velikého kmene? A proč už u nás nejsou žádní urození lidé, kteří by měli nějaká zvláštní privilegia? Ano, nebylo tomu vždycky tak. Kdysi jsem byl obyčejným mužem a v našem kmeni jsme měli několik rodin, o kterých jsme po celé generaci věřili, že jsou jiní než my, že jsou lepší a že se rodí s posláním nám vládnout, rozhodovat o nás a jsou obdařeni zvláštními lidskými i duchovními silami.
Jak došlo k takové proměně?
Jak to vše popsat?
Jak začít?
Možná, kdybyste tehdy za mnou přišli, asi bych to nebyl já, jak mě dnes znáte, klidný, rozvážný a vyrovnaný člověk, ale tehdy bych pěkně nadával a rozčiloval se asi nějak takto:
,,U všech ďasů, tak to bych nikdy nevěřil, že se mi tohle může stát! A kdyby jen mně, ale tolika lidem a jakých lidem! Teda ještě o světě nevím mnoho, jsem asi pěkně naivní a pěkný trouba! Jsem úplný idiot! Tak starám se o sebe a ještě o sousedy, tady ten mlaďoch občas domů nepřinese nic, tak mu taky sem tam přilepším a ten soused odnaproti nemá příliš zdravou ženu, tak mu dám občas nějaký oděv, dříví na otop nebo mu dám prostě něco, co nemá a co by se mu mohlo hodit. A vím určitě, že to nemá, protože mu oči jen hrají, když to u mě vidí. Říkám: Tak si to vem! a on mi pak děkuje, až se čelem o zem odírá. A to jsme tady jen mezi obyčejnými lidmi. A co teprve, když přijdou dětičky Kamanů, všichni je vždycky obletovali a když něco chtěly, hned to měly, všechno směly a ženský jen: ,,Jak jsou ale tyhle děti roztomilé a jak jsou tyhle děti milé a copak by se jim asi žádalo a copak by asi potřebovaly a copak by se jim líbilo? Prostě když je člověk dobrák, tak je mu příjemně na Duši a žije si spokojeně sám s tím dobrým srdcem, ale když už dojde jednou k závěru, že už nedělá dobrého Ducha ale idiota, to je pak jiná kaše.
Všechno jde stranou a: Odsud posud, chlapečci! a naflákal jsem na zadek těm děckám Kamanů, protože byly opravdu moc drzé a moc a moc si dovolovaly. Zkoušely mě, jestli vydržím, když mě hodí ze skály, jestli vydržím, když na mě pošlou mamuta, aby si na mě stoupnul a jak mi to bude slušet, když mě natřou smůlou a vyválí v mechu... Já se vztek a všechny je zmydlil. A pak přišel hrozný trest. Všichni mi strašně nadávali, ženský běžely hned s kapesníčkama a utíraly dětičkám tvářičky, aby neplakaly, protože ti parchanti na oko tím víc řvali, i když věděli, že dostali, co jim už dlouho náleželo. Teda, za mých mladých let by si to nedovolily žádné děti ani děti šlechticů. Ale co se dnes děje, to přesahuje už všechny hranice!
Zpocený jsem se najednou probudil v posteli, žena vedle mě spokojeně oddychuje a já odkopaný, celý mokrý a hlavu, jako bych do ní dostal velikým hracím míčem napěchovaným pěkně těžkou a tvrdou kůží. To jsou teda sny! Asi proto se mi zdálo o těch dětech naši šlechty, protože to, co se poslední roky děje, opravdu nemá obdoby.
Napřed sem docházely jen na pohlídání sem tam a teď jsou ty děti Kamanů hotové vyžírky a chodí si sem regulérně jen vybít přebytek energie, což v jejich případě znamená ubližovat ostatním dětem, mlátit je nebo se vysmívat starým lidem. Ruku na ně člověk vztáhnout nemůže, protože to nejsou vlastní děcka a ani ne děti souseda. Taky teda nevím, jak je možné, že jsem musel vůbec uvažovat o něčem takovém jako mlátit děti. Když je přece vede člověk k úctě, spravedlivosti a odvádí je od vzteku, tvrdohlavosti, nenávisti a darebáctví, tak pak přece není žádný problém. To dá rozum. Ale tady opravdu padly už všechny výchovné a zvyklostní hranice i Tabu. Ty děti, jak mě zase vytočí, už se neudržím a slíznou jich pořádných za uši!
Zase jsem usnul a v tom následném snu jsem dětem Kamanů dával pořádně na zadek. To byla panečku úleva... jaké blaho se mi rozhostilo po Duši, jak krásně mi bylo... tak krásně, jako by ze mě něco velkého a těžkého padalo. Cítil jsem se tak lehký a všichni lidé od nás z vesničky mi tleskali a tančili do rytmu a zpívali. Joj, to bylo dobře!
Napůl jsem procitl, spokojeně zamlaskal, zavřel jsem zase oči a nechal si zdát pro změnu sny o sněhu, sobech a mamutech, lvech a medvědech a jak kladu pasti a místo zvířat se tam chytá jen tráva nebo oblečení a nebo Duchové. Fuj, takové popletené sny!
Na sen jsem si znovu vzpomněl za pár dní, když tu zastavili lepší lidé ze srubů od potoka - Kamani a my se tu měli zase postarat o jejich děti, protože staří pojedou na oslavy k vedlejší šlechtické rodině a budou tam prý slavit a slavit a děti by prý zanedbávali a neměli na ně dostatek času. A malá je prý nemocná, tak aby se ještě více neroznemohla. Takže zase z nás budou tahat čaj, med a to nejlepší.
Děti byly tentokráte překvapivě hodné a dělaly jen to nejlepší pomyšlení. Zrovna jsem potřeboval pěkně nahřát sáně a horkým olejem je natřít, aby nesály vodu a jak jsem tam tak pracoval, ty děcka si napřed hrály s panenkami, koníčky a mamutky a pak se najednou sami nabídly, že mi s tím pomohou. No tak to se rozumí, tohle je třeba hned podpořit, je dobré rozvíjet zájem dětí o práci. A tak jsem jim dal materiál a šel jsem si lehnout, protože jsem toho měl za poslední dny dost. Přípravy na lovy byly v plném proudu a byl bych nerad, kdybych nebyl na nastávající období výprav dobře připraven. Však na severu na výbavě závisí životy.
Zatímco jsem si uvařil čaj a odpočal si, dohořel oheň v mojí části srubu a zůstala jen silná vrstva žhavého popela. To už budou mít ty děcka natřeno, přemítal jsem.
Vykouknul jsem z látkového předělníku ve srubu směrem ke společnému placu, kde se pracovalo a hrůza, kterou jsem uviděl, mě málem připravila o rozum. Místo krásně olejem nasáklých saní v barvě dřeva se tam na mě dívalo modrofialové, příšerně řvoucí strašidlo! Ti gauneři celé hodiny hráli vzorné děti a jak jsem zašel a ztratil je z očí, hned olej schovali vytáhli barvu a celé, celičké moje nádherné sáně mi ti parchanti natřeli tak, že o mě budou vědět polární lišky ještě dřív, než si vůbec pomyslím, že vyjedu na lov! A když se na sáně posadím, veverky se budou smát tak, že o tom bude vědět celý les, celá tundra i s tajgou a v okruhu tisíce kilometrů se budou zvířata válet smíchy. Hrůza!
,,Ne nařezat, ale zabít!
Vyřítil jsem se ven před srub a tam jsem se málem srazil s jiným tátou, který volal nahlas: ,,Chyťte je! Zabte je! To proto, že mu ti roztomilí drobečkové odvázali bělokury, které měl nachystané jako živé návnady na zítřejší cestu, protože líčil na vlky a rosomáky. Z jeho lovu nebude teď vůbec nic! Teď vypadal onen tatík pěkně rozlíceně, zvláštní důraz jeho hněvu přidával ten nesporný fakt, že v ruce držel skutečnou válečnou palici a hrozil dětem Kamanů na všechny světové strany! Teď jsme děti honili oba, načež z obydlí vyběhly ženy a nažily se chytit nás, protože při pohledu na nás dostaly strach, že to myslíme příliš vážně a děti při nejlepším jen přizabijeme. Všichni jsme se tak navzájem strašně zhádali.
My jsme chtěli spravedlnost a pomstu a ženy zase poukazovaly na to, že to jsou děti šlechty a jakožto takové jsou to bytosti a Dušičky nadmíru ušlechtilé a citlivé a jsou v tom jistě ti holomci nevinně. Ale jakmile odešly naše dámy pro ingredience k vaření oběda a pro dřevo, které měly krásně uložené v nemalých jehlanech, aby pěkně vyschlo, našly uvnitř nejbližší hromady poschovávaná vyvržená střeva, která tam někdo ukryl jako vyvrcholení destruktivních taškařic. Bylo jasné, že to zase mají na svědomí ony ušlechtilé děti. Ostatní jehlany s dřívím na otop spadly, jakmile se vrátilo několik mužů z lovu. Jejich psi v hromadách ucítili něco na zub a tyto neodolatelné dobroty začali tahat ven. Ženy už se netvářily tak mateřsky a shovívavě, dokonce jim sem tam uklouzlo i nějaké to nelichotivé usyknutí a když se šlechtické děti chovaly stále povýšeně k domácím dětem, staly se pro ně nesnesitelné a také jim začala docházet netrpělivost.
,,My si s vámi můžeme dělat, co uznáme sami za vhodné, protože my jsme šlechtici. My nejsme jako obyčejní lidé! A chceme-li se bavit, tak se smějte s námi, ale nemáte žádné právo nám za to nadávat! oznámil navečer na vysvětlenou nejstarší, asi 12tiletý chlapec z rodiny Kamanů a když zbývající dívka a chlapec jen názorům svého spolukumpána přitakávali, začalo to vypadat, že je domácí roznesou na kopytech. Lidé se rozhodli, že takové šlechty jim netřeba, neb nevede své děti k ušlechtilosti, nemá sama ušlechtilou výchovu, ba vzpomnělo se všelicos nešlechetného, ba připomnělo se o zneužívání všech coby hlídacích chův. A tak nálada byla velmi revoluční a v lovecké vesničce se provolávala hesla odvážná tak, že se dosavadní pořádky tohoto kmene otřásaly v základech.
Tam, kde žijí lidé v menších skupinách a schází se ve velkém jen sem tam, je to jiné. Všichni se znají, ve skupině by jeden dal ruku za druhé do ohně. Tady díky tomu, že jsou v místě, ve kterém se křižuje tolik tahů zvěře a v říčce je stále tolik ryb, lidé mají dost potravy a daří se jim natolik, že je to vidět i na jejich početnosti. Lidí je tu prostě už tolik, že se navzájem dobře neznají a někteří se považují na lepší, než jsou jiní. A jak je vidět, je snadné, velmi snadné uvěřit, že jste něco jiného, lepšího než ostatní a jiní zase rádi a snadno uvěří, že je tu někdo tajemný, lepší a mající jakousi auru záhadné moci předurčenosti.
Takže abych se vrátil k trestu, jež visel nad dětmi šlechticů. Lidé zde se vždy shodovali na tom, že děti jsou bytosti křehké a jejich Duše je plachá. Proto se nesmí bít a jejich výchova je musí vésti ke spokojenému životu a k radosti jak pro ně samé, tak pro radost druhých. A to se tady zjevně neděje. Tyto děti jsou zlé, zlomyslné, zákeřné, záludné a také povýšené a zarputilé.
Proto budou v jejich případě buď vyhnány nebo trestány výpraskem. Pak se hlasovalo, zda je vyhnat nebo si užít veřejného výprasku. A to už byli ve vesnici všichni lidé i z okolí, protože se zpráva o soudu s dětmi Kamanů rozkřikla i po ostatních blízkých táborech. Dokonce přijeli i někteří šlechtici a byli takhle malincí, jak velký byl odpor proti nim. Lidé z mnoha míst kmene zjistili, že výchova k nekritické pýše a víře, že jsou lepší, než ostatní lidé, vedla u těchto dětí ke ztrátě slušnosti, poslušnosti i ke ztrátě autority šlechty samé. ,,Nač jsou nám šlechtici! volal jsem. ,,Proč je máme? Opravdu jsou lepší než my? Opravdu jsou jiní než my? Myslím, že jestli jsou v něčem jiní, tak v tom, že nás zneužívají a v tom, že to berou jako úplnou samozřejmost! pokračoval jsem a lidé mi tleskali a tleskali a provolávali slávu a protestovali proti šlechtě a volali: ,,Vyhnat je! nebo ,,Zbavit je privilegií, ať se živí jen sami! ,, Ať si všechno vyrábějí jen sami! Už jim nic nedáme! Už jim nic nedáme! skandovali rozhořčení lidé.
Večer osvětlovaly vysoko plápolající ohně do daleka modrofialovou smrákající se oblohu. V záři plamenů bylo vidět děti přivázané ke starým sáním a vedle na velikém plochém kameni ležel připravený dlouhý, široký a těžký kožený řemen na tahání stromků. Připravoval se veřejný trest stále ječících a nadávajících dětí.
Vtom se tu objevil šaman! Byl v obleku nějakého strašlivého, neidentifikovatelného tvora, dlouhé třásně všude, hromada paroží na hlavě a mnoho hlav na jeho samojediném krku, kterých bylo více než bodlin na těle ježka. Na rameni mu seděl jeho prastarý, černý havran. Zjev tohoto starého, ale moudrého byl velmi majestátní a přitom strašidelný a vzbuzující respekt. Starý havran patřil kdysi jeho učiteli a ten jej dostal zase kdysi dávno, pradávno od svého učitele. Tento pták byl nejstarším žijícím tvorem kmene a představoval spojení s Duchy předků a právo na budoucnost kmene. Kouzelníkův obličej byl plný vrásek a již bělající vous ukazoval, že na straně tohoto muže nejsou jen kouzla a prostá autorita moci, ale i řada četných osobních zkušeností a moudro života starých lidí.
Rozhazoval kolem dětí nějaký prach, který pak s vyštěknutím vzplanul a jas ozářil přítomné. Pak vyzpívával šaman nejrůznější melodie a prosby a příkazy do podsvětí vody a do podzemí lesa, do světa temnot i do říše světla a zapuzoval zlého Ducha, který ovládnul tyto děti. Šaman byl skutečně jedinou silou, která dokázala zabránit okamžitému výprasku dětí a zbavení šlechty všech jejích privilegií. Proces pokračoval za další tři dny. To už sem přišli lidé z celého kmene a šlechtici, co jich ve kmeni bylo. Zlotřilé děti se mohly najednou pohybovat samostatně a schylovalo se k vynesení rozhodnutí. Šaman byl posledním článkem, který šlechtě držel autoritu a byl schopen udržet lidi na uzdě. Arogantní řeči šlechty lidi jen popouzely a nálada byla celkově horší a horší. Křik a nadávky, zdvižené ruce a zaťaté pěsti. Jen diplomatická a uklidňující řeč kouzelníka slibovala, že se povede dojednat nějaký rozumný kompromis, aby se zde šlechta ještě vůbec nějakou formou udržela u moci a aby děti byly potrestány nějak mírněji a bez veliké všeobecné ceremonie spojené s jejich veřejnou potupou. Jako například, že dostanou výprask řemenem na holé zadnice a exekuci provede každý člen kmene, každý po jedné ráně.
Zastupoval jsem tehdy nás, obyčejné lidi a proti mně zastupoval šlechtu nejvyšší, urozený náčelník. Šaman vše tlumočil, domlouval a nakonec i formuloval. Myslím si, že díky šamanovi jsme nakonec udělali jinak nemyslitelné ústupky a smlouva byla v kapse. Teda ne v kapse, ale mela být v našich uších a tedy i v uších všech. Šaman tehdy předstoupil před celý kmen, aby přednesl znění toho, co bylo v míru dohodnuto.
,,Slovutní lovci, vážení bojovníci, moudří starci a stařeny, vážené milé ženy, velevážení... vele... Najednou si šaman uvědomil, že něco není v pořádku. Při takovém význačném projevu zde nesmí chybět nejstarší bytost kmene, tvor, který spojuje předky s přítomnými a přítomné s potomky a ano, jal se nyní hledat svého starého, černého havrana.
Chvíli bylo ticho, nikdo si hned neuvědomil, co se děje. Ani já jsem si nevšiml hned, proč se šaman stále nějak rozhlíží. Až když tento muž, tato poslední zábrana průchodu činů rozhořčení davu, začal volat svého opeřence jménem, počali se všichni otáčet a pátrat svýma očima po stařičkém, posvátném ptákovi.
Tehdy, vidím to jako dnes, můj zrak spočinul na oněch třech dětech našich šlechticů, kteří zde v klidu seděly na hromadě kožešin, tvářily se , že se jich nic netýká a spokojeně vychutnávaly teplou polévku, doušek po doušku. Nabíraly si březovými šufánky polévku, jenž byla uvařena ve varném váčku v zemi, kolem stály opřené dřevěné kleště na varné kameny, u nich samotné varné kameny a kolem leželo množství černého peří.