Né, nebyl jsem ve Španělsku, ale bylo to v Brně. Byli jsme mladí, byli jsme smělí patřil nám, celý svět. Nosili jsme hlavu vysoko a vzpřímeně, zatímco jsme si nechávali dorůst svoje těla do dospělé velikosti. Génius výtvarníka byl dán a ani na okamžik jsme nepochybovali o vlastní velikosti ani já ani spolusedící spolužák Luboš Vaněk. Já chtěl malovat pravěk, on karikatury a šibal život nás svedl dohromady do jedné lavice. Oba velcí umělci a oba dva s jasným cílem a jasnou vizí, za kterou jsme šli.
Ačkoli nás rozdělili a mě dali na propagační grafiku a Luboše na hračky, hledali jsme si záminky ke společným akcím. Jedna taková se ještě během začátku prváku vyskytla. Velmi, velmi, velmi svérázná paní profesorka Filipová nás poslala kreslit do Zoo. Ne že by nějak organizovaně, ale prostě jen tak, každého za sebe. A jak to už chodí, vypravovali jsme se tam po dvojicích kamarád s kamarádem. Pilní hoši jako Jiří Karásek a Blahoslav Rozbořil se vrátili z této akce plni zážitků a hned nás seznamovali s tím, jak po bystrcké zoo pobíhá bizon. Oba před ním zavčas utekli, ale nechali na místě střetu ležet jednu školní tašku, kterou bizon zajisté nenechal bez povšimnutí.
Prostě po brněnské zoo volně chodí bizon.
Nějak jsem této (jistě přehnané) zprávě nevěnoval pozornost a dny běžely dál, až přišel ten, kdy jsme se s Lubošem Vaňkem sami vypravili do Zoo. Dlouho se nic mimořádného nedělo, jen jsme tam poletovali od klece ke kleci od ohrady k ohradě a kreslili, co se kreslit nechalo. Na bizona jsme už dočista zapomněli. Výtvarnická idylka měla však brzy rázně skončit. Když jsme totiž procházeli kolem železného hrazení bizoního výběhu, najednou se pod spodní ohnutou, železnou trubkou ohrady prosmýklo ven bizoní tele. Už si tady vyšlapalo hotový důlek v měkké hlíně. Pěkně na kolena pod tyč a hned bylo venku a hned zase vevnitř. Telátko kolem nás začalo zvědavě šmejdit. Teprve teď jsem si vzpomněl na spolužáky Karáska a Rozbořila. „Tak z tebe udělali ti dva výtečníci bizona!“ pravil jsem přátelsky ke zvířeti a poplácal ho troufale po zadečku. V tu chvíli všechno ztichlo. Mraky na obloze se zastavily, ptáci přestali štěbetat, voda téci... bizonek se prudce otočil kolem své osy a během sekundy proti mně stál, hlavu skloněnou až k zemi (hlavou, jejíž velikost odpovídala asi tak mému tělu, kdybych se schoulil do klubíčka). Najednou jsem si uvědomil celou tu živou a živelnou tělesnou hmotu, nesrovnatelně mohutnější oproti mé zanedbatelnosti a cítil jsem jeho nezměrnou sílu, proti níž já nejsem vůbec nic. Luboš už utíkal pryč a já chtěl taky, moc jsem chtěl, to dá rozum! Vždyť nedávno, když jsem v lese narazil na vlčáka, utekl jsem na strom a vylezl tak vysoko, až se přetížené horní větvě stromku začaly sklánět pod mou vahou zpátky k té rozběsněné bestii. A závratnou rychlost, s jakou jsem byl nahoře nemohl pranic změnit ani fakt, že strom neměl žádné příhodné větvě ke šplhání. Doslova jsem se silou myšlenky odlepil od země a ve mně probuzené zázračné schopnosti mi umožnily vyletět v okamžiku za samou mez myslitelného. Ale teď?
Nohy nic. Prostě si tam jen tak stály a vůbec se nehýbaly. A už to začalo vypadat velmi, velmi zle, sice šlo jen o vteřiny nebo spíše o jejich zlomky, ale najednou to telátko přede mnou už nebylo vůbec telátko, ale malý, skutečný bizon. Předníma nohama hrabal nasupený kopytník do asfaltu a jeho nozdry těsně u samé země vířily mračna prachu. „Proboha! Tohle znám z filmů s koridou. Jak bych se jen dostal pryč odsud z toho strašného snu!“ proletělo mi hlavou. Vaněk se schovával za stromem a řval na mě, ať uteču, ale moje nohy se proměnily ve dva dřevěné špalky. Zvíře přede mnou rozehrávalo celé úděsně dramatické divadlo oskarového snímku a to všechno jen jediný metr od mé osoby. Klid před bouří netrval dlouho. Zvíře se pohnulo a v celé své úžasné a kolosální síle se vyřítilo proti mně.
Už jsem si představoval, jak do mne vrazí silou rozjetého automobilu, jak poletím rozlámán vzduchem, jak mne bude bizon drtit hlavou a šlapat svými kopyty po mém bezvládném těle. V tomtéž zlomku sekundy to celé skončilo. Zvíře předvedlo zdánlivě nemožné. Dokázalo celou svoji obrovskou hmotu zablokovat milimetr před mým tělem.
Jeho horký dech z nozder mi funěl přes kalhoty na nohy, chvíli mě očichával a měřil si mne a pak se otočil a pomalu odcházel. Asi když viděl, že před ním neutíkám, získal jsem si jeho respekt a snad dostal ze mě i strach.
Kdyby jen věděl...
Ale nebyl sám, kdo nevěděl. Teprve až bizon zmizel kdesi za ohradou, odvážil se Luboš opustit svůj úkryt za stromem a s vážnou, ale starostlivou tváří pronesl: „Libore, tentokrát jsi to s tou frajeřinou přehnal, dyť ti mohl něco udělat!“