Někdy jsou relativně zanedbatelné drobnosti předzvěstí příštích velkých věcí, velkých dobrodružství s rozměry vojenských přesunů celých armád. Zpočátku se věci tváří nevinně, ale pak se horečně vystupňují po spirále absurdnosti do té nejhorší noční můry, která si v ničem nezadá s nejnavštěvovanějšími drsnými americkými thrillery.
Kdesi na počátku těchto událostí stála drobná příhoda, která cosi nepřehlédnutelného předznamenala.
Toho dne někdy ze začátku 80. let dvacátého století už od rána pražilo sluníčko a slibovalo neuvěřitelně krásnou atmosféru k terénní expedici, kterou pořádalo naše paleontologické oddělení. Za cíl výpravy jsme si stanovili kdysi kouzelně azurově modré moře Paratethys s jednou ze sluncem zalitých mikulovských pláží. Úkolem bylo sesbírat co možná nejvíce škebliček a ulit šnečků s podivnými názvy jako Conus, Turritella, Natica, Ostrea, Cardium, Pecten, které normální člověk vyslovuje jako věžnatky, srdcovky, olivy, homolice, hřebenatky a ústřice a naplnit jimi vrchovatě naše batohy.
Pak je v pracovně vyčistit, popsat a uložit do muzejního depozitáře.
Já po vzoru jihoafrického paleontologa Roberta Brooma jsem měl na sobě většinou oblek a samozřejmě, když do terénu, tak bílé barvy. Má krosna se k bílému obleku tak nehodila, že vlastně sama plula vzduchem a nikdo by nás dva, tedy krosnu a mě, nikdy nespojoval. Kolega Stanislav měl na sobě už oblečení v souladu s činností, kterou chtěl provozovat, ale protože on jako jedináček byl pod drobnohledem své rodiny a byl vychován k absolutní čistotě, jeho červený oděv byl alespoň slušný. Zato náš host, student paleontologické university v Moskvě, vychrtlý a zarostlý jak ruský mužik, budoucí pražský novinář Ctirad Sviták, měl to co u nich v Rusku nosil zřejmě jak do divadla, tak na geologické expedice od Tajmyru přes Sibiř až po Kamčatku. Jeho oděv i se svojí patinou snad pamatoval jeho památnou účast na expedici za honbou sněžného člověka v pohoří Pamíru.
Ráno se nic nedělo. Prázdné krosny se na zádech ztrácely v ranním šeru a netečně otupující stav blízký haitským zombies vyvolaný nechutně brzkým stáváním vše zahalil mlhou nevědění, anonymity a přátelsky mlčenlivé všeobjímající tolerance.
Den probíhal velmi pěkně. Šli jsme až na paleontologickou lokalitu Kinberk u Mikulova hraničním pásmem s Rakouskem, které hlídali po zuby ozbrojení hraničáři. Museli jsme projít územím, jež vlastnilo jedno z četných zemědělských družstev. Nikdy jsme od nich neměli žádné povolení a přesto jsme všude bez problémů prošli přes vrátnici, kde nám ochotně otevřeli závoru. Jednou jsme dokonce tudy protáhli celé auto. To díky našemu muzejnímu řidiči panu Vachtovi, bývalému odbojáři proti komunismu, který s hrstkou spolubojovníků kdysi před půl stoletím se zbraní v ruce chtěl zvrátit nový režim v událostech, které se do dějin zapsaly jako Babický případ. Pan Vachta se jen vyklonil z okýnka a zavelel na vrátného: ,,Jsme z moravského muzea a jedeme zjistit, zda na vašem pozemku není nafta, otevřete!“
A to stačilo.
Za chvíli už jsme poletovali po vinicích a hledali deštěm obnažené a vyplavené ulity oliv, natik, věžnatek, ústřic a dalších mlžů.
Mikropaleontolog Stanislav pečlivě odebíral do papírových pytlíků vzorky písku pro hledání spongií (jehlic) mořských hub a malilinkatých schránek korýšků ostrakoda, kteří měli schránku uzavíratelnou ze dvou kusů jako mušle. Tyto druhy žily v různých hloubkách a tak odpovídaly na otázky kolem hloubky našeho někdejšího moravského moře. Já jsem pochopitelně měl bílý oblek někde na stromě a opaloval jsem se při práci jen tak v plavkách. Po celé akci, když už jsme měli plné krosny žádaného drahocenného pravěkého zboží, jsme se vydali zpět do Mikulova na autobus. Při nastupování jsem já ve svém bílém oblečku a se sympatickou tváří mladého, kudrnatého Francouze neměl žádné problémy. Zaplatil jsem jen sám za sebe a už jsem seděl na zadním sedadle, ale kolega Stanislav byl zadržen a tvrdě kárán.
,,Pane, za tu krosnu byste měl platit!“ Ale čistý a udržovaný oděv a dbaná tvář Stanislavova stejně jako jeho pečlivě střižený knír zapůsobily a s napomenutím, ,,že příště“ si šel Standa sednout za mnou. Trpělivost i vstřícnost řidiče autobusu však opustila, když se do vozu nasoukal třetí člen výpravy Ctirad, student Moskevské university katedry paleontologie a zoologie s vizáží ruského mužika v chatrném a nyní už od hlíny dokonale umazaném oděvu, o němž zlé jazyky vyprávěly, že byl umazán i při jedné svérázné události. Když totiž Ctirad jednou na lokalitě čural, vyplavil tím náhodně žraločí obratel. Zlé jazyky si stojí za tím, že se za žraločím obratlem vrhnul nejen okamžitě, ale prý i po hlavě.
Ctirad se svou výživou z Ruska měl jen pár kilo a ani nebyl sám nijak vysoký a je třeba přiznat, že řidič autobusu spíš musel vnímat především naditou a ohromnou krosnu, než před ní se ztrácejícího, poloprůhledného vysokoškoláka.
,,Takže vy si za tu krosnu zaplatíte!“
,,Proč?“ zeptal se Ctirad spíš informativně, než provokativně, ale to už měl vytočený autobusák vyhrnuté rukávy a začala mela, protože zvyky, které si Ctirad přivezl z divokého východu byly velmi tvrdé a taktéž ho hnala lítost, že nám krosny prošly a on nevěděl, proč by zrovna on měl tak snadno přicházet o své drahocenné a poslední peníze. Autobusák však v tomto typu cestujícího viděl ideální příklad toho, u koho by měl peníze za bagáž vyžadovat. Tahanice rychle přerostla v násilí ve chvíli, kdy se řidič snažil Ctirada vyhodit z autobusu, ale po skutečné rvačce se to nějak srovnalo, Ctirad zaplatil a jeli jsme do Brna. Řidič byl, pravda, značně emocionálně rozhozen a tak nebylo divu, že si v úzkých uličkách Brna trochu pomačkal zadek autobusu.
Z toho jasně plyne, že oblečení dělá zázraky a diktuje lidem, jak se k vám mají chovat a jak jsme poznali, rozhoduje i o výdajích.