Jednou zcela sám zamířil nejmenovaný paleontolog z nejmenované instituce na naši již zmiňovanou ,,přímořskou“ lokalitu Kienberg a stalo se mu to, co ještě nikomu z paleontologů před ním. Horlivá pohraniční stráž prostě spatřila ve svých dalekohledech vesele vypadajícího človíčka, majícího v očích nepopiratelně odhodlaný výraz se záblesky blížících se šťastných zítřků, který se v plné polní s lopatou a krosnou rázně pohybuje směrem k hraniční čáře a rakouskému výsostnému území.
Abyste rozuměli, tehdejší hranice znamenala ostnaté dráty, ostnaté dráty a ještě ostnaté dráty, za kterými byly točené ostnaté dráty, zase točené ostnaté dráty a zase točené ostnaté dráty a za tím vším byly zase ostnaté dráty, ostnaté dráty a ostnaté dráty a bylo by naivní se domnívat, že konečně za nimi bude rendlíček s polívčičkou nebo Rakousko. Byl tam jen prostor, co by střelecká honitba na spokojené občany z moravské strany, na které té spokojenosti bylo u nás prostě až příliš.
Ale nazpět k paleontologovi, ať tam na nás nemusí čekat, byla by mu tam bez nás zatím přeci jen dlouhá chvíle. Tak a jsme u něj a sledujeme zásah sveřepých a statečných hraničářů. Jejich akce byla rychlá a rázná, za hodinku už měl chudák náš paleontolog nějaký ten výslech v patřičné místnosti za sebou, ale pořád se mu nedařilo přesvědčit ty chlapce, že lopata je na odběr vzorků mikrofosílií, především zkamenělých mikroskopických lastur, korýšků a křemičito-vápenatých jehlic z mořských hub a né na podhrabávání drátů. A krosna s výbavou že slouží jako místo pro svačiny, geologické nástroje a prostor pro budoucí zkameněliny, nikoli jako úložiště na kleště na dráty, dýmovnice, kompas a německo - český slovník. Nakonec se pánové z hraniční služby překonali a všechno šli skutečně telefonicky ověřovat do paleontologovy rodné instituce. Bohužel jeho vedoucí tehdy nebyl v práci. Paleontolog měl však štěstí, protože jednomu vytrvalému hraničáři se podařilo najít jiného kolegu vedoucího a ten mu potvrdil oficiální a ryze vědecký cíl našeho palontologa na kopec Kinberk.
Jenže tím ještě neměl náš hoch vyhráno. Jeho cesty se začaly od té doby nějak zašmodrchávat.
Jednoho dne s kamarády vyrazil do Rumunských hor, kam ještě západní civilizace nedorazila a oni se mohli v rozlehlých lesích kochat neporušenou přírodou plnou orlů a jelenů. A hlavně chlapci velmi toužili vyfotit si medvěda. Stále měli nachystané foťáky ve stanech, ale když medvěd opravdu jednoho večera přišel na kus řeči, s chlapci nebylo žádné pořízení. Nepohostinně vyskákali na okolité stromy a zmizeli vysoko v jejich košatých korunách. Shůry pozorovali medvěda konajícího řádnou domovní prohlídku jejich bivaků. Bohužel neměli zde ve větvoví žádné další přichystané záložní foťáky a tak se domů vrátili bez tolik vytoužených fotek medvěda.
Náš paleontolog však v sobě cítil tuto nezměrnou touhu dál a tiše snoval plán sám se vrátit a najít v rumunských lesích místa plná té nejatraktivnější zvěře a pořídit ty nejkrásnější fotografie. Otužoval se, v zimě spával na tvrdé zemi ve spacáku při otevřeném okně, živil se směsí vloček, čokolády a drcených sušených ryb. A když se rok setkal s rokem, sám odcestoval do Chaucheskova Rumunska.
Zde našel opravdu ten nejzapomenutější kout z celé Evropy, kde bylo ohromné množství zvěře a fotit bylo opravdu co. Ale něco nehrálo. Jen jedna maličkost. Ačkoli v socialismu je všechno všech, náš paleontolog narazil na zvláštní výjimku.
Tento les, tak bohatý na zvířata až v nezvyklém a podezřelém množství, patřil sice všem Rumunům, ale obzvláště jednomu - Nikolaji Chaucheskovi. Ten si z něj nechal udělal svoji soukromou a jeho srdci nejoblíbenější honitbu, pochopitelně hlídanou nemalou částí své rázné armády.
Kdyby byl býval paleontolog běhal po těch nejpřísněji střežených rumunských rezervacích, možná by ho tam naháněli dva ochranáři. Tady když byl vybaven fotoaparáty s teleobjektivy, které Rumuni znali snad jen z povídání o Jamesi Bondovi, okamžitě v Jaroslavovi spatřili ideální typ špiona narušitele, jistě vycvičeného a plně vybaveného do nejtvrdších podmínek. Samo sebou se rozumí, že došli k jednoznačnému závěru, že tohoto Jamese Bonda musí dostat a nelitovali žádných prostředků vynaložených na jeho dopadení. A tak začala jedna z největších vojenských akcí rumunské armády druhé poloviny dvacátého století.
Náš paleontolog spával v jeskyních, chodil křovisky, plížil se v úžlabinách a husté listoví ho ochraňovalo před pátracími vojenskými vrtulníky.
Sám jediný nepřetržitým útěkem a skrýváním takto sužovaný člověk vzdoroval svým pronásledovatelům do absolutního vyčerpání všech svých popravdě unikátních zásob. Teprve po týdnech se vydal do vesnice hladový, blízký úplnému tělesnému vyčerpání, poprosit o trochu jídla. Kdosi pilný však nelenil a bosý běžel do nejbližšího městečka na úřad policie, aby ohlásil, že naháněný narušitel právě navštívil jejich vesnici, je na pokraji sil a dopadnout ho teď už nebude těžké.
To se také Rumunům povedlo a tak skončily dny paleontologa psance a začaly dny paleontologa zajatce. Tentokrát nikoli však paleontologa zběha, ale paleontologa špiona.
Zase se milý Jaroslav snažil vysvětlovat, že foťákem chtěl fotit nejroztodivnější lesní a luční zvířata a nikoli Nikolaje v inkriminovaných chvílích a ubezpečoval své věznitele, že není žádný americký, anglický ani ruský špion, ale prostý, drobný a zcela zanedbatelný milovník přírody, který nešťastnou shodou okolností jen překročil rámec života běžného přírodovědce a octl se dozajista řadou omylů a politováníhodných pochybení v jiném absurdním světě armády a politiky, kterému nerozuměl a snažil se jen si zachránit kůži.
Tentokrát byla jeho instituce na jeho vysvobození krátká. Záruky nestačily a tak se náš paleontolog dostal do rukou pánům z té nejvyšší politiky. Pak jen díky jejich ostrovtipu a ráznému a rychlého umu ve vyjednávání utrpení Jaroslava nakonec skončilo a byl předán naší straně vyčerpán, zdeptán, vystresován a vystrašen, ale živ a zdráv.