Tehdy jsem kolegovi výtvarníkovi Jirkovi Grbavčicovi telefonoval z budky. Takříkajíc jsem ho nedávno přivedl do jednoho nakladatelství, pro které jsme nyní malovali. Jiří byl pro mě společník, se kterým jsme hledali a objevovali nové způsoby pojetí velkoplošných kompozic obálek knih. Oba jsme řešili podobné problémy, pracovali na podobných úkolech a nacházeli si svoje cesty, jak vtáhnout diváka do našich obrazů, jak mu dát zapomenout na jeho problémy, jak jej nadchnout něčím jiným, jak jej povzbudit a jak před něj postavit to, co by jej mělo naplnit pocitem krásna, síly a obdivu, abychom změnili v tom nejlepším duchu jeho samotného.
Tehdy jsme se oddávali jen jedinému žánru práce. Oba jsme dělali jen a jen samé kovbojky, klasické westernové příběhy autorů známých či ještě známějších, označovaných jako „Tolstoj s ostruhami“ a dalších. Že by se mělo udělat i cokoli jen trochu jiného, mě ani mého kamaráda ani v tom nejmenším nenapadlo.
A právě tehdy v onom jediném dlouhém řetězci stetsonů, remingtonů, mustangů, rančů, coltů, legín, las a sombrer jsem Jirkovi na velikou vzdálenost mezi námi do sluchátka právě sděloval, že jsem dostal zcela nečekaně za úkol namalovat obraz k obálce knihy s fantasy povídkami se jménem ,,Kouzelné vánoce“ a že právě připravuji složitou kompozici s velkou řadou postaviček skřítků kol dokola vánočního stromečku. A to vše umocněno kouzelně tajuplným prostředím interiéru vysokého středověkého prostoru kamenné místnosti, měnícího se pohledem nahoru v opravdovou romantickou věž.
Jiří zmlknul. Pomyslel jsem si, že asi došlo k nějakému přerušení signálu. Čekal jsem. Nic. ,,Jiří, jsi tam?“ Teprve po chvíli se Jiří ozval. Ale takovým nezvyklým a podivným hlasem, jako kdyby něco neočekávaného a vážného zažil a nyní se s tím snažil nějak vyrovnat, ale je to zatím příliš, příliš čerstvé. Pomalu a přidušeně tehdy mluvil, až mě na zádech začalo mrazit. ,,Nedávno jsem měl v noci takový naprosto zvláštní sen,“ začal. „Zdálo se mi, že maluješ obraz a na něm zcela neobvyklou kompozici trpaslíků v kruhu. Prostě jen něco jako nesmysl, malíř realista přece nebude kreslit nebo malovat trpaslíky. Dejme tomu karikaturista ano, dejme tomu ilustrátor dětské literatury rozhodně ano, dejme tomu někdo, kdo maluje či kreslí pověsti, tak také ano, ale někdo, kdo dělá jen a jen reál, žije v reále a věnuje se reálnému pohledu na svět, jak by najednou mohl mít práci s trpaslíkama? To nedává smysl. Nikdy bych nevěřil, že bys mohl kdy něco takového kreslit.“
Tohle je nanejvýš nepravděpodobné!
A ještě nevysvětlitelnější bylo, že Jiří viděl ve svém snu, jak maluji trpaslíky seřazené do kruhu. To není vůbec běžné řazení a u mě na skutečném novém obraze byli trpaslíci rozmístěni ve volném kruhu, který byl vynucen tím, že středobodem dění byl vánoční stromeček. Tak figury musely kruh vytvořit automaticky, ale já, jako milovník nahodilosti, teorie chaosu a přirozenosti, jsem ony postavy rozhodil a rozmístil po prostoru dynamicky a tvořivě. Dokonce jsem jednu postavičku umístil i pod zem, coby zplozence podsvětí, do kterého se vrací po té, co nakukoval do světa daného v obraze.
Přemýšlel jsem o přenosu myšlenek, o podivné intuici očekávání neočekávatelného, o světě mimo náš svět, o ironii světa na pozadí toho našeho, který si z nás snad místy utahuje, aby na sebe upozornil, bychom se snad nebrali tak velmi vážně…?
Nyní jsme mlčeli oba dva, každý ve svém vlastním počasí a odlišné krajině, každý se svou vlastní historií obou konců Moravy. Taková dálka, tak málo se vidíme a přesto se mezi námi stalo něco, před čím jsme tak malí a co nemůžeme rozřešit, jen přijmout, i když v nás zanechává pachuť tajemna a záhadna.
Ticho na obou stranách telefonu bylo až trapně dlouhé. ,,Jiří, rozuměl jsem opravdu správně?“ prolomil jsem mlčení. Ujišťovali jsme se navzájem, že si opravdu rozumíme, zda to nebyl jen nějaký přelud, nedorozumění… a pak bylo zase ticho.
Obraz a práce na něm byla i nadále mimořádná. Jeho realizace měla naprosto nečekanou dohru. Byl totiž dokončen na přísné izolaci infekčního oddělení jedné brněnské nemocnice. Nenadále mě totiž postihly záhadné bolesti a křeče svalů a sílily tak, že se už vůbec nedalo spát. Jediné dostupné logické vysvětlení bolestí mohlo být dost tragické a pro mě velmi fatální. Před několika dny jsem byl totiž kousnut netopýrem. Bolest a křeč postihovala prsty a nejvíce mě trápila právě v místě, kam se mi zakously drobounké špičáky létajícího hmyzožravce a postupně se křeče a bolesti šířily pažemi k trupu.
Vzteklina?
Takže oba zachránci netopýra, tedy já i můj naštěstí nepokousaný nejstarší syn Honza, jsme skončili v nemocnici na vakcínách proti vzteklině.
Byl jsem nesnesitelný pacient, stále jsem o něčem přemýšlel, něco kontroloval. Od pokousání netopýrem utekla dlouhá doba, takže jsem k nervozitě měl dobré důvody. Ale bylo to více jak podivné, protože jsem viděl, že na vzteklinu mi chybí teplota a bolesti hlavy. Zato bolesti a křeče rukou byly k uzoufání a vzteku už samy o sobě. Žádná jasná diagnóza, zatím vše bezvýsledné. Mimo malování obrazu byla mou dobrovolnou povinností kontrola dávek vakcíny, abych už měl v sobě alespoň nějaký ten základ, když už jsem i tak sem přišel tak pozdě. K hrůze jsem zjistil, že jsem ve stanovený den nedostal další dávku protilátky a co hůře, personál se se mnou odmítnul bavit, protože prý je kompetentní a velmi dobře ví, co má kdo dělat a abych je nechal dělat svou práci. Moje spory s personálem trvaly celé dva dny, než jsem kohosi donutil, aby laskavě zašel zkontrolovat moje papíry. Patrně proto, že jsem začínal být nevrle nesnesitelný. ,,Omyl, pane Balák! No vy jste nám vypadnul z evidence!“ Zatmělo se mi vztekem před očima. Jako bych opravdu vypadnul z evidence já sám o své vůli, nikoli proto, že měli oni v evidenci skutečný a nefalšovaný bordel. Pak přišli ze strany personálu omluvy a omluvy a zase jen omluvy. Ovšem i další vakcína, neboť to se mnou bylo nahnuté a strašně se spěchalo. Šlo přece o každou minutu, že?!
Kouzelné vánoce jsem tady domaloval a odtud šly k nakladateli. Strašidelně stísněná chodba v obraze je věcí, jejíž atmosféra se vytvářela zde. Každý trpaslík byl vlastně individualitou, osobností komunikující zase s jinou. Přitom jsem místo archívu použil fotek z filmu o Leonardu da Vinci. Všechno je to sám Leonardo, jen jsem mu změnil proporce. Jeden z nich se při metamorfóze změnil na mého profesora Dalibora Chatrného z odborného navrhování z umělecké průmyslovky. Je to moc symbolický a složitý obraz. Jeden z kachlíků je otevřen a vy se ujišťujete, že pod podlahou je skutečné peklo se vším všudy. Ale přicházejí Vánoce a je třeba se utišit a o to se už někteří trpaslíci snaží. Je to prostě plné symboliky a plné nejrůznějších věcí, jako když John Lennon psal svého „mrože“, do kterého ,,nacpal, co jej zrovna napadlo“. Proto zde najdete letícího ptáka, staré zbraně i hlavu ďábla, kterou kdysi archeologové skutečně vykopali na území někdejšího Babylonu. Nedivím se, že jeden sběratel moc chtěl od nakladatele obraz koupit. Ale ten dobře věděl, proč jej nepouštět. Myslím, že na malé ploše se odehrává malý ráj a peklo mého oblíbeného výtvarníka Hieronyma Bosche. A nedivím se, že ho pan nakladatel tehdy neprodal.
A co mé bolesti? Už jsem jen bezmocně přemýšlel, kdy to všechno začalo. Bylo to někdy v době, kdy jsem si doma šil indiánský oděv z pravé kůže, abych mohl splynout s těmi lidmi, kteří učarováni někdejšími indiánskými kmeny, žijí jejich způsobem života. Zde bych pak s vizáží jednoho z nich nasbíral spoustu materiálů ke knihám, jenž jsem tehdy ilustroval. Bolest přišla nečekána, nezvána a nepochopena, bez zjevné příčiny a byla naprosto hluchá k jakýmkoli mým pokusům ji utišit. Před nemocnicí, po nemocnici, stále stejná muka.
Vše se změnilo, když si jednou moje nejstarší dcera půjčila kožené mokasíny na maškarní a vrátila se s bolestmi nohou, které nepřestávaly a přes noc se k nim přidaly už i křeče. Tehdy mě napadlo, že příčinou byla kůže, ze které jsem kožené výrobky jako halenu, mokasíny, různé váčky a pouzdra, vyráběl. Napadlo mě, že je chyba v chemii použité k činění kůže a hned jsem běžel se svou domněnkou za kamarádem Vaškem, protože měl k chemii ze všech mých známých nejblíže. Vašek si rychle nastudoval vše o činění kůží, ale žádný takový jed, který by způsoboval křeče a bolesti, tam nenašel. Takže špatná stopa. Asi jsem už začal propadat trudnomyslnosti, když mě napadlo podívat se na sáčky, ve kterých byly kůže v obchodě zabaleny. A už jsem zase běžel za Vaškem a vzrušeně mu sděloval, že některé z nich byly od draselného hnojiva a čekal jsem, co on na to. Zatvářil se, jako by mu přišlo vyúčtování daní a sdělil mi, že se jedná o neurologický jed a v kůži ho určité množství zůstalo. A už se natahoval pro další moudrou knihu.
Zase si vše prostudoval a poradil mi, jak neutralizovat jed v kožených výrobcích. Moje ruce ale v bolestech zůstávaly dál a spravovaly se jen zvolna. Trvalo to roky. Opravdu účinně mi pomáhalo jen utrhnout kopřivu, hladit si jejími listy paže a pozorovat, jak ruce červenají a dělají se na nich malé puchýřky. Pak začaly ruce příjemně hřát, pálení přehlušilo křečovou bolest, vše se postupně uklidnilo a měl jsem na nějakou chvíli klid. Z chvíle pak byly hodiny, z hodin dny a z dnů týdny a měsíce a z měsíců roky. Role doktora House byla za mnou. Škoda, že nějaký takový Hous nebyl tehdy i v nemocnici.
Ne, nezapomněl jsem. To, že jsem skončil právě v této nemocnici s rozmalovaným obrazem, strhujíc zájem personálu i spolupacientů na svůj um, pro mě znamenalo něco nového. Stalo se to, čemu se říká velká náhoda. Ačkoli jsem tou dobou měl za sebou komiksů jako nikdo a obálky na knihy jsem plodil jako Burian v nejlepších letech, potřeboval jsem zoufale popularitu, abych se mohl věnovat i vlastním projektům. A dostat se do televize ne a ne. Chodilo to takříkajíc těsně vedle. Několikrát mě televize hledala, ale nakonec slávu vybral někdo víc z Brna nebo naopak dál od Brna. Jednou to bylo tak trapné, že jsme se s kolegou, který jednu takovou akci domlouval, málem vztekli. Ale nejdou dělat zázraky a lidé mají svoje zaběhané postupy a zkratky a svoje oblíbená témata a něco mimořádného tehdy zpracovat, s tím byl problém.
Ale nepředbíhejme událostem a vraťme se pěkně zpátky na nemocniční pokoj. Do místnosti totiž jednou přijde další pacient. Mladý muž pokousaný kdesi v Turecku na písečné pláži u moře podezřelým psem. Dáme se do řeči, spřátelíme se a z podezřele ostříhaného mladého muže s náušnicí se vyklube velmi příjemný redaktor z televize, Jaromír Marek. A tudy se poprvé dostanu do televize.
Když se dívám na obálku knihy Kouzelné vánoce, musím dnes přemítat nejenom o přenášení myšlenek nebo jasnozřivení, ale také o cestách osudu, které jakoby někdo naplánoval tak složitě a podivně, aby fungovaly a směřovaly ke svým cílům a věci i lidé dospěli tam, kde je jejich přirozené místo.