Bylo nebylo, kdesi daleko na jihu vyrostlo svého času jedno zemědělské družstvo, jehož hvězda podnikavosti letěla strmě vzhůru a šířila kolem sebe vlnu obdivu, zájmu i závisti. Tehdy byl předsedou jeden dobrý a odvážný muž. Majíce stále na mysli to, že je vedoucím podniku, jež má již ve svém označení podnikání, tak prostě podnikal ve všem, co se jen narýsovalo jako sebemenší možnost. A šlo mu to lehce a snadno. Ochotných a schopných lidí bylo dost a pokud se nedíváte na formální tituly, ale na skutečné schopnosti, můžete mít ne formální zisky, ale skutečné, pohádkové příjmy. Předseda dbal na to, aby se v podniku stále podávalo čisté víno. Byla to jeho zásada a tak obecně přijímaná, že se povýšila velmi brzo na základní krédo podniku a všichni zaměstnanci a členové družstva brali nalévání čistého vína za samozřejmost. Ušetřilo to tak řadu nedorozumění, zášti a napětí, jak to bohužel známe z jiných pracovišť. Ale i tak to bylo dál zvláštní pracoviště, protože nejen, že se zde nalévalo čistého vína, ale víno, které se zde pilo, muselo být navíc i dobré.
Jinde se jen plnila vůle těch nahoře nebo ještě hůře ti nahoře poradili špatně nebo dokonce neporadili nic a slíznul to pak chudák obyčejný pracovník. Navíc si někteří zaměstnavatelé hýčkali ty, jenž intrikovali, pomlouvali a rozvraceli pracovní morálku, aby všichni byli tak nakrknutí, že nejoptimističtějšími a nejradostnějšími pracovníky byl už jen předseda nebo ředitel, neb toho těšila alespoň jeho nedotknutelná funkce a vysoký plat. A jak se říká ,,jednooký mezi slepými králem. Ale náš předseda nechtěl jen čisté víno, ale i dobré víno a tak dbal na to, aby se vědělo, jak se věci mají, aby bylo dobře všem a dokázal se zbavit všech zaměstnanců, kteří si práci pletli se zaměstnáním. Nebylo tedy příživníků a zbytečných funkcí. Lidé zde byli pilní, protože každý dělal to, co ho skutečně bavilo a chtěl dělat.
To také není jen tak. V jiných podnicích jste jen naznačil, že jste řidičský antitalent a že máte rádi zvířata a odveleli vás ještě ten den od koní a druhý den jste mydlili v garážích auta a docházeli na řidičské školení.
Ale tady u dobrého a podnikavého předsedy bylo vše skutečně dobré, jako půda, na které rostly vinohrady, přívětivě opatrované dobrým počasím. Odrůdy vín byly přímo skvělé a to co družstevníci pak sklidili a proměnili, bylo pak přímo nebesky úžasné. Předseda se jmenoval Ježíšek a s oblibou říkal, když osobně přijímal nového pracovníka: ,,Podívejte se, hned si nalijme čistého vína, aby bylo jasno. Máme tady stát, který upřednostňuje atheismus a tak v tomto duchu buďme s jeho politikou a řekněme si, ono to má logiku. Kdysi lidé, když chtěli vynikající víno, přišli za Ježíšem a přinesli si sebou vodu a bylo vynikající víno. No a jako atheistický stát nemáme Ježíše ale Ježíška a tak nám voda nepomůže. Nečekáme zde tedy na zázraky, ale místo vody máme práci. A pokud vás práce nebaví, projděte se po družstvu, třeba vás zaujme jiná nebo klidně za mnou přijďte a řekněte: ,, Předsedo, do háje, mně ta práce nebaví! Ale víte, bavilo by mě tohle a tohle. Jenže my to tady neděláme a přitom to na trhu tak chybí a šlo by to na dračku. A ani já ani lidi ve vedení družstva nejsou ti, kteří hledají hned důvody, proč by něco nemělo jít. My hledáme jen lidi, které něco baví. Nemáme rádi formality a lejstra, s těmi ať pracují ti naši zaměstnanci, které to s těmi papíry opravdu baví. Základem úspěchu a nejen dobrého vína je to, že lidé dělají to, co opravdu chtějí dělat a milují svou práci. Pak je radost nejen z dobrého výsledku, ale také z toho, že děláte se spokojenými lidmi.
Tak skončil nový závodní lékař v pastelkárně, kde kontroluje barvy náplní do pastelek, grafik si našel uplatnění u vinného lisu, absolvent střední zahradnické dělá druhého ekonoma a sekretářku zase zdravotní sestra. To co vypadá na první pohled absurdně, absurditou vůbec není, pan předseda jen napravoval a narovnával to, co pokřivili jiní. Když se hlásili dotyční na školu, aby mohli dělat to, o čem snili, vrtali do dětí rodiče. A to né, copak bys na tom vydělal a jako pan doktor budeš mít postavení, lidé si tě budou vážit... Nebo zahradník, ten se neztratí a hned vedle v nemocnici máš pěkný veliký park, práci budeš mít hned pěkně u domu. Grafik se dostal na uměleckou školu, protože jej chválila paní učitelka v lidové školičce a protože měl oba rodiče na vysokých postech té správné strany, nedokázal pan ředitel oné umělecké střední nějak odmítnout, prostě nenaléval ono čisté víno.
Až tady ve vinařském družstvu pan předseda nazývaný po tehdejším soudruhem. Prostě jen dával zase věci tam, kde měly být a proto tu pracovalo tolik spokojených lidí.
Je tomu už velmi dávno a zdá se to dnes jako sen, že byla někdy vůbec taková doba, kdy se dalo podnikat v tom, v čem jste chtěli, kdy jste mohli dělat to, co jste z hloubi svého srdce chtěli a nemuseli jste mít na to papíry. Jak říkal pan předseda: Když má někdo k něčemu vztah, nedá mu to a sám se vzdělává a naučí. Ale nemá-li vztah, nač je mi takový lékař? Jedním uchem mu to šlo tam a druhým ven. A jestli v tom viděli jeho rodiče šanci, jak synáčka zabezpečit, hluboce se mýlili. Takový člověk nebude mít všeobecnou vážnost, ale bude považovaný za nemehlo, lidé se budou jen bavit na jeho účet a říkat mu Acylpyrínek, Harbureta nebo Cvach.
A ty vztahy, jak to bylo v práci příjemné, člověk se do ní zrovna těšil. Dívám se na láhev vína, nádherně tvarovanou a velmi podivně zdobenou, jež mi zdobí, coby doplněk, nábytek v obýváku. Vypadá jako nejdražší francouzské víno, je prázdná, ale přece plná něčeho zvláštního a neuvěřitelného. Podívám-li se na ni, nevzpomenu si jen na onu zázračnou práci u pana předsedy Ježíška, ale také na jeden večer, jednu oslavu, která přišla jako rána z čistého nebe onoho červnového dne...
,,Už ho vezou! Už ho vezou! ,,Lidi, už ho vezou, všeho nechte a pojďte se podívat! Co se to děje? Vyběhli jsme z kravína zadními vraty a dole pod námi v údolí asi dva kilometry jsme viděli obří náklaďáky, jak pomalu projíždí krajinou a na svých korbách vezou na části rozebraný aeroplán. Skutečné ohromné dopravní letadlo! Co s tím bude předseda dělat? ptala se stará Hlávková. Mladá Jiřina se na ni obrátila a s vážnou tváří odpověděla: ,,Provozovat aerolinie! ,,Jiřino, ty seš zase hubatá! odsekla jí Hlávková a rozhlédla se kolem, jestli nezahlédne nějakou informovanou tvář, ale nezahlédla. ,,Snad, Jiřinko, nemáte pravdu! To by nám tady chybělo, víte, jaký tohle dělá randál? Jiřina se sama zalekla svého plácnutí. Jak by se však dalo letadlo ještě na něco jiného použít než na létání?
Teprve pohled zblízka ukázal, že se jedná o starý, vyřazený stroj, jež má nalétáno za sebou to svoje a sem za družstevníky přišel, aby zde v klidu dožil svoje dny v míru, poklidu a dobré pohodě. Celý ten náklad se složil na zelené louce nedaleko státní silnice. Hned druhý den zde jeřábem sestavovali technici letadlo do původní podoby a stavbaři budovali novou asfaltovou příjezdovou cestu i s velikým parkovištěm. Dole pod letadlem se hloubily základy hlubokého a rozlehlého sklepa, ve kterém bude ohromná vinotéka. ,,Předsedo, vy tajnůstkáři, tak tohle je tedy nápad! Já ne, to ten náš nový kolega lékárník. Vždycky chtěl dělat barmana, teda letušku, ale bál se létání a takhle si to splní. Bude šéfovat tomuhle aeromotorestu a haldě krásných, mladých letušek. Dole bude vinotéka a tady už chlapi od Malce staví kuchyň. Stará dobrá Dakota byla pořád elegantní a vypadala naprosto úžasně. Architektka, která doopravdy vystudovala architekturu, připravovala návrh, jak to tady předělat na restauraci a vše konzultovala velmi odborně s panem lékárníkem a s jedním zedníkem, který měl umělecké školy. Ještě téhož večera měla paní architektka jasno a místní řemeslníci měli na tři týdny práci. Řada z brigádníků měla ještě prvorepublikové manýry, tak jim práce šla rychle od ruky a byla velmi kvalitní. Brzo byl tedy na světě nový podnik našeho milého družstva. A pak to přišlo. Slavnostní otevření.
Všichni jsme se na to velmi těšili a pěkně nás překvapilo, jak se sem mohlo vejít tak veliké množství družstevníků. Myslel jsem, že sedím v letadle, ale pak jsem zjistil, že můj stolek je v chodbičce vedoucí z kuchyně k letadlu. Byla také vybavena okny a měla také kulatý strop. K mému překvapení nebyla večeře v letadle jedinou atrakcí. To, co jsem pokládal za kuchyň, byla restaurační hala ve stylu řídící věže s pěkným výhledem na letadlo s dalším množstvím stolků pro hosty. Samotná kuchyně byla v přízemí, odkud se dalo sejít ještě níže právě do nového, vinného sklepení. A odtud se nosily vína jak do zděných prostor nové atrakce, tak i do skutečného, kdysi létajícího, duralového orla oblohy. Děcka, která si sem družstevníci vzali, nevěděla, zda mít stolek raději v letadle nebo ve věži, protože odsud se mohla dívat na letadlo a druhou stěnu tvořily veliké modely letadel, ze kterých nemohli odtrhnout oči ani mnozí dospělí, zvláště chlapi.
Čas běžel, děcka šla spát a zůstal zde už jen malý hlouček lidí z družstva, takové to zdravé, tvořivé jádro, co vytváří tu živoucí duši pracoviště. Seděli jsme v letadle a cítili, jak s ním mírně cvičí silné poryvy větru začínající bouře. Bylo to velmi romantické. Na slavnostní otevření přijela i televize a předseda Ježíšek zapnul noční zprávy a tam ukazovali záběry naší nové restaurace našeho krásného letadla a moc pěkně tam o nás mluvili. Zprávy ještě ve stylu kde je co pěkného, nového, co se komu podařilo.
No a pak se to stalo. Došlo víno a tak jsem se nabídl, že zajdu do sklepa pro další. Bývalý lékárník s předsedou Ježíškem mi vysvětlovali cestu, abych nezabloudil. Nebylo totiž samo sebou, že je zde nový, velkokapacitní, vinný sklep. Při stavbě základů nového sklepa totiž stavaři narazili na staré, kamenné a cihlové podzemní chodby. A tak je nyní v podzemí jeden ohromný labyrint nových a starých sklepních prostor. ,,Tak teď pánové už nemohu zabloudit. Nic na tom není. Dolů, doprava, doleva, doleva, dolů, doprava a třikrát doleva. Na konci chodby schodištěm nahoru, pak chodbou dolů, doprava dvakrát a doleva jednou! přepapouškoval jsem a sledoval spokojenost v jejich očích. ,,No to je jasné, co bych na tom měl splést! dodal jsem sebejistě a vykročil.
Ale po prvních doprava doleva jsem už byl na rozpacích. Přece zde ale nemohli za tak málo měsíců vybudovat labyrint hodný Mínotaura. zabručel jsem si jen tak pro sebe a vydal se dál. Bloumal jsem podzemím nazdařbůh, míjel stojany plné zrajícího vína a hledal sál s těmi regály s vínem, jež je již dozrálé a ke konzumaci nejvhodnější. Někde bych tu měl narazit na místnost s nápisem ,,Vinný archív a budu doma. Jenže zatím... pořád nové a nové chodby a dokonce ani ne nové. Dostal jsem se do velmi starých chodeb a tady konečně na konci jedné z nich byla jedna veliká místnost s řadou sloupů uvnitř. A jaké tu jsou krásné stropy, rozbíhají se od sloupů a valí se přes sebe v obloucích jako v nějakém gotickém kostele. Kdyby tu byl náš grafik nebo architektka, jistě by řekli, že je to nějaká speciální křížová klenba nebo ještě něco složitějšího a vše jen z cihel a kamení. Tedy uf... jen tohle je zážitek. A ty starodávné regály plné dobových vinět. Kde proboha vedení sehnalo takové regály. Tohle by snad dnes ani nikdo nedokázal vyřezat. Tolik řemeslné práce, těch ozdob! A viněty, pletené rákosové obaly, ty tvary lahví. ,,Jak z historického filmu! vydechl jsem nahlas.
,,Tak to jste mne chlapci z vedení dostali, tak nádherný sklep jsem ještě neviděl! pronesl jsem, když jsem naléval víno. Oni spokojení, že jsem spokojený a já spokojený, že jsou oni spokojení. Jak vzájemně spokojené.
,,Tohle víno je daleko lepší, než to naše! najednou se zastavil předseda, ale už i ostatní lidé voněli ke svým sklenicím, ochutnávali a nevěřícně kroutili hlavami. ,,Cos nám to ty zmetku nalil! rozčílil se jeden z náměstků, který vrávoravě povstal. Vyčítavě se na mě díval a pokračoval: ,,Ve francii jsem byl, v Itálii jsem byl a nikde, poslouchej, nikde nebyly lepší vína, než děláme tady u nás. Jo mohly být stejný, ale nebyly lepší! A najednou si přineseš vlastní vína ve vlastních flaškách a pěkně mi rozsekáš jediným douškem všechno, v co jsem kdy věřil! To tvoje víno je o dvě, tři třídy lepší, než ty nejlepší světový značky! Ty parchante, kdes to vzal!? Co je to vůbec za vína?! vyčítavě se na mě podíval, majíc v očí slzy.
Zaraženě jsem stál, všechny oči se na mě dívaly a já jsem ze sebe jen vykoktal něco jako: ,,To... to... to je přeci naše víno, tohle jsem donesl ze sklepa, z toho krásnýho, sklepního sálu, je plný takových dalších vín! Jsou tam tisíce takových flaší!
Najednou a nevím, kde se to ve mně vzalo, rozčílil jsem se. ,,Si snad ze mě děláte prdel! Poslali jste mě pro tohle víno, tak je tu máte a určitě jste to na mě celé nachystali! Prostě asi máte nějakou novou recepturu historických vín a tohle je premiéra! Ale mě nenapálíte!
,,Kde že jsi to našel? zavolal na mne předseda. ,,No dole ve sklepě! A už jsem vedl celou tu společnost netrpělivých a nervózních lidí a bloudil jsem sklepeními ve snaze narazit na místo, odkud jsem přinesl bedýnku historického, převynikajícího vína. Najednou tu stojím, sál je prázdný, kolem stěn jen staré, rozpadající se regály. Dřevo zpola strávené červotočem a houbou, prázdné a rozbité láhve, svinčík na zemi.
Nabrali jsme víno z toho správného, oficiálního sklepa a vrátili se zpět do letadla. Musel jsem se dušovat a přísahat ale hodinu, že to není můj osobní žertík, než mi všichni uvěřili. Všichni byli jako zařezaní a měli po náladě. Ochutnávali vína, která by stála možná miliony po láhvi. Nadšení, že děláme dobrá vína, vystřídalo zklamání po srovnání s tím, co jsem přinesl z tajemného sklepení. Na vína, která jsme přinesli nyní, už nikdo neměl chuť.
,,Asi... asi se to dá vysvětlit, prořízl ticho vedoucí technik. ,, Asi se něco ve vesmíru... ehm... prostě naše zeměkoule i slunce, celá soustava, všechno to pořád letí prostorem a možná... chápete, ne? Nějaká časová zpětná vlna. No a pak na chvilku tam byla ta vína jako kdysi v nějakém 16. či 17. století a náš mladej agronom tady je nabral. To je celý!
Vysvětlení, jakkoli přitažené za vlasy, bylo pořád lepší, než že za tím stojí nějací ufouni či zlé síly zakletých sklepních duchů.
Chuť do práce na vinicích ale byla najednou ta tam. Dotkli jsme se hvězd a přestalo nás bavit chodit po staré zemi. Všechno z nás spadlo v jediném okamžiku. Jako když žije dítě v představě, že celý svět je jen jeho víska a okolí jeho rodného kraje a pak ve francouzském filmu s Belmondem nevěřícně zírá na exotické kraje. Pak se mu mohou kupky sena na polích zdát velmi fádní oproti vzrostlým palmám a modř tropického moře hravě přebije hnědavě bahnitou vodu místního rybníka. Měli jsme hlavy v dlaních a nikdo hodiny nemluvil. Snad bylo už tak půl čtvrté ráno, když předseda Ježíšek narovnal hlavu, usmál se, promnul si oči i tvář dlaní a pronesl pro mě velmi památnou větu. Tehdy jsem si uvědomil, proč je to tak vzácný člověk, co je na něm tak charismatického a proč mi bylo s tímto člověkem vždy tak dobře a ctil jsem jej i všechno, co vytvořil a co kdy řekl nebo udělal. Narovnal se, odsunul si židličku, vstal a uchopil jednu z těch nádherných flašek do ruky.
,,Stalo se stalo, chlapi, to už je hold osud. Chvíli byla pauza. Když viděl, že mu všichni naslouchají, nadechl se: ,,Možná opravdu byl tady mladej v minulosti a přinesl nám to nejlepší víno. Ale neznamená to, že nám odnesl chuť do práce. Proč si hned myslet, že tohle se dnes už nedokáže a že hodíme raději flintu do žita! Možná je to požehnání, možná je to výzva, kterou nám osud nachystal, abychom se pochlapili a pustili se do práce, studovali staré receptury, procházeli písemné archívy, bádali v minulosti. Prostě neseděli na zadku a neplácali se jen po zádech.
,,A možná, pokračoval předseda dál ,,možná, že tady mladej agronom vůbec nebyl v minulosti, ale v budoucnosti. Možná, že nás právě tato dnešní zkušenost nakopne a třeba mezi nás přijde náhodou nějakým zázrakem někdo, kdo se vyzná v archivech, kdo rozumí archeologii a historii a bude chtít vyzkoušet udělat víno jinak. A my dole přebudujem starý sklepní sál v historický archív a necháme ručně vyrábět flašky podle starých muzejních vzorů a také vyrábět vína podle starých receptur. A pak za pět deset let do toho sklepa, kam se dnes dostal jediný člověk, budeme moci chodit všichni, jak jsme tady!
Teď je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Mně už také mnoho z mojí práce omrzelo a možná jsem právě dneska potřeboval takový štulec, abych se nadchnul pro nějaký pořádně obtížný úkol, který je hodný právě mě, protože já nejsem jen tak někdo, ale jsem někdo. A kdo si myslí, že je také někdo, je u mě vítán. Zítra ráno o půl osmé v kanceláři. Je tu nový úkol a prostě s nadšením do něho!
Ráno jsem byl v kanceláři mezi prvníma, ještě se nezačalo a vzhledem ke včerejšku tu asi budou nějaké ty minutky zpoždění. Sedím za velkým stolem v zasedačce a poslouchám, co se děje za dveřmi sekretářky předsedy. Protože je tu ticho, je slyšet každé slůvko. Právě před chvilkou sem přišla jedna absolventka filozofické fakulty. Slyšel jsem rozhovor mezi ní a sekretářkou. ,,A copak máte slečno za školy? ,,Dělala jsem historii a archeologii, odpovídala jí nová zájemkyně o zaměstnání. ,,Také jsem nastoupila do městského muzea a pak do krajského, ale to není ono, bavilo by mě nějak dávat historii smysl. Hledat nějaké staré artefakty, třeba pátrat po starých recepturách u jídel, vín či řemesel a nějak to dávat znovu do života. Aby to bylo prostě zase živé a přinášelo to radost a užitek lidem v okolí. Nechci se zahrabat a držet historii za sklem vitríny! Zatímco jsem s úsměvem poslouchal rozhovor žen, vzpomněl jsem si na to, jak se předseda oháněl atheismem a poukazoval na práci, ale začal jsem pochybovat o jeho slovech, protože zázrakem možná bylo to, že k němu přicházeli žádat o práci právě takový lidé, které zrovna potřeboval. To jsem si myslel tehdy. Dnes, když se dívám na svět kolem sebe a vidím tolik vzácných lidí, kteří něco chtějí a o něco se zajímají a jak se zcela míjí se společností, musím si přiznat, že nebylo zázračné, kolik schopných lidí se zájmem pro něco bylo a je stále, ale že byl tehdy v těch dobách zázrakem člověk, který jim dokázal dát prostor, čas a důvěru a dokázal se radovat z jejich úspěchu a podporovat je.