Zní tou krajinou tisícero zvonů, tisícero zvonění v uších zástupů naplňuje zemi. Šustot tichý papíru odevšud ozývá se, když píšeme svá přání, jak k Ježíšku či k svatému Mikuláši ve víře, že dárečky budou dle našeho přání. Jak malé děti spínáme ručky, vyslovujeme své prosbičky o to či ono pro naše chlebodárce. Naše touhy nám úředníče splň! Prosíme Tě, modlíme se k Tobě, žadoníme, hlavou do zdi kajícně bijem!
As úctou nejvyšší sledujeme výraz Tvojí tváře a snažíme se plnit Tvoje nejtajnější přání, abys v dobrém rozmaru byl a my Tvé jízdě dodali oj pro Tvá kola, by Tvá cesta, Tvůj život i pohodlí, jak po másle snadno ubíhala.
Vy, naši chlebodárci, mocní! Vám svěřeni jsme a jen na milost a nemilost osudem a duší naší společnosti vydáni jsme Vám jako hračka malému dítěti.
Ctíme Vaše pravidla, milujeme Vaše blahosklonné pohledy a gesta vyjadřující spokojenost s naším úsilím, jsme vám tak zavázáni, tolik zavázáni. Přesto, že pracujeme poctivě a s láskou, a jsme pilní jako včeličky, nic to všechno neznamená - nezalíbíme-li se Vám.
Proto prosím shlédněte laskavě k plodům naší práce. Oceňte je svou náklonností, svým poplácáním po našich ramenou, kývnutím hlavy či alespoň pochvalným zacukáním levého koutku oka. Prosíme o Vaši laskavost, žádáme o Vaší pozornost a radujeme se z představy, že budete s námi spokojeni po okraj nádoby Vašich tužeb a přání a štědře nahnete směrem k nám svůj měšec.
Prosíme, všimněte si našich projektů, písmenko k písmenku, šifru k šifře, kód ke kódu, vzor ku vzoru a číslo k číslu jsme vypsali, kolonky všechny trojmo vyplnili, s posvátnou úctou připojili všechny Vámi vyžádané spisy související i zaopatřili dodatky, náhledy i posudky. V desky uložili, tabulky a grafy do lesklých fólií zatavili, aby lahodily oku Vašemu a k Vašim rukám zaslali a okamžitě k Vašim nohám padli.
Tady nyní v prachu země ležíme, tady u Vašich nohou zůstáváme schoulení, plní napětí očekáváme Vaše nejprozřetelnější rozhodnutí.
Muž vzal svůj papír s textem přečetl si jej po sobě. Pak zesmutněl, ironicky se ušklíbl a celý ten papír hodil do koše. Nechtěl si zažít znovu to, čím už jednou prošel. Věděl, že svět není černobílý. I úředníci udělali mnohdy něco dobrého, i jeho nadřízení někdy odvedli skvělou práci a cítil, že je k nim takto i nějak nespravedlivý. Mrzelo jej, že svět ztratil smysl pro sebeironii, protože mnohé, co napsal, se mu jevilo jako trefné a pravdivé. Když opouštěl místnost s Motlitbou k úředníkům v koši, byl klidný. Teď mu nebude brán jeho relativní klid, nepodřeže si znovu větev sám pod sebou.
Ó jak se mýlil! Za dva dny byly všude vylepeny listy s jeho novou básní. Snad ji někdo vytáhl z koše, z popelnice či z kontejneru...
Nastal velmi chmurný čas, přinesl šedá mračna, déšť, mizernou náladu a smutek i tíživé napětí věcí příštích.
A pak přišel soud. Žalobce se nejprve s nenávistným pohledem do našeho muže navážel a pak začal mávat nejen novým dílkem, ale i starou dobrou a rádoby dávno zapomenutou Motlitbou úředníka.
,,Co pane obhájce? Urážet stav má být normou? Napadat stav má být beztrestné? Zesměšňovat něčí poslání by mělo být neodsouzeníhodné? Jsem zvědavý, zda existuje něco, co lze vůbec přičíst jako polehčující okolnost a jsem zvědavý, zda existuje vůbec nějaký důvod vidět zesměšňování a ohrnování nosu nad posláním a statutem úřadu jinak než jako útok proti společnosti a jejím svobodám. Je to útok na podstatu naší svobody!
,,Vážení, zvedl se po výzvě soudu obhájce a vzal do ruky malou knihu. ,,Našel jsem podobný text. Zjistil jsem totiž, že není tento autor pan obžalovaný zcela osamocený. A abych vám ukázal, jak se říká ducha naší doby, abyste si udělali lepší obrázek a uvedli věc do všech souvislostí, tedy slyšte. Muž rozevřel onu knížečku a začal číst:
,,Ty zkostnatělý byrokrate, ty kamaráde z omnibusu, nikdo ti neukázal cestu k úniku a ty sám za nic nemůžeš. Zajistil sis klid, neboť jsi podobně jako termiti neúnavně ucpával tmelem každou skulinku, kterou vnikalo světlo. Teď máš, měšťáčku, pocit bezpečí, protože jsi celý omotaný předivem svých návyků, duchamornými obyčeji maloměstského života, protože sis postavil tu nepatrnou zídku proti náporům větrů a vod a proti hvězdám. Nechceš být ze svého klidu vyrušován problémy, natrápil ses až dost, abys zapomněl na lidský úděl. Nežiješ na bludné planetě, nekladeš si otázky, na něž není odpovědi: jsi nenáročný obyvatel města Tolouse. Nikdo tebou nezatřásl, dokud byl čas. Teď už je hlína, z níž jsi stvořen, uschlá a ztvrdlá a už se nikomu nepodaří probudit v tobě spícího hudebníka, básníka nebo astronoma, který možná kdysi v tobě byl...
Žalobce sevřel rty a dotkl se jich prsty. Zvedl obočí: ,,I toto je nesmírná hanebnost a urážka úřednictva! Ani toto nesmí ujít odsouzení a autor trestu! Rozšíříme tedy žalobu i na strůjce tohoto pamfletu! Kdo to napsal?! Chvíli bylo ticho, snad až trapné ticho, soudce se díval kamsi nahoru, jako by snad čekal, že honosné kazety stropu soudní síně se rozestoupí a alespoň mezi nimi v malinkých škvírách budou vidět malé, třepotavě zářící hvězdy.
Tu se právník žalující strany za souhlasného kývnutí hlavou soudce zvedl ze židle a zlostně zopakoval: ,,Ptám se pana obhájce, kdo to napsal?! Rozhostilo se ticho.
,,Prosím pana obhájce, aby odpověděl, ozvalo se z přední části sálu z úst soudce, který se stále marně snažil kdesi nahoře spatřit hvězdy.
,,Antone de Saint Exupéry, prosím...