,,Ešemtka semtuhar, tkádla tu há si ma tuká, Sihura na Duba ek su rutaj vet vou naf vehastke. Noujů heplset, nesuča kudahar....“
,,Jak pohodlně si ten člověk žije, s jakou chutí se pouští do života, s jakým úsměvem ve tváři. Milou větu vypustí, pozlobí kolemjdoucí pichlavou poznámkou, ukáže se tu před světem v tom nejlepším, aby věděl, že je šik. Že má na to, aby byl obdivován.
Ale uvnitř, kdesi uvnitř v něm je něco, co nakonec přeteče stěny vnější příjemnosti, milosti, vlídnosti, dobroty a úsměvnosti. Začne hrát hru, zakousne se do jídla, zhluboka si zavdá oblíbeného nápoje, pustí se do práce, všechno naplno, do sytosti, sytosti větší, než je sytost sama, přesycení všemi činnostmi coby klokotání síly života naplní onoho člověka pocitem uspokojení a dovede jej do síně libosti, ze které nedokáže odejít a tak až za tmy odpadne od své práce do svého kouta, kde se uzavře jako pytel s mrtvolou svázanou koženými řemeny tak, aby k ní nikdo nemohl. Jako úlovek ohromného děsivého pavouka, který je omotán jeho lepkavou pavučinou, aby byl pro všechny nedosažitelný a nachystaný jen pro Mistra temnoty a hrůzy.
Uprostřed lidí žije si svůj vlastní život, má svá vlastní pravidla, podle kterých posuzuje jiné. Dívá se na to, jak lidé vypadají, jak stojí, jakou barvu má jejich šat, jakou délku a závity mají řemínky ve vlasech, co jí, jak to jí a kolik, sleduje, zda sobí mléko nepijí ti a ti lidé už chladné, zda má jejich čaj tu správnou teplotu a barvu. Všechny kolem podle svého metru stále přepečlivě škatulkuje. Jeho srdce není široké a všeobjímající, nedokáže ledasco hodit za hlavu a nenechat si pokazit den počítáním, aby nebyl ošizen.
Nedívá se na to, jak je člověk pozorný k druhým, jestli je ochotný pomoci, zda má smysl pro spravedlnost či zda nestojí v cestě dobrým věcem.
Zlo pohlcuje toho člověka víc a víc, už s ním neumí bojovat. Už jej ovládlo a jen dozvuky jeho někdejší laskavosti, která alespoň na čas vybudovala kolem jádra ze zla vitrínu s milým a přívětivým chováním, tlumí jeho nesnesitelnost. Vitrínu hlubokou a krásnou, okouzlující a půvabnou. Koho by napadlo, co strašného se skrývá uvnitř a co strašného se dere ven. Ony vzpomínky na to dobré doznívaly, snad ještě ze setrvačnosti nebo spíše žily v paměti lidí kolem a těch nejbližších jako slzami promáčené fotografie tesknících po někom, kdo už není. Bolest je naplňuje tam, kde kdysi byla pozornost a nyní jen prázdná lhostejnost. Tam kde byl dříve úsměv, je jen přezírání a tam, kde bylo pohlazení, je dnes mrazivá voda nicoty, ve které se blízcí zalykají, stejně jako v hořkosti slz.
Nenávist, zloba, vztek i lhostejnost k druhým jsou nemoci. Snadno se onemocní, když si člověk jako dítě nevybuduje imunitu. Snadno se jim přestane bránit, když v té správné době nedělají jeho blízcí to, co dělat mají. Osamocení pak vede ke zhroucení charakteru, pohroužení se do sebe a tam kde měla být láska, je nenávist, tam kde měla být něha, je opovržení, tam kde měl být úsměv, je úšklebek. Rozvíjí se jen libosti a nelibosti a to pro věci, které mají přicházet v určitém přirozeném pořadí. Pokud toto pořadí není dodrženo, člověk se nerozvine tak jak má a je z něj monstrum. Něco, co vypadá jako člověk, ale najednou zjistíte, že se chová v určité situaci jinak, než by měl. Najednou má zálibu ve zlu a v krutostech ubližování a v nenávisti. Skřípá zuby, jako by vrčel na to, co je ostatním milé. Celý se uzavírá kamsi do sebe a láme srdce těm, kteří by jej nejraději objali a přivinuli, zahrnuli láskou, pozorností a ochranou. Ničeho od nic nepotřebuje, stojí jen kroky od nich a jako by přes mnoho tlustých zimních oděvů je chladně pozoruje a počítá. S bouchnutím se uzavřel do pancíře a přiskřípl srdce ostatním. Ti s bolestí zůstávají stát kolem, mnoho toho udělat nemohou. Pohlazení takového člověka popouzí, dobré slovo jej rozčiluje, objetí dusí, udobření se cuká a hnusí se mu, v jeho očích je to slabost. On sám je přece silný. Sám se schoulí se sebe, ale jiným pohroužení se do sebe z bolesti vyčítá. Je to slabost, je to nedospělé, sám se chová jako rozmazlené sveřepé dítě.
Jak pohodlně si ten člověk žije, s jakou chutí se pouští do života, s jakým úsměvem ve tváři. Milou větu vypustí, pozlobí kolemjdoucí pichlavou poznámkou, tu a tam se ukáže před světem, aby věděl, že je stále žádá a že má na to, aby byl obdivován.“