Legendární archeologické naleziště na Blučině u Brna přineslo i pohřeb tohoto keltského bojovníka. Spona na rameni, kratičký mečík na kovovém řetízku u pasu, široký listovitý hrot kopí, kování štítu a milodary u nohou, to je vše, co spolu s kostrou najdou archeologové, zatímco Duše tohoto muže se bude radovat ve Valhale a užívat si radostnějšího, barvitějšího a krásnějšího života. (Práce vznikla díky materiálům a konzultacím s archeology Janou Čižmářovou a Martinem Hložkem).
Různé národy a etnika, které volně spojovaly stejné nebo podobné zvyky, mytologie, předměty, ozdoby a kulturní prvky chování dnes uměle řadíme pod vlivem archeologického kontextu pod jednu kulturu - Kelty. Jejich území bylo téměř panevropských rozměrů a jednotící archeologické nálezy ukazují na kdysi obdobně kompaktní dávné, legendární superkultury magdaleniénu a gravettienu, které přetrvávaly dlouhá tisíciletí. Svět zemědělců stojících na uskladnitelných potravinách, které se dají použít jako hlavní výhoda válečných expanzí však má jinou časovou spirálu s vlastním zběsilým tempem. Proto doba Keltů trvala jen pár století. Svobodný keltský bojovník je Duchem stále blíž přírodním národům a je spjat s přírodou a šamanismem. Nemůže tedy dlouho obstát proti disciplinované armádě, kterou má někdo neuvěřitelně mocný na povel. Společnosti, které ještě více připomínají společnosti hmyzu, mají jiná pravidla, ale také jiné prostředky a mohou si dovolit vést války takového typu, že jen vlastní vnitřní síly boje o tuto obrovskou moc a rychle bující kostnatění institucí všeho druhu je dovedou citelně oslabit a paralyzovat. To je pak promění na čas nebo i trvale ve stroj neschopný adekvátně reagovat na vnější nebo vnitřní změněné podmínky. To byl svět Říma, se kterým se Keltové střetávali. Jak snadno jsou nám sympatické postavičky Obelixe a Asterixe, kteří si dělají šprťouchlata ze sešněrovaného světa řádumilovného Římana, který má meč v jedné ruce a ve druhé razítko. A opačně římští pisatelé popisují svět Keltů svýma očima, svým vlastním pojetím, mnohdy aby se zalíbili svým vlastním lidem a také tak, aby si před svým svědomím nějak ospravedlnili vlastní válečné výboje. Vždyť pro Římany byli Keltové především cennou surovinou, kterou čerpali za svými hranicemi - lidskou surovinou, které se tehdy říkalo - otroci.
Doba římská
Kvalifikovaná rekonstrukční představa - pro Muzeum hlavního města Prahy (tónový obraz vznikl ve spolupráci s archeologem Martinem Hložkem a odbornými pracovníky Muzea hlavního města Prahy).
Údobí od přelomu letopočtu do 4.století. Většinu tohoto času leží Morava kolem hranice Římského impéria. Někdy mimo, jindy uvnitř impéria. Nejznámější jsou nálezy římské architektury u Mušova na jižní Moravě. Nověji byly nalezeny doklady římského osídlení v Olomouci. Pro zajímavost ve Starém Městě (někdejším legendárním moravském Veligradu) byly jako stavební prvek velkého staromoravského paláce použity římské cihly. V době římské naše území obývají Germáni, kteří vytlačili předchozí keltskou populaci. Informace o vizáži lidí z téměř celé Evropy si můžeme udělat z vítězných sloupů, které nechali stavět římští císaři. Tady jsou zobrazována cizí etnika, proti kterým Řím vedl války a odkud čerpal otroky.
Doba stěhování národů
Kvalifikovaná rekonstrukční představa - pro Muzeum hlavního města Prahy (tónový obraz vznikl ve spolupráci s archeologem Martinem Hložkem a odbornými pracovníky Muzea hlavního města Prahy).
Začíná koncem 4. století našeho letopočtu. Přesněji roku 375, kdy Hunové mění dosavadní území, zničili říši Gótů a pokračují dál na západ do Karpatské kotliny. Tím vytěsnili jiná etnika, která se dala do pohybu a některá se odplavila až do Afriky. Přesuny postihly i některé germánské kmeny. Akce vyvolávaly reakce a tak se územní změny vlečou a jsou stále živé celá desetiletí a dokonce přežívají i lidské generace. Teprve začátkem 7. století přesuny ustávají.