Srovnáním tohoto období s předcházejícím obdobím paleolitu snadněji pochopíme obě epochy. Mezolit (střední doba kamenná nebo též nazýván epipaleolit) s datací 10 000–5 500 př. n. l. je určitou formou pokračování předchozího paleolitu avšak v teplém klimatu jsou půdy pro dochování například kostěných materiálů nevhodné (dobré nálezy jsou v severnějších částech Evropy a v suchých oblastech Španělska). Mezolit je také redukován předchozími událostmi na kulturu, která již nemohla být srovnatelná s kdysi v podobných klimatických podmínkách existujícím aurignacienem. Člověk v Evropě nemůže totiž už lovit řadu velkých zvířat jako mamut, srstnatý nosorožec, protože již vymizela a také nemůže lovit soby a koně, protože se podnebí oteplilo. Krajina a nyní bohatší fauna dovolují pouze lov malých a středních zvířat s výjimkou turovitých (největšími kopytníky jsou nyní tarpani, pratuři, zubři, losi a jeleni). V teplém klimatu mírného pásma (například u nás) se však lov stává tradičně jen doplňkem sběračství, (které, jak víme ze zkušeností se současnými přírodními národy, je také mnohdy přímo zaměřené na různé formy zahrádkaření). To zřejmě souvisí i s vazbou k jednomu místu, alespoň co se týká pohřbů, které se častěji vřazují do celých pohřebišť. V Evropě je za nejdůležitější pokládáno skalní umění (nezaměňuj s jeskynním uměním) především ze Španělska, kde poprvé máme celé lovecké či válečné scény, vidíme úpravu účesů, oděvů, typy zbraní. Jedná se především o obrysovou, uvnitř tmavě (vycpávkově) vyplněnou, výtvarně jednoduchou kresbu. U nás jsou doklady umění mezolitu minimální a zůstávají daleko za érami předchozího gravettienu a magdalenienu.