Příběh vzniku člověka i světa, tj. kosmologie se ve všech kulturách předává jako ucelená a hotová konstrukce vyjadřující příběhem místo jedince v konkrétní společnosti, místo daného etnika na světě a jeho orientaci, hodnoty, postavení, životní náplň, směřování a smysl. Takovým příběhem je známé starozákonní stvoření Adama a Evy, které také skrývá vztahy mezi lidmi, ostatními tvory a Bohem. Vytvoření Evy z Adamovy kosti nejspíše poukazuje na rovnost ženy a muže před Bohem, protože při přijetí chlapce mezi muže se předvedení syna otcem před shromáždění mužů také odehrávalo jako předvedení kosti z jeho kostí. Příběh stvoření prvních lidí, pokud je však brán doslova, byl jednoduchý a snadno zapamatovatelný. Podobných kosmologických příběhů vzniku lidí bylo mnoho.
I v době důrazu na vědu byla koncem 19. a počátkem 20. století také snaha najít pro vysvětlení vzniku člověka a především pro prezentaci směrem k veřejnosti podobný jednoduchý a velmi snadno sdělitelný (vlastně novomytologický) příběh, který by zároveň podpořil daný stav ve společnosti. Nejúspěšnějším se stal příběh o primitivním, polodivokém, otrhaném, špinavém a hloupém předku, který byl nějakým zázračným způsobem vyveden z nouze, nevědomosti a zoufalství a je veden nejušlechtilejšími ideály k šťastným zítřkům. Tyto příběhy, ať už o velikém inteligentním mozku (čím větší, tím více inteligentní a naopak) nebo ty o uvědoměle polidšťující práci (práce stvořila člověka), vlastně jen také vyjadřovaly společenské vztahy a měly status quo legitimizovat. Měly dát ,,doložitelné“ oprávnění jedné skupině společnosti využívat druhou. Principem ,,evoluce“ byl nějaký snadno zapamatovatelný, samojediný, jednoduchoučký, umělý princip či průvodní znak. Například takový, který je našim opakem: vyvinutý - primitivní, civilizovaný - divoký, upravený - rozcuchaný a podobně. Tyto jednoduché principy si pak laická veřejnost snadno přivlastnila a každý se tak mohl stát ,,odborníkem na evoluci“, vždyť vše bylo zázračně jasné. Zajímavé je, že se taková porovnávání často ohánějí Charlesem Darwinem, který paradoxně měřítka typu evolučně nižší či vyšší odmítal. V pojetí současné kritické evoluční biologie je totiž evoluce slepá a nezná myšlenkovou koncepci ani záměr. Je to jen slepý mechanismus.
Samotná věda nemůže přirozeně předat takový jednoduchý, krátký, hezký a snadno zapamatovatelný příběh, protože pracuje s mnoha informacemi z řady oborů. Samotná evoluční biologie pracuje s mnoha evolučními mechanismy a velkou řadou značně zásadních teorií, které se v současnosti rychle rozvíjejí. Vzájemné propojování takových poznatků činí pak oblast výzkumu složitou a věda sama má potíže s propojováním jednotlivých oborů. Věda totiž není statická, jedná se o proces poznávání, který úzce souvisí i s politickými a společenskými vlivy a momentální historickou situací. Věda pouze zrcadlí lidskou nedokonalost. Vždyť jen přijetí faktu jeskynního umění trvalo naprosto zbytečně celá desetiletí.
Dodnes se můžeme setkat se silně zjednodušenými evoluční příběhy. Jsou zpravidla podezřelé už jen proto, že jsou tak zjednodušené a vycházejí ze stařičkých tezí 19. století, kdy vznikaly od zeleného stolu a nikoli po desetiletích shromažďování množství materiálu a podrobného studia solidních podkladů. A tak jako každá zkratka jsou nanejvýš podezřelé. Pokud se takové teze opírají o nějakou výjimečnost, jedinečnost a unikátnost, nazýváme takové teorie heuristickými (,,pseudoobjevnými“). Naopak vědecké jsou ty, které vycházejí z logiky a logika předpokládá, že správnější jev bude ten, který bude statisticky pravděpodobnější. Proto moderní paleolitikovémusí studovat řadu dalších oborů jako evoluční biologii, biochemii, genetiku, srovnávací psychologii, sociobiologii, (kulturní) antropologii, etnologii atd. (Evoluce člověka je pak chápána jako velmi složitý komplex řady konkrétních faktorů a mechanismů.)
Předání ucelené a hotové informace o minulosti člověka není bez specializovaného dlouhodobého studia možné, lze je jen nepatrně nastínit. Také věda nemůže předložit ucelenou a trvalou koncepci prehistorie člověka, protože poznávání vědou je dynamickým procesem stojícím na principu změny a schopnosti akceptovat změny. Poznávání naší dávné minulosti je tedy spíše stálé seznamování se s dynamickou vědou a proměnnou podobou vnímání faktů kolem naší minulosti.
Situaci dobře ilustruje několik vět z článku českého antropologa Václava Vančaty, který odpovídá na otázku ,,Kdy a jak vznikl člověk?“
,,(Vědecké) diskuse (o vzniku Homo sapiens) jsou o to pestřejší a komplikovanější, že do nich velmi intenzivně promlouvá molekulární genetika…“ ,,Naprostá většina badatelů je dnes přesvědčena, že druhu Homo sapiens předcházel minimálně jeden lidský druh - Homo erectus nebo Homo ergaster...“ ,,Jedním z velkých problémů, které brání shodě badatelů v klíčových otázkách je neúplnost a špatné datování nálezů…“(Vančata 2002)
Poznámka k datacím: Všechny metody datování založené na rozkladu izotopů, jsou ovlivněny celou řadou přírodních procesů. Je tedy nutná kalibrace. V literatuře se objevují data získaná různými postupy. V odborné literatuře zaměřené na paleolit, je zvykem, že se uvádí většinou rovnou celé předpokládané stáří nálezů, tj. bezformulace ,,před naším letopočtem“. Pokud formulku uplatňujeme, odpočítáme dva tisíce let. To se týká především nedávných kultur. U skutečně starých kultur jsou dva tisíce let nebo i daleko více roků často zcela zanedbatelné a čísla se prostě zaokrouhlují.