Obecně se můžeme setkat se starší a antropocentrizující představou, že kultura je určitá mimořádná estetická konstrukce, vytvářená jako prestižní nadhodnota běžného života, která je paralelou korespondující s hierarchií společnosti a je spjata s určitým chováním konkrétních vrstev společnosti. Tedy je chápána jako něco samostatného, mimořádného a pro člověka nesamozřejmého. Asi perspektivnější je se na kulturu dívat jako na přirozenou a zcela nedílnou součást lidského chování. Moderní chápání kultury a kulturního chování v současné kulturní antropologii může být totiž definováno jako přenosné chování nápodobou a učením. To je takové chování, které se nepředává geneticky, ale uměle. Z tohoto pohledu je kulturním chováním i takový kanibalismus, který je naučeným chováním (informace o jeho průběhu a rituálním chování s ním spojeným jsou předávány od jedné osoby ke druhé, z generace na generaci). Kulturní chování po etické či estetické stránce může být jak pozitivní, tak negativní a pak tedy není jedinečné a sdílíme je s dalšími tvory, kteří si také předávají informace (memy) učením. Takový pohled je pak propojitelný s etologií a srovnávací psychologií. Vedle vrozených genů tak mluvíme o chování, o memech a memetice a v moderní evoluční biologii mají takové termíny dnes svoje pevné a základní místo. Memy, ať už negativní nebo pozitivní, se v populaci šíří ovlivněny řadou faktorů vnějších i vnitřních v principech velmi připomínajících šíření bakteriální nákazy. Pak to, co jsme dříve nazývali kulturou (v pozitivním estetickém slova smyslu) můžeme nazvat výkladní skříní společnosti nebo určité společenské vrstvy. A to jako pozitivní prezentační chování ve smyslu Jungovi persony.