Moravský gravettien, zvaný též pavlovien, je doložen jak kulturními předměty, tak kosterním materiálem. Z výbrusů zubů lidí se zjistilo, že nikdy netrpěli nouzí, dokonce se neprojevila ani občasná změna tahů zvěře, která je sledovatelná jako chudší období, které se zapíše do zuboviny lidí ostatních kultur. Jsou doložena celoročně obyvatelná sídliště - stálé základny (Dolní Věstonice, Předmostí-Přerov). A nechybí dovoz kamenných surovin z velkých vzdáleností a plýtvání tímto materiálem. Registrujeme keramiku, broušení kamene, jemný textil. Gravettien byl panevropskou kulturou a specifický moravský gravettien - pavlovien byl orientován na jakoukoli zvěř (od mamuta po zajíce) a právě moravský gravettien je považován za kulturu někdejších komplexních lovců sběračů.
Oheň
Od počátku archeologie paleolitu byla snaha stanovit, kdy máme před sebou pozůstatky skutečné lidské kultury. Jak byl ve společnosti definovaný člověk, jaké mu bylo připsáno chování a jaké bylo naopak připsáno chování ostatním tvorům, tak podle toho bylo nahlíženo i na archeologický materiál. Samozřejmě tak, jak se rozvíjela etologie a srovnávací psychologie, měnily se i parametry lidství. Dříve byla snaha spojovat počátek člověka s výrobou nástrojů a kulturním chováním (předávání z generace na generaci učením). Pro lidské chování je důležitá možnost ,,vhledu do situace“ - pochopení podstaty věcí a dějů kolem, tu však ovládají, jak dokládá srovnávací psychologie i další tvorové. Dnes lze spíše bezpečně považovat za typický klíčový lidský projev až velmi výraznou (otevřenou, hypertrofickou, konstrukční) tvořivost a velikou trpělivost při činnosti spojené s jemnou motorikou a uplatněním geometrizace (symboly). Velmi výrazné kulturní chování u lidí je spojeno s dlouhou dobou dětství, kdy jedinec získá ohromné množství memů.
Takovým výborným dokladem trpělivosti a otevřené tvořivosti je ohniště. Starost o oheň dokládá velmi dobře dlouhodobou trpělivost. Ale patří sem i informace o znalosti surovin - paliva, jejich vlastnostech, jejich výskytu v teritoriu. Důležitým momentem bylo zjištění, že i šimpanzi znají množství rostlin a jejich konkrétní vlastnosti. Lidé však přidali ke znalosti rostlin pro sebe taktéž znalosti pro svého nového společníka - oheň a plně poznali jeho potřeby a zvládli je. Rozdělávání ohně je zase odvozeno od schopnosti vhledu do situace a otevřené a konstrukční tvořivosti, kdy zkoumání-hraní s kusy dřev třením, vedly k poznání ohně. Dříve převládal názor, že lidská otevřená - aktivní tvořivost je výsadou daleko mladší a že má svoji časovou posloupnost. Proto byli dávní lidé viděni jako pasivní. Pasivně měli přebrat oheň z přírody (vzniklý např. bleskem), ale paradoxně jej měli hned zvládnout tak dobře, aby jim nezhasnul, protože jej ještě nedokázali rozdělat). Jinak by na další možnost náhodného střetu s ohněm mohli čekat celé roky nebo generace. Tuto rozporuplnou představu podporoval nález 6 metrů mocné vrstvy popela v jedné krasové oblasti u Pekingu v Číně. Oheň měl nepřetržitě hořet po generace, protože jej ,,nebylo možné znovu rozdělat“. Mezi tím se jinde nalezlo množství běžných malých ohnišť a to i daleko starších. Případ vyřešila až prostá analýza údajného popele, která zjistila, že se jedná jen o obyčejné usazeniny zabarvené přirozenou cestou manganem. Neubráníme se jízlivé, ale spravedlivé poznámce, že sledujeme-li kolik chabých konstrukcí, omylů a předsudků, ba přímo otevřených podvodů bylo kolem výkladu nejstarší historie lidstva, poznáváme pak spíše sami svoji vlastní kulturu a schopnosti a charakter jedinců v ní.