Vznik člověka je determinován tím, co si představujeme pod pojmem člověk a co jej podle nás charakterizuje. Takové názory jsou různé a měnily se průběhem času, a proto se měnil i komentář a názvosloví paleoantropologického materiálu.
V současnosti směřuje pohled na člověka zoologickým směrem, kdy jej charakterizujeme jako bipedního tvora (trvale chodícího jen po zadních nohou), který je schopen pobývat v extrémních podmínkách a dobře si regulovat tělesnou teplotu pocením. Zároveň má špatné hospodaření s vodou podobné lidoopům a je na ní velmi závislý (navíc při spotřebě vody pro pocení stoupá i jeho potřeba solí). U člověka sledujeme proto dvě souběžné protichůdné adaptace a to jak na vodní prostředí, ze kterého čerpá vodu i potravu, tak na otevřený terén či tepelně extrémní prostředí, kde je schopen určitý čas aktivně fungovat.
Senzoricky je podobný lidoopům, co se týká vidění, sluch je schopen vnímat nižší zvuky než lidoopi. Patří také mezi dlouhověké tvory a mezi tvory s kulturou (předávání zkušeností z generace na generaci). Patří zároveň mezi tvory, kteří si dovedou utvořit vhled do situace (pochopit princip bez metody pokusu úspěchu a omylu), patří k společenským, komunikujícím tvorům a jsou tvořiví. Tvořivost je umocněna velikou trpělivostí na přestřelenou (hypertrofickou úroveň) a prosazuje se ve všech směrech chování (nutkáním a libostí). To je pohled na člověka skrze sociobiologii a především srovnávací psychologii. Tedy pohled, který je neheuristický(,,nehuráobjevný“), který vidí člověka jen již ve známých obecných vzorcích fyziologie a chování. Samotné přestřelené (hypertrofické) chování známe také u stavby besídek lemčíků, sexuálního chování bonobů atd. Víme, že hypertrofické orgány mají často specifické programy využití daným druhem, jako sloní choboty, tenké prsty lemura, rohy a parohy, zobáky plameňáků. Hypertroficky zvětšený mozek by měl tedy mít i programy k jeho dalším využitím už jen pro svoji (hypertrofickou - přestřelenou) velikost.
Existují i jiné pohledy, které mezi lidmi a zvířaty vidí nepřekonatelnou nebo alespoň ohromnou propast a hledají pak pro charakteristiku a vznik člověka nějaké výjimečné a v přírodě jinak nepoužité mechanismy a cesty, které mají nádech tajemného zázraku. Například práce, která má moc změnit zvíře na člověka nebo inteligence chápaná jako výlučná lidská doména podobně jako velký mozek, myšlení, řeč ap. O takových přístupech mluvíme jako o heuristických (pseudoobjevných.) Věda staví na logice a logika upřednostňuje děj statisticky pravděpodobnější před dějem statisticky méně pravděpodobným. To znamená, že raději máme hledat vysvětlení v přirozených a běžnějších mechanismech z přírody než se utíkat k naprosto ojedinělým jevům.
Zde svoji úlohu sehrál fakt proměny srovnávací psychologie a etologie, vědních oborů studujících chování zvířat, které během doby nalezly chování dříve připisované výhradně člověku i u dalších tvorů. U člověka byly jen takové typy chování zjevnější a výraznější. Tedy se jedná i o naše filozofické a světonázorové vnímání přírody, které se za poslední staletí a desetiletí výrazně mění. Teorie o naprosté výlučnosti a výjimečnosti člověka ale nevychází jen z našeho kulturního zázemí (náboženství, společenských hodnot a mytologie), ale také z naší lidské psychologie sebestřednosti a antropocentrismu. Takové teorie jsou logicky těžko obhájitelné, ale jsou stále velmi živé. Nepřekvapí, že tyto teorie také nejsou propojitelné s dalšími dnešními vědními obory, především se srovnávací psychologií, etologií, sociobiologií, fyziologií ani archeologií.