Kultury, které vytvářejí lidé, jsou a byly velmi rozmanité. Rozmanitost je vlastnost kultur, podobně jako jsou rozmanití a individuální lidé, tak individuální jsou kultury. Každá je jedinečná a má svoji specifickou historii. Do jejich variability se promítá tvořivý lidský přístup, klima, surovinové možnosti, kulturní dědictví (povědomí o sobě, mytologie, hodnoty, obecný přístup, vzdělanost), politika i mentalita i nálady etnika. To vše tvoří příběh dané kultury. Navíc mohlo být důležitým faktorem i množství předaných informací z generace na generaci (memů). Je možné, že u starších staropaleolitických populací, kde byl mozek menší, byl rychlejší i vývoj jedince (i dospívání spojené s o něco menším množstvím předaných informací) a to se mohlo projevit v jinak zaměřené kultuře, kdy objem tradic byl omezený. Také se do pestrosti kultur může promítat odlišná fyzická stránka populací, různá odolnost vůči klimatu, nemocem, které mohou limitovat i samotný určitý styl života. Pohled do paleolitické minulosti by se tedy dal nejspíše připodobnit výpravě kosmické lodi Star Trek, která co chvíli objevuje nějakou unikátní kulturu či unikátní formu ,,lidí“, za každou z nich stojí určité unikátní podmínky a určitá jedinečná historie v určitých konkrétních souvislostech. (Teorii kulturního pluralismu /současných populací/ propracoval na konci 19. století zakladatel moderní americké antropologie Franz Boas.)
Prehistorie vzniku člověku podobných tvorů
Geneticky a serologicky jsme si nejblíže s žijícím lidoopem šimpanzem bonobo. Variační šíře současných šimpanzů zahrnuje formy s dlouhýma nohama (právě ubonobů) schopné postojů a chůze připomínající lidskou. A i tato škála obsahuje různé variety a extrémy. Schopnosti lidoopů jsou senzoricky podobné našim, jsou schopni vhledu do situace, mají prostorové a časové mapy (představivost) a jsou schopni se učit velké množství informací o okolní přírodě (poznávat jednotlivé druhy rostlin, znát jejich vlastnosti). K chování patří i tvořivost. V dětství je rozvíjena na základě nutkání a libosti ve hře s klacíky a proutím, postupně vede ke stavbě hnízd a využívá se pro další dovednosti. Řada informací se předává učením tj. kulturou. Rukopis lidoopů je chaotický a negeometrický, chybí schopnost delší koncentrace (dlouhodobá trpělivost). Spolupráce je nastavena mírněji než u lidí, ale sledujeme ji například u společného lovu u šimpanzů. Člověk sleduje oči a výraz obličeje ostatních, aby se mohl vcítit do uvažování a potřeb jiných. Lidoopi sledují spíše celkové chování a postavu, pohled do očí je hodnocen jako hrozba. Navíc například oči šimpanzů mívají jen zřídka bílé, nepigmentované bělmo, takže v terénu lze těžko odhadnout, kam se jiný jedinec dívá. Asi před 5 až 4 miliony let se prosazují skupiny lidoopů, kteří dají základ dnešním šimpanzům i lidem. Bipedie, tj. chůze jen po nohou, je sice starobylý způsob pohybu známý už u gibonů, ale je spojená se vzpřímenou postavou, což je pro organismus značná zátěž, zvláště u hmotných tělesných rozměrů. Proto dnešní lidoopi dávají přednost chůzi po čtyřech končetinách. Člověk má tedy své kořeny mezi tvory, kteří se specializovali na bipední chůzi a zvládali její úskalí. Byli to australopitékové. Bipedie je dobře doložená otisky v sopečném popelu, lidsky vyhlížející pánví a stehenními kostmi. Australopitékové mají postavu připomínající lidskou anatomii s velmi specifickými parametry hlavy - mozek velikosti lidoopů, čelisti bez velkých špičáků s lidským vzorcem chrupu (či s přestřelením tohoto vzorce - veliké stoličky). Australopitéky dělíme na robustní a gracilní, na krátkonohé a dlouhonohé. Znaky jsou někdy mozaikově rozčleněny, což naznačuje, že k pochopení evoluce je třeba nejen Gouldův model náhlého výskytu řady forem naráz na jednom místě, ale i možnáznovusloučení znaků, tj. vznik superdruhu. Na pozadí klimatických změn se střídáním meziledových a ledových dob s celoplanetárním dopadem je to model diferenciace druhu do řady různých forem a druhů s následným genetickým propojením a sjednocením do jednoho superdruhu nebo několika málo superdruhů. Tento mechanismus se různou měrou mohl podílet na celém vývoji člověka.
2) Konkrétní kultury člověka v Evropě v čase (v kontextu se světovým děním)
Poznámka: paleolit = starší doba kamenná, mezolit = střední doba kamenná, neolit = mladší doba kamenná.
Nezaměňuj mladý paleolit s neolitem! Mezi nejkvalitnější kameny patřil silicit - kámen bohatý na křemík mající velmi ostré tvrdé hrany lomů. Ostrost hrany takového nástroje je těžko nahraditelná kovem, proto se kamenné nástroje vyráběly ve skutečnosti i v době bronzové.
Jakákoli doba kamenná je umělé označení pro potřeby archeologie. Označení doba kamenná rozhodně neznamená objemovou převahu kamene jako základní suroviny! To se dělo fakticky až ve středověku, který byl v tomto smyslu skutečnou dobou kamennou. Doba kamenná prostě jen označuje jediný, nejčastěji dochovávaný materiál.