Reakce na článek

Myslím si, že je důležitý a docela zákonitý vývoj událostí, které následovaly po článcích Adovasia, Sosny a Buňatové. Článek ,,Několik poznámek k článku ,,Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy“ “od Mileny Bravermanové ze správy Pražského hradu a Heleny Březinové z Archeologického ústavu v Praze byl snadno očekávatelný jako reakce na oznámení objevu otisků textilu. Reakce se vydává zcela evidentně dvěma směry jeden skutečně postihuje normální kritické zpracování materiálů a je zcela objektivní, bohužel druhým směrem byly poznámky jako vystřižené s pomyslné Bible idealistických představ gradualistického evolucionalismu 19. století.

Jednotlivé citace jsou dokumentem ,,informovanosti“ mnohých současných lidí o paleolitu, ale také materiálem pro zkoumání komunikace z pohledu psychologie zabývající se asertivitou a manipulací" ,,…Na tomto místě je tedy nutné si položit otázku, zda byla společnost v tomto období schopna zhotovovat předměty textilního charakteru.“ ,,( Tehdejší lidé by museli mít kvalitativní schopnost vedoucí k) pochopení vegetačního období, sklizeň v optimální dobu, složité zpracování rostliny za účelem získání neporušených vláken (máčení, rosení, sušení, lámání, česání) a nakonec různé textilní techniky používané ke zhotovení finálního výrobku (spřádání, skaní, proplétání, tkaní a splétání).“ ,,Dalšími problémy, které souvisejí se schopnostmi a možnostmi mladopaleolitického člověka, jsou textilní nástroje a rozměry dochovaných textilních výrobků.“ ,,V mladém paleolitu jistě nemůžeme předpokládat použití tak velkého počtu specializovaných nástrojů, řadu z nich mohly nahradit primitivnější pomůcky nebo pouhé ruce.“ ,,K textilní výrobě je kromě řady již výše uvedených okruhů potřeba i dostatek času, tepla, světla a rovněž zručných prstů.“ ,,Dále, proč se nejranější doklady textilní výroby našly ve střední Evropě a ne na Předním východě či v Malé Asii, jak by se dalo předpokládat?“ ,, V příspěvku, který prezentuje unikátní objev nejstaršího textilu na světě, není bohužel těmto otázkám – tedy jak mohla samotná výroba textilií vypadat a přírodním a sociálním podmínkám vývoje pravěké společnosti – věnována téměř žádná pozornost.“

(Bravermanová a Březinová, 1999)

Tyto představy nebo spíš pověry naprosto jasně dokladují, že obě autorky neví o mladém paleolitu natož o pavlovienu v postatě nic a zkoušejí ve vysoce odborném prostředí použít znalosti ze čtvrté a šesté třídy (kde Duch evoluční stáze, pluralismu i Boasova kritika kulturního evolucionalismu z roku 1896 ještě nedorazily), což v Archeologických rozhledech vyznělo nejen naivně, tragikomicky, ale i vzpurně. Je totiž slušností, že když se člověk dostane mezi specialisty musí se přece jenom nějak informovat o povaze dané oblasti, musí prostudovat dané materiály a stejně tak inteligentní člověk bude vědět, že i tak jeho informace budou jen kusé, popletené a mnohdy jen přibližné a vůbec nemusející postihovat medit věcí.

Z pozice psychologie komunikace je možné sledovat na straně kritiček řadu úkazů, které lze studovat a porovnávat v Pospíšilově publikaci (Pospíšil 2005) v kapitolách - Názor- postoj - předsudek - soud - pravda, pasivní manipulace také dokáže vykolejit, Příklady agresivních manipulací:, Příklady pasivních komunikací:, Nežádoucí manipulační techniky.

Poznámka z pohledu asertivní a komunikační psychologie:Z pozice asertivní psychologie je chybná i moje reakce na manipulaci kritiček, protože se dá hodnotit do značné míry jako neasertivní. U vědeckého článku očekáváme, že bude logicky bod po bodu klást argumenty a uvádět opačné příklady. Ovšem psychologie nevidí takové jednání tak černobíle a Pospíšil upozorňuje v kapitole ,,Neasertivní odpovědi na manipulativní kritiku", že .. .Člověk necvičený v asertivní komunikaci má tendenci se bránit, napadat druhé, soupeřit s nimi, obhajovat svou důstojnost před sebou i před druhými. Má potřebu nad druhým vyhrát, porazit ho, zesměšnit. To spolehlivě vede ke zbytečnému konfliktu...." (pospíšil 2005) V reále je jasné, že moje reakce a reakce jiných mají tendenci se bránit, ale obrana není zaměřená jen osobně, ale je také bráněno etnikum, které je kritičkami zesměšňováno a uráženo. A samozřejmě přece jenom kritizující dámy v článku namnoze omlouvám, protože dokládám, že jsou zároveň objetí společnosti, která takové předsudky, které dámy prezentovali produkuje a jsou její součástí. A situace je vážná, když vysokoškolsky vzdělaný člověk lpí na pověrách a není si vědom podivnosti svého pokrouceného pohledu. To alespoň dává určitý prostor pro čestný ústup kritiček, což je v komunikaci také nezanedbatelný fakt.

Původní ,,neasertivní" reakce: Přístup, kdy se ani neseznámím se základními informacemi o projednávaných kulturách - vlastně jen jedné jediné kultuře a budu o ní přesto mluvit a to ještě v souvislosti se světovým objevem a kritizovat špičkové vědce – je rozhodně nevýslovně necitlivý navíc znevažovat schopnosti gravettienců musí být ze strany paleolitiků provázeno odmítavými emocemi. Proto ony i prudké emoce na konferencích. Jinak to ani dopadnout nemůže.

Dovolím si však povstat na obranu obou dam, já se totiž Bravermanové ani Březinové na druhé straně vůbec nedivím, narazily totiž na dvě tváře prehistorie paleolitu, jedna je vysoce odborná a vědecká, kde se pilně zkoumá porovnává, hodnotí, reviduje, konzultuje a popisuje. Tedy pokud se jedná o nudnou faktografickou racionální verbální vědu. A na druhé straně je absolutní nezájem o kvalitu informací, které jdou směrem k veřejnosti a jsou ji skutečně schopny oslovit, jako obrazové, expoziční a filmové informace. Jen se podívejte na expozici paleolitu v Národním muzeu v Praze … ,,kdyby ta beznadějně zastaralá hrůza, co tam je, byla opravdu špatná a tak zastaralá, tak by se přece už dávno odborníci na paleolit ozvali a tohle by si nenechali líbit a spustili by na poplach!“. ,,Nebo co se děti učí ve škole, co mají v některých učebnicích, to by psali přece vědci petice, dávali by věci do televize, do médií, jednali na ministerstvu…prostě by z toho byl všeobecný poprask…“

Ne, nic takového se opravdu neděje, naopak profesor Jan Jelínek přijde sám s rekonstrukcí strašáka do zelí místo pavlovience, docent Jiří Svoda přijde s magdalénkou, která šije místo jehly se šroubovákem a Ivana Sýkorová z Archeologického ústavu v Praze v knize o Svatém Václavovi a Mamutíkově tlupě se mírně řečeno striktně nepostavila k zastaralým a nepřesným informacím ze stařičké knihy Eduarda Štorcha.

Tohoto rozporu si zvláště všímám, protože se opakuje v posledních desetiletích s tvrdošínou pravidelností a neubrání se mu ani sebeinteligentnější vážení pánové. Podrobněji se věnuji tomuto závažnému psychologickému fenoménu v závěrečné kapitole o stínu persony na konci knihy.

Faktem je, že následoval další článek o textilu v pavlovienu ,,Kritika kritiky aneb o tkaní v paleolitu“ od Jana Fridricha a Ivany Sýkorové z Archeologického ústavu v Praze (Fridrych, Sýkorová 1999).Nejprve zjistíme, že se paleolitikové neozývají sami, ale na objednávku ze strany vedoucího redaktora Archeologických rozhledů V. Matouška. Kritika je však orientovaná na dokladování vyspělosti pavlovienců, ale myslím si, že i to není zcela trefné a spíš to prozrazuje, že autoři nemají žádné zkušenosti z takových debat a dopouštějí se rychle řady nepřesností, které jim v budoucnu může protistrana vrátit, pokud se začne tématu někdy skutečně věnovat.

Dokladování vyspělosti pavlovienců neprobíhá ani tak na téma konstrukční a řemeslné úrovně, které je snadno udržitelné, pochopitelné a především aplikovatelné, tedy pokud bychom se drželi v kulturní rovině, kde dokladujeme zpracovávání výrobků. Například v tvrdé surovině a se skvělým řemeslným a uměleckým provedením, bez vyosení, s opakující se dekoratizací (např. wilendorfská venuše, jehlice z Malty, ,,lopatky“ z Kostěnek atd.).

Naopak deklarování zoologické příslušnosti pavlovienců k modernímu člověku na základě morfologicko-anatomického znaku založený na tepně (arteria meningea media) zní sice jako krásné zaříkávadlo, kterému beztak skoro nikdo nerozumí, ale stačí, aby nebyl přítomen genetický materiál pro vznik libosti nebo nutkání v tvořivosti a arteria jde k ostatním artériím. Naopak velice složité a úžasné jsou už mozky neandrtálců a erektů a přesto o ně vedou prehistorikové dlouhé spory ale je také možné tvrdit, že opravdu mozky jako funkční a úchvatná díla začínají spíš až někde u slonů a opravdové fantastické mašiny mají teprve velcí kytovci, kdy lidský mozek vypadá se svou skladbou a cévním systémem i velikostí jako nepovedený malý a velmi skromný prototyp. Kdo viděl mozek kosatky dobře ví o čem hovořím. V reále jde o geneticko-organickou funkční stránku celé věci, která může umožňovat tkaní a proplétání především některým savcům a ptákům (a to dokonce bez přítomnosti identicky lidského cévního vzoru). Bylo by skvělé, kdyby arteria meningea media vždy znamenala automaticky i výrobu textilu a košíkaření, ale znám několik skvělých a chytrých pánů, kteří danou cévu bezesporu mají nicméně v životě neutkali ani kus látky a nezkošíkovali ani jeden propletenec. Bylo by skvělé, kdybychom měli pro košíkování a výrobu textilu v mozku nějaká centra jako například centra pro řeč, ale zde je materiál (u primátů a u lidí) poněkud komplikovanější a má co dělat z vnitřní prostorou mapou, vnímáním optického obrazu, jeho segmentaci, představivosti obrazové a prostorové a to vše se musí ještě nějakým způsobem dostat prostřednictvím tvořivých rukou z mozku ven. A aby se tak dálo působí na to vnitřní (genetické, organické a psychické) i vnější podmínky (sociální, kulturní a materiální). (V posledních letech bylo díky rozvoji vyšetřovací neurologické techniky získáno množství dat, které před nás staví naprosto nové informace, které dávají smysl chování, jaké registruje současná etnologie a psychologie u řady živočichů včetně člověka) – více daný materiál rozebírá kapitolka o textilu a sociobiologii.

Tento způsob morfologicko-antropologické argumentace neprošel bez povšimnutí u Zdeňky Nerudové (,,prakticky přítomné při ,,Big“ objevu“), která na něj reagovala v článku ,,Tkaní v paleolitu?..aneb..,,Big objev“ “… ,,Netvrdila bych ale také, že tkaní, eventuálně jiné duševně-tvůrčí aktivity, jsou výdobytkem pavlovienu jen proto, že jeho nositelem byl Homo sapiens sapiens (Fridrich-Sýkrová, ibid.,120)“ (Nerudová, 2000, 47-48)

(I když právě toto je možné dovozovat právě u Wilsona a Murdocka, ovšem popravdě řekněme, že jen v určité orientační, nic méně přesvědčivé podobě).

Dalším takovým velmi sporným tvrzením Fridricha a Sýkorové je dokladování kostěných jehel v pavlovienu. To vypadá už jen v textové části článku velmi pochybně a já musím říct, že jsem viděl jehly s ouškem od nás z madlénu a viděl jsem stejné materiály také z madlénu západní Evropy, ale neviděl jsem evidentní jehly s evidentním celým ouškem z gravettienu ani z našeho pavlovienu ani odjinud. Také Klíma v publikaci Dolní Věstonice nevzpomíná nikde nález jehel, ale mluví i zlomcích jehlic. Zato šídlovité nástroje patří v pavlovienu a hlavně v DV k nejhojnějším kostěným nástrojům vůbec. Abych byl konkrétní sáhnu po Klímově ,,Dolních Věstonicích“… ,, Druhou řadu pak tvoří drobná a jemná, pravá šídla, která se zachovala zpravidla přelomená nebo jinak poškozená. Ty nejjemnější z nich předcházely funkčně jehlám s ouškem, které se uplatnily v plném rozvoji kostěné industrie teprve v následující epoše magdalenienu…“ …,,Zvláště dlouhé, válcovité a jemné zlomky těchto předmětů by bylo možno někdy pokládat také za části vlasových jehlic, zhotovovaných však s oblibou z mamutoviny.“ (Klíma, 1983, 104)

Kostěné jehly jsem neviděl nikde v materiálech v publikacích ke gravettienu. Také Fridrichem a Sýkorovou uváděné ,,jehly z Pavlova na obrázku“ (Fridrich, Sýkorová 1999) není možné stoprocentně vyhodnotit jako jehly, ale nejlépe jako jehlovité či jehlicovité či hrotité kostěné (nebo slonovinové) zlomky nástrojů, teda přesně jako fragmenty jehlicovitých či jehlových kostěných artefaktů. Nikoli však jako jehly.

Nedávání do uvozovek znamená hned, že toto jsou opravdu lžíce, toto jsou opravdu dýky, toto jsou opravdu náhrdelníky a tohle jehly? Je to šíření zmatků kolem paleolitu a článek Fridricha a Sýkorové chtěl přece udělat pořádek. Nejen to, dokazuje nekritičnost interpretů a někdy i jejich dovednost tahat obecenstvo na vařené nudli a stádnost obecenstva, které sedí a nechá si bulíky věšet na nos. Kdyby měla dvojice autorů kritiky fotografii gravettienské jehly myslím, že by je určitě publikovali, nebo si ji tajně schovali sami pro sebe z důvodů nějaké tajné konspirace?

Je zajímavé, že sáhli tito autoři rámcově správně po mozku a artefaktech stejně jako já, když seznamuji psychology s materiály o mladém paleolitu, ale jejich výběr konkrétních informací byl velmi velmi chudý, sporný a nepřesvědčivý.

Nesmírně překvapivý je však fakt, že se vlastně ani Fridrich ani Sýkorová nedostali k tématům, která skutečně trefila na hřebíček a kdy skutečně a namístě vyslovili Bravermanová a Březinová své oprávněné,,Císař je nahý“. Asi reagovat právě na tuto oblast si nikdo neobjednal.

Je to škoda, protože právě vstup těchto laiků do oblasti paleolitu je možné brát právě z hlediska psychologie jako hlas (opožděný, ale jsoucí) zabraňující negativním zkreslujícím efektům skupinového myšlení a je třeba jej zapracovat do původní koncepce.

Co mě zaujalo je skutečnost, že článek Bravermanové a Březinové prošel v takové skandálně nezorientované podobě v Archeologických rozhledech. Pamatuji se jak jsem kdysi poslal článek do Živy, kde jeho rozsáhlé prořezání do nic neříkající bonsajovité podoby probíhalo pod taktovkou pana profesora Zdeňka Špinara, tehdy velké autority v oblasti paleontologie. Skutečně v Živě se nebáli spolupracovat ani s takovými vyhlášenými a váženými experty. Myslím, že kdyby se ihned na začátku (redakčně) odfiltrovaly naivní představy a hojné pověry o paleolitu od B.B., zbylo by opravdu to, co by mohlo být kritickým, podnětným a přínosným materiálem povzbuzující naší zvědavost a další zájem o tématiku.

Na straně 235 Archeologických rozhledů (na kterých se odehrávají přestřelky o textil) se dočítám, že ,,Každý příspěvek adresovaný redakci prochází recenzním řízením.“ Tak přemýšlím co to vlastně znamená.

Poněkud vstřícnější reakci vyvolal článek Bravermanové a Březinové vyvolal u Zdeňky Nerudové. Samozřejmě ani ta si neodpustila projev údivu nad představou dvou absolventek prehistorie FF UK o schopnostech lidí v pavlovienu, jako např: ,,Ke článku M. Bravermanové a H. Březinové mám jen několik výtek: o dostatku času, tepla a zručných prstů se, dle mého názoru, v období paleolitu vůbec pochybovat nemusí, stejně jako o tom, že by paleolitičtí lovci neznali vegetační cykly. Jak by jinak přežili? A poslední výtka tomuto článku je ta, že autorky vylučují zpracování živočišných vláken, nebo že se pozastavují nad schopností výroby textilních nástrojů (ibid.,114). (Nerudová, 2000, 47-8)

Zdeňka Nerudová uvádí určitou nepřesnost nebo opak mích poznatků a to tvrzením, že paleolitikové ,,byli nadšeni idejí, že paleolitičtí lovci uměli tkát textilie a předkládaná fakta bezvýhradně přijímají.“ Právě u Olivy, Sosny, Svobody a Valocha jsem se osobním šetřením dozvěděl o jejich mnohých pochybnostech a námitkách a stejně tak tomu bylo i u zahraničních paleolitiků. Nevím zda tady nejde o obyčejné přiřknutí předpokládaného názoru bez skutečné konzultace. A kdyby konzultace proběhly, samozřejmě by muselo jít o kvalifikované konzultace, kdy necháte daným lidem prostor pro jejich vyjádření toho co mají ve skrytu své duše, tedy předpokládá to jistou zkušenost jak tyto jednotlivé badatele motivovat a otevřít. Lidé totiž k takovému ,,otevření se“ většinou nepotřebují hromadu argumentů a lavinu kritiky, ale naopak jen pocit klidu, jistoty a opravdového zájmu ze strany dotazující ho se.

Zdeňku Nerudovou by také ,,…zajímalo, zda paleolitičtí lidé měli vůbec potřebu vyrábět textilie. O jejich schopnostech to dokázat snad pochybovat nemusíme“ . Samozřejmě pokud známe dobře paleolitický archeologický materiál a známe detailní fotografie na miniaturní sungirské ,,perličky“ a vidíme jejich množství – můžeme si položit stejnou otázku… ,,zda paleolitičtí lidé měli vůbec potřebu vyrábět…“(tak šíleně pracný a segmentovaný dekor)? A odpověď najdete právě v personě této kultury, je už konečně nutné si uvědomit, že gravettienci byli lidé a také jako na lidi na ně musíme nahlížet. Pokud na ně budeme nahlížet jako na ,,pračlověky“ budeme se pořád jen divit a pochybovat.

Proto je nutné přivést personu i do archeologie a kulturně sociální antropologie jinak pro řadu věcí vůbec nenajdeme odpovědi.

Pisatelka příspěvku pokračuje… ,,Experiment je důležitou součástí archeologického bádání, ale po několika málo provedených pokusech můžeme jen stěží přijmout jakékoliv výsledky. Pouze dlouhodobým zkoušením můžeme (respektive dotyční experimentátoři) nabýt dostatek zkušeností (jak správně podotýká v závěru svého příspěvku D. Sosna (ibid.,102)) a moci tak dojít k věrohodným závěrům.“ Pod tento odstavec se Vám také rád podepíšu. To je zajímavé, že mně post výtvarníka umožňuje takové zajímavé srovnání, při studiu na umělecké průmyslovce jsem se dověděl, že vyjádření reality se dá vést dvěma cestami, jedna z nich je SKICA a druhá STUDIE. Přičemž ta prvá popisuje jen některé obecné charakteristiky či momentální stav modelu jen jaké si směry jednotlivých črtů, zato studie pečlivě hledá vztah celku a jednotlivostí, vypráví o celkovém tvaru, jeho proporcích a umístění jednotlivostí, přičemž sleduje jak vznikají, jak prostorově probíhají a jak jsou zakončeny. Rozdíl mezi skicou a studií je v tom, že podle skici sochař nevysochá, to co bylo modelem, ale podle studie ano. Jako žáci prvního ročníku jsme byly vedeni, abychom opouštěli častý laický mix prvků studie a skici a naučili se ukáznit, být trpělivý a pomocí řady metod a zkoušek postupovali tak, abychom byli schopni vytvářet studie.

Právě v prehistorii mě překvapuje kolik je zde skic pokládaných za studie a kolik je zde polostudií-poloskyc. Řekl bych, že práce Dana Sosny byla takovou skycí, náčrtem určité situace a bylo by omylem od ní očekávat tolik jako od studie. Potíž pro mne osobně a pro rekonstrukční paleoetnologii však je, že na základě skic není možné stavět rekonstrukce a proto se dožaduji studií.

Vraťme se k práci Zdeňky Nerudové.. ,,Je pravdou, že většina ,,vzorků“ je velmi malých rozměrů, prostým okem nerozlišitelná. Jak výstižná je poznámka ,,…jak se asi pracovalo mladopaleolitické tkadleně či tkalci na výrobku, jehož otisk my dnes rozeznáváme pouze při několikanásobném zvětšení na stereomikroskopu s transfokátorem…? (Bravermanová-Březinová, ibid.115)! Tady bych vyslovil dvě připomínky, za prvé když vidíme textilní stavy v ,,rekonstruovaných“ objektech z neolitu či od keltů z experimentální archeologie snad ani nevnímáme, že zde jsou vlastně pro výrobu textilu velmi mizerné podmínky, šero, v zimě zima (Tichý-Zkušenosti z vytápění dřevěného holoceního obydlí), kolem kupa dětí, které něco chtějí, a řada dalších rušivých elementů. Neolitičtí a středověcí a vlastně u nás na tišnovsku vlastně donedávna (18. století) fungující tkalci neměli na práci ty nejideálnější podmínky, ale tady se u toho nikdo nepozastavuje a neříká ..,,jak by za takových podmínek bylo vůbec myslitelné aby…“. Ale jakmile se jedná o paleolit tak to ano, to se najednou pozastavujeme a přemýšlíme, a divíme se.

Neměříme jedním metrem, nesledujeme sami sebe a nejsme sebeironičtí. Sebeironie je však předpokladem toho, že s úspěchy, léty a posty nezblbnem a nebudeme despotové, kteří budou přikazovat paleolitickým lidem to a těm druhým holocením lidem ono a lidem kolem sebe, aby nad tím vším neuvažovali. Ztráta sebeironie vytváří despotu jak můžeme sledovat u diktátorů, mezi kterými vyniká snad nejlépe zpracovaná a prostudovaná postava Adolfa Hitlera. Ztráta sebeironie je spojena samozřejmě s vytvářením tak soutěživého a agresivního prostředí, které pro sebeironii není vhodné a bere ji jako nepřipustitelnou slabost.

Druhá připomínka o mikroskopu je alespoň podle mne scestná a možná pro stejný jednostranný pohled jako předchozí téma. Když jsem si zkoušel doma alespoň základní princip tkaní s pěkně hrubým materiálem, aby mi to rychle odsýpalo, a vyplnil jsem plochu ,,jakousi pletenicí“ jako model pro fotostudie, který na malbě samozřejmě zjemním, zjistil jsem (a možná se mýlím), že principem tkaní je prostorové uspořádání pracovního materiálu tak, aby byl nejprve zpracován jakoby v prostorově zvětšené, roztažené a proveditelné podobě a posléze tento zpracovaný polotovar, aby byl posunutím ,,utáhnut“ a zmenšen do nesrovnatelně menší drobně dekorované a strukturované podoby. Nabyl jsem dojmu, že je to v podstatě stejný konstrukční princip jako když si zavazujeme tkaničky, kdy neprovlékáme tkaničku už drobným staženým uzlíkem, ale nejprve ji snadno provlékáme do velkých předchystaných ok a zatáhnutím docílíme výsledného zmenšení některých konstrukčních prvků tkaničky.

Ale možná se mýlím a někdo opravdu vyrábí na historických ručních stavech textil rovnou hned ve finální velikosti. Pak bude ovšem nutné se zamyslet nad hedvábím v Číně a egyptským jemným lněným plátnem, protože ani tady nemůžeme přece předpokládat, že by tehdejší výrobci sešívali textil v skutečné finální podobě nit po niti, uzlík po uzlíku, smyčku po smyčce, mezeru po mezeře a zákrut po zákrutu. Tedy pokud neměli stereoskopický mikroskop.

Ale asi se v Egyptě a Číně takto pod mikroskopem skutečně doopravdy rovnou tkalo, když toto samé ,,očekávají“ Bramverová a Březinová od pavlovienců, asi to jinak prostě nejde. Co my vlastně víme, my jsme jen obyčejní laikové, ale ony jsou specialistky na textil a kvůli tomu si je na Hradě a v ústavu drží a platí.

Ano jistě, když čte psycholog větu ,,jak se asi pracovalo mladopaleolitické tkadleně či tkalci na výrobku, jehož otisk my dnes rozeznáváme pouze při několikanásobném zvětšení na stereomikroskopu s transfokátorem Leica-Wild M10 a apochromaticky korigovaným optickým systémem?“ (Bravermanová a Březinová, 1999, 115) snadno ji identifikuje jako účelovou manipulaci. A to pochopitelně z důvodu, že přece textil se nevyrábí jak říkají malíři ,,ala prima“, ale právě onou technologií upomínající šměrování a utahování kaniček u bot, protože jsem se informoval na tyto výrobní postupy u majitele textilní tišnovské firmy pana Jiřího Mouky. Pan Mouka není v oboru žádným nováčkem a má u nich v rodině vedení takového podniku dlouhou tradici. V jeho výrobně se připravují také textilní výrobky tkané speciálními stroji s jehlami 1:1, ale ujistil mne, že k tomu je třeba velmi složitých speciálních strojů. Pro běžné tkaní je postup odlišný a je nutné při výrobě od sebe odsunout určité právě zpracovávané plochy nití, tento okamžik se nazývá prošlup a není to rozhodně žádná mikroskopická záležitost. Na internetě jsem pod tímto heslem našel tato povídání... ,,tkadlec odděluje od sebe sudé a liché nitě a vytváří tak prošlup, kterým může protáhnout člunek s útkem..." ...nebo...,,Prošlup-prostor, kterým se protahuje člunek-to je ta věc, na které je omotaný útek a lítá s tím tam a zpátky..." či toto...,,běžně je seřízen na paralelní prošlup 91mm. Prošlupem se protahuje osnovní nit"...nebo...,,čímž vznikne prošlup, kudy se provléká barevná příze útku..."

Proto se domnívám, že by jiní specialisté na textil viděli celou situaci úplně jinak než výše uváděné dámy a malým uzlíkům nebo překřížením by se nedivili, protože by věděli, že je to jen výsledek předem připraveného procesu (s prošlupem), který obchází jinak těžko proveditelnou situaci, do které nás právě pisatelky nutily (tedy nutily takovou představu výroby pod mikroskopem pavloviencům). Je možné a snad i velmi pravděpodobné, že kdyby pisatelky nepsaly svůj článek archeologům, ale například do specializovaného časopisu pro tkalce a textiláře, že by jim ho redakce vrátila k přepracování, pro zásadní věcnou chybu.

A stejně tak by psycholog hodnotil i můj naivní, ale hraný údiv nad tím, že to dvě specialistky na textil nevědí, tedy jako následnou protichůdnou účelovou manipulaci, která má vyvést čtenáře z manipulačního vlivu triku z autorské dílny Bravermanvé a Březinové (a vlastně už i Nerudové).

(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako stín persony a nástřel)

Archeologové se svléknou, brigádníci zůstanou oblečení

Petr Škrdla našel loni na hromadě vyhozené hlíny z předloňského výzkumu kousky pálené hlíny, i zaradoval se a zároveň se zarmoutil, že by něco takového mohlo ujít jeho výzkumu a skončit na skládce? Materiál byl evidentně starobylý a tvářil se velmi velmi gravettiensky. Načeš si vzpomněl, že loni tady s kamarády vypalovali hliněné faječky a že se zřejmě jedná o zbytky po této činnosti. Uvědomil si také jak je snadné pro určitý materiál získat onu starodávnou patinu. Alespoň u pálené hlíny je důležité a je možné provést určitou analýzu stáří artefaktu (od doby výpalu). Když jsme se tak vesele bavili nad tím, jak zajistit aby se v hlíně při letoších výkopech neobjevily otisky textilu brigádníků, byl zamítnut i můj velmi odvážný návrh, aby brigádníci pracovali a odpočívali v zásadě ve své vlastní holé kůži aby nevznikaly falešné recentní otisky pavlovienského textilu. Petr namítal, že by tak zase vznikaly otisky kůže a papilárních linií, které by zase musel velmi vědecky zkoumat Mirek Králík a pletli by mu hlavu.

V článku Zdeňky Nerudové o textilu je také přítomna určitá záhada, které nerozumím, cituji:

,,Protože jsem byla prakticky při ,,Big“ objevu, jak jej nazvala O. Sofferová, nedá mi, abych i já k němu nevyslovila několik poznámek“….,,…a nejsou to (nakonec) otisky oblečení brigádníků, když odpočívali při preparování kulturní vrstvy (vždyť to jsou často nevypálené hrudky hlíny)? (Nerudová, 2000, 47-48)

Předpokládal bych totiž, že pokud jsem u takového objevu, tedy někde na začátku tohoto procesu, že to bude práce právě s přímým archeologickým materiálem a budu ve stavu registrovat, že otisky typu ,,…nezřídka patrné stejnoměrné, možná až příliš pravidelné otisky ,,něčeho“ (Nerudová, tamtéž) jsou na vypálených hrudkách, které nemohly být sekundárně pozměněny, to by měla být totiž má první starost (ověření autenticity materiálu, zjištění stáří vypálených hrudek s otisky textilu). Pokud si nevšímám takových souvislostí, pak jsem totiž nebyl prakticky přítomen u objevu, ale stál jsem poblíže jen fyzicky nikoli odborně. Není také jasné zda kritické hodnocení vzájemného vztahu otisků textilu a vypáleného a nevypáleného materiálu vůbec proběhlo, snad za zavřenými dveřmi, ale jeho průběh není pisatelce znám i když ,,byla u objevu“ stejně jako se to z publikovaných materiálů nedovíme i my ostatní.

Nerozumím také poznámce … ,,otisky oblečení brigádníků“. Nerudová neuvádí pramen tohoto specifického údaje, zřejmě proběhlo nějaké zpětné šetření někdejších výzkumů, a ví se, že právě v místech, kde byly nalezeny tyto otisky v hlíně byli jen brigádníci, nebo podle nějaké dokumentace víme, nebo bychom měli vědět, že brigádníci byli oblečení, zatímco řádní pracovníci výzkumu byli v inkriminovanou dobu zcela nazí? A nebo nám ušlo, že se pracovníci vznáší nad kulturní vrstvou a brigádnici nikoli,........ a už vůbec je perličkově přímo fascinující i fyzikální specifikace, že brigádníci mohou zanechat otisky jen když odpočívají… Proboha proč?

Myslím, že když jsme ve škole ve fyzice brali levitaci archeologů, tak jsem tam zrovna chyběl. Pokud tedy má pisatelka daného příspěvku takové specifické zpřesňující informace ,,o neukázněných, oblečených, odpočívajících a otisky dělajících brigádnících“ neměla by si je nechávat pro sebe a měla by podat informaci o pramenech tohoto tvrzení, jak je dobrým zvykem a přímo podmínkou odborných příspěvků. Zvláště jedná-li se o světové prvenství ,,Big" objevu, protože jinak se takový příspěvek mění v ,,Big" frašku.

Spíš mohlo jít o slovní asociaci, která možná automaticky vyplynula z nějaké negativní zkušenosti s brigádníky, typu jestli za něco někdo může – tak to byly brigádníci – brigádníci jsou obětní beránci – za všechno můžou brigádníci.

Naposledy Nerudová …,,Osobně bych očekávala, že se tyto otisky tzv. textilu budou do značné míry podobat například hrubé ,,pytlovině“.“

Badatelé na konci devatenáctého století očekávali hrubé projevy primitivů a přišla Altamira, badatelé ve dvacátém století očekávali hrubé a nesmělé počátky mladopaleolitického umění a přišla Chauvet, badatelé očekávali, že erekti štvali divou zvěř s kýji nebo jedli jen mršiny a našli Schöningen, myslím, že očekávání badatelů textilu podoby pytloviny jakož jakékoli svévolné evolucionalistické očekávání badatelů bylo, je a vždy bude v hrubém pytli!

(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako stín persony a nástřel)